Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

5.kapitola

13. března 2011 v 9:59 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Po několika neúspěšných pokusech se mi podařilo sem přemístit další dvě kapitoly. Doufám, že se budou líbit,že jsem to nepřehnala =D


5. Bellinda
Seděli jsme vedle sebe a koukali si do očí. Vnímala jsem jen jeho a ty jeho oči. Úžasně modré, hluboké, silné, něžné… Bylo to vůbec poprvé, co jsem dokázala nemyslet v jeho přítomnosti na ty rudé rty. Ach Patricku…
"Ano Bellindo?" ozval se jeho hlas, tentokrát však jen v mé hlavě. Amy si pravděpodobně myslí, že se nic neděje a už si aspoň popáté strká vlasy za ucho.
"Tys mě slyšel?" odpovídám překvapeně.
"Samozřejmě, je to pro mě přirozené,"
"Opravdu?"
"Ano."
"Ale jak, to přece…"
"Já vím, nedává to smysl, ale musíš mi věřit."
"Věřit? Do dneška jsi nevěděl, jak se jmenuju! A teď mi klidně řekneš, že je pro tebe zcela normální číst lidem myšlenky, a čekáš, že ti budu bezhlavě věřit. Nejsem pitomá!" naštvaně ukončuju náš myšlenkový rozhovor a skláním hlavu k polívce. Ohromeně se na mě zahleděl a nejspíš nemůže uvěřit svým očím.
"Ale…" nejspíš si neuvědomil, že mluví nahlas. Amy na něj zmateně pohlédla a na tváři se jí objevil široký úsměv.
"Žádné ale, tak to je," zhodnotila jsem situaci. Amy otočila hlavu ke mně a hleděla na mi do obličeje s pozdviženým obočím.
Patrick na mě ještě chvíli zmučeně koukal a potom vzal tác a odnesl ho k okýnku. Všimla jsem si, že se jídla ani nedotkl. Hodil mým směrem poslední zoufalý pohled a rychlým krokem opustil jídelnu. Jakmile byl z doslechu, Amy se pustila do výslechu. Než stihla otevřít pusu, tiše jsem si pro sebe vzdychla. Nemám ráda lhaní, ale copak jí můžu říct pravdu? Místo toho jsem přemýšlela, jakou výmluvu mám použít. Dalo by se říct, že je tato situace obtížná. Vtom jsem uslyšela v myšlenkách jeho hlas: "Pokračuj tu teorii s pádem, řekni jí, že jsme se o něčem bavili a neměli jsme čas to dořešit!" Okamžitě jak to dořekl se stáhl, jako by v hovoru sklopil zrak.
"Co to bylo?" Amy nezklamala. Byla celkem pohotová. Ale nijak zvlášť vynalézavá, tahle otázka by napadla i tříleté dítě. I když byla celkem trefná a v tuto chvíli asi nejvhodnější.
"No, jak mi předtím pomáhal vstát, o něčem jsme se bavili a nedořešili jsme to." Odpověděla jsem vcelku klidně, ale na konci věty mi stejně zakolísal hlas. Nemůžu uvěřit, že lžu nejlepší kamarádce kvůli klukovi. Kvůli klukovi, kterej si myslí, že mu budu zobat z ruky jenom proto, že je krásnej. Měli by mě pověsit za velezradu, achjo.
"A o čem jste se to bavili?" Amy se nenechá jen tak odbýt.
"Ale to neřeš, nic zvláštního,"
"Všechno, co se týká Patricka je zajímavý, šťavnatý a prostě skvělý. Povídej!" Amy mě prostě nenechá, abych celou událost zahrála do autu. A zametla hodně hluboko pod hodně tlustý koberec. Ale ona se nenechá.
"Bavili jsme se o tom, jestli jsou jablka lepší než mandarinky a tys vyhrála. Říkala, že mandarinky jsou lepší." Zase mě poslouchá, měla bych s tím něco udělat. Skrz myšlenkové pouto jsem cítila, že se usmál.
"Díky," ušklíbla jsem se a obrátila pozornost zpět k Amy.
"Hele je to vážně blbina. Dohadovali jsme se jestli jsou lepší mandarinky nebo jabka." Myslím, že jsem ji dost překvapila. Nejspíš čekala, že jsme se bavili o něčem vznešeném, třeba výtvarném umění 19. století a zaskočilo ji, že jsme řešili mandarinky a jabka. Myslím, že pravda by ji vylekala daleko víc.
"To určitě," ozval se Patrick.
"Hele jak dlouho už se hrabeš v mých myšlenkách?" naoko se zlobím. Bohužel pro mě nejsem zrovna zdatná lhářka, takže okamžitě poznal, že to nemyslím vážně.
"Hodiny, dny… Kdoví?" snaží se flirtovat.
"Mandarinky a jabka? Myslela jsem, že jste spolu byli chvíli a ne že jste stihli přejít od zdvořilostních frázích až k takovým pitomostem!" nechápe a mě i Patrickovi napojeného na mou mysl dochází, jaká to byla blbost. Ale co se dá dělat, už je to venku.
"No, víš, viděla jsem na okně mandarinku. Však víš jak tam pořád nějací bordeláři zapomínají kde co možného. No a pak jsme se o něčem takovém začali bavit. Prostě to vyplynulo ze situace, chápeš?" doufám, že mi to uvěří.
"Dobrá práce," pochválil mě Patrick, "začínáš být dobrá lhářka."
"Moc nechápu, proč se s Patrickem bavíš o ovoci, ale když tě to baví" Amy krčí rameny.
Opakuju její gesto a hloupě se křením.
"Hele Amy, tamhle jde Andrew," pokouším se definitivně ukončit téma Patrick a trapná rozmluva na chodbě.
"Kde?" jeká Amy a upravuje si krátké vlasy. Andrew je po Patrickovi Amyin druhý největší objev. Nedá se říct, že by nebyl hezký, ale jen mu prostě chybí trocha toho osobního kouzla.
"Tamhle," mávám rukou směrem k výdejně obědů, "hele, já už půjdu, počkám na tebe venku, zatím si s Andrewem hezky pokecejte." Dodávám a mizím dřív než začne protestovat.
Tlustá kuchařka se síťkou na vlasech se na mě ošklivě dívá, jelikož mám téměř plný talíř. Pohazuju vlasy a snažím se co nejpřesněji napodobit Nessiino gesto, kterým se snaží naznačit, že je nad věcí. Rázně vycházím z jídelny a z nějakého náhlého popudu otvírám vchodové dveře a mizím ze školy. Nijak nepřemýšlím, že mě bude hledat plno lidí - teď prostě chci jít do toho lesa za silnicí. Mozek zcela ztratil kontrolu nad mými pohyby, nohy běží samy, plíce a hrudní svaly zrychlují dýchání, ruce se vyhýbají větvím. Vždycky se mi zdálo, že les je od školy strašně daleko a dneska jsem sem doběhla za - kolik je vlastně hodin? Zvedám ruku s hodinkami. Je něco málo před druhou, což znamená, že cesta sem mi trvala dvě minuty. Ale to přece není možné, určitě je to dál než kilometr, možná dokonce dva. Co se to tady děje?
S notnou dávkou strachu postupuju po úzké cestičce hlouběji do lesa. Pevně doufám, že nepotkám nějaké větší zvíře, protože jestli se něčeho bojím, tak jsou to zvířata. Najednou cestička končí. Nechce se mi vydávat se do lesa bez záchytného bodu, ale tělo neposlouchá a pokračuje. Stromy se trochu rozestupují a paprsky bledého slunce pronikají skrz jejich koruny na malou mýtinku. Zdá se mi to, nebo tak na kraji skutečně někdo stojí? Asi je to jen nějaká povedená hra světla a stínů, ale ta postava vypadá tak skutečně a tak povědomě. Uvědomuju si, že jsem se zastavila. Instinktivně se schovávám ve stínu stromů a sleduji nehybnou siluetu na druhém konci louky. Zvědavost vítězí nad strachem; posunuju se podél mýtinky a blížím se ke člověku. Z této vzdálenosti vidím, že má mírně skloněnou hlavu a stojí jaksi strnule, ruce má zaťaté v pěsti. Jsem od něj už jen asi dva kroky a zděšeně lapám po dechu. Je to Patrick! Hledí do díry, která je zpola zasypaná hlínou a další zemina se do ní sype z hromady vedle. Sype se a sype, i když to vypadá zcela nelogicky, protože to neodpovídá žádnému fyzikálnímu zákonu (ne že bych byla na fyziku nějaký expert) a Patrick tam jen tak stojí a hledí na ni. Přistupuju blíž k němu, moc by mě zajímalo, proč utíká ze školy aby se mohl koukat na díru, která se nelogicky zavaluje hlínou.
Přistupuju blíž, vlastně mě jeho tělo přitahuje k sobě a to celkem dost, jako předtím na chodbě. Teď nejsem ta obyčejná Bellinda Marksová, která má problémy s matikou, rodiči, kluky a všemi ostatními hloupostmi týkajícími se dospívání. Ne, jsem Patrickova spřízněná duše (aspoň mi to tak připadá), krásná, rychlá, divoká, nespoutaná, žádoucí. Pradávný anděl, který omamuje lidi svou krásou, smyslná, svůdná lesní víla s dlouhými zlatými vlasy (což je trochu hloupost, protože jsem brunetka), která láká pocestné do bažin. Stoupám si Patrickovi po boku a překvapeně zjišťuju, že hromada je už zasypaná a začíná na ní růst tráva.
Patrick se otáčí ke mně a i když se nehne ani lísteček, vlasy mu vlají okolo krásného obličeje, oči planou neznámým světlem a prudkým žárem. Cosi ho pláclo do tváře, víří to všude okolo nás. Po chvíli si uvědomuju, že to jsou moje opravdové vlasy, na které jsem pozapomněla. Vztahuje dlaň k mé tváři, oblečení se na nás vztekle mrská, jako by nechtělo, abychom byli spolu nebo aby ono bylo s námi. Nejspíš jsme uvízli v nějakém soukromém tornádu, protože všude kolem je absolutní klid. Jeho prsty se konečně dotýkají mé tváře a zdá se, že vichr kolem nás trochu polevil. Je to ale jen chvilkový pocit, protože vzápětí nabírá na síle a opírá se do nás s dvojitou prudkostí. Pokládá mi na obličej i druhou ruku a síla větru se mění stejně jako prve. Nevím proč, ale mám pocit, že za chvíli odletíme, že tady už prostě nevydržíme stát dlouho, jednou nás ten vír porazí. Přitahuji si ho blíž k tělu, abychom odletěli společně. Tisknu se na něj tak usilovně, že cítím, jak mu prudce bije srdce a celé tělo se třese. Napadá mě, jestli cítí to samé se mnou. Z výrazu jeho tváře poznávám že ano. Stojíme tak blízko u sebe, že se naše nosy dotýkají. Už stačí jen málo…
Překonává tu krátkou vzdálenost mezi našimi rty a naše ústa splývají v jeden polibek. Už nemám strach, že by nás náš osobní minihurikán odvlekl někam pryč, protože se vichr kolem nás téměř utišil a navíc mi to je jedno. Já jsem tady ta krásná divoženka, Patrick okouzlující anděl. Patříme sobě a na tom nikdo a nic nezmění nebo přece? Vznáším se kousek nad zemí ani jsem si nevšimla, že vzduch zase šílí. Patrick mě pevně objímá kolem pasu a nepřerušuje náš polibek. Najednou mým spodním rtem probleskuje ostrá bolest, že mi určitě vytryskly slzy, které odletěly vlivem odstředivé síly.
Cítím v ústech důvěrně známou chuť krve, která přijde většině lidí odporná. Já tenhle názor nesdílím, přiznávám se bez mučení, že krev mi chutná. Když jsem byla mladší, prokusovala jsem si rty, protože to bolelo a chutnalo mi to. Akorát že to vypadalo dost odpudivě, místo obyčejných strupů se mi na rtech udělaly boláky podobné puchýřům a každý si myslel, že mám nějakou hnusnou nemoc. Když jsem jim vysvětlila, jak se věci mají, nejprve na mě nevěřícně koukali a pak s opovržením odešli. Ale Patrick ne. Hltá mou krev stejně dychtivě jako já a mě náhle napadá, že jsem vlastně nikdy nepila jinou krev než svou vlastní. Možná to bude znít morbidně nebo nechutně, ale zatoužila jsem prokousnout Patrickův ret a čekat na příval teplé krve.
Svou touhu taky rychle uskutečňuji. Jeho krev chutná skvěle, trochu sladce trochu slaně; ale jinak než ta moje. V ten okamžik jako by vítr ustal a přišel oheň. Spaluje mě zevnitř i zvenku. Je to bolestivé, ale příjemné. Ale hlavně je to dost podivné, radši otvírám oči, abych zjistila co se vlastně děje.
Ležíme na trávě dost daleko od té znovuzasypané jámy. Patrick leží na mě, drtí mě pod sebou a tak trochu se snaží mě svlíknout. Přerušuju polibek, moc by mě totiž zajímalo, co se to tady vlastně děje. Patrick se odtrhává a vypadá zděšeně, užasle a provinile. Strašně mu to tak sluší. Ruce má dál položeny na mých bocích a jen na mě kouká. Připadám si trochu divně. Pokouším se postavit a on okamžitě uhýbá a zakrátko stojí vedle mě. Aha, zabudovaná čtečka myšlenek, já zapomněla.
"Tak nějak," snaží se své rozpaky skrýt úsměvem. Mně je ale úplně jasné, že zdaleka není tak klidný jak se snaží působit. Ruce se mu třesou - jakmile jsem na to pomyslela zmizely za jeho zády - tvář barvy růžové pivoňky.
"Dobře, vyhrálas krásko." Podvoluje se a přistupuje ke mně blíž. Potřebuju přemýšlet a když bude moc blízko tak to určitě nepůjde. Jednoznačným gestem ho zastavuji asi metr od sebe. Jeho obočí vyjíždějí vzhůru, v očích se zračí výraz naprostého zmatku. Vypadá vážně komicky, ale pořád zatraceně dobře. Dobře, když bude stát na místě a zabývat se mou podivnou reakcí budu mít čas zběžně přemýšlet o tom co se stalo.
Fajn, takže začalo to…
"O velké přestávce," dodává za mě Patrick.
"Dobře, budeme uvažovat spolu," odsekávám v duchu. Ty naše duševní rozhovory mi přijdou tak normální, že se mi ani nechce mluvit. V duchu je to o dost přirozenější. Zdá se mi, že jsme si v duchu ještě bližší. Je to celkem vzrušující a zábavné.
"Přesně tak. Prosím tě uklidni se, já opravdu nevím, co se to tady děje. A za to, že slyším každou tvoji pubertální myšlenku, nemůžu. Sedni si," odpovídá a skládá nohy pod sebe na trávu. Nevím, jestli jeho hlas zní naštvaně, smutně nebo toužebně. Asi všechno dohromady. Ten vnitřní hlas zní nějak jinak, jaksi cizokrajně. Ale hezky. Poslední větu mu posílám nahlas, jako ukázku pubertální myšlenky. Krásně a svůdně se usmívá. I vlákno jeho myšlenek se rozjasňuje mým vtipem.
"Jsi okouzlující dívka, víš ty to vůbec?" Doufám, že nepoznal, jak moc mě to potěšilo. Abych ho zaměstnala, posílám mu další vtipnou poznámku.
"Jasně, nemysli si, že jsi první kluk, který mi to řekl. Slýchám to denně."
"Nech toho, Bell, přestaň se přetvařovat. To ti nesluší." Hladí mě po paži, což mi zase zatemňuje mozek. "Aspoň jsi to zase ty," ušklíbá se, "budu přemýšlet za dva."
"Beru tě za slovo," odpovídám a pokládám mu hlavu do klína. Choulím se k němu a je mi dobře. Cítím jeho dlouhé prsty jak se probírají mými vlasy a tiše vzdychám.
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 13. března 2011 v 10:56 | Reagovat

=) Nádhera nejnádhernější :))) Je ta vážně moc hezké :-) se nemůžu dočkat další

2 Liss Liss | Web | 13. března 2011 v 11:02 | Reagovat

to jsem ráda, protože mi trvalo asi půlhodiny než se mi podařilo to sem překopírovat z Wordu, bylo to jaksi složitější než obvykle :-D

3 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 13. března 2011 v 11:47 | Reagovat

:-D Hlavně, že se to povedlo :-)

4 Tigris Tigris | 17. října 2011 v 13:24 | Reagovat

[2]: :D

Tak tohle mělo velmi rychlý spád. Kdo jiný ji asi v tom lese mohl čekat? :D Ale líbí se mi to. Krásá slaďárna. :D Zatím. Odhaduji, že později se to nějak zvrtne. :-D

5 Liss Liss | Web | 18. října 2011 v 15:07 | Reagovat

No taky jsem si říkala, ale tak co už... Co jiného ode mě čekáš? Jinak děkuju

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 19:54 | Reagovat

Nádhera!! :-D Je to celé tak nereálné, až je mi z toho smutno :D Nechápej to špatně, za tak krátkou dobu na sebe lidi obvykle nevletí, ale je to tak sladký a krásný!! Tyjo, tak jsem se do toho začetla, že jsem si ještě nepřečetla ZNN!! 8-O Promiň... :D  Tohle se mi nějak hrozně zalíbilo :-D  :-D

7 Liss Liss | Web | 12. dubna 2012 v 21:42 | Reagovat

Díky. No já vím, ale tak oni dva jsou prostě divní. Takže klídek. Možná to přepíšu, tohle je kapitola ještě skutečně z dob dávno minulých :-D
No, pokud to nečteš kvůli jiné mé povídce, tak mi to nevadí ;-)

8 Jannie Jannie | Web | 8. srpna 2012 v 16:59 | Reagovat

Je to ještě krásnější než nejkrásnější a nejnejkrásnější :DD je v tom něco tak přitažlivého v tom příběhu, něco, co se mi strašně líbí. Krása

9 Liss Liss | Web | 8. srpna 2012 v 20:05 | Reagovat

Děkuju moc. ještě tam ten příběh úplně není, zatím je to jen začátek.

10 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 3:24 | Reagovat

Rozená spisovatelka...fakt uchvacující:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama