Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Povinnost a láska - 3. kapitola

16. března 2011 v 16:25 | Liss |  Strážci času
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem tu šílenou spoustu nápadů dala do kupy. Takže tady je.


Lorian
21. 5. 1785
Lady Arabella v mém náručí náhle ochabuje a poklesá v kolenou. Asi je toho na její jemnou, citlivou duši moc. Ani se jí moc nedivím - sám moc dobře nevím, jestli mám být naštvaný nebo smutný. Po tváři se mi koulí velké slané slzy. Beru Arabellino malé křehké tělo do náručí a vynáším ho ven do zahrady. Čerstvý vzduch mi dělá dobře, cítím se pořád hrozně, ale slunce svítí tak krásně, květy jsou v plném rozpuku, motýli poletují všude kolem a ptáci hlasitě švitoří. Pokládám si Arabellu do klína a několikrát ji jemně hladím po vlasech. Je tak krásná, tak nevinná, že si nemůžu odpustit drobný polibek. Dotyk mých rtů a jejího čela je jako hojivý lék. Naplňuje mě láskou a pozitivní energií a trochu rozhání mrak zlých pocitů, který se ve mně uhnízdil.
Arabella se trochu zavrtěla a ze rtů jí splývá jediné slovo, které mě hřeje u srdce.
"Loriane," její prsty pevně svírají mou košili a tiskne se ke mně blíž a blíž. Přejíždím prsty po jejím obličeji a snažím se myslet jen na ni, což není obtížné.
"Ach Loriane," vzdychá a otvírá oči.
"Ano?" ptám se pobaveně a hraji si s lemem jejích šatů.
"Já jsem nic neříkala," tváří se zmateně. Strašně jí to sluší, jako vždy. Je trochu v rozpacích.
"Asi jste ještě nebyla zcela při vědomí," zubím se na ni. Nehodlám jí prozrazovat, kolik toho řekla, i když ve spánku. Rovněž se nemusí dozvědět, jak moc jsem šťastný, že jsme tady spolu.
"Panebože! Omlouvám se, za všechno, co jsem řekla. Doufám, že jsem vás neurazila." V jejích očích se zračí strach. Chudák Arabella si nejspíš myslí, kdovíco hrozného neřekla, jestli mě neurazila. A já jsem přitom tak šťastný, že to řekla! Její slova mne jako překrásná motýlí křídla zvedají a nesou pryč; daleko od reality, od války proti Lathenii od všeho. Jenomže všechno krásné je nestálé, a proto mnou jako dýka prochází strašný pocit. Uvědomění si, kde jsem, kdo jsem a co předcházelo tomuto stavu euforie. Mysl mi zatemňuje smutek. Křídla praskají, rozpadají se a mizí a já opět čelím realitě, kterou chci skrýt.
Arabella na mě hledí se vzrůstajícím zděšením, nicméně se ani nehne. Nejspíš jí nedošlo, že leží v mém klíně.
"To je v pořádku, neřekla jste nic, co by mne urazilo, naopak jste mě potěšila," Usmívám se. Bavit se s lady Arabellou je tak snadné! Je to tak přirozené a prosté; jako dýchaní.
"Co jsem řekla?" je neústupná a bojuje - to se mi líbí. Rozhodně jí ale nebudu říkat, že mě potěšilo, že v bezvědomí mumlala moje jméno.
"To nepotřebujete vědět. Ujišťuji vás, že jste mne nijak neurazila, nejste mi pro smích, byla to jen dvě slova a nikomu to nepovím." Trvám si na svém. Vidím jí na očích, že chce protestovat, a radši ji předbíhám. "A když říkám nikomu, tak ani vám."
"Dobře tedy, pokud jsem vás neurazila a nejsem vám pro smích, nebudu zjišťovat, co jsem vlastně povídala, protože je to vlastně úplně jedno."
Její reakce mě překvapuje, ale těší. Co jen tím mohla myslet? Je přece jasné, že i kdyby mě urazila, tak bych to nebral vážně, neměla by z toho žádný malér. Nebo si myslí, že ano. Bojí se mě mí vlastní lidé?
"Mám strach, Loriane," ozývá se znenadání. Je to snad poprvé, co mě oslovila jménem bez ostychu. A přitom musím mluvit při té příležitosti tímhle smutným tónem. Asi je opravdu ztrápená a vyděšená. Chytá mě za ruku a pokládá si ji na prsa. Není to právě společensky vhodné, ale moje tělo mě neposlouchá a něco v Arabellině smutném pohledu mi říká, že tu ruku nemám stahovat.
"Cítíte ho?" ptá se a pohlíží na mě bolestivě smutnýma očima. Její srdce tluče příliš rychle, asi aby podpořilo její slova o strachu. Bohužel v tuto chvíli dokážu myslet jen na to, že si dobrovolně položila mou dlaň na svůj hrudník. Samozřejmě že to nic neznamená, chtěla jen pomoc od přítele, ale co kdyby přece jen… Neudělala by to jen tak, nebo snad ano? Co když to udělala, aby mi ukázala, že o mne stojí? Že mi chce být víc než jen přítelkyní? Moc fantazíruješ, Loriane! Okřikuji se v duchu. Radši se obracím k lady Arabelle.
"Cítím," přikyvuji, "z čeho máte takový strach, Arabello?"
Na chvilku zavírá oči a hluboce dýchá.
"Co bude se strážci, když…" z přivřených očí jí tečou slzy. Křečovitě svírá mou ruku, jako by si ani neuvědomovala, co dělá.
"Nevím. Rmoutí mne to stejně jako vás, ale zatím nevím, co s tím udělat. Nemohu Raphaela Samuela nechat za- odvolat jen tak. Musel bych mít důkaz. Navíc je zrádcem člen Tribunálu. Tušil jsem, že je mezi Strážci zrádce, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že jím bude někdo z tak úzkého vedení. Je to hrozné. Omlouvám se, že jsem vás vzal s sebou, že jste to viděla. Je mi to líto a rve mi srdce, když vidím ženu takhle vyděšenou a ztrápenou. A ještě navíc tak krásnou ženu." Co to povídám? Teď ji uvedu do rozpaků. Co se asi na to dá odpovědět, zvlášť když její hlava stále spočívá v mém klíně? Z absurdity téhle situace a toho všeho kolem je mi strašně smutno, že ani nevnímám, že mi z očí kanou slzy. Jako korálky. Jedna za druhou dopadají na Arabelliny šaty a stékají po nich dolů k zemi, některé se vsakují do světle modrého živůtku. Mám z nás dvou být ten silnější a místo toho pláču jak malé dítě.
"J - já vám nestačím?" Lady Arabella se dává do pláče a mezi hlasitými vzlyky se snaží mluvit. Příliš se jí ale nedaří vytvořit souvislou větu.
"Nestačíte? K čemu byste měla stačit?" Nechápu. Možná jsem jí špatně rozuměl, ale jsem přesvědčen, že její otázka zněla přesně tak, jak si myslím. Samozřejmě, její společnost je momentálně to jediné, co mne teď těší, ale myslím, že lady Arabella se mi nenabízela jako společnice.
"J - jako důkaz p - proti Raphaelu Sam - Samuelovi." Vzlyká Arabella. Ach tak. Praktická jako vždycky. Zatímco já se zabývám malichernou touhou a osobními pocity, Arabella se snaží vymyslet řešení situace, do které jsme se dostali. Je mi nanic, když si uvědomím, že je na mém rozhodnutí závislý celý svět a já přemýšlím o hloupostech. Jako důkaz - ano, jak to že mne to nenapadlo? Protože myslím jen na sebe.
"Obávám se, má drahá, že to nepůjde. Můžeme to zkusit, ale nemyslím si, že uspějeme. Jste v Tribunálu nejkratší dobu a víte, jak je Raphael Samuel oblíbený. Dokáže promlouvat do duší. Přesvědčí všechny, že jste si to vymyslela a já vám naivně uvěřil. Proti mně veřejně nevystoupí, na to je příliš chytrý; s hlupákem by se moje sestra nezahazovala. Ale bude tvrdit, že jste se pomátla, že jste proti němu zaujatá nebo nedejbože tím zrádcem. Nakonec se všichni otočí proti vám. A já vás budu muset dát uvěznit. A věřte mi, že bych to rozhodně nedělal s lehkým srdcem. Navíc, lady Victoria je sestra sira Syforda, jak jistě víte. Mezi Raphaelem Samuelem a sirem Syfordem je úzký přátelský vztah, oba nade vše milují lady Victorii. Ne, obávám se, že to nepůjde. Musíme vymyslet nějaký jiný způsob. Omlouvám se, ale bojím se, že si to prozatím budete muset nechat pro sebe."
Je to opravdu smutné. Jsme oba v žalostné situaci. Mohl bych teď zkusit dojít pro někoho z Tribunálu a dovést ho do té místnosti, ale nemá to jeden, ale dokonce dva háčky. Ten první je, že by se oba dva milenci vypařili dřív, než bych tam došel, nebo by zmizela jen Lathenie a Raphael Samuel by se tvářil, že pilně pracuje, zatímco já se flákám a vymýšlím si historky o tom, že je zrádce. Ten druhý, a pro mě horší, je, že bych musel opustit lady Arabellu. Těžko ji mohu nutit, aby šla se mnou a viděla to znovu. A já bych ji určitě nedokázal opustit. Kdepak je to nemožné ať se to vezme z jakéhokoli úhlu pohledu.
"D - dobře. Počkám a b - budu se snažit v - vymyslet nějaké jiné ř - řešení. Omluvám se z - za ty slzy. N - nedá se to zastavit." Prudce se zvedá do sedu a pokládá mi ruku na obličej. Přejíždí bledými, téměř průsvitnými prsty po mé tváři a mě najednou připadají všechny problémy malicherné. Vždyť jsem s ní. Co víc potřebuju? Její prsty jsou hladké jako samet a jejich dotyk je mé tváři příjemný. Ale najednou toužím po dalším kontaktu, bližším.
Beru její obličej do dlaní a s přerývavým dechem se konečně rozhoduji. Překonávám vzdálenost mezi našimi rty a věnuji lady Arabelle dlouhý smutný polibek. Moje srdce radostně poskakuje rychleji a rychleji, až mám pocit, že mi z hrudi musí vyskočit. Moje zoufalá touha se pere se svědomím a po chvíli vítězí. Přejíždím rukama po jejím štíhlém krku na záda. Arabella se ještě mírně třese pod náporem dalších vzlyků, ale už se nedá. Nejprve nesměle, poté s větší vervou můj polibek opětuje. Připadám si jako nejšťastnější člověk na světě, nemám žádnou sestru, která se mě snaží zabít. Mám jen lady Arabellu a její křehké, půvabné tělo. Přerušuji políbení, protože cítím, že přišla správná chvíle. A taky že nevydržím déle aniž bych jí to řekl.
"Miluji vás, Arabello," šeptám a dlouze jí pohlížím do očí. Drobné jiskřičky v jejích očích se zvětšují. Tváří se šťastně a mně dochází, že stejně musím vypadat i já; s přihlouplým zamilovaným výrazem. Láska z ní sálá a já ani nedýchám v očekávání odpovědi. Bude zlomová.
"Taky vás miluji, Loriane. Vždycky jsem vás milovala, od té doby, co vím, co je láska, ta moje nepatří nikomu než vám."
Svět se se mnou točí. Dostal jsem tu nejkrásnější a nejromantičtější odpověď, jaká může být. Konečně jsem pochopil, jaké to je, když vás má někdo opravdu rád. Neměl jsem rodiče, sestra mě nenávidí, bratr předstírá, že je mrtvý. Lidé mě uznávají, to ano, ale nikdy mě nikdo neměl rád. Natož aby mě miloval. Láska se ve mně rozpíná a žádá další kontakt; důkaz, že jsem si všechno nevysnil.
Beru ji znovu do náruče a s větší vášní ji znovu líbám. Neuběhlo moc času a ležíme oba na zemi. Líbám její krk, křivku klíční kosti, prsty přejíždím po bocích. Vášeň mi stravuje celé tělo. Je jako nenažraná obluda. Čím víc jí sežere, tím víc touhy se objeví. Moje tělo si přeje být k lady Arabelle co nejblíže, splynout s ní v jedinou bytost a zůstat tak navždy. Mysl se zarputile brání, ale viditelně prohrává. Někde uvnitř je stále ten červ, zahlodaný hluboko ve mně, který pořád křičí, že moje konání není správné. No a co, koho to zajímá? Nemusím se přece pořád chovat tak, jak je to správné!
Mé ruce pronikly pod korzet jejích šatů a stahují jej dolů, pryč z jejího těla. Odkrývám větší část jejího hrudníku, který je navzdory její křehkosti překvapivě plný. Vidím drobné vlásečnice i velké tepny, které modře svítí pod bledou pokožkou. Všechny míří z nebo do velkého modrého srdce, které prosvítá mezi žebry a kůží. Být tak blízko jejímu tělu, které už nic nehalí je tak opojné, až to bolí.
Ani jsem si nevšiml, že to udělala, ale podařilo se jí rozepnout mou košili. Její prsty hladově přejíždí po mých pracně nabytých břišních svalech. Arabella vzdychá. Je mi tak dobře jako nikdy předtím. Jako by mě celou dobu kus chyběl a ten jsem teď našel a vrátil tam, kam patří.
Najednou do mé mysli proniká nevítaná myšlenka. Vidím Arabellinu krásnou tvář ztrhanou, zbrázděnou slzami a zkřivenou bolestí a smutkem. Pod levým okem má ošklivou zelenou podlitinu, která je už asi pár dní stará. Na sobě má místo pěkných elegantních šatů, které obvykle nosí, jen špinavou šedivou zástěru, jež by se nehodila ani na hadr na podlaze. Klečí na zemi a tiskne si ruce k tělu, jako by ji něco strašně bolelo. Paže má pokryty drobnými oděrkami, hlubokými ránami a zahojenými jizvami. Je strašně vyhublá; z obvykle štíhlého těla se stalo tělíčko hadrové panenky. Ta část hrudníku, která je vidět, je ještě bledší než normálně. Kosti hrudního koše silně vystupují kosti. Ze špičaté brady níž má dlouhou rozšklebenou ránu, která končí ve výstřihu chatrného šatu. Jako by někdo vzal dýku a zkoušel, co se stane. Všude kolem ní je spousta zaschlé krve, která prýštila z rány při hloupé hře nějakého násilníka. Je na ní vidět, že jí už velmi dlouho nedovolili se okoupat, takže jsem ji sotva poznal. Ten pohled je hrozný, odvracím hlavu a vidím sám sebe s tmavými kruhy pod očima. Tváře mám propadlé a zděšeně pohlížím na lady Arabellu. U srdce držím dýku a chystám se ji zanořit do hrudi. Hluboko, abych zemřel co nejdřív. Přibíhá královna Brystianne, chytá mě za ruku a odklání ji stranou. Pohlížím na ženu, která mi zachránila život, se zmučeným výrazem.
"Je tom moje vina," sípám tiše. Téměř nepoznávám svůj hlas, je zastřený a přichází z větší dálky, než by měl. Jako bych byl už jednou nohou na mostě do ráje. Tak takhle vypadá totálně zoufalý člověk?
"Kdybych nebyl sobec… Kdybych se dokázal ovládnout… Kdybych neukázal Lathenii člověka, na kterém mi tak záleží… Mohla být Arabella v pořádku…" Hystericky pláču a padám k nohám královny Brystianne. Ztrácím vědomí.
Probouzím se z transu. Arabella líbá můj krk, pravděpodobně si mého krátkého vidění ani nevšimla. Je tak krásná a přitom tak křehká a zranitelná. Najednou ji vidím ještě menší než dřív. Odtahuji se od ní a jako poraněné zvíře se choulím do klubíčka. Košile za mnou ve větru divoce vlaje. Dívá se na mne nechápavě a ublíženě. Touží po mně, já po ní. Ale nemůžeme, stejně jako dva krápníky, které rostou proti sobě a když jsou si tak blízko, že by se mohli spojit, vyschnou. Pokládám čelo na předloktí a koutkem oka si všímám, že povytáhla šaty výš, nicméně ňadra má pořád odhalená. Jak mám ovládnout svou touhu, když sedí tak blízko, krásná a polonahá?
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | 16. března 2011 v 17:50 | Reagovat

Hezké :-D  :-D  :-D Odhaluješ tajné životy nesmrtelného a členů Tribunálu... Je to vážně moc hezky napsané :-) a navíc.. Mám nejoblíbenější scény. První jsou rvačky a druhé právě takovéto romantické... tleskám, až mě bolí ruce :-)

2 Liss Liss | Web | 16. března 2011 v 18:30 | Reagovat

Díky. doufám, že rvačky budou taky, ale myslím, že tohle mi stejně půjde líp :-D

3 Chloé =)) Chloé =)) | 17. března 2011 v 15:03 | Reagovat

:D :D To Ti jde moc dobře :)))

4 Ann B. Ann B. | 17. března 2011 v 20:22 | Reagovat

To je táááák moc krásný ! ♥ Já úplně miluju ty romantické scény a ty to tady máš tak pěknýýý !

5 Liss Liss | Web | 18. března 2011 v 8:04 | Reagovat

Díky moc, vážím si toho. Tohle mi přece jen stojí za pálící oči a bolavý záda :-D

6 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 20. března 2011 v 17:30 | Reagovat

[4]: :D :D Díky komu že si sem našla cestu?? ?? :D Né, si dělám legraci :-)
Ano Liss, už jsem to psala, ale napíšu to znovu, fakt to umíš skvěle napsat! :-)

7 Liss Liss | Web | 20. března 2011 v 17:34 | Reagovat

díky. hele chtěla jsem to sem hodit jako anketu, ale zeptám se tě už teď. Mám napsanou čtvrtou kapitolu (jsem ve stádiu papírovém) a rozepsanou pátou. Zajímalo mě, mám psát jen z pohledu Loriana a Arabelly, nebo mám přidat i někoho jiného (popř. koho)?

8 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 22. března 2011 v 16:42 | Reagovat

A Ty tam chceš i nějak bojovat, nebo prostě love story?? ?? :-)

9 Liss Liss | Web | 22. března 2011 v 19:21 | Reagovat

hej upřímně nevím. Nemám to moc promyšlené dopředu, jen úplně základní osnovu. Nevím jestli budou bojovat fyzicky, spíš duševně. Sami se sebou a s okolním světem :-D

10 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 22. března 2011 v 19:31 | Reagovat

:-DDDD Tak v tomto Ti neporadím xDD Já jsem spíš na rvačky a krev :-) xDD

11 Liss Liss | Web | 22. března 2011 v 19:45 | Reagovat

a zapomnělas mučení =D

12 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 23. března 2011 v 17:05 | Reagovat

A jo!! Asi jsem nemocná, když jsem tam nenapsala Mučeníčko mučení :D

13 Liss Liss | Web | 23. března 2011 v 18:03 | Reagovat

:-D hej jo, měla bys se sebou něco dělat :-D

14 Alexis Alexis | 9. dubna 2011 v 20:22 | Reagovat

Už zase? :D Ty čuně jedno :D

15 Liss Liss | Web | 10. dubna 2011 v 7:48 | Reagovat

[14]: co se dá dělat :-D když mně se to píše nejlíp :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama