Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

2. kapitola

15. února 2011 v 20:53 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Mhhm...


2) Patrick
Stála tam a bavila se s tou svojí malou kamarádkou. Najednou se na mě podívala a přejela mě pohledem. Když zjistila, že ji pozoruju, rychle uhnula. Znám celé její tělo detailně, ty oblé boky, štíhlý pas, jemné ruce, dlouhé silné nohy a ten obličej… Má zvláštní zelené oči, hluboké, pronikavé a milé; malý nosík, a čarokrásné rty. Ten spodní o poznání větší než horní, jsou upřímné a roztomilé, jako ústa bezbranného králíčka. Přijde mi to k smíchu, jako něžná myška před očima krutého hada. Sakra, zase žvástám nesmysly. Opět pohodila vlasy jako víla a odhalila bělostný krk. Vůně jejích vlasů se nesla až ke mně. Hrdlo se mi stáhlo žízní, přestože jsem před třemi hodinami jedl. No jo, byla to jen slabá liška, ale neměl jsem čas. Ale ta pulzující tepna… to bylo, jako dívat se na obzvlášť velký čokoládový dort za sklem vitríny. Vědomí, že bych se mohl napít a nemůžu mě svazovalo.
Náhle jsem pocítil i jiný pocit, než je žízeň. Projel mnou důvěrně známý pocit, který mě přepadne vždy v blízkosti dívky, která mě velmi láká. Myslím, že lidé tomu říkají touha. Mě osobně to slovo přijde zbytečné, stejný význam má slůvko ŽÍZEŇ, které tu určitě bylo dřív než nějaká touha. Ale lidé rozlišují žízeň a touhu a proto musím říct, že momentálně mě spaluje touha.

Opět na mě mrkla, zjistila, že ji stále sleduju a stočila pohled svých krásných očí jinam. Justin s Benem se o čemsi hádali, mě vůbec nebrali na vědomí a to mi ohromně vyhovovalo. Ty jejich přízemní lidské dohady o tom, která holka ze školy má nejhezčí nohy mě k smrti nudí a nechápu, jak může většina kluků tímto způsobem zahodit nejhezčí část života.
Zakoukala se na mě a tentokrát pohledem neuhnula. Začalo mě obestírat cosi neznámého, nepoznaného. Nevěděl jsem kde jsem, co tam dělám, proč tam jsem a, abych pravdu řekl, mi to bylo totálně jedno. Jediné, co mi jedno nebylo, byla ona, ta holka, která tam stojí a kouká na mě. Náhle to skončilo, jako když dlouho padáte a pak sebou třísknete a ztratíte vědomí. Podíval jsem se, co to způsobilo.
Byla to ta její kámoška, třásla s a říkala něco do ucha. Jak se vůbec jmenuje? Vyslal jsem k myšlenkový paprsek. Po krátkém duševním rozhovoru, který mě velmi vyčerpal, jsem se dozvěděl,jak se jmenuje. Bellinda, to jméno jsem už někde slyšel, ale nemohl jsem si vzpomenout kde. Bellinda, Bellinda, Bellinda… opakoval jsem si to jméno jako modlitbu, chtěl jsem si vzpomenout, kde jsem ho slyšel, měl jsem takové tušení, že to je hodně důležité, že bych měl vědět, že… co bych měl vědět? Nedávalo to smysl.
Začala mě bolet hlava, což nebyla zrovna dobré znamení. Pokaždé, když mě začne bolet hlava, dostanu po chvíli děsnou chuť na krev. A to teď, ve škole plné lidí, nebylo zrovna nejvhodnější. Její mysl je asi silnější než mysli těch, s kterými jsem zatím duševně mluvil.
"Sorry kluci, musím pryč, nemám učebnici ajiny, skočím si ji do céčka ke kámošovi půjčit. Kdybych přišel pozdě, tak řekněte, že nevíte, kde jsem, jasný?"
"Samozřejmě" řekl Justin.
"Jasně, jako vždycky" dodalo jeho dvojče a měl jsem takový špatný pocit, že na mě mrkl. Nebo se mi to nezdálo?
Rychle jsem vyběhl ze školy a málem jsem vrazil do stromu, který před ní stojí. Zachytil jsem pach králíka. Ale ten stačit nebude, teď mám opravdu hlad. Dokud jsem si to neuvědomil, necítil jsem, jak se mi hrdlo stahuje žízní, začínal jsem pociťovat příšerné pálení na jazyku. Ucítil jsem pach něčeho jiného než králíka, něčeho jiného než zvířete, něčeho svůdného, hříšného, zakázaného, něčeho… lidského. Ale ne, tenhle pach jsem necítil už dlouho.
Rychlostí mě vlastní jsem se vzdálil, doběhl jsem až k blízkému lesíku. (Ještě, že žiju v Montaně, tady je to samé divoké zvíře, v New Yorku bych se zbláznil!) Na kraji jsem
zahlédl stádo bizonů. Skvělé, to je aspoň kořist! "Hlavně nemysli na tu lidskou krev!" říkal jsem si, "Nemysli na její krev!"

Vyrazil jsem kupředu a snažil jsem se soustředit výhradně na bizony. Vybral jsem si jednoho slabého (zrovna nám ve škole vykládali cosi o tom, že predátoři si vybírají slabší jedince, aby přežili jen ti nejsilnější a nedošlo k degeneracím, bla, bla, bla. Je to prostě proto, že ti slabí se líp chytaj.) Ale nešlo to. Stále jsem měl před očima její obraz a v nose cítil pach její krve. "Bellinda, Bellinda…" znělo mi v uších stále dokola.

Sledoval jsem stádo a zjistil jsem, že bizon, kterého jsem si vyhlédl, kulhá. Začal pomalu zaostávat za ostatními. Byl ještě mladý, měřil jen něco málo přes 2 metry a zdál se mi nějaký pohublý, zranění, které ho brzdí, je zřejmě vleklé a já v tuto chvíli děkoval bohu, že si ho zatím nevšiml jiný predátor. Poslední ze stáda, ohromná samice s mládětem, byly už dobrých sto metrů daleko. Nemohl jsem mít lepší podmínky, teď nebo nikdy!
Vyběhl jsem zpoza stromu, za nímž jsem se schovával a tichými kroky jsem se ke zvířeti přibližoval. Už jen patnáct metrů, deset… Najednou mi něco křuplo pod nohama. "Do pr…" ujelo mi. To se fakt může stát jenom mně! Zvíře otočilo hlavu a pohlédlo na mě velkýma smutnýma očima. Mělo je takové zastřené, v koutcích zaschlé slzy. Vypadalo, že za chvíli umře. Věděl jsem, že mu nepomůžu, že mu dokážu jen zkrátit utrpení a že se teď musím najíst, protože se nemůžu vrátit do školy takhle, ale přesto…
Stál jsem uprostřed zelené mýtinky, kolem stály vysoké stromy, které na mě házely chladivý stín. A díval jsem se do očí zvířeti, které nahání lidem strach a jež by mělo nyní mít strach ze mě. Místo toho jsme na sebe koukali. V jeho pohledu bylo něco lidského, nějaké porozumění.
"Napij se… potřebuješ to… já už to stejně nepotřebuju, mě to nepomůže! Pomoz si… prosím…" ozvalo se mi v hlavě. Co to sakra je? To byl…? Ten bizon!?
Udělal jsem ke zvířeti dva pomalé kroky, i ono přistoupilo blíž ke mně. Opravdu mám? Nebo mi z hladu přeskočilo a slyším hlasy? Zatímco jsem
přemýšlel a koukal do nebe, zvíře se ke mně přiblížilo na vzdálenost asi dvaceti centimetrů a pokývlo směrem ke mně hlavou prosebně se na mě zadívalo.
Položil jsem mu ruku na mohutnou hlavu. Šťouchlo mi do ruky a natáhlo ke mně krk. "Tak se napij…"


Sklonil jsem se k té tepně pulzující zvířeti na krku. Zanořil jsem do ní zuby… napil jsem se… tělem se mi rozlila ta známá rozkoš provázející každé pití krve. Pil jsem asi deset minut a zvířeti se začaly podlamovat nohy. Protáčelo panenky a bylo zcela evidentně v bezvědomí. Dopil jsem tu krev do poslední kapky, ale přišlo mi ošklivé nechat ho tam jen tak ležet. Začíná mi hodina, vrátím se příští přestávku a pohřbím ho. Koneckonců, položilo život za spoustu nevinných lidí, které bych jinak zabil.

Vyskočil jsem a pln energie jsem se vydal ke škole. Jakmile jsem byl od školy míň jak deset metrů, praštila mě přes nos její přítomnost. Zjevně prožívala nějakou silnou emoci, cítil jsem ji v hlavě silněji než předtím. Na vteřinu jsem velmi jasně pocítil vztek, že by tou emocí mohla být láska k němu jinému. Později ale ta moje lepší, civilizovanější část přemohla tu dravčí a divokou a řekl jsem si: " hele, to že po tobě jedou všechny holky ve škole neznamená, že ta jedna nemůže být jiná!"

Ale stejně… Vběhl jsem do školy, a rozhodoval jsem, kde asi je. Její přítomnost sálala z budovy B, sbíhá dolů. V prvním patře mi vletěla do náručí. A pak už se to jen vezlo…
 


Komentáře

1 Tigris Tigris | 17. října 2011 v 12:52 | Reagovat

Hej člověk se v první kapitole těší, že to jejich setkání nějak rozvineš a místo toho je to z pohledu Patricka a zas jsem se nic nedozvěděla! :D

2 Liss Liss | Web | 18. října 2011 v 15:01 | Reagovat

To víš. Já tohle miluju, jak je někdo napnutej a čeká, že už se to stane a ono se to nestane a nebo to ještě chvíli trvá :-D

3 Jaja Jaja | Web | 8. února 2012 v 14:29 | Reagovat

Zaujímavé je ako to máš napísané, raz z pohľadu Bell s raz Patricka :DD
Hm, ten rozprávajúci bizón ma prekvapil aj pobavil zároveň xD
Som zvedavá na pokračovanie ;-)

4 Jannie Jannie | Web | 8. srpna 2012 v 16:23 | Reagovat

Wow, tolik pocitů najednou a přitom jde o jednoho jediného člověka..upíra :D. Moc se mi to líbí.

5 Liss Liss | Web | 8. srpna 2012 v 20:00 | Reagovat

nojo, měl dost času naučit se přemýšlet :-D děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama