Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

3. kapitola

15. února 2011 v 20:54 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Máte rádi absurdní a trapné situace? Enjoy!


3. Bellinda
Čekala jsem, že na mě zakřičí, proč mu proboha lezu do soukromí (nebo kam jsem mu to lezla), že si mě odtáhne od těla a řekne mi, ať si jdu po svých, ale tohle jsem nečekala.
Přitáhl si mě k sobě blíž, objal mě jednou rukou kolem pasu a druhou mi zapletl do vlasů. Hrál si s několika jejich pramínky a já jsem ani nedýchala, abych ten krásnej okamžik nezničila. Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli, ale je mi to fuk.
"Budu muset jít." zašeptala jsem. "E,cože? Jo, promiň… Hele já… omlouvám se, ztratil jsem pojem o čase." zamumlal neurčitě, koukal při tom někam mimo mě. Pustil mě a beze slova vyrazil velmi rychlým krokem někam pryč. Stála jsem tam a hleděla za ním s otevřenou pusou. Panebože, co to bylo? Podívala jsem se na svoje úžasný hodinky od Lacoste, na kterých sice moc nepoznám, kolik je, ale přibližně to tipnu. 10:10, zhruba. Ajaj, Weanforthová mě zabije! Ale nejdřív mě bude dlouho mučit příklady z algebry, než umřu na
vyčerpání, nudu a hlad, protože za každej špatně vypočítanej příklad bude den bez jídla. Achjo, těžký život studenta.


Opět jsem vykročila k učebně s označením A 207 a doufala jsem, že mě zastaví ještě někdo, že tu matiku strávím na chodbě (jasně, měla bych zameškanou hodinu, ale máma by mi napsala omluvenku - nesnesla by pomyšlení na to hanebné, trestuhodné a já-nevím-jaké-ještě 1 v kolonce Neomluvené hodiny. Máti je totiž absolutně posedlá školní docházkou, jednou mi vyhrožovala, že když budu mít špatné vysvědčení, pojedu na měsíc na statek, protože ví, jak moc se bojím zvířat.) Bohužel jsem cestou už nikoho nepotkala, takže jsem do třídy napochodovala hrdě, se statečným výrazem (nedokážete si představit nic neuvěřitelnějšího než byl můj odvážný pohled) a připravena čelit všemu, co si proti mně Weanforthová vymyslí (to jsem samozřejmě nebyla, ale mohla jsem se tak aspoň tvářit.)
"Á, slečna Marksová se rozhodla nás navštívit. To je od vás milé, že jste přišla, doufám, že vám nedělá nějaké výrazné problémy návštěva hodiny matematiky, kterou vy se svou vysokou inteligencí samozřejmě nepotřebujete." spustila Weanforthová a tvářila se asi stejně roztomile jako motorová pila. Viděla jsem Nesii, jak se tiše směje do dlaně, Amy, která se tváří ustrašeně a Isaaca, malého roztomilého chlapce, který po mně jede už asi tři roky (jasně, že bych s ním chodila, ale to by si musel koupit boty na podpatku), jak se smutně, ale náruživě modlí. Kdybych nestála před soudem, který mi mohl vynést i smrt, nejspíš bych se tomu pohledu zasmála.

"Omlouvám se paní profesorko (brr, nenávidím, když jim musíme říkat paní profesorko, i když ten titul nemají. Kupříkladu Weanforthovou bych klidně titulovala ty krávo pitomá, a bylo by jí to rozhodně bližší), já… spadla jsem na chodbě, Pa…jeden kluk mi pomáhal se zvednout, ale pořád mě bolí noha, takže jsem šla pomalu." vychrlila jsem ze sebe. Ani nevím, kde jsem se naučila tak hezky lhát, a není mi jasné, proč jsem tak samozřejmě zatajila Patrickovo jméno, stoupla by mi popularita ne?? Jasně, Nesie by mě
chtěla zabít a Isaacovi by to zlomilo srdce, ale i tak.
"Jo tak nějaký kluk! Měla byste vědět, slečno Marksová, že škola je budova, ve které se člověk vzdělává a ne vyrábí děti!"
"Ale paní profesorko, to není vůbec pravda! Já a… ten kluk jsme spolu nikdy předtím nemluvili. Teď se mě akorát zeptal, jestli jsem v pořádku a když jsem ho ujistila, že ano, zvedl se a odešel na svou hodinu." prohlásila jsem vyčerpaně. Sakra, pořád nechápu, proč mi vždycky, když chci říct Patrickovo jméno, zdřevění jazyk. Asi nějaký kouzlo, vždycky jsem věděla, že je nějak jinej…
"Ale samozřejmě. Myslíte si, slečno Marksová, že jste první naivní holka, která si myslí, že jí
tohle spolknu? Myslíte si, že se mi ještě žádná holka nevymlouvala na to, že upadla, nemohla odemknout záchod, ztratila se, spletla si učebnu a jiné nesmysly, zatímco, se někde flákala s nějakým klukem? Kdepak milé děvče,
z toho se nevykroutíte! Neměla být vaše kamarádka zkoušena, abych jí nemusela psát na vysvědčení tu otřesnou dostatečnou,kterou si vůbec nezaslouží? Ano samozřejmě, jak šlechetné! Dáte si rande s nějakým klukem, kterému jistě velmi vadí, že se uleje, abyste přišla přesně tak, abych vaši kamarádku nestihla vyzkoušet a musela strašně dlouho řešit vaši absolutní necudnost, vaši neúctu ke škole - jen si představte, kolik lidí by dalo nevímco, aby se mohlo vzdělávat v takové škole jako vy - vaši absolutní neschopnost krotit své rozbouřené hormony a vaši celkovou nanicovatost - to za mých mladých let nebylo!" přednášela Weanforthová. Panebože - nenávidím hlášky tipu "za mých mladých let…" a Weanforthová to vždy předvede tak hrozně, že se to nedá vydržet.
"Ale tak to skutečně neby…"
"Nepřerušujte mě děvenko! Je mi ÚPLNĚ
jedno, co jste kde s tím klukem dělala, chci jen znát jeho jméno."
"Ale já s ním opravdu nic nemám!" pípla jsem. Nechtěla jsem, aby měl Patrick kvůli mně nějaké problémy. Problémy kvůli malé blbé holce, která ani nedokáže dávat pozor na to, kam jde.
"V tom případě byste se neměla ostýchat nám sdělit jeho jméno. Jen se ho zeptáme, zda to opravdu bylo tak, jak říkáte," Weanforthová se předklonila a příliš velkým výstřihem jí bylo vidět až málem do kalhot, "tak kdo to je?"
"Ale on s tím opravdu nemá nic společnýho, jsem jen děsně nešikovná a švihla jsem sebou na schodech. Jen mi pomáhal se zvednout, skutečně nepotřebujete vědět, kdo to je!" vyhrkla jsem, již absolutně vystresovaná a rozklepaná.
"Možná nepotřebuji, možná ano, důležité je, že vy mi to hned teď řeknete!"
Fajn, zvorala jsem to, už nikdy se ke mně Patrick nepřiblíží, jelikož teď bude mít kvůli mně spoustu problémů. Ale zdá se, že Weanforthová nebude spokojená ani potom, co strávím celý svůj následující život s úkoly z matiky, a že doslova prahne po Patrickově jménu. Tak si to užij, babo odporná!
"Patrick Dooley…" špitla jsem a sklopila zrak, jelikož na mě určitě hledí celá třída - Amy překvapeně, Nessie nenávistně a Isaac smutně, nejspíš promýšlí nějakou pěkně bolestivou sebevraždu. Jsem určitě rudá jako spařený humr, nechci ani vidět tu přestávku!
"Ach ano, pan Dooley, už jsem o něm dlouho neslyšela, už dlouho nikde neokouzloval nějaké nevinné děvče." povídala si pro sebe Weanforthová.
Vtom zazvonil zvonek - ani jsem nemohla uvěřit svému štěstí - a já se vyřítila ze třídy. Za chvíli mě dohnala Amy (nechápu, jak se jí to podařilo, ale už jsem se smířila s tím, že naše škola je podobný bludiště jako Bradavice z Harryho Pottera - jo přiznávám, každý díl "Potter ságy" jsem
četla minimálně dvakrát, a
co má být?!) a vyhrkla: "Bože můj! Je to pravda?"
"Co jako?" dělala jsem blbou, FAKT se mi nechtělo to rozebírat.
"No o Patrickovi - opravdu ti pomáhal vstát ze země?"
"No," rozhodla jsem se nevykládat jí o… co se vlastně stalo? No, to je jedno - budu všem vykládat o tom pádu, "jo, tak trochu. Ale říkám, že to nic nebylo."
"Ale nekecej - mluvila jsi s PATRICKEM! Za to by holky vraždily! Proboha, co je to s tebou, ještě před hodinou bys kvičela a skákala do stropu nadšením a teď? Tváříš se stejně, jako když ti před rokem umřel křeček."
"Ale tak to není - já jsem nadšená, ale je mi líto, že bude mít kvůli mně problémy."
"Jaký prosím tě? Když je to tak, jak jsi řekla, nic se vám nestane."
"Jo já vím."
Problém je, že takhle to OPRAVDU nebylo. Ach jo, musí být všechno tak složitý?
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 12. března 2011 v 11:19 | Reagovat

Krása :-) Al envím, jak dlouho vydřím, protože tu más jen 4 kapitoly a já se na to těším víc, jak na Vánoce :D

2 Tigris Tigris | 17. října 2011 v 12:59 | Reagovat

Tak ta učitelka byla vražedná. S matematikou to cítím stejně. *usmívá se nad povedeností celé kapitoly* :D

3 Liss Liss | Web | 18. října 2011 v 15:02 | Reagovat

Děkuju. Já a matematika...ehm...

4 Jannie Jannie | Web | 8. srpna 2012 v 16:33 | Reagovat

Super kapitola! Opravdu se mi strašně líbí tvoje přirovnání ke slovům, vždycky málem padám ze židle. Skvělé!
A tu učitelku bych zavraždila, za mých mladých let, kruci :DD

5 Liss Liss | Web | 8. srpna 2012 v 20:02 | Reagovat

Děkuju moc. já taky. naštěstí žádnou takovou nemáme, ale jedna se jí hodně podobá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama