Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

6. kapitola

13. března 2011 v 10:00 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Kdo si nechce kazit svou mladou duši a dozvědět se něco, co by neměl, radši nečtěte dál :DDD


6. Patrick
Leží mi v klíně a tiše oddechuje. Vypadá tak pokojně a krásně. Je strašně přitažlivá, strašně hezká a (nesuďte mě za tu sobeckou myšlenku) moje. Samozřejmě, že mi nepatří, sám moc dobře vím, jak je to strašný pocit někomu patřit, muset dělat co on chce. Ale ona je moje protože je mi absolutně oddaná, má mě ráda a (o tom neví) je ke mně připoutaná krví. Samozřejmě, kdyby měla potenciál posílilo by to její schopnost a zostřilo nějaký smysl, ale jako obyčejná lidská dívka se možná cítí jen strašně šťastná a zamilovaná.
Problém je, že bych neměl mít stejné pocity. Měl bych být posilněný lidskou krví, kterou jsem nepil už tak dlouho. Už tak dlouho… Ale cítit štěstí, která hraničí s extází a něhu, lásku, touhu po něčem jiném než po krvi, to je podivné. Připadám si jako člověk tak jak jsem si nepřipadal už dlouho. Musím, stejně jako ona, myslet na to, co se stalo před chvílí. Bůhví jak by to dopadlo, kdyby to nepřerušila. Byli bychom teď nazí, šťastnější a, přiznejme si to, o něco chudší. Teda aspoň já. Nahlížím pod pokličku jejích vroucích pocitů a zjišťuju, že ona pátrá po stejné informaci. Ona to ale na rozdíl ode mne nemůže zjistit.
Usmívám se a dlaní nevědomky sjíždím od Belliny krásné hlavy po linii páteře až k bedrům. Tady se prsty zastavují a chvíli přejíždí ze strany na stranu, přes celá záda. Zdvihá krásnou jemnou ruku a elegantně přesouvá mou dlaň do kapes svých úzkých džínů. Cítím teplo a třas jejího roztouženého těla a stejná vlna prochází i mým tělem. To je opravdu podivné.
Ale příjemné. Její obličej se obrací směrem ke mně, ve tváři výraz žadonícího štěněte, které touží po laskavém slovu. Vím, že bych nedokázal odolat ani kdyby na mě neútočila ta omamná vůně. Krev. Lákavější a voňavější než jakákoli jiná lidská krev. Zaschlá v koutcích těch dokonale krásných rtů. Krásně rudá, voňavá, podmanivá. Nevím, jestli toužím víc po krvi nebo po dívce v jejíchž žilách ta krev proudí. Ale proč má nad jedním rtem sotva znatelnou stopu po fialové krvi? Jak to, že má na rtech mou krev?!
Jazykem přejíždím spodní ret. Na krátké cestě objevuje drobnou nerovnost. Při doteku v ní mírně mravenčí. V ústech se mi převaluje jemná, sotva znatelná příchuť krve upířího šlechtice. Ona mě kousla! Zní to neuvěřitelně, já jsem tady ten, co pije krev, ne ona! Lidem se krev přece hnusí, teprve po Proměně jim začne chutnat.
Je to zvláštní, ale u mě to nepřekvapuje. Vlastně mě u nepřekvapuje vůbec nic. Je tak přirozeně podivná, že mě to strašně přitahuje. Pořád na mě žádostivě hledí a já nedokážu déle odolávat té strašlivé touze. Chci ji, strašně moc chci tu malou, neobyčejnou lidskou holku. Skláním hlavu, moje vlasy padají na zem kolem jejího obličeje. Všechny čtyři naše rty zoufale touží po setkání. Vyhovuji jejich šílené touze, abych přerušil tu příšernou bolest v zubech. Je to jako žízeň, možná dokonce prudší.
Trochu se přetáčí, aby měla pohodlnější polohu. Leží na zádech, na košili pár fleků od trávy. Srdce zběsile buší, jako by chtělo utéct z toho krásného hrudníku. Jaké to asi je, být vězněn po celý život na jednom místě, být spoután mezi plícemi a hrudním košem, bez možnosti pohybu? Najednou mě napadá, že bych tomu srdci mohl trochu pomoct. Mohl bych ho vysvobodit aspoň z té těsné košile. Jedna ruka začíná bezděky rozepínat malé knoflíky. První, druhý, třetí, čtvrtý. Prsty naráží na další kus látky. Otvírám na chvíli oči, abych si prohlédl, jakou má podprsenku. Obyčejná bílá, s drobnou krajkou. Musím se přiznat, že mě to trochu zklamalo. Čekal jsem něco víc sexy, nějakou svůdnější barvu, ne barvu nevinnosti. Ale to je jedno, s tou si poradím později. Něco drobného teplého mi přebíhá po hrudníku. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, že to jsou její prsty.
Na vteřinu oddaluji obličej, přetahuji si triko přes hlavu, hážu jej na trávu vedle sebe. Bellinda si v mžiku sedá, opírá se do mě a pokládá mě na zem. Lehá si na mě a rty tiskne k mým v zoufalém záchvatu vášně. Kde se v bere ta drzost? Nevím jak, ale její košile skončila na zemi. Prsty hledám zapínání bílé podprsenky. Kroutí si ruku nad tělem a pomáhá ho mé nešikovné dlani najít. Spokojeně vzdychá, když se oba háčky spíš náhodou pouští za pomyslné ručičky. Napadá nás stejná myšlenka, zároveň se přetáčíme o půlobrat doprava, takže ji mám konečně zkrocenou pod sebou. Tolik síly a vášně v jednom těle? To není možné, určitě ne v tak křehce vypadající skořápce. Rychlým trhnutí vyprošťuji tu malou bílou věc z vězení mezi našimi těly.
Nejspíš se to stane; tady, teď, s . Nijak špatná vyhlídka. Vlastně se mi to celkem zamlouvá. Má to jen jeden jediný drobný nedostatek. Ten idiot, co se rozhodl, že mi bude rozkazovat, s tím nebude souhlasit. A on to zjistí. Jako všechno, vždycky zjistí to, co chci skrýt. Zjistí a udělá mi ze života peklo. To je jedno z Pravidel, které vymyslel. Žádná láska se smrtelníky. Ani fyzická ani duševní. Nikdy, za žádných okolností. Mohu jen doufat, že neudělá něco ; to bych asi nezvládl. Je tak bezbranná, nemá žádnou možnost se bránit proti mému poručníkovi. NE, NE, NE!
Ale nedokážu se vzepřít touze, pomalu ji svlékám. Rty přejíždím po linii krku a hrudníku. Zuby vidí příležitost a na jejím opáleném hrdle se objevuje několik stružek krve. Požitkářsky olizuji tu červenou cestičku a tak jsem si ani nevšiml, že mi dlouhým nehtem prořízla jednu drobnou cévku na krku. Vytéká z ní několik kapek fialové krve. To není dobré. Jako by nestačilo, že mi to Ricardo vytmaví kvůli tomu, že miluji tuhle dívku, ale ještě k tomu prozradím naši existenci. Co víc si přát?
Věděl jsem, že se to stane, ale i tak jsem se lekl. Není fér, není to vůbec spravedlivé. Ale stalo se to.
Zazvonil mi mobil.
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 13. března 2011 v 11:02 | Reagovat

Já nemůžu najít slovo, tak dokonalé, aby to vystihlo tuto kapitolu! :-) Je to moc hezké a nemůžu se dočkat další kapitolky :-)

2 Liss Liss | Web | 13. března 2011 v 11:11 | Reagovat

budu se snažit ji napsatco nejdřív. ten pitomej úkol do Ivt už mám skoro hotovej, takže čas u počítače zase budu moct trávit nějakým jiným způsobem

3 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 13. března 2011 v 11:48 | Reagovat

Budu se moc těšit :-)

4 Tigris Tigris | 17. října 2011 v 16:08 | Reagovat

Néééé. Pitomý mobil! Ach jo. Shrnuto jedním slovem: krása. :-)

5 Liss Liss | Web | 18. října 2011 v 15:08 | Reagovat

Děkuju :-D já říkám pořád, že mobily jsou zkáza lidstva ;-)

6 Vicky Vicky | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 20:02 | Reagovat

Ten mobil bych rozmlátila o betonovou zem!!! Nádhera, dokonalost sama, píšeš krásně!! :-D  :-D

7 Liss Liss | Web | 12. dubna 2012 v 21:44 | Reagovat

jo, já asi taky, ale mám zvrhlou slabost pro takovéhle situace. Díky moc ;-)

8 Jannie Jannie | Web | 8. srpna 2012 v 17:09 | Reagovat

Nejradši bych ten mobil rozšlapala na padrť kruci. Krásná kapitola, hned se vrhám na další :)))

9 Liss Liss | Web | 8. srpna 2012 v 20:06 | Reagovat

je to trochu klišé, ale nic jinýho mě nenapadlo. ;-) Děkuju moc.

10 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 3:33 | Reagovat

Už vím co musím dočíst!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama