Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

10. kapitola

5. dubna 2011 v 17:09 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Pro Chloé, která má tak ráda mučení. Doufám, že se bude líbit, nejen jí, ale i ostatním.


10. Patrick
Pořád mě hlídá. Julietta Rodriguezová, Emiliova sestra. Je zajímavé, že oni jsou opravdu příbuzní. Dolore je sebrala z ulice oba dva. Jsou si tak neuvěřitelně nepodobní, a přitom oba tak hezcí. Emilio má tmavé oči a vlasy, Julietta má zlatavé lokny a modrá kukadla. Veliká, ale chladná. Je tu už aspoň dvě hodiny, i když v téhle kobce se čas určuje jen velmi obtížně. Vypadá to tu jako ve vinném sklípku bez lahví sudů, stolů a milých, přiopilých lidí. Zdi jsou holé a bez omítky, ze stěn trčí holé studené kameny, které vydávají tolik chladu, že se zdá, jako by byly z ledu.
Julietta sedí v pohodlném křesle v rohu místnosti a něco kreslí. Nedivil bych se, kdybych to byl já s dýkou v zádech. Samozřejmě stříbrnou. Je zabalená v drahém svetru z rudého kašmíru a nohy má přikryté modrou vyšívanou dekou. Vlasy má stažené do tuhého drdolu. Vypadá poklidně a mimo, ale já vím, že kdyby se mi nějakým způsobem podařilo uvolnit se z pout, která mě řežou do zápěstí, byla by vmžiku u mě a udělala mi na těle pár dalších modřin. Ne, to nehodlám riskovat. Jediné, co je aspoň trochu v můj prospěch, je fakt, že můžu normálně myslet. Děsí mě, že Emilio ví o všem, co si pomyslím.
A štve mě, že já nevím, co si myslí on. Totálně paralyzoval moje síly a já nedokážu číst myšlenky. Nikomu, Ani jemu, ani Juliettě, ani Josephin. Josephin je u mě taky celkem často. Ona je příčinou mého utrpení, i když za to vlastně nemůže. Emilio se do ní zamiloval. Opravdu, jako Romeo do Julie. Když ji vidí, rázem z něho opadne ta aura násilí a krutosti. Září jako zamilovaný školák. A Josephin miluje jeho. Jejich povahy se přesně doplňují, jako by pro sebe byli stvořeni. Dívat se na ně je snad ještě horší než fyzické týrání. Tak bolestně i připomínají Bell, která teď pravděpodobně leží v posteli a neví o sobě. Sotva jsem objevil dívku, kterou opravdu miluji, mi ji někdo vzal. Jsem si téměř jistý, že v tom má prsty Emilio.
Nemůžu uvěřit, že jsou to teprve dva dny, co mě sem Emilio zavřel. Tolik bolesti, utrpení a ponížení jsem nezažil za celý život. Rána na krku, kterou mi Emilio udělal už téměř před měsícem, se nehojí a nejspíš mi zůstane napořád. Ošklivý šrám s roztřepenými nafialovělými okraji mi hyzdí celou linii krku, od brady až po klíční kost. Obyčejní lidé ji nevidí, nedokázali by pochopit původ toho zranění. Je úžasné, jak člověk dokáže vidět jen to, co chce.
Josephin se do Emilia zamilovala a zdá se mi, jako by dospěla. Už nemá ty šílené pubertální myšlenky. A začala se ke mně chovat jinak, jako k sobě rovnému. Potřebuje moji pomoc. Chce žít s Emiliem, takže přirozeně potřebuje, aby se mohla odstěhovat ode mne. A nejlépe se se mnou rozvést. A já jí mám pomoci přesvědčit Ricarda. Myslel jsem si, že když ona řekne, že chce pryč, tak půjde a ještě dostane peníze "do začátku". Ale Ricardo řekl ne. Nevím, jak se to stalo, ale na tuhle Josephininu touhu neslyší. Brečela, křičela, prosila. Já jsem byl nasazen jako hybná síla. Emilio vymyslel, že když já řeknu, aby Josephin zůstala, Ricardo ji vyhodí. Přišlo mi to jako skvělý nápad. Ale jen do doby, než jsme se ji pokusili uskutečnit. Ricardo řekl, že já ji přece miluji, tak mě nemůže opustit. Myslím, že v tu chvíli jsem snad poprvé soucítil s Josephin. A s Emiliem. A to byla chyba. Nechal jsem se ukolébat falešným pocitem bezpečím. Myslel jsem si, že uznají, že jsem se snažil jim pomoci a budou vymýšlet plány, jak žít spolu, popřípadě jak přesvědčí Ricarda.
Jak jsem byl hloupý, hloupý, hloupý! Emilio mě zavřel sem do téhle příšerné kobky a snaží se mě všemožnými způsoby využít ve svůj prospěch. Ricardo řekl, že já mu za Josephin nestojím a Emilio v záchvatu zlosti testoval, co s tělem upíra udělá rozžhavený železný pohrabáč. Ne že by mě to mohlo zabít, ale bolelo to strašně. V takových chvílích upír lituje, že není smrtelný. Tak strašně to bolelo.
Za další důkaz své nepotřebnosti jsem zaplatil velkými odřeninami na zádech a příšernou vyrážkou na zápěstích. Předtím jsem měl ruce svázané za zády obyčejnými ocelovými pouty a mohl jsem se volně pohybovat po cele. Jako další trest mě Emilio připoutal ke zdi tak, že vypadám, jako by mě ukřižovali. Stříbrnými okovy mám ke zdi připoutané ruce, záda jsou sedřená od neustálého pohybu po holých kamenech. Snažil jsem se ulevit předloktím od příšerného pálení, které způsobilo to zatracené stříbro a zároveň přehlušit tu bolest sedřenou kůží na zádech, ale nějak to nepomohlo.
Emilio se na mě nemohl vynadívat, protože svůj smutek a touhu po Josephin ukájel tím, že mě dlouhé hodiny pozoroval. V dalším záchvatu vzteku ze mě sám strhal skoro všechno oblečení, aby mi byla ještě větší zima. Po dvou hodinách, které mi přišly strašně dlouhé, nastavil mozek teplotu těla na 32 stupňů, které by normálního člověka zabily. Mě nemůže zima zabít, jen mě strašně oslabí. Když nebyl na stráži Emilio, přicházela jedna z žen.
Julietta se pravděpodobně zamilovala do velikého kuchařského nože, který sice není stříbrný, ale i pořádně nabroušená keramika dokáže ublížit. Rány po něm se mi hojí hodně rychle, takže je Julietta pravidelně otvírá. Rodina Rodriguezových má v oblibě podpisy. Uprostřed hrudníku mám totiž vyřezané elegantní J, které nepochybně zanechá jizvu i na upířím těle, které se jizví jen minimálně. Julietta mi na tělo kreslí různé obrazce a talent rozhodně nezapře. Kdyby kreslila na něco jiného a jiným materiálem, pravděpodobně bych její díla obdivoval. Ale nějak se nedokážu přinutit jásat nad padlým andělem, kterého mi vyřezala na levé stehno pěti různě velkými noži. Je to hodně podivné tetování a pravděpodobně mi nevydrží, protože ho Julietta prořezala jen dvakrát.
Josephin doplňuje trio mých trýznitelů. Abych netrpěl jen fyzicky, vytiskla ze školní ročenky Bellinu fotku. Vykládá mi, co všechno dělala s Emiliem a pak se vždycky zeptá: "A co ta tvoje Bellinka?"
Nevím, který z těch tří mi ubližuje nejvíc, ale dohromady tvoří absolutně šílený gang, za jehož mučicí praktiky by se nemuseli stydět teroristi z Al - Káidy. Jen topit mě zatím nezačali, ale obávám se, že to teprve přijde. Kdoví, jak dlouho tady budu.
Když se nikdo nedívá, nedokážu zabránit slzám. Neudělal bych jim takovou radost, aby mě viděli. Před nimi se držím a zadržuju slzy. Ale jak se otočí, tečou mi slzy proudem. Často mi rozmývají krvavou kresbu na tvářích a hrudi, takže Julietta potom obnovuje svoje umělecká dílka. Neodešla by, kdyby nebyly její rytiny dokonalé.
Julietta náhle zvedá hlavu. Posílá mi pohrdlivý pohled, i když vím, že se jí líbím. Nevím, jak to skryla před Emiliem, ale v jedné nestřežené chvíli jí unikla jediná myšlenka. Když vešla do místnosti potom, co jsem byl oproštěn od šatů. Páni, ještě lepší jak normálně! Zaslechl jsem. Uviděl jsem jediný obrázek. Jak mě líbá. Potom skryla své myšlení, když si uvědomila, jak se nechala unést. A to byla poslední myšlenka, kterou jsem zachytil.
"Líbí?" otáčí ke mně skicák. Snažím se zaostřit, protože pro mé nateklé oči to není zrovna snadný úkol. Konečně rozeznávám ty linie. Jednu křivku vedle druhé, všechny dokonalé a známé. Ne… Prosím! Přece bys nespojila své mučení s tím Josephininým! Ale je mi jasné, že přesně to chce Julietta udělat.
"Já myslím, že se mi celkem podařila." Říká zamyšleně a vmžiku je u mě s nožem v ruce.
"Víš, musela jsem si ji nejprve nakreslit. Chtěla jsem, aby byla naprosto dokonalá. Budeš ji mít přesně tady," dodává a špičkou nože se dotýká hrudi. Mé srdce je z takové blízkosti nože vystrašené a utíká natolik rychle, jak v mém oslabeném těle dokáže. Už tak dlouho jsem nepil…
"Stylové, že? Milovaná dívka na srdci. Měla bych psát básně." Zničehonic se vedle ní zjevuje barová židlička. Tohle je její dar. Dokáže zkopírovat předmět, který existuje, a přemístit ho na jakékoliv místo, které zná. Je to skvělý dar, pokud ten, kdo ho má, nestojí proti vám. Sedá si na ni a upravuje výšku, aby měla co nejlepší pozici k vytváření nového uměleckého díla. Špička nože začíná vytvářet první obrysy. Bolest už prakticky necítím, po tom všem, co se mi stalo. Julietta se rozhodla otevřít rány a nasypat do nich sůl.
"Jaké to je, milovat?" ptá se a se zájmem na mě upírá veliké modré oči. Najednou nevypadají tak chladně.
"Ehm… nechceš radši pokračovat, ať to mám co nejrychleji za sebou?" Nechává ruce ležet na mých ramenou. Vím, že po mně touží, ale že až tak moc? Jako by zapomněla, že mi má ubližovat. Jako by zapomněla na svého bratra i na to, proč tu vlastně je.
"Ani ne. Ne dokud mi neodpovíš," Naklání se hlavou ještě blíž, takže cítím na tváři její horký dech. Na normální lidi by působil studeně, ale já jsem podchlazený upír. Jde od ní takové teplo.
"Je to… já nevím. Hrozně krásné, jako když se ti povede obrázek, pokud chceš konkrétní příklad. Máš pocit, že se vznášíš, že dokážeš úplně všechno. Na druhou stranu je ti ukradené úplně všechno kolem. Vidíš věci jednoduše. Vnímáš jen toho, koho miluješ. Všechno ostatní ti připadá malicherné. Jestli ti to teda stačí takhle." Jsem z její blízkosti nervózní. Nevím, co od ní můžu čekat. Něco svým chováním sleduje a já pevně doufám, že to nedostane.
"Aha," krčí rameny a vrací se zpět k rytí. Krev mi z ran stéká na hadru, kterou těsně pod svým dílkem drží. Tiše pracuje a já pociťuji malátnost ze ztráty krve. Tělo doufalo, že dostane teplo a místo toho ztratilo životodárnou tekutinu. Je zajímavé, jak rychle Julietta pracuje. Neuplynula ani čtvrt hodina a já se dívám na dokonalý obraz dívky, kterou miluji. Linie jsou trochu rozmazané, protože krev stále teče. Točí se mi hlava. Bell se na mě usmívá a já se marně snažím zadržet slzy. Vypadá tak živě.
Julietta mi utírá slzu, která stéká k jejímu novému obrázku. Zvedá ke mně zrak.
"Za chvíli ji uvidíš," šeptá a ostrá špička nože se zařezává do jejího útlého zápěstí. Strká mi ruku pod nos a já nedokážu odolat touze napít se upíří krve. Je mnohem výživnější než lidská a já nepil už tak dlouho. Je mi jedno, že pít upírovi krev se prakticky rovná sexuálním hrátkám. Já mám žízeň a dostal jsem možnost se napít. Takže ji využiji. Julietta zavírá oči a vzdychá slastí. Prý je strašně příjemné darovat někomu krev. Já osobně jsem to nikdy nezkoušel, neměl jsem, komu bych ji dal. Napil jsem se, abych zažehnal žízeň, ale aby to Juliettě neublížilo. Je mi jasné, že Julietta se právě nachází ve stavu, kdy by se klidně nechala zabít, a to nechci riskovat.
Odtrhávám se od proudu teplé fialové krve. Julietta zmateně zvedá zrak.
"Ty nechceš moji krev?" ptá se uraženě.
"Ovšem, že chci. Ale ty ji potřebuješ. Dalas mi víc, než vůbec můžu chtít od své věznitelky. Co se změnilo, Julietto?"
"Co by se stalo. To ti nemůžu chtít pomoct?"
"Můžeš, ale je to trochu podivné, potom, co jsi mi ubližovala, nemyslíš?"
"Asi ano," usmívá se na mě, "ale je špatné, že si o mně myslíš, že jsem taková tyranka, jako můj bratr. Mrzí mě to. Ale copak tě moje týrání bolí jen z poloviny tolik jako to Emiliovo?" Usmívá se na mě a otírá poslední zbytky krve z ranek na mé hrudi. Její pátravý pohled mě nutí se zamyslet. Opravdu mě ta její tvůrčí činnost bolí? Když nad tím přemítám, docházím k názoru, že ne. Vůbec. Jako by mi tu část těla umrtvila.
Proboha, nad čím to přemýšlím? Snaží se mě oklamat. Málem jsem podlehl své věznitelce! Určitě tu bolest necítím jen proto, že je tu taková zima. Nevěří mi! Tuhle plačtivou myšlenku doprovází bolestné stažení jejího obličeje. Je možné, že by nelhala? Že by opravdu měla v těle city? Uvěří mi konečně? Teprve teď mi dochází, že slyším její myšlenky. Ona si myslí, že ne, ale pravděpodobně se mi vrátila síla vlivem její krve. Možná slyším jen ty hlasité myšlenky, protože občas zachytím nějaký silný zášleh emocí, ne vždy doprovázený slovy. Po tváři jí stéká jediná slza. A mě je najednou vše jasné.
Je mi jasné, proč se mi vždycky ulevilo, když sem přišla, a přitížilo, když místnost opustila. Proč mě její zářezy do kůže nebolely. Proč prosila Emilia, aby mě nezabíjel. Proč mi tajně dala krev. Proč mě občas zalila vlna tepla. Všechno to do sebe zapadá. Jak jsem mohl být tak hloupý?!
"Juliett, podívej se na mě." Zmateně se otáčí a rychle utírá jedinou slzu, která jí teče po tváři.
"Tys mi řekl Juliett?" Vím, že to pro ni hodně znamená. Tak jí říkala maminka. Emilio tuhle její slabost ignoruje, ale využívá, když se mu hodí. Říká jí tak, jen když chce, aby pro něj něco udělala, a ví, že nebude snadné ji přesvědčit. Nenávidí ho za to, ale nedokáže se vymanit ze sevření své touhy. Touhy po matce, kterou jí vzal mor.
"Ano. Podívej se, vážím si toho, co děláš, ale mohla bys z toho mít problémy. Emilio pozná, že mi pomáháš a opadneme špatně oba dva. Nemusíš mi pomáhat." A v tu chvíli jsem poznal, že to byla přesně ta jediná věta, kterou jsem neměl říkat.
"Ne, to opravdu nemusím!" Julietta vybuchla jako pokažený papiňák. "Můžu ti vrátit tvou bolest, kterou v sobě zadržuju. Můžu ti vrátit ten šílený chlad. Můžu ti sebrat síly. Můžu se k tobě chovat jako můj bratr. Můžu být bezcitná jako Dolore, víš vůbec, co znamená Dolore v italštině? Bolest. Vymyslela si to jméno, protože chtěla, aby z ní měl civilizovaný svět strach. Aby z ní měli strach ti, kteří umí italsky. Není to jméno, spíš maska. Je šílená, ale stejně tak geniální." Třese se pod náporem tolika emocí. Prudce oddychuje a vzlyká.
"Ale nedokážu to. Nedokázala bych ti dát všechnu tvou bolest. Nepřežil bys to a to myslím vážně. Tolik bolesti pohromadě by zabilo i upíra. Myslíš si, že by ti ještě zbývalo něco ze zápěstí, kdybych ti nesebrala polovinu tvé bolesti? Jen se podívej," vztekle mi cpe ruku před obličej. Je to neuvěřitelné, ale její zápěstí je zarudlé stejně jako moje. Nikdy by mě nenapadlo, že by bylo něco takového možné. Ale vzala kus mého utrpení na sebe. Takže když do mě řezala nožem, bolelo ji to. Na rozdíl ode mne. Ubližovala sama sobě, aby mě ochránila.
"Nedokážu to. Miluju tě, Patricku. A to je můj největší problém. Nemůžu to říct bratrovi. Zabil by nás oba dva. I tak je čím dál obtížnější schovat zranění, která jsi mi způsobil. Emiliovi je divné, jak je možné, žes tak dlouho vydržel. Máš být dávno v bezvědomí. Nebo mrtvý. Nemůžu už dál. Zabije mě to. Navíc, Emilio za chvíli přivleče to tvoje děvče. Nebudu jí stát v cestě ani jí ubližovat. Vím, že by tě to bolelo. Ale nesnesu pohled na ni a tebe, jak se na sebe budete zamilovaně dívat i přes šílenou bolest, jelikož Emilio vás bude mučit znovu, tím si buď jistý. Ne. Umřete šťastní, s láskou toho druhého. Ona první a ty potom budeš prosit, abych ti dala tvé utrpení. Vím, že ji miluješ. Poznám to, jak o ní mluvíš. Znovu už nepřijdu, Patricku. Řeknu Emiliovi, že nechci, a on sem pošle Josephin. Nepřijdu, protože bych to už nezvládla. Podívej," ohrnuje límec svetru, který jí sahá až k bradě a já zděšeně hledím na dvojče své vlastní jizvy na krku. Ale ta její je nějaká jiná. Ošklivější, hlubší. Nemyslím si, že bych chtěl vidět ostatní zranění. Je mi nanic z toho, že mě ochraňuje holka.
"Juliett, děkuju ti. Chápu tě a obdivuju, že jsi to tak dlouho vydržela. Vážím si toho. Ale jak sama říkáš, miluju Bell, promiň. Snad někdy najdeš někoho, kdo bude tvé city opětovat. Doufám v to. Máš ohromný charakter a v jádru jsi hodná holka. Jen to musíš ukázat. Neschovávej se za masku, kterou ti vyrobili Dolore a Emilio. Slib mi to,"
"Já ti mám něco slibovat?" ušklíbá se. Zase je to ta stará Julietta.
"Prosím,"
"Co mi zbývá?"
"Asi nic," usmívám se, což byla možná trochu chyba. Rána od Josephinina nehtu se znovu otevřela a vytéká z ní stužka krve. Totéž se děje na Juliettině tváři. Doufám, že Emilio nepřijde na to, že mi Julietta pomáhá. To bych jí opravdu nepřál.
"Slibuju," šeptá a líbá mě na nezraněnou tvář.
A pak náhle, zničehonic, mě zasáhly Belliny myšlenky. Je tady! Emilio ji vleče za rameno, které ji bolí. Ale jinak je už naprosto při vědomí. Moje Bell!
"Děkuju. Je mi líto, že ti musím ublížit. Budeme se muset rozloučit, tvůj bratr už je tady." Nezmínil jsem Bell, i když je jasné, že na ni oba myslíme. Já s láskou, ona s bolestí. Myslím, že déle nevydrží. Zhroutí se.
"Sbohem, Patricku." Objímá mě a z jejího těla uniká spousta tepla, které je pro mé tělo už téměř neznámé. Ustoupila. Emilio s Bell ve vleku rozráží dveře. Julietta prudce otáčí hlavu a spatřuje Bell. A pak se sváží k zemi.
"Julietto!" křičí Emilio a kleká si na zem vedle Julietty. Ani v této chvíli jí neřekne zdrobnělinou jejího jména. Bell, která je za ním přivázaná na kusu provazu, padá na zem, protože Emiliův pohyb byl moc rychlý.
"Cos jí udělal?" křičíme na sebe ve stejný okamžik. Bellinda se natahuje ke mně, jak jen jí to provaz dovoluje, Emilio se snaží nahmatat Juliettin puls.
"Musím ji odnést. Ty," ukazuje důrazně na Bell, "zůstaneš tady! Nepokoušej se mu pomoci, jinak jste oba vmžiku mrtví." Pouští Juliettinu hlavu a svazuje Beliny ruce stejným provazem. Odřezává ho od svého opasku a uvazuje mi ho kolem pasu.
"Hm, jsi si podobná, podívej se maličká. Moje sestra je vážně talent." Emilio si všiml mého nejnovějšího zranění. Bell na mě kouká zděšeně a svázanýma rukama přejíždí po jizvách od setkání mé pokožky s ohněm. Vykulila oči na svoji podobiznu na mém hrudníku.
"Panebože, co ti to tady udělali?" ptá se se slzami v očích. Už druhá dívka, která je zoufalá kvůli mně. Měl bych se sebou něco udělat.
"Co jsi jí to udělal?" křičí Emilio. Ohlížím se přes Bellino rameno, i když mi dá hodně práce se soustředit na něco jiného než na ni. Emilio drží Juliettu v náručí. Vidím krev a stopy po ohni. Juliettin svetr se vyhrnul a odkryl to, co se před svým bratrem tak snažila utajit. Bell ohromeně hledí a už se ani nesnaží nic pochopit. Prostě je ráda u mě.
Nepostřehl jsem, že Emilio odešel z místnosti, dokud se nevrátil a mně se neudělalo strašně špatně.
"Ty… zvíře! Jak jsi jí to mohl udělat. Moje jediná příbuzná, moje Juliettta! Za to zaplatíš, a ne málo, to se spolehni!" Emilio se na mě zuřivě vrhá a dává mi prudce pěstí do nosu. Slyším Juliettin výkřik. Znovu se napřahuje k ráně a já očekávám další bolest. Místo toho slyším křupnutí a Bellino zasténání. Ne! Nedovolím, aby ublížil jí!
"Nech ji!" chtěl jsem zakřičet, ale ze rtů vzešlo jen slabé zašeptání. Emilio se směje a důvěrně známou dýkou trhá Bellino tričko, stejné, ve kterém spala. Ani se nepřevlekla…
"Jaké to je, vidět trpět milovaného člověka?" ptá se chladně a smích je ten tam. Jak to říkala Julietta? Šílená, ale geniální? Emilio mi v tuto chvíli přijde přesně takový. A taky neuvěřitelně surový. Jak může ublížit dívce?
"Stejně jako ty," syčí surově. Dýkou vykreslil na Bellině hrudi veliké E. To je nějaký jejich rodinný zvyk, podepisovat si své oběti. Bell pláče a křičí bolestí, ale já jí nemám jak pomoci. Emilio se na ni s potěšením dívá. Jak může být tak bezcitný? Bellina krev mi stéká na bosé nohy. A pálí, jako stříbro. Bell má pálící krev? Takovou mají jen víly! Bell je přece člověk, pil jsem její krev!
Když se krev upíra smísí s krví člověka, který má v sobě potenciál stát se vílou, stačí už jen zahájit proměnu stříbrem. Pamatuji si na ten rozhovor s Ricardem. Bella všechny tyhle úkony vykonala. Znamená to, že se mění ve vílu? Ne, prosím, ne…
Dochází mi, že Emilio právě dospěl ke stejnému závěru. Vyhledává můj pohled a na chvíli vypadá vyděšeně. Když je mu jasné, že ho vidím, mračí se a otvírá starou ránu na mé paži. Směs stříbra a vílí krve je dokonale toxická a já v šílené agonii lapám po dechu. Slyším, jak Julietta řve bolestí. Emilio mi dal ještě jednu ránu pěstí, tentokrát do břicha.
"Tebe mi byl čert dlužen," slyším Emiliův hlas. Julietta ve vedlejší místnosti omdlela a já nejsem schopen snášet tu bolest sám. Ztrácím vědomí.
 


Anketa

Chci přibrat nového vypravěče. poraďte!

Emilio
Julietta
Josephin
Kenneth
Amy
někdo jiný

Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 6. dubna 2011 v 15:40 | Reagovat

Dobře, věřila jsem Ti, že mučení zvládneš na jedničku a dokázala si to dokonale! :-) Děkuji za věnování, kapitola je úžasná.
Nechci být detailista, ale když má člověk teplotu 32 stupňů, tak ještě není mrtví, jen středně silně podchlazený. Při teplotě pod 25 stupňů je už definitivně mrtvý :-D
Promiň za kritiku, jinak opakuji znovu, moc hezká kapitola a určitě budeš učit dál... :-D

2 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 6. dubna 2011 v 15:41 | Reagovat

Mučit! pardon :D

3 Liss Liss | Web | 6. dubna 2011 v 17:03 | Reagovat

Díky. beru v potaz, zapomněla jsem, že ty seš na tyhle mučicí věci vysazená :-D Uvidím, jak se to vyvine, jelikož jsem si zase překopala plány. nedokážu se držet toho, co jednou vymyslím, pomóc! :-D

4 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 6. dubna 2011 v 18:55 | Reagovat

Ano, to jsem :-D No jo no, prostě si to užívám :D Já to taky tak občas dělám a teď jsem ZASE začala spát něco jiného a Strážci jsou jaksi až ti druzí :D :-?

5 Liss Liss | Web | 7. dubna 2011 v 14:13 | Reagovat

Náhodou ani ne, mám napsanolu pátou a šestou kapitolu, akorát do počítače se jim nějak nechce =D Ale slibuju, že tu brrzo budou! :-D neptej se, kdy je brzy, protože netuším :-D

6 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 7. dubna 2011 v 15:04 | Reagovat

Nebudu se ptát :-) :-D To by si pak mohla přestat mučit a to by zase mučilo mně :D

7 Liss Liss | Web | 7. dubna 2011 v 15:57 | Reagovat

hluboká logika :-D

8 Tigris Tigris | 31. října 2011 v 16:08 | Reagovat

Ty jo. Tolik nových informací. V mučení si nějak extra nelibuju, ale popsala jsi to skvěle. Čtenáře jsi slušně vtáhla do děje. Počkej, víla? Co to jako je? :-D Musím si to asi přečíst v další kapitole. :D

9 Liss Liss | Web | 31. října 2011 v 18:29 | Reagovat

:-D Všechno se dozvíš (možná). A děkuju ;-)

10 Vicky Vicky | Web | 23. května 2012 v 4:57 | Reagovat

moc pěkné, sem teda nečekala, že Bell bude víla 8-O  :-D Ale je to super, po dlouhé době jsem zas něco přečetla :-P

11 Liss Liss | Web | 23. května 2012 v 14:04 | Reagovat

[10]: To tvoje vstávání ve čtyři je fakt děs :-D ale jsem ráda, že jsi ten čas využila ke čtení mé povídky. Já jsem to taky nečekala. Děkuju :)))

12 Jannie Jannie | Web | 12. srpna 2012 v 12:24 | Reagovat

Jak může být tak krutý?! Nechápu to. Docela mě překvapuje Juliettino týrání sama sebe. Asi to v životě neměla moc jednoduché. Celý děj mě dokonale zmátl. A Belinda jako víla? :D skvělé. Teď jen přemýšlím, kdo jim pomůže :))

13 Liss Liss | Web | 13. srpna 2012 v 19:41 | Reagovat

On je trochu duševně nevyrovnaný a snadno ovladatelný. Neboj, bude to lepší ;-) Julietta je dle mého názoru hodně zajímavá postavička, později dostane více prostoru. Děkuju moc.

14 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 4:53 | Reagovat

I když morbidní tak hodě povedený, jsi super vypravěčka!! Čím dál čtu,tím víc mě to strhává;-);-);-)

15 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 4:55 | Reagovat

Nechápu proč ale  jako postavu jsem si zamilovala Juliett:-):-)!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama