Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Povinnost a láska 4. kapitola

22. března 2011 v 19:31 | Liss |  Strážci času
Pro Chloé, která mě moc podporuje a dodává mi energii psát dál. Děkuju moc!


Arabella
21. 5. 1775
Co se to děje? Udělala jsem něco špatně? V jednu chvíli mě vášnivě líbá a teď sedí kus ode mne a zaraženě kouká do země. Jako by snad litoval toho, že přiznal své city.
"Nemůžeme," vychází zpod záplavy jeho dlouhých vlasů. Z očí mu kanou slzy a tečou mu na kalhoty. Co se stalo? Ptám se sama sebe už podruhé.
"Cože?" je jediné, na co se teď zmůžu. Je to značně ubohý dotaz, ale co se dá dělat.
"Nemůžeme. Někdo by nás mohl vidět." Konečně zvedá hlavu a pohlíží na mě. Slzy v jeho tváři mě ničí.
"A, hm, oblečte se prosím. Nemohu přemýšlet, když vidím odhalený tak velký kus vašeho těla." Dodává a pokládá si obličej do dlaní. Tak tomuhle vážně nerozumím. Vždyť mi ty šaty sám svlékl! A navíc, co je komu po tom, aby nás viděl? Opakuji nahlas svůj dotaz.
"Koho to zajímá?" dodávám po chvíli mlčení, protože se nezdá, že bych měla na svou otázku dostat kloudnou odpověď. Lorian sundává ruce z obličeje, který rázem vypadá mnohem starší. Ve tváři má ztrápený, zmučený výraz. Je mi do pláče, když ho takhle vidím. Nebo doopravdy pláču? Ani nevím, v posledních chvílích pláču téměř nepřetržitě.
"Lathenii," šeptá. Jeho hlas zní jako z veliké dálky. Pravděpodobně na něj hledím příliš zmateně.
"Arabello," pokládá mi ruku na rameno, "Kdybych Lathenii ukázal člověka, na kterém mi nejvíc záleží, mělo by to pro něj, pro mě a hlavně pro Strážce nedozírné následky."
Chci něco namítnout, ale jeho prst položený na mé rty zabraňuje připomínkám v průchodu.
"Ach, Arabello! Proč myslíte, že skrývám Arkariana? Lathenii je i tak trnem v oku a kdyby nedej bože zjistila, že mi na něm záleží, že je to můj syn, nechci si ani domýšlet, jak by to dopadlo." Odmlčil se, "Pro všechny je lepší, že Arkarian neví, kdo je jeho otcem."
"I pro něj?" ptám se podrážděně. Ani nevím, co to do mě vjelo. Asi se ve mně probudily nějaké mateřské pudy nebo co, ale zdá se mi to vůči Arkarianovi nesprávné. Oblékám si šaty pořádně, takže teď můžeme vypadat jako normální lidé, co se baví. Téměř.
"Ano. Myslíte si, že je pro mě snadné předstírat, že nevím, kvůli komu strávil tolik let v nuzných poměrech, jako otrok, nejnižší sluha?! Ne, ale musím. Arabello, viděla jste, co se stalo. Nemohu v takhle nebezpečné situaci dávat průchod svým emocím. Nemohu si to dovolit." Uraženě se odvracím. Neslyšela jsem snad někde, že muži staví práci nad rodinu? Tak myslím, že tohle je důkaz. Já se o sebe nebojím! A jestli mi ta trocha nebezpečí stačí na chvíle s Lorianem, klidně se mu vystavím.
"Arabello, miluji vás a vždycky budu. Ale nemohu vaši lásku opětovat, stejně jako vy ji nesmíte dát najevo. Prosím vás, udělejte to pro mě. Udělejte to pro mne, pro to, v co věříte, pro ty, které milujete." Hlas se mu třese, když to říká. Celé jeho tělo se chvěje pod náporem vzlyků. Takové výlevy emocí mne u něj překvapují.
Bere mne za ruce. Jsou studené a vlhké od potu a slz. Očima s planoucím pohledem propaluje celé mé tělo, mou mysl, bytost.
"Arabello, slibte mi to. Jestli mne milujete, jak říkáte, tak to dokážete. Stejně jako já to dokážu, protože musím. Nebude to snadné a věřte mi, že bych byl nejraději, kdybyste si našla manžela, měla děti a já věděl, že jste šťastná a prosta tohoto trápení. Aspoň bych trpěl sám. Nenařizuji vám to, prosím vás. Arabello, slibte mi to," Je tak zoufalý, tak plný beznaděje, že kdyby mu to pomohlo, okamžitě si zabodnu do hrudi dýku, jež mu visí u pasu. Ale nepomůže. Naopak bych ho nejspíš zabila taky. Nepochybuji, že mne opravdu miluje. A já mu pomůžu jedině tím, že vezmu na sebe část toho břímě na sebe.
"Loriane," překvapuje mne, jak je můj hlas pevný a jistý. Asi z Loriana skrze naše ruce beru sílu. Nevím, jestli mě ta představa víc děsí, nebo těší. Pokládám si jeho ruce na prsa, abych zneužila příležitosti a ukradla si pro sebe jeho dotek. Zdá se, že je opravdu rád, že jsem to udělala a pravděpodobně by to udělal sám.
"Miluji vás více než samu sebe. Udělám cokoliv, abych vám pomohla zbavit se aspoň části toho trápení. Proto, ano, přísahám, že nebudu o naší lásce mluvit s živou ani mrtvou duší. Ni s nejlepším přítelem či psem. Nepovím o ní nikomu a budu vám pomáhat ve vašich trápeních jen jako dobrá přítelkyně. Toto slibuji já, Arabella,vám, Loriane, a budu se této přísahy držet, dokud mne jí nezbavíte."
Odvaha mne opouští, křečovitě svírám jeho jemné ruce. Tváří se, jako by ten tlak necítil a sklání svůj obličej. Dostávám něžný, zoufalý polibek. Je v něm všechna ta láska a bolest, které cítíme. Připadá mi, že jsme jediné tělo, jediná bytost. Samozřejmě je to jen sen, ale touha po něm je silná. Jeho rty opouštějí ty mé a mně se už teď stýská po tom doteku.
"Tento poslední polibek stvrzuje naši přísahu. Arabello, ve jménu naší lásky, doufám, že splníte svůj slib." Hledí na mne naléhavě, oči mu planou. Miluji ho, víc než kohokoli jiného.
"Dodržím," šeptám a pouštím jeho ruce. Je očividné, že se jim z mé hrudi příliš nechce, ale Lorianův smysl pro pořádek je obdivuhodný. Zvedám se na nohy, šaty mám naštěstí čisté.
"Lady Arabello, pomůžete mi připravit přijímací ceremoniál pro Elizabeth Stevensovou?" mluví klidně, bez jediného zakolísání. Oči má suché a jen trochu červené. Nebýt skvrn od našich slz na košili a kalhotách, vypadá Lorian úplně normálně. Normálně, krásně. No a já? Oči mám určitě rudé a opuchlé, protože mě pálí jako z ohně. Slzy mi po obličeji rozmazaly jemný pudr, kterým se neúspěšně snažím skrýt svou bledou pleť.
"Samozřejmě." Odpovídám bez váhání.
"Pojďte tedy," nabízí mi rámě a já si pořád musím připomínat, že v tom není nic osobního. Jak se Lorian dokáže takhle ovládat?
Nevnímám, kde jsme a kudy jdeme, dokud se Lorian nezastavil. Opatrně nahlíží velkými dveřmi do zasedací síně. Je vidět, že zhluboka vydechl úlevou, a táhne mne za sebou dovnitř.
"Loriane, co je tohle za žert?" ptám se a ukazuji k neurčitému předmětu na nejvyšším stole. Přispěcháme blíž a mě napadá, proč je do stolu zabodnutá dýka. Ach ne, přece nás nemohla vidět! Dýka drží na stole kus papíru. Podivným, krásným rukopisem na něm stojí:

Můj nejmilejší bratříčku! Řekla jsem si, že tě navštívím, protože pořádnou rodinnou sešlost jsme neměli už ani nepamatuji. Jeden tvůj přítel mi, díky bohu celkem ochotně, sdělil, kde se nacházíš, takže jsem tě nemusela hledat. Bohužel jsem tě nezastihla, ale onen jmenovaný se mi postaral o velmi dobrou zábavu. Navštívím tě později, až nebudeš mít tolik práce.
Lathenie
Lorian se třese vzteky. Silnou paží vytrhává dýku ze vzácného stolu a škube papír na malé kousky.
"Vždycky až moc dobře věděla jak mě rozčílit tím správným způsobem!" syčí.
Najednou dostávám strach. Viděla nás Lathenie? Přece by tady ten vzkaz nenechávala jen tak, nebo ano?
"Loriane," pokládám mu ruku na rameno. Jen přítel! Jen přítel! Křičí mé podvědomí.
"Proč to udělala?" ptám se hloupě. Mohla jsem se zeptat daleko lépe, ale tahle formulace byla to první, co mě napadlo. Otáčí se ke mně a většina hněvu z jeho tváře mizí. Usmívá se tak mile, že mě zase píchá u srdce. Jen přítel!
"Nevím, Arabello, vůbec netuším. Nemyslím si, že by věděla, že jsme viděli tu jejich skvělou zábavu." Při posledním slově se zamračil.
"Lathenie je prostě taková. Vždycky byla. Nebral bych ten vzkaz příliš vážně. Asi u nás měl vyvolat šok, ale o to už se postarala ona sama se svým milencem. V podstatě nám chce sdělit, že přijde znovu, což mě vůbec nepřekvapuje."
"Takže jsme vlastně o krok napřed," hodnotím situaci a rychle stahuji zpět dlaň, která se začíná třást touhou.
"V podstatě ano, lady Arabello. Tenhle dopis musíme spálit. Nikdo nesmí vědět, že tu Lathenie byla. Raphael Samuel je velmi oblíbený a já si nedokážu představit, jak bych ho dostal do vězení. Ne, musel bych odsoudit někoho nevinného. Prosím vás, pomlčte o tom, čeho jsme byli svědky"
To bude asi značně obtížné. Nemluvit o něčem, které tak pohnulo událostmi? Nemluvit o něčem, co tak trápí mě a hlavně Loriana? Nemožné. Ale budu muset. Pro něj.
"Samozřejmě, spolehněte se na mě." Zdá se mi, že je tu dost horko. Možná se to jen zdá mému rozpálenému tělu, nebo je to příznak začínající nemoci. Ale dýchá se mi špatně.
"Mohu otevřít okna?"
"Ano, samozřejmě, je tu dost dusno. Právě jsem vás o to chtěl požádat." Ulevuje se mi, že teplota je pravděpodobně opravdu vysoká.
"Jinak, Arabello, otevřete ta okna a můžete jít. Odpočiňte si, umyjte se a v osm hodin se vraťte sem." Dodává Lorian a věnuje mi poslední zoufalý pohled. Potom se otočil ke skříni, vedle níž je v komíncích vyrovnáno několik židlí. Na chvíli zavírá oči a za pár vteřin se židle objevují na svých místech u stolů.
Otvírám dvě dřevěná okna. Páčka trochu vrže, z rámu odlétají drobné třísky a usazují se mi na šatech. Smetávám je dolů s myšlenkou, že bychom měli nechat okna vyměnit.
S tichým cupitáním opouštím místnost a vzrušeně se vydávám ke svým pokojům. Jdu duchem nepřítomná, ploužím se po chodbách jako hromádka neštěstí. Hlavu mám skloněnou, oči nezaujatě přejíždí po čárách spojujících kachličky.
Tiché klapání mých bot náhle přehlušují jiné, těžší kroky. Ne však méně elegantní a ladné - pravděpodobně kročeje, vysokého štíhlého muže. Zvedám hlavu a vidím člověka, kterého v tuto chvíli potkávám snad nejméně ráda. Raphael Samuel s tím podivným kloboukem staženým hluboko do tváře, že z ní jde vidět jen nos a ústa. Sundává tu ohavnou věc z hlavy a jeho temné havraní vlasy prozařují místnost. Tento okamžik mi bolestně připomíná jeho výstup s Lathenií. Musím se hodně soustředit, abych o tom pomlčela. Abych té kreatuře nezačala na místě nadávat.
"Zdravím lady Arabello! Nestalo se vám nic? Vypadáte poněkud… méně zářivě než obvykle." Pokřikuje na mě a nasazuje zářivý úsměv. Jak je možné, že mi nikdy nedošlo, jak jsou jeho řeči jízlivé a všechno, jen ne galantní? Zubí se na mě ještě víc a mě přepadá náhlé nutkání mu vrazit facku. Netuší, že jsem jeho falešnou hru prohlédla. Dnes už mu na špek neskočím.
"Taky vypadáte jaksi… použitě" odsekávám naštvaně, lehce se mu dle etikety ukláním hlavou a rychle kolem něj odcházím pryč. Neotáčím hlavu, ale nemusím být geniální, aby mi došlo, že na mě nevěřícně hledí. Přidávám do kroku a hbitě vybíhám po kamenných schodech. Podpatky jen klapou.
Zpoza obložení zdí vytahuji špinavý klíč a odemykám dveře od svého pokoje. Vcházím dovnitř a vzteky práskám dveřmi. Moje situace je tak zoufalá, zoufalá, zoufalá! Všechny ty emoce, které jsem v posledních chvílích cítila, mě přemáhají. Vyčerpaně padám na postel a zavírám oči
.


 


Anketa

Kdo má příběh vyprávět?

Jen Lorian a Arabella 25% (2)
I někdo jiný ( -> komentář!) 75% (6)

Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 22. března 2011 v 20:10 | Reagovat

Ahhh. Děkuji Ti moc, že si tuhle úžasnou kapitolu věnovala mně :-) Vážně se mi moc líbí a chytám záchvaty z to:"Také vypadáte jaksi... použitě." Fakt je to super a tohle mě dokonale rozesmálo :-D

2 Liss Liss | Web | 23. března 2011 v 7:32 | Reagovat

Tak díky. Chtěla jsem tam hodit i něco vtipnýho a tohle mě napadlo jen tak samo od sebe. :-D Jinak váhám mezi Lathenií a Raphaelem Samuelem. Nevím, jestli to má vyprávět zamilovanej blázen nebo vychytralá intrikánka. :-D nikdo jinej mě nenapadá. leda Arkarian. Tak nevím, co myslíš?

3 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 23. března 2011 v 14:41 | Reagovat

Ten Arkarian by byl skvělej :-) Bylo by zajímavé vidět to z jeho pohledu :-D

4 Liss Liss | Web | 23. března 2011 v 16:55 | Reagovat

Fajn, zkusím to.

5 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 23. března 2011 v 17:04 | Reagovat

Budu se moc těšit :-) Mimochodem, kdy bude další Bellinda a Patrick??? :-) :-D

6 Liss Liss | Web | 23. března 2011 v 18:01 | Reagovat

Hej nevím, ale dneska bych sem měla hodit Ewanu. (Ten sešit se na mě hnusně koukal, že na něj kašlu :-D)

7 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 23. března 2011 v 18:29 | Reagovat

Kolik toho píšeš?? :D

8 Liss Liss | Web | 23. března 2011 v 18:36 | Reagovat

Celkem dost. Ani nevím, jak to stíhám :-D

9 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 23. března 2011 v 19:40 | Reagovat

To chápu :-D jeden čas jsem psala tři věci a pak jsem si musela dát facku, abych se vzpamatovala, páč jsem nemohla unést to, že na ten úplně první příběh zapomínám. Teď už ho ale stejně píšu jen někdy... Taky je o upírech a mám toho kolem 310 stran A4 :-D

10 Liss Liss | Web | 24. března 2011 v 13:08 | Reagovat

dobře ty. tak to jsem máčka. Budu muset máknout :-D

11 Chloé =)) Chloé =)) | 24. března 2011 v 14:32 | Reagovat

:-D Ale já si to píšu jen pro radost už asi dva roky, takže se toho nastřádá celkem dost :-)

12 Liss Liss | Web | 24. března 2011 v 14:44 | Reagovat

Tak to já se tomu věnuju intenzivně asi půl roku. Ale i tak je to málo. :-D

13 Alexis Alexis | 9. dubna 2011 v 20:29 | Reagovat

Mladá dámo, jestli jste mě chtěla rozbrečet, tak se vám to podařilo! :D Nádhera prostě.

14 Liss Liss | Web | 10. dubna 2011 v 7:52 | Reagovat

[13]:Och díky. Nevím, jestli to byl vyloženě záměr, ale hodí se to :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama