Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

4. kapitola

15. února 2011 v 20:56 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Vydržte, něco se stane... Už brzo


4. Patrick
Seděl jsem uprostřed děsivě nudné hodiny anglické literatury. Samozřejmě - do třídy jsem dorazil dřív než ona a to jsem ani nemusel použít své schopnosti, protože shodou náhod se třída nacházela jen asi 15 metrů od našeho "dostaveníčka". Učitelce jsem se omluvil a řekl jí to, co Benovi s Justinem - nemůžu najít učebnici, tak jsem si ji půjčoval od kamaráda z céčka a nějak jsem to asi nestihl.
Poznal jsem, že vstoupila do třídy - pomyslná křivka jejích emocí stoupla nejméně o kilometr. Byl to strach, zmatení a… touha? Touha? Samozřejmě, neměl bych mít pocit, že… ale byl tu - neodbytný pocit, že po mně touží. Ale strach, strach prostupoval celé její tělo; chudinka malá, bude mít kvůli mně problémy.


Budu se muset napojit na její myšlenky (nebudu to dělat rád - nechci lízt do soukromí, ale vím, jak to na zdejší škole chodí) a zjistit, co jim řekne. Silou vůle jsem se přenesl do třídy ve které měla hodinu. Zapírá mě - proč? Nakonec jsem měl pravdu, tohle je holka, která po mně netouží - jediná z těch pěti set, co navštěvují tuhle školu - a začal jsem ji chtít ještě víc. Všech těch 499 by se mohlo roztrhnout, jen aby mohly říct o co nejbližším kontaktu se mnou ( i když to byl jen letmý dotyk, když se o mě otřely při požárním poplachu), ale ona? Nic, ona zapírá, že byla se mnou, pořád nechápu proč.
Učitelka na ni udeřila znovu - ta se jen tak nevzdá, bude ji mučit do té doby, než jí to, chudinka, prozradí. Konečně jsem zaslechl své jméno. Pohlédl jsem na ni, stála v lavici, zrak sklopený, ve tváři rudá jak jablíčko (ale že to sluší!) Sakriš, vypadá zatraceně hezky, když je v rozpacích. Zazvonilo, musím pryč, jinak mě najdou nepřítomně čučet do zdi. Kdybych tak mohl… kdybych ji mohl pozorovat dýl, kdybych ji mohl znova obejmout, políbit, napít se té sladké krve, která koluje v žilách…
"Pane Dooley, vysbírejte prosím ty dnešní domácí úlohy. Ano, Lilian, vím, že jsi zapomněla úlohu doma, dodáš mi ji zítra do kabinetu." Učitelův hlas mě vytrhl ze snění o nejkrásnější a nejzáhadnější dívce Střední školy George Washingtona. Zvedl jsem se a omámeně a duchem nepřítomen jsem bral spolužákům z lavic různě tlusté svazky papírů zaplněných hustým textem na téma "Alžbětinská éra". Došel jsem k první lavici u dveří, v níž seděla Lilian McCormacková, příšerně ošklivá holka s mastnými, rezavými vlasy, velkými silnými brýlemi a spoustou uhrů, která je šíleně zamilovaná do našeho profesora anglické literatury.
"Kde máš úkol, Lilian, nemám na tebe čas!" štěkl jsem na ni. Lilian se na mě ošklivě podívala, ale když zjistila, že tam stojím já, nahnula se ke mně a řekla protivným hlasem, který nejspíš považuje za sladký: "Ale Patricku, ty jsi neposlouchal? Zapomněla jsem úkol doma. Jistě jsi myslel na nějaké děvče, když jsi nedával pozor v tak zajímavé hodině. Ach, jak já té dívce závidím!"
Usmála se a vyjevila tak řadu neuvěřitelně křivých zubů, spojených rovnátky.
"Aha, no… tak ahoj," řekl jsem a snažil jsem se rychle zmizet. Hodil jsem na hromadu úkolů i svou nudnou práci o W. Shakespearovi a vytratil jsem se ze třídy.
Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo přežít následující tři hodiny a potom jsem se odplazil do jídelny na oběd. K obědu byl hnus, hnus a hnus (no, možná, že lidem to chutná, ale mě? Osobně nechápu, jak někdo může přežívat jen na něčem takovým.) Vzal jsem si kousek toho prvního hnusu, přidal k tomu ten druhej a třetí radši vynechal. Jako obvykle jsem si sedl k malému stolku v rohu jídelny a netečně rýpal do jídla.
Byl jsem skloněn nad tou odpornou věcí, které lidé říkají smažené rybí filé, málem jsem v tom vymáchal všechny vlasy, když do mě jako elektrická rána uhodila její přítomnost. Vzhlédl jsem a uviděl jsem ji. Stála na konci řady a bavila se s tou svou malou kamarádkou. Z té bylo cítit vzrušení a zvědavost. Neustále pomrkávala směrem ke mně, třásla s ní a zasypávala ji otázkami. Ona, (jakže se to vlastně jmenuje? Nechápu, jak jsem to mohl zapomenout) se snažila vykroutit a usilovně se nedívala na mě. Cítil jsem z ní strach, stydlivost a (panebože už zase?) obrovskou touhu.
"Ale Amy, nech toho! Nemusíš to rozpatlávat, stačila mi Weanforthová a to její ´Ale slečno Marksová!´,
prostě už toho nech! Kvůli mně a hlavně tomu chudákovi, kterej nijak nemůže za to, že jsem nešikovná a blbá!"
Musel jsem se usmát. Ta její přihlouplá kamarádka se do zase pustila a tahala z rozumy typu: A řekneš mu, že se ti líbí? (Že se ti LÍBÍ? Já se líbím?) A co bude dál? Naučíš se chodit po schodech? A ona zase vrtěla hlavou, třásla jí tolik, že kolem sebe vířila sladkou vůni. Zase jsem dostal žízeň, to je šílená holka!
Nevím proč, ale musel jsem si s promluvit. Proto jsem, jakmile došla k výdejně "jídel", vstal a jako v tranzu došel až k . Malá do šťouchla a pohodila hlavou směrem ke mně. Zvedl jsem hlavu a zahleděl se do očí. Měla strach, myslela si, že chci vynadat, že jsem na ni naštvaný a já přitom…
"Nechcete si sednout se mnou?" vyklouzlo mi to úplně snadno, ani jsem nevěděl, že to říkám. Malá na mě zírala s otevřenou pusou, ale to mi teď bylo tak nějak totálně ukradené (koneckonců, jsem na to zvyklý). Vlastně jsem chtěl, aby na mě takhle hleděla ona. Chtěl jsem, moc jsem chtěl, ale ona jen odvrátila zrak a zahleděla se na flek od polívky na podlaze. To, co nakonec řekla, mi vyrazilo dech.
"Omlouvám se. Nemůžu za to, je mi to líto, ale Weanforthová by mě mučila tak dlouho, dokud bych jí neřekla, že… na té chodbě jsi to byl ty," zrudla, "a jestli jsi kvůli mně měl nepříjemnosti, tak se fakt moc omlouvám, říkala jsem jí, že tě má nechat na pokoji, že spolu samozřejmě nic nemáme a…" nedopověděla, co měla na srdci. Přerušil ji jeden pitomec z béčka, myslím, že se jmenuje Max.
"Uhni, ty krávo, chceš se vypovídat, chceš omluvit svou nevěru… to je všechno moc hezký, ale tohle je školní jídelna a inteligentní lidi se tady chcou najíst, takže… uhni!"
Odstrčil ji, ale asi to trochu přehnal a ona to nečekala. Takže mi spadla přímo do náruče. Zase. Teda ne že by mi to vadilo. Pan Vznešený blb odešel a já ji postavil na nohy. Zahleděla se na mě, obličej barvy pěkně zralého rajčete.
"Víš co… Bellindo, sedněte si ke mně a popovídáme si." Navrhl jsem a vzal z rukou tác s "jídlem". Malá šla za námi, stále udivená. Položil jsem její tác vedle svého a posadil se. Napodobila mě a o chvíli později se ozvalo hlučné bouchnutí; Malá je tady.
"Ehm, Bellindo,"
"Jen Bell, prosím."
"Dobře, tak tedy, Bell. Hmm, nemusíš se omlouvat, žádné problémy jsem neměl, nemusíš se bát. A… no, zkrátka se ti omlouvám, za… za tu chodbu. Já, nechtěl jsem, vážně ne."
Hleděla na mě. Vpíjela se do mě
těma svýma krásnýma očima a mně bylo najednou všechno jedno. Dívali jsme se do očí jeden druhému. Já , ona mně. Nebylo najednou nic jiného, než my dva. A pak se to stalo zase.
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 12. března 2011 v 11:27 | Reagovat

Do prkený ohrady, dej sem i další kapitoly!!!!!!! :D Mě se to tak líbí... fakt je to moc hezky vymyšlený, vtipný narážky , krásně složený slova ve větě, prostě dokonalé, prosím, dej sem i další :D 8-)  :-D

2 Liss Liss | Web | 12. března 2011 v 17:55 | Reagovat

když tak ěkně prosíš, máš tady dvě nové - přeju hezký počtení

3 Liss Liss | Web | 12. března 2011 v 18:11 | Reagovat

promiň, nějak to blbne, možná zítra až si počítač odpočine

4 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 12. března 2011 v 20:08 | Reagovat

Zítra??? To nevydržím!!! :D :D :D Sakra, ať se to dá do kupy... :D

5 Tigris Tigris | 17. října 2011 v 13:11 | Reagovat

[1]: Řečeno naprosto přesně, není co dodat.

Ty narážky na školní jídelnu jsou trefné. To se vždycky kámošek ptám: "Co je dneska k obědu?" A ony unisono odpoví: "Hnus."

6 Liss Liss | Web | 18. října 2011 v 15:05 | Reagovat

Děkuju. Náhodou, dá se to rozdělit do několika skupin: UHO (univerzální hnědá omáčka) UŽO (Univerzální žlutá omáčka) UHŽO (univerzální hnědá žampionová omáčka) a sladké hnusy, po kterých je ti špatně a máš hlad :-D

7 Vicky Vicky | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 19:38 | Reagovat

Ahoj, konečně jsem si našla čas, abych si přečetla pár kapitol ;-) A je to moc pěkný, Patrick mi přijde jako přesně ten typ kluka, do kterýho se všichni zblázní (i já....), popsala jsi ho skvěle!! :-D A když si k němu představím ten obrázek... :D No, jinak Bellinda je taky fajn, těší mě, že není žádná fiflena, ani si nehraje na chudinku, jako je to obvykle v knížkách, takže super!! :-D Snad si zase někdy najedu čas číst dál! :D

8 Liss Liss | Web | 12. dubna 2012 v 21:39 | Reagovat

[7]: Díky. No já vím, že je to ten týpek slaďouš, co se do něj holky zblázní, ale chvilkama už mě štve. Být protivný do jeho povahy nepatří a nechci ho měnit. Asi mu budu muset taky vytvořit nějakej ten fanklub, když se do něj všechny zblázníte :D

9 Jannie Jannie | Web | 8. srpna 2012 v 16:42 | Reagovat

Bože,já z toho nemůžu. Směju se tady jak šílená. Má to něco sebe, opravdu. Moc se mi to líbí.Naprosto mě omráčila věta "málem jsem v tom vymáchal všechny vlasy." :DD super

10 Liss Liss | Web | 8. srpna 2012 v 20:04 | Reagovat

:D jsem ráda, že se bavíš. nojo, já vím, mám takové divné myšlenky, pak je přenáším na své postavy a ony pak vypadají divně :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama