Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

8. kapitola

25. března 2011 v 22:12 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Nedalo mi to a proto jsem v ušetřeném čase, dopsala další kapitolu. Není nejdelší, ale dostáváme se k nějakému ději.


8. Patrick
Tak a je to venku. Řekl jsem úplně všechno. Nikdo jiný, ani Ricardo, nezná celý můj životní příběh. Ricarda nezajímalo, co jsem prožil předtím, než mě vzal k sobě. A ona ví všechno, i když jsem až do dneška netušil, jak se jmenuje. Zajímavé, co s člověkem udělá holka. Nebo je v tom něco jiného? Nezdá se mi, že by bylo normální, že by se sebe dva lidi nemohli ani dotknout, aniž by se dokázali ovládnout. Bude v tom něco magického, cítím to. To bzučení, které je slyšet pokaždé, když udělám něco nadpřirozeného. A cítím ho, i když se chci dotknout. A když se dotknu doopravdy… V uších mi hučí a zdá se mi, jako by na mě někdo šeptal. Budu to muset vypátrat.
Teď je ale potřeba vyřešit jiný problém. Na dálku slyším myšlenky slabě, ale některé jsou hodně zřetelné. Například jejích rodičů. Oba dva šílí strachy, stejně tak Malá. Potom jsou tu myšlenky policistů, kteří ji hledají. Jsou naštvaní, že tu musí trčet, chtěli by domů, za manželkami a plnou lednicí.
A myšlenky Josephin a její nyní nejoblíbenější průvodkyně. Vanessa, chodí s Justinem. Obě mají škodolibou radost, že je Bell pryč. Jedna v vidí konkurenci, druhá je prostě jen skrznaskrz zlá. Vanessa se snaží mě sbalit a využívá k tomu Justina. Jako ostatně mnohé jiné. Josephin si užívá okamžik, kdy, ačkoli je nejdůležitější Bell, je středem pozornosti. Kluci na ni hladově hledí a slintají, jiní, ti odvážnější, si dovolují s ní flirtovat. Jeden se jí celkem líbí, přemýšlí, že by si s ním někam zašla. Jen na obyčejné rande, do kina nebo tak, ne hned do postele. To se mi na Josephin nezdá, odkdy se obtěžuje věcmi jako je láska?
Snažím se nevšímat si její bujné fantazie. Je tam shromážděná snad celá škola. Co se o Bell všichni tak zajímají? Dostávám se do hlavy učiteli matematiky, jmenuje se, tuším, Jefferson. Spadla část školy. Jen tak, zničehonic. Všichni se zachránili, jen Bell nikdo nikde nevidí. Je to už víc než hodinu a nemohou ji najít. To znamená, že se to stalo chvíli poté, co Bell ze školy odešla.
Něco tady nehraje. Bell odejde ze školy a propadne se střecha. Nikomu se nic nestane. Všichni Bell hledají. Tak co já? Jak je možné, že o mě se nikdo nezajímá. Je jasné, že v tom má prsty někdo z mé skvělé rodiny. Nebo nějaký jiný upírský klan. Třeba Rodriguezovi. Chvěji se při vzpomínce na Emilia Rodrigueze. Málem mě zabil. Díky bohu nesehnal čisté stříbro, takže jsem měl jen šílenou alergickou reakci. Ale co by dělali Rodriguezovi tady? Měli přece v Benátkách a okolí své výhradní teritorium!
Znovu se hrabu v Josephinině hlavě. Důkladněji. Přeskakuji myšlenky na toho chlapce. Jmenuje se Josh. Josephin už taky napadlo, že mě nikde nevidí a přitom mě nikdo nehledá. Nicméně se neobtěžuje takovými drobnostmi, že by to někomu řekla. Teď má lepší zábavu, než jsem já. Oblbování Joshe.
Josephin to nebyla. Ani nikdo jiný z naší rodiny, to by to Josephin věděla. Nedokážu si představit situaci, která by musela nastat, aby se Josephin něco neřeklo. Ne, je to daleko horší. Je to někdo jiný, snad Emilio, snad někdo další. Ale netuším, co s tím má společného Bell. Nemyslím si, že by to byla náhoda. Jen doufám, že to nebylo mířené na ni a špatně načasované. Nepřežil bych, kdyby kvůli mně trpěla. Taková krutá hra by seděla na Emilia. Rád si s obětí pohrává, než ji zabije.
"Bell, počkej. Musíme něco vymyslet."
Překvapeně se otáčí. Zatímco jsem přemýšlel, hnala se dopředu, že už je skoro u školy. Nikdo ji nesmí vidět. Musíme vymyslet plán. "K čemu? Co vymýšlet?"
"Podívej se, co se stalo." Posílám obrázky, které jsem zkopíroval z různých myslí. Čím víc toho ví, tím zděšeněji se tváří. Nemám, co jiného bych jí poslal. Přerušuji spojení.
"Ty si myslíš, že to spadlo kvůli mně?" ptá se vyděšeně.
"Asi ano. Nebo spíš kvůli mně. Někdo se mě snaží vyděsit, zastrašit nebo vyhnat odsud."
"Ricardo?" překvapuje, kolik si toho pamatuje.
"Nemyslím si to. Četl jsem Josephininy myšlenky, a ta o tom nic neví."
"Ale jak to, že tebe nikdo nehledá. Taky tam nejsi!"
"Bystré děvče. To jen dokazuje, že v tom má prsty nějaký upír. Kdo jiný by lidi ovlivnil tak, že by si žádná holka nevzpomněla na úžasného Patricka? Vanessa na mě myslela usilovně, ale přesto jí nedošlo, že tam nejsem. Někdo je všechny ovládá. Ale nevím, proč tě hledají."
"Počkej, myslím, že už tomu rozumím. Nemůžu tam jen tak přijít, že? Když mě všichni hledají, nemůžu přijít z lesa a všechny pozdravit: Čau, já jsem byla za školou, zatímco jste mě tady hledali! Musím se nějak dostat do té budovy. A udělat si pár modřin, aby to vypadalo věrohodně. Ale co ty?" zase mě ohromila, jak rychle dokáže přemýšlet. Měl jsem pocit, že je spíš hezká než chytrá. Asi je obojí.
"Řekl bych, že je to přesně, jak říkáš. Takže si musíme stanovit plán. Proplížíme se ke škole, zalezeme někam do trosek a budeme čekat, kdy nás opravdu najdou. Myslím si, že nějaké falešné modřiny a podobně nebudou nutné, lezení do trosek asi nebude zrovna procházka růžovou zahradou. Nebudou sice vědět, že mě tam najdou, ale určitě budou šťastní, že našli někoho, koho nečekali. Všichni budou nadšení. Hurá!" Je to vážně ironické. No co už.
"Tak na co čekáme. Nemůžu pod těma troskama ležet tak dlouho." Směje se a běží kupředu. Je na ní vidět, že ji mrzí, že mě nemůže vzít za ruku. Spěchám za ní a napadá mě, že na člověka je hodně rychlá. Kousek od školy zastavuje a noří se hlouběji do lesa. Tiše se plížím za ní a obcházíme kolem několika záchranářů. Ani jeden nás nezahlédl. Jak jinak.
Zastavuje se a čeká na mě. S prstem na rtech stojí a ukazuje na hromadu suti.
"Tady je to ideální," šeptá a leze pod několik cihel a trámů. Já se jen modlím, aby nás to nezasypalo doopravdy. Prodírám se za ní a po chvíli do ní málem vrážím.
"Běž dál. Odsud bychom se dostali sami." Poháním ji. Lehce přikyvuje a její ruka pátrá po té mé. Tak strašně rád bych ji stiskl, ale copak to jde? Chytla mě dřív, než se pořádně zamyslela. Ale nic se nestalo. Cítím teplo její dlaně, hřeje mě vědomí, že jsem jí nablízku, ale jinak nic. Ne ta šílená vášeň jako na palouku. Ale nesmíme to přehánět.
Zatáčíme kolem několika propadlých zdí a mně je jasné, že odsud se už sami nedostaneme. Musíme spoléhat na to, že nás najdou. A když jsem si řekl, že už jsme dost ztracení a mohli bychom si sednout, vrazila Bell do záchranáře v červené kombinéze.
Ten na ni chvíli vyjeveně hledí. Jako by mě ani neviděl. To se mi potvrdilo o chvíli později, když zvedl vysílačku a zahulákal do ní: "Mám ji chlapi, nic jí není. Jen má trochu domlácenej ciferník. Vezmu ji ven."
"Nevidí mě. Je to špatné, Bell, tohle není jen tak. Měj se na pozoru, někdo by se mohl pokusit ti něco udělat." Šeptám Bell do ucha. Cítím její vůni jako tu nejopojnější věc na světě. Ne prosím, teď ne!
"Tak fajn. Hele, holka, neboj se. Jsme jen kousek od světla, za chvíli budeš v bezpečí. Hlavně klid, nestresuj se a, pokud možno, neřvi a neječ, jo? Díky." Otáčí se k ní muž v kombinéze. Má delší mastné vlasy, několikadenní strniště na bradě a tvářích a je nepříjemně cítit potem a alkoholem. Bell kroutí obličej, není nadšená, že ji zachraňuje zrovna tento "rytíř na bílém koni." Usmívám se a beru Bell za ruku.
"Jasně. Podívejte se, nemyslete si, že jsem nějaká vystrašená holčička. Ne že by to byl nějak zvlášť příjemný pobyt tady, ale nebyl o moc horší než hodiny tady. Do teď jsem tady vydržela, takže cestu přežiju." Bell je na to, že strávila poslední hodinu sama zavalená pod troskami školy, dost kurážná. Musím jí to připomenout, než to tomu člověku začne být divné.
"Bell, uber. Bylas tady hodinu sama. Nemůžeš být tak v klidu." Otáčí hlavou a dívá se mi do očí. Neboj se, vím, co dělám. Posílá mi myšlenku. Hlavně ať to nepřežene.
Zmocňuje se mě podivný pocit. Něco se stane. Možná to souvisí s tím divným člověkem, možná je to jen tím stísněným prostorem. Od malička mám slabou klaustrofobii. Bell spokojeně míří dál k východu a já se smiřuji s tím, že se mi jen něco zdálo.
Uslyšel jsem to praskání a setinku dřív, než se na nás ty trámy propadly. Do zad mě praštil pořádný kus betonové výztuže, že mám určitě sedřenou kůži a zlomená žebra. Rána mě bolí, ze žeber vystřeluje šílená bolest. Opakovaná a intenzivní. Nikdy v životě jsem nezažil nic tak hrozného. Nohu mám uvězněnou pod dalším kusem zdiva, ruku zkroucenou pod tělem do prapodivného úhlu. Ležím na boku a ztěžka dýchám.
Druhou rukou stále svírám Bellinu dlaň. Pomalu otvírám oči, i když se toho pohledu děsím. I ten nepatrný pohyb bolí jako čert. Bell leží na břiše čelem ke mně, hrudník se jí prudce zvedá, víčka se třesou. Zdá se, že leží jen proto, že jsem ji stáhl sebou, jak jsem padal. Má lehce odřenou ruku a tvář, ale myslím si, že nic jiného jí není. Je zvláštní, že kameny, zdivo a železo dopadaly tak pečlivě okolo ní. Jak kdyby ty zdi chtěly, aby se jí nic nestalo.
"Bell?" otvírá oči a pohlíží na mě.
"Patricku!" vyjekla a pouští mou ruku. Zvedá se do kleku a já vidím, že jí opravdu nic není, protože její pohyby jsou ladné a elegantní. Je jasné, že zdi chtěli ublížit jen mně. A tomu muži, co byl s námi. Cítím její ruce na svých zádech. Hned je mi lépe, i když bolest je pořád strašně silná.
"Patricku, nechci nic říkat, ale jak chceš proboha, aby se ti tohle zahojilo a nikdo nevěděl, že máš fialovou krev?!" ozývá se. Ou, to mě nenapadlo. Fialová krev. Nezdá se, že by ji to překvapilo, ale ten muž za záchranky by se mohl probrat. Pokouším se posadit se, ale nepříliš úspěšně. Zatínám zuby a s její pomocí se namáhavě vytahuju do sedu.
"Ale, ale, Patricku, copak se ti to stalo?" slyším známý hlas, ze kterého mi tuhne krev v žilách. Nemusel bych otáčet hlavu, protože to je dost bolestivé. Ale udělal jsem to. Potřeboval jsem se přesvědčit, že je to pravda. A to poznání je kruté.
Emilio Rodriguez se opírá o jednu železnou tyč, která zcela nelogicky stojí na místě. Je přesně takový, jakého si ho pamatuji. Má krátké kaštanové rozcuchané vlasy, veliké hnědé oči, které vypadají tak přátelsky a otevřeně a široký úsměv s dolíčkem v jedné tváři. Je o něco menší než já, ale svalů má rozhodně stejně, ne - li dokonce víc. Jen doufám, že dnes není bohatší o pravé stříbro.
"Něco ti spadlo na hlavičku, viď?" posmívá se mi. Všímám si, že se usmívá na Bell a mrká na ni dlouhými řasami. Tak jestli mu jde o to, aby mě ztrapnil…
"Ale kdepak. Nejde mi o tuhle roztomilou smrtelnici, i když se přiznávám, že její krev je přinejmenším lákavá. Ani jako dívka není k zahození. Možná, že až tě zabiju, někam si s ní vyrazím. Ale o ni mi dnes nejde. Víš, Dolore, což je, jak jistě víš, má adoptivní matka, která se ke mně nechová moc hezky, si usmyslela, že mě ožení. Dozvěděla se totiž, že ty jsi ženatý, a víš, že nemůže být za Ricardem v ničem pozadu. Řekla, že si mám najít nějakou manželku. No a já jsem hledal a hledal, až jsem na jednom fotbalovém zápase potkal tvou okouzlující ženu. Zamiloval jsem se do ní. Ne, že bych se jí snad nelíbil, spíš naopak, ale ty nám trochu stojíš v cestě. Takže jistě chápeš, že jsem si s tebou chtěl hezky popovídat mezi čtyřma očima. Bohužel se tady vyskytla tahle maličká, ale to by neměl být problém. Jestli chceš, půlku ti nechám." Škodolibě se usmívá a měří si Bell od hlavy k patě. Líbí se mu, to je jasné.
"Samozřejmě, že se mi líbí, můj milý příteli. Pověz, copak tobě se nelíbí?" nezúčastněně ke mně promlouvá. Jak jen věděl, na co… Já hlupák! Vždyť Emilio je kromě mě jediný upír na světě, který čte myšlenky. Skrývám své úvahy za hradbu, kterou Emilio úspěšně probourává jako domeček z karet.
"Jsem silnější, než jsem byl. A už poznám pravé stříbro," blýská po mně bílými zuby, "ale dám ti šanci se zachránit. Máš měsíc na to, abys zajistil, že si mě Josephin vezme. Když ne, poznáš, co to je, mít v těle stříbrnou dýku. A ohledně té maličké tady; zdá se, že o nás ví. V tom případě si ji tedy nemusíme dát k svačině. Nechám si ji na později, až dozraje. Možná si z ní s Josephin uděláme služebnou a bude nám hlídat psy a koně." Emilio vzdychá a přistupuje blíž k Bell, která se zdá duchem nepřítomná.
"Rád jsem tě poznal, Bellindo," šeptá a líbá ji na obě tváře. Zatínám pěsti, ačkoli to hodně bolí. Když mi musí ubližovat fyzicky, tak ať mi aspoň nebere Bell! Aby mě naštval ještě víc, objímá ji pevně kolem pasu a tiskne jí vášnivý polibek na ústa. Bell se zdá jako omámená, zcela bez vůle, absolutně odevzdaná. Bolí to, strašně moc, že na chvíli necítím bolest v zádech. Jen prudkou nenávist a pocit ukřivděnosti.
Emilio Bell konečně pouští a ona se bezmocně hroutí na podlahu. Zachytávám jí rukou, aby se neudeřila do hlavy.
"Takže jsme domluveni?" Emiliův sametový hlas mi zalézá pod kůži a živí ten vztek, co cítím.
"Ale no tak, no tak, přece by ses nechtěl prát?" dodává a vytahuje z kapsy u kalhot zdobenou dýku. Její ostrá čepel se mi zařezává do kůže na krku. Z rány vytéká, pomalu a líně, fialová krev. Při kontaktu se stříbrem na dýce se mění v horkou žíravinu a propaluje mi ohnivé cestičky do krku. Bolest je tak nesnesitelná, že se ani nepokouším křičet. Ani ta nejtěžší železná podpěra mi neublíží tolik, jako trocha stého stříbra.
"Na viděnou, Patricku," uklání se a mizí.
Chvíli ještě vnímám tu strašlivou bolest, ale potom mě mdloby zbavují vědomí a já se slastně propadám do hlubin nevědomí.
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 26. března 2011 v 11:49 | Reagovat

Ty krásooooooooooo!!! Celou tu dobu, co to spadlo na Patricka mi pravidelně vynechávalo srdce, jak jsem byla napjatá a ještě teď se mi klepu ruce... Vážně skvělé, úžasné, monstrózní!!!

2 Liss Liss | Web | 27. března 2011 v 10:30 | Reagovat

díky moc. jen doufám, že k¨vůli mě nebüdeš mít infarkt nebo tak něco, nerada bych tě měla na svědomí, byla by škoda tvého psaní ;-)  :-D

3 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 27. března 2011 v 10:34 | Reagovat

Děkuju za pochvalu, ale už teď mám doživotní následky :-D Je to totiž superové a nějak na to nemůžu přestat myslet  :-D :-)  :-D

4 Liss Liss | Web | 27. března 2011 v 20:21 | Reagovat

A sakra; doufám, že kvůli mně nepropadneš :-D Jinak moc dík. Pracuju na další, včera jsem tři hodiny usilovně přemýšlela o dalším ději (bez tužky, papíru, počítače, takže doufám, že toho moc nezapomenu =D). Mám naplánované nějaké mučení, uvidím jak to dopadne

5 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 28. března 2011 v 15:33 | Reagovat

Mučeníčko mučení, mučeníčko mučení xDDDDDDDD Už se moc těším, i když s tím mučením mám teď sama dost problémů... :D Nějak se mi nechce mučit Dillona, i když je vlastně skoro mrtvej(SKORO!) :-D
Z jakýho pohledu bude???

6 Liss Liss | Web | 28. března 2011 v 15:50 | Reagovat

hm, ještě nevím, ale spíš Patrick, Bell toho moc neví :-D pracuje se na tom. :-D

7 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 28. března 2011 v 16:46 | Reagovat

Už se moooccc těším.. kdo bude mučenej?? Patrick?? A fyzicky, nebo psychicky?? :-D

8 Liss Liss | Web | 28. března 2011 v 17:23 | Reagovat

uvidíš :-D

9 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 28. března 2011 v 17:38 | Reagovat

Ah, teď mě mučíš Ty! :-D [:tired:]

10 Liss Liss | Web | 29. března 2011 v 15:23 | Reagovat

Oh. To jsem nechtěla (né kecám,chtěla :-D)Už ti to mučení nepřijde tak skvělý, co? :-)

11 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 29. března 2011 v 16:44 | Reagovat

Ještě že jen psychické :DDDD

12 Liss Liss | Web | 29. března 2011 v 16:59 | Reagovat

no fyzicky bych tě asi přes počítač mučila dost těžko :-D Ale budu nad tím přemýšlet

13 Tigris Tigris | 26. října 2011 v 10:25 | Reagovat

Páni. Napínavé jako kšandy. Ubožáček maličký Patrick. *fňuk*

14 Liss Liss | Web | 27. října 2011 v 21:17 | Reagovat

Díky. Sakra, vy ho nemáte litovat!!!

15 Vicky Vicky | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 20:42 | Reagovat

Téda, chudák Patrick! :-x Fakt jsem se bála, že mu ten hajzlík Emilio ublíží ještě víc!! :-x Ale to by si mohl zkusit jenom jednou!!!! Nevím proč, obvykle si neoblíbím ty kluky, do kterých se zamilují hlavní hrdinky, ale tentokrát očividně jo... :-D Patrick je úžasný!! Hlavně ho nenech zemřít! ;-)  :-D

16 Liss Liss | Web | 12. dubna 2012 v 21:49 | Reagovat

neboj, hajzlík Emilio sehraje důležitou roli a jak zjistíš, s ubližováním rozhodně neskončil. Ale jedno ti řeknu jistě, Patrick určitě neumře.

17 Jannie Jannie | Web | 10. srpna 2012 v 20:49 | Reagovat

:D Mooc dobře napsané, opět nezklamala tvoje závislost na detailu :D ale to je jen dobře. Emilio působí dojmem pořádného neřáda a tyrana. Nejradši bych toho neřáda rozkopala na malinké kousíčky.

18 Liss Liss | Web | 10. srpna 2012 v 21:12 | Reagovat

[17]:Ne, ne, ne! on není tyran, on má jen vlastní způsob řešení problémů. Ale jinak děkuju :-)

19 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 4:06 | Reagovat

Miluju propracované příběhy jako tenhle..fakt parádní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama