Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

3. kapitola k povídce, která má prozatímní název podle hlavní hrdinky - Ewana

15. února 2011 v 20:25 | Liss |  Ewana
No a konečně se začíná něco dít...


3.Bolest
Konečně je dostatečně odpočatá, a proto si teprve teď plně uvědomuje, že je volná. Chce se jí křičet, zpívat a smát se. Fouká slabý větřík a Ewaně je trochu zima, rozhodně ale není nepříjemná. Koneckonců je to zima svobody. Ewana má najednou tolik energie. Běží po zelené trávě, bosýma nohama lehce našlapuje na studenou zem. Probíhá kolem velkého maliníku. Zastavuje se u něj a jí několik malin.
Jsou o tolik lepší, když jsou čerstvé! přemýšlí Ewana. Běží okolo malého dravého potůčku. Nedaleko ní běží malá srnka. Ladnými skoky přeskakuje pařezy. Pohybuje se naprosto neslyšně. Hloub v lese si hrají dvě vlčata. Rozložitý dub po její pravici skrývá domov pro množství zvířat. Ptáci, veverky, všemožní červi a hlodavci - ti všichni žijí pod ochranou tohoto velkého stromu.
Okolo desáté hodiny přichází ke kamenitému srázu. Cesta jinudy nevede, kam oko dohlédne jsou jen kameny a kameny. Opatrně se tedy vydává dolů. Trvá jí spoustu času než se dostane na konec prolákliny. Když je skoro dole, na posledních kamenech jí podklouzává noha a Ewana se řítí po srázu dolů. Cítí, že má vymknutý kotník. Po době, která jí připadá jako věčnost, se zastavuje o velký kámen. Hlava udeřila na kámen a Ewana upadá do bezvědomí.
Probouzí se mnoho hodin později, když už je tma. Hlava jí třeští, tvář má roztrženou. Matka by ji nejspíš nepochválila za to, jak se zřídila. Ewana by se normálně asi hořce usmála, ale bolest ve tváři jí to nedovoluje. Nohy má odřené a podbarvené spoustou modřin.Šatyjsou roztrhané, vlasy rozcuchané a slepené.
Tak takhle mě nikdo nepozná. uvažuje a pokouší se zvednout z ostrých kamenů. Jakmile se však pokusí se jen nadzvednout na loktech, projíždí jejími zády ostrá řezavá bolest. Na kameni, na kterém leží, je velká kaluž zaschlé krve.
"Auuu! Ssss!" vykřikuje bolestí a ulehá zpátky na velký kámen.
Hmm, skvělé! A co teď? Dolů se sama nedostanu, mám vymknutý kotník, záda kompletně bez kůže, díru v hlavě a nohy samou modřinu. Kondice vhodná k několikakilometrovému běhu!
Chvíli se rozhlíží kolem a přemýšlí, jestli po tomhle srázu někdy půjde nějaká živá duše, která by jí pomohla. Došla k názoru, že tady nikdo nepůjde. V obrovském okruhu kolem ní je jen jeden malý tenoučký stromek. Nikde nic. Leží dál a čeká. Čeká.

"Nepotřebuješ pomoc, princezno?" slyší příjemný hlas. Ví, že je blízko, ale přece ho slyší tak zastřeně, jako by byl na míle daleko. Omámeně otáčí hlavu za původcem toho zvuku. Z velké ztráty krve má zastřenou mysl, ale vtom dostává ošklivý nápad.
Neutekla jsem moc daleko, někdo mě našel. blesklo jí hlavou. Ani ve snu ji nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný, někdo z hradu ji našel. Otáčí hlavu a očekává některého z těch hloupých stráží, kteří vždy plní to, co jim její otec nařídil. Proto ji překvapuje, že vidí pěkného mladého muže s dlouhými světlými vlasy. Má pocit, že už ho někde viděla. Kvůli zranění krku však nedokáže krk otočit natolik, aby muže dokázala poznat. Hubený a vysoký, pěkný, s vypracovanými svaly. Má bělostnou košili, pod kterou se rýsuje spousta svalů. Úzké kalhoty obepínají vypracované nohy. Je bos, jeho košile má ustřižené rukávy, takže odhaluje svalnaté paže. Pod rovným obočím se skrývají šedomodré vlčí oči, rovný nos a úzké rudé rty.
"Haló, nechceš pomoct?" řekl muž znovu. Nutí se přestat na něj zírat.
"Já, ne… vlastně, jo, díky," vykoktala.
Vztahuje k ní ruku a dívka se pokouší natáhnout k němu tu svou. Muž ji sleduje s ironickým úsměvem ve tváři.
"No, chtěl jsem ti sice pomoci, ale když to zvládneš sama…"
Ewana rudne a svěšuje svou paži na původní místo na kameni.

"Věděl jsem to," připouští a pokleká k ní, "ukaž mi ten kotník."
Natahuje k němu nohu.
"Hmm, pěkná," poznamenává. Ewana se také dívá na svou nohu. Nepoznává ji. Má ji napuchlou, modrou a znehybnělou. Muž ji něžně chytá za kotník, přejíždí po něm prsty a něco si mumlá. Její pokožka lehce klouže pod jeho jemnými prsty. Ewana přemýšlí, kde toho muže viděla. Je jí strašně povědomý a on zcela evidentně zná ji. Proč by s ní taky mluvil a vůbec?
Opravdu ji zajímá, kdo je ten krasavec, co jí hladí nohu, ale nechce ho vyrušit. Nechce, aby přestal. Nechce, aby odešel. Cítí se s ním dobře. I bolest v kotníku, jako by se ho bála. Odchází a nechce se vrátit. Nevrací se. Odešla.
Ewana leží na kameni a děkuje Bohu, že aspoň nespadla ve svých obvyklých šatech. V korzetu by se nejspíš udusila. Muž jí stále hladí kotník. Přesouvá dlaně na její lýtka a hlouběji pod sukni. Blíž ke kolenům, dál, dál a dál. Dívka propíná nohu, aby měla z jeho něžností co největší požitek. Otvírá ústa a šťastně vzdychá. Vlasy jí spadají z obličeje na zem. Na okamžik nevnímá ostrou bolest zad. Je tu jen on. Jeho teplé ruce se už propracovaly na její stehna.
Trhá sebou, když zjišťuje, jak svalnaté má dívka nohy. Zdá se, že se teprve teď probudil z bdělého snu. Uvědomuje si, kde je a co dělá. Provinile vytahuje ruce zpod její sukně. Vstává. Provinile odvrací zrak a rudne. Dlouhé světlé vlasy mu spadají na prsa. Ewana pociťuje náhlou spalující touhu se ho dotknout, obejmout ho, políbit… Ale ví, že nemůže. Ať už ten cizinec jednal z jakéhokoli popudu, teď se za své chování stydí.
Ewana zavírá oči, protože bolest v zádech o sobě zase dává vědět. Když oči znovu otvírá, spadá jí čelist, aby něco řekla. Aby se zeptala, co to sakra mělo znamenat - v jedné chvíli vypadá jako by ji měla jeho touha spálit a potom? Beze slova zmizí. Je pryč.
Nějaká záhadná síla ji zvedá z kamene. Náhle Ewana cítí lehký dotek na zádech. Jako by jí po zádech lezli motýlci. Příjemný chlad se jí rozlézá po pravé straně zad. Přesně tam, kde ji to tolik bolí. Vlastně spíše bolelo, protože teď není po bolesti ani stopy. Nepostřehla, co si šeptal, když mizela ta bolest.
Krouží kotníkem, který zase vypadá jako ten starý známý - malý a opálený. Bolest nepřichází, jen úleva a chlad.
Muž utichá a jen jí přejíždí prsty po páteři. Chvíli si jen tak hraje s několika pramínky jejích vlasů. Vzdychá. Pouští ji a usedá na vedlejší kámen.
"Neměla bys mě tak přitahovat," mumlá a hledí do země. Ewana mu hledí do tváře. Teď, když si ho může pořádně prohlédnout, ho shledává ještě hezčím. Dlouhé vlasy padají do obličeje, po tvářích se kutálejí slzy, rty se chvějí, pěsti jsou zaťaté.
"Ale dělám to," opáčila Ewana, "nevím proč, ale nedokážu to ovládnout. Třeba to není tak špatné, jak říkáš."
"Je to daleko horší," vydechl, "nemůžu, nesmím dělat… tohle! Ale nedokážu to. Jsi příliš hezká na to, abych to dokázal. A nejsi jen hezká, máš nějaké vnitřní kouzlo. Nedokážu ti odolat."
Vzhlíží a spatřuje další ošklivé šrámy. Ewana jich má plný obličej. Chce jí pomoct, MUSÍ jí pomoci, užíralo ho pomyšlení, že ji něco bolí. Ale bojí se, že se zase neovládne. Bůhví, co by byl schopen jí v záchvatu vášně udělat. Ona nic neřekne, má z něj strach, ale určitě se jí hnusí.
Přesto to musí udělat. Natahuje k ní ruku a dotýká se jejích tváří. Přejíždí prsty po jejím pěkném obočí. Dívka mu najednou pokládá dlaně na ruku. Projíždí jím jakýsi podivný záchvěv. Vzrušení, vášeň, stydlivost, touha - to všechno je obsaženo v tom jediném okamžiku. Vztahuje k ní i druhou dlaň a pokládá ji na její horkou tvář.
"Neměla bys to dělat," šeptá
"To je mi jedno, já to takhle chci," odpovídá Ewana.

Dotýká se jeho hrudi, on jen fascinovaně namotává na prsty její vlasy. Dvojice sedí naproti sobě, zřejmě si vůbec neuvědomuje vzdálenost, jež ji dělí. Vzduch kolem jiskří a rozpaluje se; jejich touha je silná jako pár koní.
"Jak se jmenuješ?" promlouvá dívka. Zvědavost je moc silná, porušuje kouzlo okamžiku, ale neničí ho úplně. Neznámý sundává ruce z její tváře, ale dovoluje jí nechat dlaně klouzat po košili.
"Dwight," odpovídá.
"Zajímavé jméno," přemýšlí dívka.
"Ani ne, vlastně je oproti tomu tvému šíleně nudné," odporuje s úsměvem.
"Ty víš, jak se jmenuju?"
"Samozřejmě,"
"Jak to víš?"
"Vím o tobě úplně všechno."
"Neodpověděls na otázku."
"Nepamatuju se."
"Tak já ti ji zopakuju - Jak víš jak se jmenuju?"
"No dobře, povím ti to," pokrčil rameny, "ale slib, že to nikomu neřekneš."
"Slibuju," souhlasí a dychtivě hledí na svého společníka.
"Jsem Geele, něco jako tvůj anděl strážný."
A Ewaně snad poprvé v životě došla slova.






 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama