Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

2. kapitola k povídce, která má prozatímní název podle hlavní hrdinky - Ewana

15. února 2011 v 20:23 | Liss |  Ewana
Bez děje, prostě na zamyšlení


2.Sny
Když se dostává dost daleko od hradu, ulehá pod stromy. Mech, na kterém leží, je měkký, poddajný a lehce se přizpůsobuje jejímu drobnému tělu. Ewana rychle usíná, přece jen od minulého rána nezamhouřila oči. Zanedlouho poté se jí zdá první sen.
Ležím na velkém kameni, bolí mě celé tělo. Všude je plno krve, nemůžu se hnout. Do očí se mi prudce opírá slunce. Vedle mě roste malý stromek. Snažím se zvednout, ale tělem mi projíždí prudká bolest. Mám nejspíš odřená záda, vymknutý kotník, rozbitou hlavu a spoustu jiných menších zranění. Najednou se mi zdá, že vidím bledou záři, která nemá nic společného se Sluncem. Tato záře je čím dál větší a dotýká se obzoru. V záři najednou rozeznávám lidskou postavu. Asi blouzním, přece jen jsem se docela dost uhodila do hlavy.

Ale teď ho vidím jasně a zřetelně. Opravdu tam je. Mladý a krásný muž. Štíhlý, vysoký a okouzlující. Dlouhé světlé vlasy mu splývají do půli zad, jeho zářivé, pronikavé a bystré oči vypadají jako vlčí. Má na sobě bílou širokou halenu z rozhalenkou, která odhaluje značnou část jeho úžasně vypracované hrudi. Je oblečen v úzké, čistě bílé kalhoty, chodidla má bosá.
Vztahuje ke mně ruku s dlouhými prsty. Snažím se natáhnout k němu tu svou, ale přes ostrou bolest v zádech to vůbec nejde. Usmívá se a přistupuje ke mně blíž. Dotýká se mých odhalených zad, látku na nich mám úplně roztrhanou. Cítím chlad, který není nepříjemný; jako když dostanete studený obklad. Beze slova přejíždí dlaněmi po mých zraněných nohách. Udiveně prohlížím výsledky jeho práce - rány se mi přímo před očima zacelují, místo ošklivých šrámů mám zase hladkou, opálenou kůži. Nakonec mi pokládá
ruce na hlavu, tam, kde to tak bolí. Cítím
jeho dlouhé prsty a celé tělo se mi chvěje.
Zvedám zrak a pohlížím do těch šedomodrých očí. Kouká na mě stejně zvědavě jako já na něj. Mám pocit, jako by mi četl myšlenky. To já nedokážu, tak se snažím aspoň poznat něco z jeho očí. Kdo to je? Proč mi tak buší srdce? Jak se tu vzal? Jak je možné vysvětlit tu jeho schopnost léčit? Co si myslí o mně?
Nedokážu však ani jednu otázku vyslovit, tady se prostě nemluví. On se jen smutně usměje, stáhne ruku zpátky k tělu a mizí stejně neuvěřitelně, jako se objevil. Hledím za ním a snažím se to nějak pochopit.
Ewana se budí a zděšeně se rozhlíží kolem sebe. Nad kopci se pomalu objevuje zlatavá záře, dívka je však příliš unavená a opět upadá do neklidného spánku. Asi dvě hodiny spí klidně a tvrdě, poté se jí zdá druhý sen.
Jsem na radnici té malé vesničky a čekám, až mě vyslechne starosta. Hned, jak jsem do vesnice vstoupila, poznala jsem, že něco není v pořádku. Lidí je tu málo, a ti co jsou z nějakého důvodu v ulicích, chodí se sklopenými hlavami, ve tvářích bolestný výraz. Odvrací ode mne tvář, někteří se, když mě viděli, pokřižují. Nevím, co se to tu děje, ale určitě nic radostného. Proto teď stojím před dveřmi do starostovy pracovny, chci zjistit, co se tu děje.
Konečně jsem na řadě. Malá úřednice mě uvádí k vládci vesnice. Starosta je malý, podsaditý muž, věkem se blíží padesátce, což je úctyhodný věk. Na hlavě se mu leskne lysina a celý vyhlíží tak nějak sklesle a přepadle. Oči má unavené, vestu a košili špinavé. Snažím se nevnímat, že toto je nejbohatší muž z vesnice a vypadá takhle zuboženě.
"Dobrý den, starosto." Zdravím a lehce skláním hlavu. Je to sice nezvyk, ale musím vypadat nenápadně.
"Pozdrav Pánbůh," odpovídá monotónně. Ani se nenamáhá zvednout zrak od špinavého stolu. Mohla bych být klidně oblečená do šatů vyšívaných zlatem a stejně by si nevšiml, že jsem princezna.
"Starosto, odpusť, že jsem tak smělá, co se děje v této vesnici? Lidé jsou jaksi smutní, takhle to v mé rodné vesnici nevypadá. Co se zde stalo?" pokouším se ignorovat fakt, že nemám žádnou rodnou vesnici, o které
mluvím, a že ani v nejmenším nevím, co mu odpovědět, až se mě zeptá, jak se má vesnice jmenuje. Naštěstí ho to nejspíš nezajímá a odpovídá hrubým hlasem: "Ale slečinko, copak vás na cestě nevarovali, že nemáte jezdit do Abycenu? Že tady řádí mor? Opravdu vám to nikdo neřekl?"
Ach ano, kdybych přijela po cestě, jistě bych to věděla. Myslím, že starosta právě naplno uvažuje, kdo je tato neznámá dívka, která neví, kde je a co se děje. Hlavní je, že už vím, co se děje. Jen nevím, co s tou situací udělám.
"Aha. To jsem nevěděla, přijela jsem přes lesy. Smím se jen zeptat, proč nezavoláte nějakého krysaře, aby vás zbavil těch odporných zvířat, která vás sužují?" ptám se opatrně. Vím, že mi nevěří, ale nic s tím neudělám.
"Ale můžete slečinko. Ono je to vlastně úplně jednoduché, nedokážu si představit prostší důvod. Nejsou peníze. To nejdražší, co tato vesnice má, je tato radnice, ale tu krysaři kdoví proč nechtějí." Odvětil jízlivě. Asi chtěl být vtipný.
"Takže kdybyste dostal peníze, poslal byste pro nějakého krysaře?"myslím, že mé věčné dotazy jej vytáčí, protože ho něco donutilo se na mě podívat.
"Ano, otázka však je, kde ty peníze vezmete."
"O to se nestarejte. Seženu je, pošlete pro nějakého krysaře."
S těmito slovy odcházím, nemyslím, že by ten muž vyhověl mým požadavkům, ale aspoň jsem to zkusila. Vycházím z velkých vrat radnice a mířím k lesu nad ní. Schovávám se do stínu stromu a křížím pod sebe nohy. Zavírám oči a usilovně myslím na hromadu peněz ve svém klíně. Odříkávám kouzlo a v hrubé suknici se mi zjevuje hromada peněz. Užasle na ni hledím, ale neváhám a kráčím zpět na radnici. Rozrážím dveře starostovy pracovny a sypu peníze na stůl. Muž na mě užasle hledí, stejně jako mladý hubený kluk stojící u stolu.
Starosta posílá kluka, aby na cestě našel nějakého krysaře a já se vytrácím dřív, než se stihne na něco zeptat.
Po třech dnech schovávání u cesty konečně vidím toho hubeného kluka vracet se po cestě směrem k Abycenu. Po jeho boku jde vysoký, svalnatý muž. Dlouhé černé vlasy stažené do tuhého copu, pronikavé zelené oči a plná, vyzývavá ústa. Lehce se uculuje; jakmile mě uvidí, roztahují se jeho ústa do rozverného úsměvu. Na sobě má dlouhý černý plášť s velkou kapucí. Krysař. Slyšela jsem, že jsou to čarodějové, že ubližují lidem a takové hlouposti, kterým nevěřím. Tenhle krysař navíc vypadá zatraceně dobře.
Když jdou kolem mne, pokládá mi ruku na rameno a druhou paží ukazuje směrem k vesnici. Odevzdaně jdu tím směrem a přemítám, kdo je asi ten muž, který má ruku kolem mých ramen.
Ve starostově pracovně mě nepřestává objímat a já si připadám trapně a starosta se na mě dívá ještě nedůvěřivěji. Koneckonců, co já vím, co si vyvodil z jeho ruky kolem mých ramen. Ale nemůžu říct, že by mi ten dotyk byl nepříjemný. Je tady nějaký podivný pocit, že bych neměla být s tím mužem tak šťastná, ale já tu předtuchu nedokážu proměnit v oprávněný strach a proto se jí dál nezabývám.
Starosta nás konečně propouští, krysař mu neřekl své jméno, a proto je dál jen Krysař. Má s úkolem začít v jedenáct v noci, protože pískot píšťaly člověka sice nezabije, ale je dost nepříjemný. Sundává paži z mých ramen a místo toho dlaní uchopuje mou malou ruku. Ochotně vsouvám dlaň do jeho teplé ruky. Vycházíme před dveře a mlčky míříme k lesu. Pod tím stromem, kde jsem vykouzlila zlaťáky, díky nimž jsme se setkali, zastavuje a pohlíží mi očí. Ach, je tak neuvěřitelně hezký, podlamují se mi kolena, když si představuju, co se asi bude dít.
Místo toho se prostě zeptá:"jak se jmenuješ?"
"Ew- Ewellin." Vykoktávám. Nevěřím mu natolik, abych mu řekla své skutečné jméno. Přece jen je dosti neobvyklé.
"Já jsem Stevan," odpovídá nenuceně, "těší mě."
A pak, zcela bez varování, tiskne své rty na mé. Drtí mě vášnivou silou, objímá mě v pase a odhrnuje mi z tváří a krku dlouhé vlasy. Vyvádí mě to z míry, tohle jsem skutečně nečekala, ale…v konečném důsledku je to vlastně příjemné. Tiskne své rty k mému krku a já jen lapám po dechu, který jsem ztratila jeho polibkem. Vášeň je téměř hmatatelná, naše těla jsou rozpálená jako žhavá plotna, když vtom najednou jeho rty opouští můj krk, paže mizí z mého pasu.
"Záloha," řekne prostě a odejde.
Ewana se zděšeně probouzí. Nedokáže pochopit smysl dvou podivných snů, jež se jí zdály. Slunce je již vysoko nad obzorem a dívka usuzuje, že by bylo nejlépe vyrazit. Vstává proto z měkkého mechu a vydává se směrem k vesnici.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama