Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

9.kapitola

1. dubna 2011 v 8:30 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Hlásím, že žiju


9.Bellinda
Kdo jsem? Kde jsem? Co je za rok, měsíc, den? Nevím o sobě vůbec nic. Jak je možné, že znám slova, kterými bych svůj problém popsal, když nevím, ani co jsem za bytost? Otvírám oči. Ležím v posteli, takže jsem buď člověk, nebo zhýčkaný domácí mazlíček. Bez hnutí se rozhlížím kolem sebe. Nezdá se, že by někomu přišlo divné, že tady jsem, takže sem asi patřím. Ale jestli jsem tu už někdy byl, tak proč tu postel nepoznávám?
Rozhlížím se okolo. Pokoj má jednu stěnu namalovanou lehce zelenkavou barvou. Napadá mě, že je tu celkem nepořádek. Pokud je ten pokoj opravdu můj a jsem opravdu člověk, nebo nějaká jiná člověku podobná existence, měl bych tu uklidit. Na stole jsou poházené papíry, knížky, sešity, psací a kreslicí potřeby a jiné nepostradatelné hlouposti. Rovněž na něm stojí několik schlíplých kytek v barevných květináčích. Pokoj je plný fotek, sem tam vidím nějaký plakát.
Myslím, že je na čase se dozvědět, co jsem za živočišný druh, protože si nemyslím, že by květina ležela v posteli. Zvedám peřinu - rukou - a zjišťuju, že jsem člověk. Koukám se na tělo celkem hezké holky, se štíhlým pasem, dlouhýma nohama a tmavými vlasy. Tak tohle jsem já. Dívka, odhadem asi patnáct let. Jak se sakra jmenuju?
Vydávám se na pochůzku po domě či bytě, nebo kde to vlastně jsem. Otvírám dveře s velkým plakátem Avril Lavigne. Vcházím do chodby s oranžovými stěnami a vysokým stropem. Po mé pravé ruce je zeď, kus ode mne dvoje dveře a naproti mně místnost s počítačem. Prohlížím se v zrcadle, které na zdi visí. Mám zelenomodré oči, malý nos a světlá ústa. Mám opálenou pleť, na pravé tváři mám malou pihu.
Vcházím do ní, třeba si na něco vzpomenu, popřípadě najdu nějaká vysvědčení, fotky nebo něco jiného. Podlaha pode mnou křupe, jako bych šlápla na hromádku písku. Vlastně nejsem daleko od pravdy. Vedle mne stojí vysoká dřevěná skříň s pletivem na přední straně. Strkám ruku dovnitř. Na ruku mi ostýchavě vylézá chundelatá šedá kulička - činčila. Dávám jí hrozinku, kterou jsem našla na skříni. Beru smeták a zametám koupací písek, který to zvířátko rozházelo.
Naproti skříni je obrovitá knihovna. Přistupuji blíž a čtu názvy knih. Encyklopedie. Zvířat, rostlin, hub, motýlů, květin, stromů a keřů. Zřejmě má moje rodina ráda přírodu. Jestli jsem tedy ve své rodině. A spousta odborných knih, jejichž názvům rozumím jen občas. Jsou lékařské, převažuje na nich názvy jako: Hematologie po promoci, Leukemie, Biochemie, Patologická fyziologie. Tuhle knihovnu vlastní nějaký lékař. Ve speciální poličce se pak mezi tlustými bichlemi krčí několik úzkých brožurek s beletrií. Je tady spousta pořadačů a drobných suvenýrků a dárečků.
Otvírám dveře od jedné za dvou skříněk. Vytahuji všemožné kabely, složky, elektrické spotřebiče. Vidím stohy papírů a materiálů a radši všechno vracím zpátky. Vedle knihovny jsou prosklené dveře, které vedou na velikou zahradu.
Okouzleně je otvírám a bosýma nohama vstupuji do studené trávy smočené kapičkami ranní rosy. Právě vychází slunce a odraží se na kuličkách, které voda na stéblech vytváří. Zahrada je udržovaná pečlivou rukou. Květiny jsou obtěžkány květy, na stromech zpívají ptáci. Pravděpodobně je pozdější jaro. Přičichuji ke krásnému červenému tulipánu. Voní nádherně. Jako… tulipán.
Po trávě se povaluje několik hraček a nástrojů. Fotbalový míč, hrábě, kyblík a lopatka, které opustily pískoviště z rohu zahrady. Nedaleko dveří, kterými jsem sem přišla je veliká zastřešená terasa se stolem a několika židlemi a lavicemi. V rohu terasy stojí gril. Vedle něj nějaká podivná konstrukce, která vypadá, jako by ji přivezli mimozemšťani. Ze zvědavosti mačkám čudlík s nápisem ON.
Velký klobouk nahoře té dlouhé tyče se rozzářil a na mě dopadá teplo a světlo. Na spodním konci té věci, přímo u země, je širší podstavec krytý plachtou. Odhrnuji ji a vidím velkou nádobu na plyn. Asi to je nějaké topení. Vypínám ten podivný vynález a mířím zpět do domu, protože je mi na holé nohy trochu zima.
Zavírám za sebou skleněné dveře a ocitám se opět na chodbě. Vcházím do prvních dveří, které mám nyní po pravé straně. Jsou otevřené, uvnitř pokoje vládne stejný chaos, jako v pokoji, kde jsem spala já. Dvě zdi jsou růžové, ostatní bíle. Záclonka je zdobená roztomilými veverkami. Vedle dveří je akvárium s jedinou zlatou rybou a dvěma vodními šneky. Na skřínce pod akvárkem stojí křivým písmem a gramatickými chybami: Tady bidlí ryba Jack a šnecy Will a Elizabeth.
Usmívám se. Děti mám ráda. V rohu pokoje stojí pod poličkou postel a v ní spí asi desetileté děvče. Otáčím se a vidím na dveřích nápis: Pokoj Very Marksové. Zákaz fstupu bes mého dovolení.
Pod oznámením je veliká lebka vybarvená mnoha barvami.
Děvčátko má jemné světlé vlasy podobného střihu jako já. Beru ji za ručku. Je teplá po dlouhém pobytu pod peřinou. Chvíli jen tak sedím a koukám do jejího dětského obličejíku.
Vstávám a prohlížím pokoj. Vidím nástěnku plnou fotek a obrázků. Na fotkách je ono děvče - pravděpodobně Vera - v okruhu dětí. Stejné děti o Vánocích. Poznávám, že se fotili v každém školním ročníku. Na dvou fotkách je vysoká černovlasá učitelka, na dalších třech snímcích pózuje před aparátem malá usměvavá blondýna. Na další podobence je ta dívka, nějaký kluk, který je mi strašně podobný, a já. Takže je znám. Fotka je starší; mám na ní mnohem delší vlasy.
Přesouvám pozornost k obrázkům. Pod většinou je neohrabaným písmem napsáno Vera, ale na jednom stojí věnování. Pro Verušku od Bellindy. Že bych se jmenovala Bellinda? Že bych to kreslila já?
Prsty samy od sebe přejíždí po povrchu kresby. Ne, že by mi něco řekla, ale poskytuje mi určitou podporu. Jestli jsem to opravdu kreslila já, objevila jsem své jméno. Bellinda.
Vytrácím se z pokoje, abych Veru nebudila. Dveře od vedlejšího pokoje jsou zavřené. Na dveřích je vylepený velký černý plakát s lebkou a nápisem: Too fast to live, too young too die. Příliš rychlý, aby žil, příliš mladý, aby zemřel. Pozitivní slogan. Že by ten pokoj patřil chlapci?
Klepu na dveře. Nic se neozývá. Pomalu beru za kliku a vstupuji do jiného světa, než vládl ve vedlejším pokoji. Stěny jsou plné plakátů, na stole stojí počítač. Police se prohýbá pod náporem cedéček. Stůl je neuklizený, válí se po něm časopisy a jiné hlouposti. Na zemi se "větrá" několik ponožek a triček, pod oknem je pohozený batoh, ze kterého trčí kraťasy, boty a láhev bez vršku. O stěnu se opírá obal na florbalovou hokejku.
A v posteli spí asi patnáctiletý tmavovlasý kluk. Je mi celkem podobný a určitě je to ten z fotky u Very v pokoji. Asi bratr. Jak jen se jmenuje? Pátrám po něčem, co by mi to prozradilo. Vidím školní batoh. Vytahuji z něj několik sešitů. Na jednom je cedulka Justin Leewson - Chemie. Další sešity jsou nadepsané jménem Kenneth Marks. Takže Kenneth.
Sedám si k němu, a protože jsem přesvědčená, že je to můj bratr, ho beru za ruku. Pevně mě tiskne a potom otvírá oči. Má ty stejné jako já. I ta piha na tváři je stejná. Kenneth, můj bratr.
"Bell?" ozývá se rozespale. Takže jsem opravdu Bellinda! "Zdáš se mi?"
"Nezdám, opravdu jsem tady. Jsi Kenneth, že ano?" ptám se a usmívám se na něj. Náhle si sedá a bere mne do náruče. Má silné ruce, které mne přitahují na jeho hruď. Tisknu se k němu. Jestli je to můj bratr, není na tom nic špatného. A jestli není…
Nepouští mě a tiše šeptá. Příliš mu nerozumím, ale to je jedno. Má mě rád a záleží mu na mně.
"Samozřejmě, že jsem Kenneth. Nebo jsi na mě zapomněla? Jsem Kenneth, tvůj o chvíli mladší bráška. Ty si mě nepamatuješ, Bell?" dívá se mi do obličeje, ale nepouští mě. Asi se bojí, abych mu zase nezmizela.
"Abych řekla pravdu, ne. Nevěděla jsem, jak se jmenuju. Nevím, co se stalo. Jak dlouho jsem byla mimo. Co je za den?" zasypávám ho otázkami. Chci toho tolik vědět!
"Ach ne, toho jsme se báli. Spadla škola - "
"To je dobře ne?" přerušuji ho.
"No, ne tak docela. Tys byla totiž vevnitř. Strašně dlouho tě nemohli najít. A když tě našli, bylas v bezvědomí a nešlo tě vzbudit. Jako bys jen spala, jako v transu. Bylas týden v nemocnici a neprobouzela ses. Tvoje tělo nestrádalo. Jako bys prostě vypla. Dali nám tě domů, protože si s tebou nevěděli rady. Dneska je to přesně měsíc, co se to stalo. Nikdo nevěřil, že by ses ještě probudila. Ale já ano. Věděl jsem, že jsi živá a že se probudíš. A ty ses probudila!"
Měsíc. Měsíc jsem nevnímala okolí. Měsíc jsem spala a nic nejedla. Měsíc se o mě báli. Měsíc přemýšleli, co se se mnou děje. Měsíc čekali na odpovědi. A já jim je nedám.
"Aha. Předpokládám, žes chtěl vědět, co se stalo. Promiň, ale to ti asi nepovím, protože si to vůbec nepamatuju. Co je za den?"
"Sobota. Chtěli jsme to vědět, všichni, ale co se dá dělat. Když nic nevíš, tak nic nepovíš." Kenneth se zachmuřil. "No nic, hlavně, že jsi zdravá. A doopravdy živá."
Vstává z postele a běží ke dveřím. Oči mu svítí radostí.
"Pojď, musíme vzbudit naše!" vydávám se za ním. Procházíme kolem mého pokoje do velké místnosti, která vypadá jako obývák. Na stolku přede mnou stojí televize s gigantickou úhlopříčkou. Ve skříňce s prosklenými dvířky jsou neuspořádané hromady DVD a videokazet. I v obýváku je patrná láska ke knihám. U zdi za televizí stojí dvě mohutné knihovny. V jedné je souprava šíleného růžového porcelánu; pravděpodobně nějaká vzácnost a rodinné dědictví. V obou skříních jsou reprobedny, patřící nejspíš k hifi věži v rohu místnosti. Obýváku vévodí velká zelená sedačka s několika menšími křesílky. Před sedačkou se krčí nízký stolek, na kterém stojí dva hrnky od čaje a nějaký časopis. Jedna ze zdí je obložená dřevěnými deskami. Už je dost světlo a slunce posílá do místnosti své paprsky skrz dvě velká okna. Jedno z nich zastiňuje velký křivý fíkus.
Kenneth míří do dveří vedle televize. Ostýchavě jdu za ním. Otvírá a vchází dovnitř. V místnosti je tma. Dlouhé tmavé závěsy zakrývají velká francouzská okna na protější místnosti. Tady v tom domě asi není místnost bez knihovny. Napravo ode mne je velké akvárium s rybami všech možných barev a velikostí.
"Tati? Tati vstávej, překvápko." Šeptá Kenneth a sklání se k hromadě lůžkovin. Chvíli trvá, než se z ní vynoří mužský obličej. Má moje a Kennethovy zelené oči, výrazný nos a prošedivělé tmavé vlasy. Táta.
"Co potřebuješ, Kenny?" mžourá rozespale. Opírá s o loket. Vystupuji zpoza rohu, aby mě nehalil stín. Táta se snaží na mě zaostřit, potom na mě nedůvěřivě kouká a nakonec se ptá nesměle: "Bell?"
"Ahoj tati," odpovídám. Vmžiku je na nohou a objímá mě. Z druhé strany postele se zvedá druhá postava.
"Jaku, co to provádíš?" říká hlas, který je mi povědomý, i když jsem ho nikdy neslyšela. Maminka. Asi jsem ji slýchala, když jsem byla mimo. Táta mě pouští a máma lapá po dechu.
"Bell? Ty jsi vzhůru?" Jako by nemohla uvěřit ani, když mě vidí.
" Ahoj mami. Jasně, že jsem vzhůru. Vidíš mě, ne?" vzápětí se ocitám v dalším objetí. Její dlouhé vlasy mě lechtají na zádech a obličeji. Voní po nějakém krému. Maminka. Moje. Oči má hnědé, vlasy tmavé, skoro černé. Přece bych na ni nezapomněla! Nebo ano?
"Ach Bell! Už jsme ani nedoufali! Co si dáš k snídani? A k obědu si dáme pizzu, tu co máš nejradši." Já mám nejradši pizzu? To si musím poznamenat.
"Já doufal a věřil," ozývá se Kenneth podrážděně.
"Ale ne, jestli máš uvařeného něco jiného, tak já si to dám. Vlastně ani nevím, co je moje nejoblíbenější jídlo. Vůbec nic si nepamatuju. Takže si dám, co je." Máma na mě pohlíží s jiskrou štěstí v očích.
"Vůbec nic?" ptá se nedůvěřivě. Vrtím hlavou.
"Dobře, Kenny, běž vzbudit Veru. Já zatím udělám snídani." Pouští mě a míří z místnosti do té části domu, kde jsem ještě nebyla.
"Můžu jít já?" ptám se. Všichni tři se na mě nechápavě dívají.
"Vzbudit Veru."
"Ale jistě. Bude mít radost. Pořád ti kreslila nějaké obrázky. Bude trvat na tom, aby sis je všechny prohlédla."
Běžím z obýváku do chodby a Veřina pokoje. Těším se na svou sestřičku. Sedám si k ní na postel. Hladím ji po vlasech a beru její ruku.
"Mami, zdálo se mi o andělovi," náhle otvírá oči, a aniž by se na mě podívala, začíná vykládat.
"Byl to anděl. Měl veliký křídla a byl strašně hezkej. A přinesl Bellindu. Přinesl ji, položil ji sem a řekl, že se dneska vzbudí. Musíme se na ni jít podívat! Jenom nevím, proč byl ten anděl celej v černým. To je asi nějaká nová móda." Otáčí se ke mně a vytřeštila na mě modrošedé oči.
"Bellindo! Já věděla, že se mi to nezdálo. Přinesl tě anděl a řekl mi, že se o tebe mám postarat!" tolik nadšení v dětské tvářičce. Do očí se mi hrnou slzy. Mám milující rodinu a strašné štěstí.
"Ahoj, Veruško. Vstávej, bude snídaně." Hbitě vstává a vmžiku je na nohách. Bere mne za ruku a vede mě do kuchyně. Čeká na mě bohatá snídaně. Nejsem si jistá, jestli se to do mě všechno vejde, ale na tom teď nesejde. Jde o to, že jsem tady s nimi.
Snad hodinu sedíme u stolu a povídáme si. Kenneth mi vykládá o mých kamarádech. O mojí nejlepší kámošce Amy, která je tu víc, než doma, o Sharon, Michelle, Madeleine a Janis, které kolikrát litovali, že nejdu s nimi na nákupy. A o Patrickovi, který je školním idolem. Přišel až po dvou týdnech. A od té doby u mě s Amy trávili klidně hodiny. Drželi mě každý za jednu ruku, v tichém souznění doufali, že se proberu. Kenneth mě s ním nikdy neviděl, ale bylo jasné, že mě má rád. Proč si na nikoho nepamatuju?
Máma řekla, že musíme nakoupit, a tak jsme se začali sbírat k odchodu.
"Mami? Můžu tady zůstat, jestli přijde Amy, chtěla bych ji vidět."
"Zůstaň. Klidně si někam vyjděte, ale v jednu bude oběd. Tak ať jsi doma."
"Jasně." Mířím do pokoje, abych prozkoumala svůj svět. Třeba si aspoň na něco vzpomenu. Prohrabávám se batohy, šuplíky. Proklínám svůj nepořádek. Všude je plno pokreslených papírů. Stůl je plný knih a poznámkových bloků. Nikde ani stopa po sešitech a učení. Zřejmě k němu nemám vřelý vztah.
Po zběžné prohlídce vyrážím do koupelny, abych si vyčistila zuby. Čekala jsem, až se uvolní umyvadlo. Všichni jsou vmžiku převlečení a vyráží do obchodu. Táta už čeká v nastartovaném autě, máma diskutuje s Verou o botách. Kenneth mě bere do náruče.
"Jsme rádi, že jsi zpátky, sestřičko," šeptá mi do ucha. Mává na mě a zavírá za sebou dveře.
Vyčistila jsem si zuby a přemýšlím, co udělat s vlasy, které měsíc neviděly hřeben, natož vodu. Ve chvíli, kdy se rozhoduju se osprchovat, se rozeznívá zvonek. Běžím ke vchodovým dveřím a otvírám. Stojí v nich hezký mladík a za sebou má nastartované drahé černé auto.
"Ahoj, Bellindo. Mám tě přivézt za Patrickem, pokud tedy souhlasíš. Pokud ne, mám tě odvléct násilím." Usmívá se na mě. Já ho znám. Odněkud… je mi povědomý. Ale to mě nezajímá; vezme mě za Patrickem. Uvidím kluka, který u mě trávil dny.
"V pyžamu?"
"Mně to nevadí a on tě v něm viděl tolikrát, že by ses neměla stydět." Otvírá dveře. Na ruce má drahé hodinky značky Rolex. Nasedám do auta. Sedá si na místo řidiče a já si všímám, že auto má černá okna.
"Jmenuju se Emilio," říká mimochodem. A mně se vrací vzpomínky. A dostávám strach.
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 1. dubna 2011 v 16:05 | Reagovat

Hádám, že v té další už bude slíbené mučení :-D :-D Jinak je to pěkné, jen jsem moc nepochopila, jak ztratila tu paměť :-D
Promiň, že jsem tam nechápavá, zrovna jsem přišla ze školy :-D Jo a chtěla jsem se zeptat... Bellinda a Kenneth... :-D

2 Liss Liss | Web | 3. dubna 2011 v 10:00 | Reagovat

:-D Bellinda a Kenneth jsou dvojčata, jestli to bereš takhle. A jestli to myslíš jinak, tak řekni :-D

3 Chloé =)) Chloé =)) | 3. dubna 2011 v 10:50 | Reagovat

Já jsem si to myslela, jen jsem si nebyla úplně tak jistá :-D

4 Tigris Tigris | Web | 29. října 2011 v 16:07 | Reagovat

Ten začátek byl zvláštně zajímavý a zmatený, prostředek hezký a rodinně pospolitý a na konci se to pěkně zvrtlo. Dávám 5 hvězdiček! :-D

5 Liss Liss | Web | 29. října 2011 v 19:57 | Reagovat

Děkuju. Tak to bylo myšleno. Aspoň někdo to pochopil... :-D  :-D  :-D

6 Jannie Jannie | Web | 11. srpna 2012 v 20:53 | Reagovat

No, já taky dostala strach :D jaktože si nic nepamatuje? Ani svého drahého Patrička :DD super

7 Liss Liss | Web | 13. srpna 2012 v 19:39 | Reagovat

Nepamatovala si to z jednoho důvodu, který možná není úplně zřejmý, ale na druhou stranu, oni o tom taky vědět nebudou. Možná později na to přijdou ;-)

8 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 4:26 | Reagovat

Wow!!Je to super!!taky jste se tak lekli kdyz se ten k***t představil???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama