Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

7.kapitola

16. března 2011 v 21:32 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Ani nevím, jak se to povedlo, ale mám další kapitolu. Spíš psycho a dozvíte se něco novýho. Takže čtěte a pište. =D


7. Bellinda
Co se to se mnou děje? Tohle jsem přece nechtěla! Nebo ano? Každá holka z naší školy by toužila po něčem takovým, co se děje mně. Ale já? Nejsem si jistá. Myslím, že miluji Patricka a nemám pochyby o tom, že on mě taky miluje. Ale jít na to takhle rychle? Hm, to není můj styl. Je to jako stlaní postelí; zásadně to nedělám hned, jak je k tomu příležitost. Ne, ta rozvášněná, drzá holka nejsem já. Nejsem žádná nymfa, co svádí poutníky z cesty. Jsem hodná holka, snažím se nedělat nikomu naschvály (zdůrazňuji slovo snažím), dělám úkoly a občas se učím na písemky (občas!). Nevím, co způsobilo tu moji divokost, ale já jsem to určitě nebyla. Jsem hodná víla!
Vlastně je to dobře, že ten mobil zazvonil. Jediný drobný telefonát a jak dokáže změnit události! Neuvěřitelné!
Patrick se stydlivě kouká jinam a obléká si triko. Dochází mi, že můj hrudník je taky nahý. Najednou mě zasahuje vlna poznání a v mysli se mi míhají obrazy, zvuky a pocity. Opravdu to byla moje ruka, která s tím vším začala? Byla to moje vůle? Opravdu to byl můj mozek, který ruce vydal ten povel? To určitě ne! Teď mě zbaví svéprávnosti, protože nedokážu ovládat své tělo. Nebo jsem opravdu chtěla. Můj mozek to nevyhodnotil jako totální blbost. Přestává fungovat; nepozná rozdíl mezi hloupostí a normálním jednáním. Měl mě přece varovat, že je to pitomost. Pitomost velikosti Atlantiku; pitomost nebezpečná jako nabroušená kobra. Co jsem si jako myslela? Vždyť Patricka ani neznám! Samozřejmě, je mi proti srsti uvažovat, že by mě chtěl nějak zneužít nebo tak něco, ale přece jen. Co já vím, co je vlastně zač. Většina hezkých kluků jsou tupci, namachrovaní blbečci nebo odpovídají popisu: "Co není uvnitř, je na povrchu." Tak co jsem si sakra myslela? Vždyť jsem slušná a chytrá holka; vyhýbám se cigaretám a drogám, i když mi je už párkrát nabízeli, alkohol piju, jen když mi to rodiče dovolí a sex s neznámým klukem? Asi jsem se vážně pomátla. Tak co mě k tomuhle klukovi sakra tak přitahuje? Je zvláštní; čte ti myšlenky. Vyžíváš se v divných a neobvyklých věcech! Řve na mě moje podvědomí.
"Ehm, Bellindo?" moje samomluva mě zaměstnala natolik, že jsem ani nepostřehla, že Patrick je už úplně oblečený a posbíral moje svršky, které se válely všude na mýtině kolem. Při pohledu na drobný drn v trávě si vzpomínám na náš první polibek. Byl nevyhnutelný, za ten se nemusím stydět. Patrick si mě zvědavě prohlíží a natahuje ke mně ruku s podprsenkou a košilí. Obličej má mírně zardělý, dlaně se mu třesou. Hledím na něj a nedokážu se od toho pohledu odpoutat. Tak strašně se mi líbí. Ale to bylo i dřív, všechny holky ve škole po něm jedou. Ale že bych se nemohla donutit na něj nezírat? To se mi nepodobá. Že bych nemohla odolat myšlence strhat z něj oblečení? Asi si zajdu na psychiatrii.
Náhlý závan větru mi připomíná, že jsem pořád nahá. Můj zpomalený mozek si prostě nedal dohromady, že když Patrick drží mou podprsenku, tak ji asi nemám na sobě. Natahuji se pro ni a snažím se ji zapnout. Moje roztřesené prsty ale jako by byly z želé. Ty hloupé háčky ne a ne zaskočit do sebe. Patrick ke mně beze slova přistupuje a jistými pohyby spojuje oba konce k sobě. Jeho ruce se o mou kůži otřely o maličko víc, než bylo nutné a záda mě po tom doteku ještě dlouho pálila. Knoflíčky na košili se mi po delší chvíli podařilo zapnout všechny a správně.
"Ehm, Bell?" ozývá se znovu. Otáčím k němu hlavu a nořím pohled do jeho modrých očí. Skutečně, dvě studánky, nesmírně hluboké, možná beze dna. Ten pohled mě rozehřívá natolik, že se svrbícími konečky prstů musím dotknout jeho ruky. Něžný dotek mě rozpaluje a tělo touží po dalším kontaktu. Ne teď ne, ovládni se! Sotva ses oblekla! Křičí na mě racionální část mozku, která se konečně probrala. Opravdu bych strašně chtěla, ale nejde to. Vážně to nejde.
Pouštím jeho ruku a odtrhávám pohled. Oba dva se viditelně třeseme, ruce jsou jako dva protipóly na magnetu. Pomalým krokem se vydávám na cestu ke škole. Je to pravděpodobně hloupé, ale v této chvíli mě zrovna velmi zajímají moje věci pohozené na chodbě před jídelnou.
"Bellindo? Já… omlouvám se. Nevím, co mě to popadlo. Prostě jsem si nemohl pomoci. Promiň mi to prosím." Otáčím se zpátky. Jeho oči mě prosí o odpuštění. Jaká ironie! Já jsem to způsobila a on chce odpuštění?! Natahuje ke mně ruku v očekávání dalšího doteku, který si nemůžeme dovolit. Musíme se naučit ovládat tu naši šílenou touhu.
"To je v pořádku. Nemůžeš za to. Odpusť mi ty." Koukám na něj, prosebně, smutně. Ne, prosím! Už ne!
"Bell, to je v pořádku. Pojď, musíme do školy. A nekoukej na mě tak, prosím. Jinak to nevydržím."
Vydává se směrem ke mně a srovnává se mnou krok. Chce mě obejmout, jeho paže se zastavuje kousek od mých beder. Stahuje ji zpátky a několik minut jdeme mlčky bok po boku.
"Kolik je hodin?" ptá se a neurčitě máchá rukou směrem k mému zápěstí s hodinkami.
"Ty nemáš hodinky?" ptám se vyjeveně. Nikdy mě nenapadlo, že by někdo mohl existovat bez hodinek. Zdvihám dlaň k obličeji a pohlížím na hodinky. Za deset minut tři. To jsme tady spolu skoro hodinu?!
"Ani ne," odpovídá opožděně. Očima pátrá po drobných žilkách na mém zápěstí. "to je kolik hodin?" se zájmem ukazuje na malý ciferník bez čísel.
"Za deset minut tři," odpovídám prostě. Cesta lesem mi nyní připadá delší a zajímavější.
"A jak se to pozná? Je to tak titěrné, že vyjde nastejno, jestli ty hodinky máš nebo ne. Je to jen náramek, ozdůbka." Je zajímavé, že jsem občas došla ke stejnému závěru.
"No možná ano, ale i jako ozdůbka jsou dobré." Na chvíli umlkám a přemýšlím, jestli se zeptat na to, co mě tak zajímá. Na konec se odhodlávám.
Mluvíš takovou zajímavou řečí, se zvláštním přízvukem. Odkud jsi? Nic o tobě nevím. Nikdo o tobě nic neví a přitom po tobě letí skoro celá škola. Kde ses tady vzal, nenarodil ses tady, že ne?" proud otázek se ze mne valí úplně sám a bez kontroly. Nevím, jestli to bylo zrovna chytré, ale měla bych to vědět, ne?
Slunce je níž, než když jsem tady běžela sama a stíny a smítka prachu jsou jinde. Stromy šumí a melodicky nám pobrukují do krku. Sem tam je slyšet zpěv nějakého ptáčka, pohyb veverky v koruně nebo zapraskání větvičky. Vzdáleně a okrajově slyším bublání a zurčení blízkého potoka. Les nás uchopil do své náruče a pevně nás objímá. Tady je všechno tak krásné, tak svěží a plné lásky. Plné lásky…
"Ano já vím. Že o mně neví nic ty slepice a husičky ve škole, to snad není podstatné. Ale ty bys o mně něco měla vědět. Aspoň myslím. Bellindo, všechno, co ti teď řeknu, je moje tajemství. Nesmíš to nikomu říct! Prosím tě, slib mi to."
"Samozřejmě. Slíbila bych ti cokoli," vypadává ze mě náhle. Slíbila bych ti cokoli? Kde se ve mně ty slaďárny berou? Jsem natřesená na jeho příběh, určitě to bude nějaká velká ryba. Myslím, že Patrick není z těch, co by si vymýšleli.
"Dobře. Hlavně mi neomdli. Kdyby to na tebe bylo moc informací najednou, tak mě prostě utni, jasné?" Jedno mi tedy jasné není. Co to může být tak zajímavého a podivného, že bych se měla skládat. Potom si vzpomínám na naše duševní rozhovory a doufám, že se konečně něco dozvím.
"Fajn, pokusím se to rozdýchat." Usmívám se. Patrick zvážněl a já chápu, že je pro něj těžké mi ten příběh vyprávět. Kdoví proč s tím má nějaký problém. Třeba se to dozvím. Tolik si od toho sdělení slibuju!
"Hele, nikdy jsem to nikomu nepovídal a mám to zakázané. Až se na to přijde, budu z toho mít problém. Ne, počkej, chci ti to říct," utíná mé protesty. Nehodlám mu vykládat, jak jsem ráda, že to udělal.
"Nevím, odkud začít, protože celý můj život je neuvěřitelný. Bell, připrav se na první šok. Jsi připravená? Fajn. Zaprvé můj věk. Jsem o dost starší než ty. Ne o dva nebo tři roky, jak bych měl. O hodně víc. Jsem starší než tvá babička, než každý žijící člověk. Jelikož byli moji rodiče dost chudí, nevím úplně přesně, který den jsem se narodil. Vím jen, že to byla zima roku 1592." Hledím na něj. Nechce se mi ho přerušovat, ale jestli jsem si někdy představovala téměř půl tisíciletí starého člověka, tak určitě nechodil k nám do školy, nebyl zatraceně sexy a nesnažil se mě sbalit. Ponořil se do příběhu, a ačkoli se stále dívá na cestu, zdá se mi, že jeho oči bloudí někde jinde a vzpomínají na dny tak vzdálené, že je nemožné si představit, že je zažil.
"Moji rodiče bydleli v dnešním Německu, nedaleko Berlína. Víš, kde je Německo?" tiše přikyvuji. Zeměpis mi celkem jde. Německo patří mezi nejvyspělejší státy západní Evropy. Rozvinutý průmysl, hlavní město Berlín. Možná bych si vzpomněla i na další údaje, ale to teď stačí.
"Německo bylo tehdy součástí Svaté říše římské. Vládl jí císař - Rudolf II. Habsburský. Tenhle člověk trpěl spoustou duševních chorob, nebo čeho, ale to není důležité. Měl zálibu v umění a vědě, víc než kdo jiný podporoval alchymisty. Na jeho dvoře jich žilo plno. Snažili se vynalézt živou vodu, změnit železo ve zlato a podobné blbosti. Rudolf měl rád nadpřirozené jevy. Moje matka byla jeden takový nadpřirozený jev. Byla médium, promlouvali k ní duchové, komunikoval se záhrobím. Čím víc to dělala, tím podivnější byla. Ale rodiče potřebovali peníze. Byli mladí, otec byl vyučený švec, ale moc si nevydělal. Navíc jsem se měl narodit já a oni chtěli, abych byl aspoň trochu šťastný. Matka se tedy rozhodla, že využije svého daru, nebo prokletí, jak chceš, a vydali se na dvůr císaře. Lidí, kteří tvrdili, že jsou médium, byla spousta a všichni byli podvodníci. A tak Rudolf matku nepřijal nijak nadšeně. Ona ale zajistila, že mohl mluvit s nějakým svým mrtvým přítelem, kterému se chtěl omluvit za nějakou křivdu. Rudolf nechal matku na svém dvoře, otec jemu a ostatním spravoval boty, takže se měli celkem dobře. Pak jsem se narodil já. Ptala ses kde. V Praze, na královském hradě, nyní tam sídlí prezident České republiky." Ano, Česká republika, něco si matně pamatuji. Malý stát s bohatou historií. Střední Evropa.
"Císař Rudolf si totiž jako ostatní Habsburkové nezvolil jako sídlo Vídeň, hlavní město Rakouska, ale Prahu. Rostl jsem jako z vody a rodiče nemohli být šťastnější. Když mi byly dva roky, čekala matka další dítě. Ale porodila mrtvou holčičku s šesti prsty na obou rukách. A pak začaly problémy. Matka už mluvila víc s duchy než s tátou. O mě úplně ztratila zájem. Pravděpodobně trpěla depresemi, ale to se v té době moc nezkoumalo. Císař byl taky zdrcen. Matka totiž nedokázala vyslat myšlenky jen za určitým duchem, mluvila prostě s tím, který byl nejblíže. Ztratila pro Rudolfa cenu. Když už se spojila s tím, kdo byl žádán, dokázala jen vykřikovat nesmyslná hesla. Byla svěřena do péče Rudolfových nejlepších lékařů. Nedokázali jí moc pomoci, ale ve světlých chvílích se ptala po mně a tátovi. To nás vždycky zavolali, ale často se stalo, že když jsme k ní došli, vůbec nás nepoznala. Začal jsem si uvědomovat, že je něco špatně. Normální maminky přece neležely pořád v posteli. Ne, hrály si se svými dětmi nebo pracovaly. Byly mi čtyři, když se maminka vzpamatovala. Chovala se jako dřív, její schopnosti média byly zase ovladatelné. V pěti letech se mi narodil bráška. První dva roky byl v pohodě, ale pak se začal chovat jako máma v tom podivném období. Měl záchvaty, při kterých pořád křičel a dusil se, až se mu začalo říkat "modré dítě". Mámu to dost vzalo. Nelíbilo se jí, jak se o jejím synkovi vyjadřovali. A já jsem na něj žárlil. Všichni pořád Henry sem, Henry tam a o Patricka s divným jménem se nikdo nezajímal. Měl jsem odlišné akorát jméno, jinak jsem nijak nevybočoval z řady. Byl jsem průměrně vysoký, nijak zvlášť hubený nebo tlustý, ani hloupý ani chytrý. Psát ani číst jsem samozřejmě neuměl a nikdy jsem to nepotřeboval. Důležitá pro mě v té chvíli byla jen moje zášť vůči bratrovi. Půl roku jsem se trápil a užíral. A pak, zničehonic, Henry umřel. Naprosto bez důvodu. Drbny si šuškali, že přestal modrat a jakmile získal normální lidskou barvu, umřel. Je pravda, že když ho pohřbívali, byl normální bílá mrtvola. Musel jsem se tvářit, že jsem zdrcený, ale vnitřně jsem slavil. Matka měla zase deprese, ale rychle se z nich dostala. Byl jsem šťastný, že mám maminku zdravou a jenom pro sebe. Ale jen do doby, než mi řekli, proč je maminka tak veselá. Čekala další mimino. Jako správné vzdorovité dítě jsem se strašně urazil a pořád dokola opakoval, proč mě maminka nemá ráda. Všichni se mě snažili uklidnit tím, že maminka mě má ráda, a já jim jen prostě odpověděl, že jestli mě má ráda, tak si nemá pořizovat další dítě. Bylo mi deset, když se narodila sestra Margareth. Byla normální a zdravá do svých pěti let a v té době jsem jí odpustil, že mi ukradla maminku. Měl jsem Margareth moc rád. Zrovna když bylo Margareth šest let, zemřel tatínek. Oplakali jsme ho, nejvíc já, protože v době máminy nepříčetnosti mě vychovával. Máma dostala další deprese a z těch už se nedostala. Dočista se pomátla, půl roku vytrvale vykřikovala vzkazy ze záhrobí a potom najednou utichla. Týden nepromluvila ani slovo a potom umřela. Ztratil jsem oba rodiče a zbyla mi jen Margareth. Staral jsem se o ni víc než kdy předtím, bál jsem se, aby mě moje sestřička neopustila. Byl jsem, stejně jako otec, ševcem a sotva jsem uživil nás dva. Rudolf ale ztrácel oblíbenost a já s Margareth jsme skončili na ulici. Sami, sirotci bez jídla, bez práce. Margareth dostala neštovice a protože jsem neměl na žádného doktora, zemřela. Zůstal jsem na světě sám. V té době jsem potkal bohatého italského obchodníka Ricarda di Castelo. Byl jsem obyčejný, spíš podprůměrný švec, a on mi nabídl, že mohu žít s ním, když mu budu šít boty. Souhlasil jsem a plný nadšení se nechal najmout do jeho služeb. Učil mě číst a psát a na boty jsem už nikdy nesáhl. Mohlo by to vypadat, jako že chudý kluk vyhrál loterii. Ale pravda je přesně opačná. Přes den byl Ricardo obyčejným bohatým obchodníkem, ale v noci se měnil ve stvůru. V krvelačného upíra. Pravidelně mi sál krev a já jsem v životě nepocítil větší bolest. Nemohl jsem si stěžovat, takže jsem jen tiše trpěl. Věděl jsem, že Ricardo mě teď nezabije, natož aby mě pustil. Byl jsem jeho první experiment. Měnil mě v napodobeninu sebe samého. Cítil jsem na sobě spoustu změn. Lépe jsem viděl, slyšel, rychleji jsem běhal, měl jsem víc síly. Měnil se mi obličej, oči se projasňovaly, panenky tmavly, rysy tvrdly a zostřovaly se, ústa rudla, zuby se protahovaly. Najednou jsem se nepoznával v zrcadle. Nebyl jsem ten obyčejný kluk s divným jménem. Byl jsem mnohem hezčí, přitažlivější. Ricardo mě posílal na trhy, abych u dívek usmlouval nižší ceny. Nesnažil jsem se utéct, stejně by mě našel. Proměna se chýlila ke konci, sání krve bolelo čím dál tím méně, až bolest zmizela úplně. Stal jsem se právoplatným nemrtvým, přijali mě do své organizace. Od té doby jsem se s Ricardem protloukal světem. Bojoval jsem po boku Napoleona Bonaparta, protože Ricardo se zamiloval do jedné z Napoleonových přítelkyň. Byl jsem záminka. Ricardo se té ženě vlichotil, vzal si ji a udělal z ní upírku. Byli jsme tři. Ideální rodinka. Čím víc času jsem s nimi strávil, tím víc jsem je nenáviděl. Ricardo byl protivný a náladový i dřív, ale v kombinaci s Therése byl naprosto nesnesitelný. A bylo to daleko horší. Když už jsem si na ně zvykl, zasáhl mě osud další herdou do zad. Ricardo mi přivedl manželku. Jmenuje se Josephin. Když byla lidskou dívkou a přišla k nám, byla to obyčejná holka z lepší vrstvy. Ale Ricardo jí dal, co jí na očích viděl. Když se stala upírkou, chovala se ke mně ještě hůř než dřív. Dočista si Ricarda s Therése omotala kolem prstu. Je to proradná, podlá a vypočítavá mrcha schovaná v těle pěkné dívky. Nenávidí mě a já nenávidím ji. Ale i přesto jsme se museli vzít. Můj život nabral zajímavou každodenní rutinu - snídaně, ponižování od Ricarda, práce, oběd, ponižování od Josephin, práce, večeře, ponižování od Therése, ponižování od Josephin. Bylo jim jedno, že jsem se narodil o několik století dřív. Ony byly starší, když je Ricardo proměnil a navíc nebyly "pokus" jako já. Život s nimi je nesnesitelný. Nemám kam jít, ve všech papírech mám napsané, že je mi sedmnáct, i když mi v době, kdy jsem dokončil proměnu, bylo téměř dvacet let. Jakmile je mi osmnáct, stěhujeme se, Ricardo falšuje další papíry a všechno začíná nanovo. Ani nevím, co ten člověk vlastně dělá, čím nás živí, jak to, že má tolik peněz. A myslím, Josephin znáš. Nechává si říkat Pussy. To je asi celý můj příběh." Končí a rozhrnuje větve, které nám brání v cestě. Proč nám tak dlouho trvá se dostat ke škole? Musím si to všechno přebrat a pochopit. Takže zaprvé: Patrick je upír. Za druhé: je ženatý. Za třetí: Jeho manželka je Pussy! Ta blonďatá barbie s umělýma prsama! Vede školní roztleskávačky. Je zajímavé, že největší krávy, mrchy a blbky jsou vždycky roztleskávačky. Oproti Pussy je Nessie ta nejmilejší holka, kterou jsem kdy potkala. Patrik a Pussy? Jak to mohl tak dlouho vydržet?! Je mi jasné, že mé myšlenky slyší, ale nezasahuje do nich.
"Pussy je tvoje žena?" jasně, po tom, co mi řekl svůj životní příběh, je dost hloupá otázka. Ale to mě nejvíc šokovalo.
"Myslel jsem si, že tohle tě překvapí nejvíc. Ne že jsem upír, že žiju téměř pět set let, ale to, že mojí ženou je vůdkyně roztleskávaček a největší mrcha ve škole. Jak jinak. Ano je to tak. Bohužel."
"takže to ji teď podvádíš?" vypadlo ze mne dřív, než mi došlo, že bych měla uvažovat nad tím, co říkám.
"Jo, asi jo. Ale neboj. Ona není žárlivá manželka. Víš, že pravidelně spává s různými členy fotbalového družstva, podle toho, kdo dá nejvíc gólů. Ne vážně, máme zajímavé manželství."
"A neříkal jsi, že je ti sedmnáct, podle papírů? Tak jak můžeš být ženatý?" chytám se posledního stébla, doufám, že to není pravda. Chci, aby byl volný!
"Nevím, pravděpodobně Ricardo někoho podplatil. Mám v občance, že jsem ženatý. Chce mi tím ukázat, že nade mnou má navrch."
"Aha," dodávám a smutním.
"Bell," otáčí s ke mně čelem, "Miluju tě, a je mi jedno, kolik mám manželek. Miluju jenom tebe, ano? Rozumíš? Jenom tebe!"
Na chvíli se mi zastavuje srdce a o to rychleji se pak rozbíhá. Řekl, že mě miluje! Několikrát to už naznačil, ale teď to opravdu řekl! Dávám si pozor, abych se ho nedotkla, protože by to mohlo mít nedozírné následky.
"Taky tě miluju Patricku. A tvoje manželky jsou mi ukradené."
To je snad ta nejhezčí chvíle v mém dosavadním životě. Ještě chvíli stojíme jen tak naproti sobě a potom se bok po boku, v ještě větším souznění vydáváme z lesa. Slyším podivné zvuky, které do lesa nepatří. Vycházíme z podrostu a já vidím před školou blikání modrých a červených světel. Slyším houkání a vteřinu mi trvá, než mi dochází, co to je.
"Hledají nás," řekl Patrick prostě a vykročil ke škole.
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | 17. března 2011 v 15:01 | Reagovat

Ahhh ♥ Krásné :-) Už to dostává říz, moc se mi líní ten příběh Patricka :-)

2 Liss Liss | Web | 18. března 2011 v 8:08 | Reagovat

Hej ani nevím, jak mě to napadlo. Tady tuhle povídku píšu jen do počítače, žádné papírové přípravy. Prostě to šlo samo od sebe. Většinou přemýšlím a lámu si hlavu, co bych psala a teď mi jen lítaly prsty po klávesnici, že jsem nestíhala opravovat překlepy :-D

3 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 18. března 2011 v 17:23 | Reagovat

To já si vše radši píšu :-D Když pak něco potřebuju, třeba jakou má někdo barvu očí, tak si to nepamatuju a nemusím složitě hledat :D Ale někdy mě popadne rapl, že najednou nemám co opisovat na blog a vymýšlím a píšu :D Ale osobně jsem si slíbila, že to raději tak dělat nebudu :D Hele, a ty píšeš tohe, Strážce, Ewanu a ještě něco??

4 Liss Liss | Web | 20. března 2011 v 15:12 | Reagovat

No, vlastně sem tam ještě něco, aale to píšu třeba ve škole nebo když někam jedeme a mám to jen v papírové podobě. Ale plánuju sem hodit jednu povídku k Harrymu Potterovi. a samozžejmě nové kapitoly :-)

5 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 20. března 2011 v 17:27 | Reagovat

Máš kliku!!! :D Já si to píšu do sešitu a pak to přepisuju :D Ve škole píšu, hlavně přo fyzice :-P Máme tak hroznou učitelko, že to svět neviděl a má příznačnou přezdívku... Hagrid :D :D :D

6 Liss Liss | Web | 20. března 2011 v 17:37 | Reagovat

:-D To je jistě zajímavá učitelka. Náš učitel z občanky se jmenuje Švestka a měří asi 168 centimetrů. Nelepší je, když někomu něco nařizuje a je o deset centimetrů menší než on :-D

7 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 20. března 2011 v 19:18 | Reagovat

To my máme takhle malou učitelku na hudebku :-) Její nejlepší hláška: "Zavři klapačku, nebo s tebou vyrazim futro!" U toho vždycky nemůžu :D :-D :-D Ona má asi tak 160 cm i s 10cm podpatkama, ale nikdo si na ní nic nedovolí :D

8 Liss Liss | Web | 20. března 2011 v 19:26 | Reagovat

Jo, tak to my si na Švestku dovolujeme všichni :-D I já, která jsem menší než on :-D

9 Tigris Tigris | 17. října 2011 v 16:26 | Reagovat

Uff, pořádně dlouhé. Ale zase skvělé.
O N  J E  Ž E N A T Ý ? ? ? ! !
Šmankote, tak to jsem nečekala. Každopádně to tomu dodává šťávu. :-D

10 Liss Liss | Web | 18. října 2011 v 15:10 | Reagovat

Díky.
No, je pravda, že kvůli tomu bude pěkně veselo :-D

11 Vicky Vicky | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 20:26 | Reagovat

Víš, co na tvých povídkách zbožňuju nejvíc? Že ať se děje cokoliv, nikdy se nestane to, co čekám já. Dokážeš překvapit! To s tou manželkou mě tedy dost překvapilo, ale zase aspoň něco dalšího originálního ;-) Ten Patrikův příběh jsi popsala krásně, je mi ho docela líto... :-( Jdu na další!! Nemůžu se odtrhnout!! :D Páni, už dlouho mě TAK MOC nenadchla žádná povídka :D  :D

12 Liss Liss | Web | 12. dubna 2012 v 21:47 | Reagovat

Díky, cítím se polichocena. Já vím, jsem neřízená střela, nikdo není schopen odhadnout, co udělám. Natož povídky, kde si můžu dělat skutečně úplně co chci :-D No, taky mi ho bylo líto

13 Jannie Jannie | Web | 8. srpna 2012 v 17:59 | Reagovat

Naprosto mě překvapuje, že si vyznají lásku a přitom jde o ten samý den,jako v první kapitole :DD ale i tak je to super.

14 Liss Liss | Web | 8. srpna 2012 v 20:08 | Reagovat

víš co, mě taky :-D něco s tím udělám, ale až jak dopíšu konec, pak se na to vrhnu od začátku a upravím tyhle nesmysly. Ale na druhou stranu si říkám, že jsou divní, a něco je ovládá, takže je to v normě. :-D

15 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 3:51 | Reagovat

Nejsem ani v polovině prozatím existujících kapitol a už je miluji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama