Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

11. kapitola

22. dubna 2011 v 11:00 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Omlouvám se, že to tak trvalo. Ani nevím proč, není to zrovna nic hvězdného. Ale slibuju, že příští kapitola bude z pohledu Kennyho.


11. Julietta
Bolest. Všudypřítomná, neutuchající, strašná. Nedokážu se soustředit na nic jiného. Cítím jen šílenou touhu umřít. Kdy si Emilio konečně uvědomí, že ubližuje i mně? Něco mě šíleně pálí na noze. Zvedám ji k sobě a pátrám po stopách stříbra. Žádné nenacházím. Co by to tak mohlo být?
Je mi jasné, že jsem byla dostatečně dlouho v bezvědomí. Necítím žádná nová zranění, takže bratr asi nechal Patricka na chvíli na pokoji. Hlava mi třeští, ústa a nos mám slepené zaschlou krví. Kořen nosu mě šíleně bolí, pravděpodobně zlomenina. Další vada na kráse, kterou jsem si způsobila sama. Jizvy po celém těle, které jsem si způsobila vlastním nožem, mi určitě zůstanou. Nevím proč, ale zdá se mi, že vlastní zranění cítím mnohem víc než ta bratrova.
Svetr mám přilepený k tělu, krev prosákla i přes tlustý kašmír a vytvořila ošklivou skvrnu, která určitě nepůjde vyprat. A ten se mi zrovna tak líbil. Trochu jsem se pohnula a okamžitě cítím tisíce dalších drobných zranění. Paže mi připadá jako cizí. Prsty mám promodralé, jako by se jim nedostávalo krve. Vytahuji paži zpod svého těla a přitom bolestně sténám. Nedá se to vydržet. Láska bolí!
"Julietto!" slyším bratra. Vrhá se ke mně. Typický Emilio. Ani když o mě má strach, mi neřekne Juliett. Jako by se toho jména bál. Zvedám ruku před obličej. Cítím podivné brnění, které začíná být hodně nepříjemné. Asi se mi vrací cit do prstů. Paži mi zdobí čerstvě rozevřená rána, ze které pomalu vytéká krev a jakási podivná tekutina. Tuhle si Emilio obzvlášť oblíbil, co si pamatuji, ji otevřel už počtvrté.
"Julietto, co ti to udělal?" sedá si vedle mne na postel a bere mě za méně zdevastovanou ruku. I tento nepatrný pohyb se mi zdá jako by mě natahovali na skřipci. Něco se muselo stát. Až dosud jsem Patrickova zranění snášela celkem dobře a teď se nemůžu pohnout. Možná za to může ta holka. Bellinda. Hezké jméno pro hezkou holku. Nemám jí za zlé, že si Patrick vybral zrovna ji. Ona za to nemůže. A navíc si ho zaslouží víc než já. Já, která jsem ho nebránila, ale jen mu pomohla, protože jsem se bála bratrova hněvu.
Snažím se otevřít ústa, abych mohla odpovědět. V krku mám sucho a rána na tváři mi nedovoluje hýbat obličejovými svaly. Emilio na mě zděšeně hledí a čeká na odpověď, kterou nedostane. Jsem příliš slabá, abych mu všechno vysvětlila, a pár slovy to nepůjde. Dlouhou dobu na mě jen nepřítomně civí a zdá se, že je úplně mimo sebe. Až po několika mých bolestných heknutích se zvedá a jde pro něco do vedlejší místnosti. Za chvíli se objevuje s láhví vody v jedné ruce a s nůžkami v druhé. Za ním se pomalým krokem plouží Amaretta, naše osobní zásobárna krve. Je absolutně netečná ke svému okolí, na to už má v sobě příliš mnoho upířích slin. Nemyslím si, že bych teď byla schopná jí kousnout, ale jelikož to nemám jak sdělit, nechám si to pro sebe. Emilio mi nejistými pohyby utírá rány na tváři a krku. Zhluboka se nadechnul a natáhl se pro nůžky. Co chce udělat?
Mezi čepele bere lem mého svetru. Snažím se mu v tom zabránit, ale nedokážu vydat ani hlásku. Po vytrvalém a vyčerpávajícím snažení mi ze rtů uniká jediné vyheknutí. A v tu chvíli Emilio stiskl.
"Hele Julietto, já z toho taky nejsem odvázaný, zvlášť když jsi ten svetr dostala ode mě, ale ty fleky bys stejně nevyprala." Jak může být k tomu ubohému svetru tak krutý? Ale je asi pravda že s upíří krví si žádný prací prášek neporadí. Je odolná stejně jako upír jako celek.
Svetrem se spouští spousta ok a Emilio s nůžkami v ruce odhodlaně stříhá dál. Přestává až v momentě, kdy se mi studené čepele dotkly krku. Emilio zděšeně lapá po dechu.
"Jak… jak to udělal?" ptá se. Uznávám, mohlo ho to vyděsit. I když se tváří jako drsňák, v jádru je to moc hodnej kluk a milující brácha, ačkoli to tak často nevypadá. Je mi jasné, že se mu dělalo špatně, už jak ty rány viděl na Patrickovi, a teď ještě na mě. To už je na něj moc. Navíc mám pocit, že některé rány vypadají daleko hůř, než když jsem se dívala posledně. Bezmocně na něho koukám. Nemůžu mu odpovědět, i když bych chtěla. Jsem si ale jistá, že Patrickovi teď ubližovat nebude, ať už si myslí, co chce. Ví, že by zranil i mě. A to neudělá.
"Pomoz mi přece," syčí na Amarettu, zatímco se snaží mi svléct kalhoty. Nevím, co má v plánu, ale je mi jasné, že mu budu muset vyhovět. Amaretta se k němu automaticky přesouvá a nepřítomně, nezaujatě bojuje spolu s ním. Nakonec se jim, po několika mých bolestných zasténáních, podařilo mě svléct. Ležím tu jen ve spodním prádle, studený vzduch mě pálí do ran a nedokážu ovládnout třesavku, která se mě zmocnila. Je tady taková zima a mě se chce hrozně spát. Tak moc, že nedokážu udržet víčka otevřená.
"Julietto, nespi! Jsi v šoku, nesmíš usnout. Drž se!" křičí Emilio a vytrhává mě ze slastného nevědomí. Jsem strašně ospalá a vyčerpaná. Všechno mě bolí. Je tak snadné vykašlat se na celý svět a usnout. Probudím se ještě někdy?
"Ne! Nesmíš spát! Julietto, upíři nespí! Umřeš!" Ovšem, že umřu. Jsem s tím smířená. Třeba na všechno zapomenu. Na bratra, na Patricka, na Dolore, na bolest. Zůstanu jen já, sama, opuštěná. Ale bude mi dobře. Budou mě hýčkat a rozmazlovat a budu šťastná. Budu se starat jen sama o sebe. A nikdy už nezažiju tu bolest, když jsem viděla, jak kluk, kterého miluju, objímá jinou dívku. Ne, už nikdy žádná bolest. Zavírám oči.
"Julietto, probuď se!" Emilio mě polil studenou vodou. Zaštípala na celém těle a vehnala mi do těla další chlad. Naštvaně otvírám oči. Nechte mě všichni být! Jenom mi ubližujete, ale umřít mě nenecháte! Urputně se bráním rozlepení víček. Chci umřít. Chci, chci, chci!
"Proč Julietto?" ptá se Emilio. Proč? Na co se ptá?
"Julietto, proč chceš umřít? Slyším tvé myšlenky, víš? Jsi absolutně mimo, nehlídáš si je. Bojím se, Julietto. Nenechávej mě tu samotného, prosím."
Aha tak ty prosíš?! A víš co, je mi to jedno. Tobě je jedno, že mě všechno bolí a mě je jedno, jestli tu nebudu. Navíc, máš tu přece tu svou milovanou Josephin! O strachu nevíš vůbec nic! Nic, slyšíš?!
"Slyším. Bolí mě z tebe hlava, Julietto, mám - li být upřímný."
Ne, vážně? Jak dojemné! Ale mě nenachytáš. Nejsem ta husička Josephin. Jsem tvoje sestra, víš? Nemůžeš si myslet, že mě přechytračíš a ukonejšíš řečičkami a úsměvem. Nejsem svatá Josephin. Jsem Julietta, tvoje sestra, na kterou kašleš a na které ti nezáleží.
"Julietto, jak tohle můžeš říct?"
Já jsem něco řekla?
"Ty víš, jak to myslím. Dělám pro tebe první poslední…"
Ano, třeba mě nutíš mučit lidi a upíry.
"Ráda lidem ubližuješ!"
No, upřímně ani ne. Jasně, musím zabíjet lidi. Nedělám si iluze, že bych přežila na zvířecí krvi. Ale jen tak je mučit a pak se ani nenapít? Opravdu ti to přijde zábavné? Přijde ti zábavné hloupě prolévat krev? Mě tedy ne. A mučit někoho, kdo by nám mohl pomoci od Dolore? Jsi na hlavu? Místo abys tu svou Josephin popadl za tu její krásnou ručičku a utíkal s ní někam pryč, mučíš ze strachu kluka, který ji má rád asi jako já stříbrné náušnice. Neblázni, bratře, už je čas přestat snít.
"Julietto! Proč? Přece se ráda díváš… Vlastně ne. Teď mi to teprve dochází. Byl jsem hloupý, myslel jsem si, že co se líbí mě, musí se líbit i tobě. Promiň mi, to Julietto."
Promiň? Jen tak? A myslíš si, že tím to vyřešíš?
"Co je s tebou? Proč jsi tak vztahovačná?"
Po pravdě? Jsem naštvaná, že tady tak bezdůvodně držíš Patricka a tu holku. Nechápu proč, víš přece, že Ricardo ho za Josephin nevymění. Já chápu, že si chceš na někom vybít vztek, ale proč ten někdo musí být kluk, který by byl nejšťastnější, když by ta nána byla s tebou, to mi vážně nejde na mozek.
"Proč ho tak bráníš? Dokáže na tebe už přenášet nejen svá zranění, ale i myšlenky? Co přijde příště, zabiješ mě?"
Ano, pokud to bude nutné, tak ano. Emilio, jsi vážně tak naivní a hloupý, že ti to nedochází?
"Co by mi mělo dojít? Snad ne… Nejsi duch, že ne? Neovládá tě?"
Ale ne, Emilio. Jdeš na to úplně špatně. Pořád hledáš, co mi provedl Patrick a jak to udělal. Nenapadlo tě, že jsem to mohla být já sama?
"Ty sama? Proč bys to dělala?"
To se ptej sebe, ne mě. Já ti to nepovím.
"Proboha řekni mi to!"
Ne
Zdá se, že to vzdává. Míří pryč, slyším kroky. Ale jedno se mu podařilo. Vyvrátil mi ten nápad se smrtí. On sám mi nepřímo řekl, že musím žít. Patrick by zemřel beze mě. A já chci, aby žil. Chci žít. Otvírám oči. Amaretta stále stojí s očima upřenýma na zem a zasněně nemyslí.
"Amaretto," skuhrám. Po mém líbezném hlásku není ani stopy. Ale můžu mluvit, což mě překvapuje. Asi beru Patrickovi sílu. Nevím.
Dívka sebou trhá a upírá na mě pohled sklených šedých očí. Okraje duhovek má zarudlé; nežádoucí účinek časté ztráty krve vlivem upíra. Amaretta je něco jako pohotovostní zdroj krve. Využíváme ji ve chvílích, kdy není možné opustit dům a jít si ulovit "něco pořádného."
Přistupuje ke mně, kleká si na podlahu a beze slova nastavuje krk. Zvednout hlavu a kousnout se mi zdá téměř nemožné. Ale podařilo se. Teplá a chutná krev se hrne z jejího do mého krku. Piju víc a víc. Čím víc dostávám, tím víc potřebuji. Nepila jsem už dlouho. Amaretta slabě kvíkla a sváží se k zemi. Z rány na krku jí uniká jediná kapka krve. A víc nic. Vypila jsem ji "až do dna." Děsím se sama sebe. Nejsem nebezpečná? Obvykle se dokážu udržet a v Amarettě bylo hodně krve. Na druhé straně, jsem o poznání silnější. Vytahuji se do sedu. Okamžitě se do mě znovu dává chlad, ale tenhle je způsoben působením mého pouta s Patrickem. Zase posunul tělní teplotu o dva stupně dolů. Za chvíli úplně ztuhne.
Musím něco udělat. Nenechám ho zmrznout! Rozhodně vstávám z postele a zdá se mi, že bych klidně uběhla i maraton. Ale Patrick na tom asi bude bídně. Vybíhám do svého pokoje, rychle si něco oblékám, beru z postele deku a ze skříně starý svetr, který jsem si koupila nevím proč o kus větší. Aspoň se teď využije. Z koupelny beru velkou bílou osušku a všechno si hážu přes rameno. V kuchyni jsem napustila vodu do velké bílé mísy, protože mě nenapadlo nic jiného. Z kredence beru naši skromnou lékárničku. Třeba tam bude něco užitečného. Dávám do ní ještě nůžky a potom už nabírám směr sklep.
Přede dveřmi do Patrickovy cely si věci pokládám na zem a přikládám dlaň k senzoru. Emilio je jako ze staré školy, ale pokud jde o technické vymoženosti, je zaručeným odborníkem. Ne, že já bych tomu rozuměla, ale Emilio tuhle hračičku sestavil zcela sám. Bliklo to zeleně a dveře se pomalu otevřely. Vím, že to nebude dlouho trvat a proto dávám do dveří nohu. Shýbám se pro své vybavení a otáčím se zpět do místnosti.
"Cos nám přišla udělat teď?" slyším dívčí šepot. O tu mučí i dívky? Věděla jsem, že Emilio pro Josephin udělá hodně, ale že by byl takový pokrytec? To se mi nezdá, asi mu už vážně hráblo; otec měl nějakou duševní chorobu, což se samozřejmě v době, kdy žil, nijak neřešilo, zvlášť ne u totálně chudých ožralů. Je dost pravděpodobné, že jsme to zdědili.
"Nic, přišla jsem vám pomoci." Zavírám dveře a doufám, že si toho Emilio nevšiml.
"Do hrobu?" chroptí ta dívka. Nechápu, proč je tu tma. Pokud Emilio mučí Patricka, mělo by tu být co nejvíc světla. Té dívce by to mělo být jedno, ta tma by ji měla akorát znervózňovat. Lidem tma přece nevadí. Tak proč to bratr dělá?
Rozsvěcím a lapám po dechu. Patrick okamžitě pevně zavírá oči před prudkým jasem, stejně jako já. Naproti tomu dívka připoutaná k němu tlustým provazem září víc než světlo nad námi. Neuvěřitelně posílila, jako by pohltila světelnou energii. Jako květina. Nebo jako víla. Tiskne se k Patrickovi, možná aby ho před světlem ochránila, ale spíš proto, aby jí žádné drahocenné paprsky neunikly. Ta dívka je podivná, vypadá tak nějak drobně, nelidsky.
Od pasu nahoru je nahá, ale nezdá se, že by si toho nějak zvlášť všímala. Paže má zkřížené na hrudi. Všímám si, že zpod nich teče krev. Jako by její tělo nedokázalo zastavit krvácení. Musí to být už dlouho, co jí to Emilio udělal. Za předpokladu, že si to neudělala sama… Ale té krve je strašně málo. Kdyby byla normální člověk s poruchou srážlivosti krve, byla teď už asi v bezvědomí. Ne, ona krvácí pomalu, ale vytrvale. Jak jí jen pomůžu? Je mi jasné, že jí budu muset pomoci, protože Patrick mi nedovolí, abych pomohla jemu, když ji nechám, jen tak.
Povoluji uzel, který je poutal k sobě. Nechce ho opustit, ale pálení způsobené hrubým provazem jí není bůhví jak příjemné. Jemně ji chytám za lokty, abych se podívala, co jí to Emilio vlastně udělal.
"Bude tě to bolet." Říká klidně a pohlíží mi do očí. Naprosto klidně, pevně a kontrolovaně. Chce mi ublížit?
"Nechce," šeptá Patrick a zdá se, že jakákoli činnost, byť tak nepatrná jako mluvení, ho vysiluje. "ale nedokáže tomu zabránit. Bell je," prudce vydechl a zdá se, že nedokáže sebrat sílu na to poslední slovo. Přitom vím, že je to důležité. "víla."
Hlava mu padá na stranu. Zmíněná víla se k němu vrhá a prsty se opatrně blíží k jeho obličeji. Pokud je pravda, co Patrick říká, neměla by se ho dotýkat. Je mi jasné, že to ví, takže se kousek od jeho tváře zaráží a bolestně vzlyká.
"Pomoz mu, prosím," hledí na mě se slzami v očích. Konečně jsem spatřila, co se jí vlastně stalo. Emilio jí na hrudi vykreslil to své pověstné E. Takhle vypadá zranění, které způsobí stříbro víle. Nebolí ji to, ale způsobí, že pořád krvácí. Z hloubi mysli tahám informaci, jak bych měla pomoci víle postižené stříbrem. Vím to samozřejmě jen teoreticky, víle bych asi za normálních okolností nepomáhala. Ale tohle není normální okolnost.
Už to skoro mám. Potřebuje kontakt s přírodou a toho se tady nedostává. Pomůže jí nějaká květina, nejlépe lilie. Soustředím se a v dlani se mi zanedlouho objevuje velký bílý květ. Ještě že byla Amaretta tak plná.
"Drž si to na tom, mnělo by to pomoct." Podávám jí kvítek. Nedůvěřivě na mě kouká, ale je jí jasné, že jsem pravděpodobně jediná, kdo jí a Patrickovi pomůže. Bere si květ ode mě a přikládá ho na zranění. Oči se jí rozjasňují a na chvíli jsem v jejích očích zahlédla několik zlatých odlesků. Pořád ještě vypadá jakžtakž jako člověk, ale všímám si, že má prsty o maličko delší, zornice méně černé, rty prodchnuté zlatými odlesky. Mezi lopatkami jí raší drobné výrůstky - náběh na budoucí křídla. Bude se muset naučit krýt. Čím víc bude využívat přírodu, tím méně podobná bude lidem.
"Díky," šeptá vděčně, "je mi o moc líp."
Lehce kývu hlavou, usmívám se a přecházím k Patrickovi. Jakmile se dotýkám jeho kůže, dobrý pocit mě přechází. Je úplně studený, rány se mu zanítily a Bellin dotek všechno jen zhoršil. Tohle bude těžký oříšek.
Pomocí kódu na poutech ho vyprošťuji ze zajetí. Než jsem ho stihla zachytit, bezvládně se svezl k zemi. Položila jsem si ho nejprve na záda, protože obyčejné odřeniny počkají. Rány od stříbra se upírům léčí jen velmi špatně, a on jich má tolik. Omývám mu nejprve rány od obyčejného keramického nože, které jsem mu způsobila já. Na to mi stačí obyčejná voda. Samozřejmě, chtělo by to krev, hodně krve, a ani ta by neprovedla takové zázraky jako lilie v Bellině případě. Dívka teď sedí vedle mě a hrudník už má skoro zahojený. Po všem zůstane jen vzpomínka, i když hodně bolestivá.
Našla jsem jedinou věc, která dokáže aspoň minimálně pomoci upírovi při zranění stříbrem. Směs mědi, vody a dalších látek, jejichž jména neznám. Měď vytlačí stříbro z rány, voda ránu vyčistí a ten zbytek je tam asi do počtu. Rány jsem omyla a otřela. V léčitelství se nevyznám, ale jelikož zarudnutí zmizelo, usoudila jsem, že je na tom Patrick líp. Stejně jako bych měla být já. Nemám dost materiálu, abych mu ošetřila úplně všechny rány, ale pomocí velkého čtverce z buničiny a lékařské lepicí pásky jsem mu ošetřila starou ránu na krku a několik dalších řezných zranění od stříbrné dýky mého bratra. Zakryla jsem ho dekou a Bell se zachumlala do bílé osušky. Nechala jsem na zemi svůj starý svetr.
Ale Patrick zoufale potřebuje krev. Bellina nepřichází v úvahu, pokud tedy Patricka nechceme zabít. Sehnat člověka a dovléct ho sem bude obtížné, jestli ne nemožné. Ne, já jsem jediná vhodná dárkyně.
Je mi trochu trapně z představy, že mám už podruhé dát krev upírovi, jehož láska mě bedlivě pozoruje. Ale najednou mi dochází, že Bell nezná naše pravidla, zvyky a pověry. Nebude mi to mít za zlé, zvlášť když ví, že chci Patrickovi a pomoct a pomůžu mu.
Nařezávám si zápěstí a otvírám Patrickova ústa. Několik kapek mu lehce dopadá na jazyk. Otvírá oči. Bell se nadšeně zubí a je na ní vidět, že ji strašně bolí, že se ho nemůže dotknout, vzít ho za ruku, políbit. Je mi z jejího štěstí smutno, ale přeji jim to. Patrick lačně uchopil zuby moje předloktí a dychtivě pije. Nechávám ho až do chvíle, kdy pociťuji malátnost. Budu se muset jít napít a potom mu část té krve předat. Bude použitá, ale nic lepšího nemáme.
Vymaňuji ruku z jeho stisku a on už je díky bohu natolik při smyslech, že ji pouští. Ovazuji si ránu, stejně jako tu, která se mu objevila na předloktí. Je hluboká a ošklivá, ale neteče z ní jediná kapka krve. Pořád jsem docela nepochopila, jak tohle Sdílení funguje.
Patrick se posadil a snaží se obejmout Bell. Dychtivě se k sobě naklonili. Smutně, ale rozhodně jsem ho od ní odstrčila; nestojím o další bolest. Tváří se ublíženě, skoro až naštvaně. Vrtím hlavou.
Konečně pochopil a smutně sklápí oči.
"Bell," šeptl, a je v tom tolik lásky, že mi to vhání slzy do očí. Cítím se tady tak zbytečná a nechtěná.
"Nemysli hlouposti," říkám Patrick a bere mě za ruku. "Vážíme si tě, Juliett. Děkujeme, že jsi nám pomohla, vážně."
Mlčky přikyvuji a vytrhávám ruku z jeho sevření, protože nedokážu snášet Bellin bolestný pohled. Vstávám a mířím pryč. Sbírám všechno, co jsem přinesla a pomocí kódu otvírám dveře. Co jsem uviděla venku, mi vyrazilo dech.
"Julietto?" ptá se Emilio a cpe se okolo mě dovnitř. Tak tohle se mi moc nepovedlo.
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 22. dubna 2011 v 18:23 | Reagovat

x))) Hezké, máš stejně zvrácenou fantazii pro rány a mučení jako já, né-li horší :-D Moc hezké a citlivé :))

2 Liss Liss | Web | 26. dubna 2011 v 8:15 | Reagovat

díky. Možná bych se měla začít léčit :-D  :-D

3 Tigris Tigris | 1. listopadu 2011 v 16:54 | Reagovat

Zatraceně ten konec! Smůla, no. Už se postupně dozvídám, jak je to s vílami, ale stále jsem trochu mimo. :-D Skvělá kapitola. :-)

4 Liss Liss | Web | 1. listopadu 2011 v 17:06 | Reagovat

děkuju. No, svoje znalosti o vílách si postupně rozšiřuju i já, takže se nemusíš bát, že bych v tom neměla zmatek :D Ne, dělám si srandu, ale ty informace přibývají průběžně. :-)

5 Jannie Jannie | Web | 12. srpna 2012 v 12:25 | Reagovat

Tak tohle je už podstatně lepší. Zajímalo by mě, jak to bude s Bell a Patrickem, když se nemůžou navzájem dotýkat :D a Juliette jsem připsala k dobru pár bodů za to, že jim pomohla. Ale proboha, co jim Emilio udělá?

6 Liss Liss | Web | 13. srpna 2012 v 19:42 | Reagovat

Neboj. Bude líp... a zase hůř. ;-)

7 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 5:17 | Reagovat

Jsem fakt unešená ale ten konec...bůůů

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama