Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Náhody?

21. dubna 2011 v 9:27 | Liss |  Vampýrská Akademie
Miluju knížky Vampýrská Akademie a předevčírem jsem vyhrabala povídku, kterou jsem psala o prázdninách. Nevím, jestli sedí všechny údaje, a jestli ne, tak mě prosím nekamenujte =D


Muž se podíval na dopisy, jež mu přišly. První byla obyčejná, úředně vypadající obálka, která skončila na stole téměř nepovšimnuta. Druhý dopis byl skryt v elegantním bílém obalu, adresa nadepsaná pyšným, úhledným rukopisem. Z druhé strany, na místě, kam se píše zpáteční adresa, stálo: Akademie svatého Vladimíra, Montana, USA. Mladík obálku otevřel a začetl se do oznámení.
"Vzali mě," houkl po chvíli na bledého muže, jenž se rozvaloval na pohovce. Ačkoli bylo zrovna léto, měl na sobě elegantní černou košili a dlouhé kalhoty. V konečném důsledku to ale nevadilo, protože dům měl černá skla, která propouštěla jen minimum slunečních paprsků, a klimatizace jela na plný výkon.
"To je dobře. Víš, že tě nepropouštím rád, Dimitriji, ale je to nutné. Navíc vím, jak strašně nenávidíš velkoměsta a jsi vyklepaný na každou příležitost opustit je. Vidím ti na očích, jak chceš vypadnout do nějaké divočiny." Usmál se. "Třeba si tam v té Americe najdeš konečně nějakou dívku - s tím přístupem, který máš, jsi měl být knězem a ne strážcem."
"Ivane, víš stejně dobře jako já, že vztah si nemůžu dovolit. Pochybuji, že by tam byla nějaká, která by mi za to stála. Jsem strážce a vždycky jím budu. Doufám jen, že sis náhradu za mě vybral dobře. A co se týče měst, ne že bych snad neměl rád Moskvu, je to krásné město, ale když se pořád musíš rozhlížet, jestli ti za krk neskáče Strigoj, ani tu krásu neoceníš. Vlastně se do té bohem zapomenuté Montany těším," obrátil se na svého přítele.
"Kdy máš nástup?"
"Mám tam být 25. srpna, což je… za dva dny. Letenky jsou na zítra na jednu odpoledne. Obávám se, že budu muset začít balit." S těmito slovy zamířil Dimitrij do svého pokoje.
"Počkej, máš tu ještě jeden dopis!"
Dimitrij se otočil a vrátil se ke stolu, na který prve hodil dopisy. Sebral malou obálku bez známky, která vypadala, že má za sebou dlouhou cestu. Psaní bylo ušmudlané, pomačkané a mělo ohnuté rohy.
Dimitrij ho zamyšleně otevřel. Uvnitř byla jen malá cedulka, Dimitrij si prvně myslel, že vizitka. Otočil ji a našel jen jediné slovo. Rosemarie.
Mladík nechápal, co by to mohlo znamenat, a po chvíli to pustil z hlavy a začal balit.
Na podivné psaníčko si vzpomněl až u snídaně druhého dne. Většinou vstával dříve než Ivan, ale toho dne se vzbudil až po něm. V noci toho moc nenaspal.
Zdálo se mu o překrásné dívce. Zcela určitě to byla dhampýrka a měla všechny ženské rysy, které Dimitrij tak postrádal u Morojek. Dívka měla dlouhé tmavé vlasy a kouzelné hnědé oči. Dimitrij se do ní zamiloval na první pohled, ale ona mu pořád utíkala. Po chvíli se náhle zastavila. Bez jakéhokoli slova se vášnivě políbili. A když konečně odtrhnul své rty od jejích, splynulo z nich jediné slovo. "Rose," zašeptal.
A pak se Dimitrij probudil a dlouho nemohl usnout.
Snídali mlčky. Když Ivan dojedl, a zvedl se od stolu a vydal se do obýváku. Když se vrátil, podal Dimitrijovi, který stále přežvykoval tmavý chleba, malý balíček.
"Nevím, co je uvnitř a nebudu po tom pátrat. Dala mi to jedna žebračka, že to mám věnovat příteli, který mě bude opouštět. Je to prý něco jako věštba, udělej s tím, co uznáš za vhodné. Chápej, sám jsem v podstatě legenda a mýtus, tak co bych nevěřil."
"Díky," zahuhlal Dimitrij. Dojedl a začal balíček převracet v rukách, aby zjistil, co by se v něm mohlo ukrývat. Znovu Ivanovi poděkoval a odešel do pokoje.
Jakmile se za ním zavřely dveře, roztrhl papírový obal a ztuhl. Z rukou mu vypadla krásně zdobená spona do vlasů a měkce dopadla na polštář. Za ní se pomalu snášel kus papíru. Dimitrij ho zvedl a přečetl si, co na něm stojí. Roza
V očekávání, že dostane vysvětlení, papír dychtivě otočil. Druhá strana však byla nekompromisně čistá. Ještě chvíli přemýšlel a potom jej přihodil ke kartičce z minulého dne a obojí zasunul do peněženky.
Zvedl z polštáře zdobenou sponu a otáčel ji v prstech. Házela tisíce odlesků a Dimitrij si bezděčně vzpomněl na tu Rose ze snu.
Zabalil si poslední věci a rozloučil se s Ivanem. Nedělal to rád, ale věděl, že vpolední Moskvě je lepší vyjet dřív. Cesta na letiště mu rychle utekla, kufry měl brzy odbavené a proto se jen tak procházel po letištní hale, která byla plná lidí čekajících na své letadlo. Každý si všímal výlučně sebe, pouze Dimitrij dával jako vždy pozor na vše, co se dělo kolem.
Zastavil se v jedné ze spousty kavárniček a dal si ledovou kávu, protože Moskva byla srpnovým sluncem rozpálená. Letištní klimatizace zdaleka nefungovala tak dobře jako ta Ivanova, a tak bylo ve všech prostorách letiště horko. Dimitrij, který pocházel ze Sibiře, vnímal vedro daleko víc, než spousta lidí kolem. Utěšoval se představou, že aspoň nemůžou útočit Strigojové.
Když zaplatil, všiml si malého lístečku vykukujícího zpod ubrusu. Zvědavě jej vytáhl. Slova, jež na něm stála, mu vyrazila dech. Rosemarie and Dimitrij Začínal se stávat posedlým. Bylo mu nicméně jasné, že ať už za těmi vzkazy stojí kdokoli, jsou určené jemu. Otevřel peněženku a přidal lístek ke dvěma předešlým.
Poloprázdné letadlo s cílem New York odstartovalo přesně v půl druhé. Dimitrij seděl sám a četl si knihu. Vyhovovalo mu to, protože při své výšce nebyl zrovna ideálním letadlovým sousedem. Netušil, proč mělo letadlo zpoždění, ale řekl si, že vlastně nemá kam spěchat.
Po necelé hodině letu se ho letuška přišla zeptat, co by chtěl k pití. Objednal si minerálku a opět zabořil nos do knížky. Po pěti hodinách přinesla blonďatá letuška první jídlo. Zdálo se, že cítí k Dimitrijovi nějakou náklonnost a nebála se to dát najevo. Dimitrij ji slušně, ale důrazně odmítl a rychle snědl vše, co mu bylo předloženo.
Za hodinu dočítal poslední řádky oné knihy. Odložil svazek do batohu, který si vzal s sebou na palubu, opřel se a zavřel oči. Ani nevěděl jak, ale usnul. Když se vzbudil, uviděl z okénka hustou pavučinu osídlení. Města, silničky i velké dálnice; zdálo se, že vše je pořád v pohybu, že nikdo se nemůže zastavit.
Vtom se letadlo začalo naklánět na levou stranu, což byl jasný signál, že pilot se rozhodl klesat.
"Vážení cestující, blížíme se na letiště JFK v New Yorku. Časový posun oproti Moskvě je minus osm hodin, takže přesný čas je 15 hodin a 50 minut. Venku svítí slunce, teplota vzduchu je někde okolo 25 stupňů Celsia. Jménem kapitána Freemana a jeho posádky se s vámi loučím a doufám v brzké shledání na palubě našich letadel."
Domy se stále přibližovaly, až byl Dimitrij schopen rozeznat auta na dálnici v zácpě. Ani nevěděl jak, ale najednou bylo letadlo na zemi a on se musel zvedat a pospíšit si, aby na něj nečekali lidé z akademie moc dlouho. Své kufry našel hned a vydal se přes bezpečnostní kontroly ven z letištní haly.
Jeho směrem se hnala nějaká žena, očividně dhampýrka. Trochu se předklonila a Dimitrij spatřil, že má na krku hodně molnijských značek.
"Strážce Belikov?" zeptala se ho. Dimitrijovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že mluví na něj.
"Ach ano, jistě."
"Jsem vedoucí strážců na Akademii svatého Vladimíra. Říkejte mi Alberto," podala mu ruku. Dimitrij ji stiskl a uvědomil si, jak má žena tvrdou kůži na rukou.
"Dimitrij," odvětil.
"Tak pojďte, mám vás dopravit na Akademii," řekla Alberta a vykročila k vrtulníku, který stál nedaleko. Nastoupila dovnitř a Dimitrij za ní.
"Jak je to daleko?" zeptal se.
"Moc ne," odvětila Alberta a dala pilotovi pokyn k odletu. Chvíli nato se vrtulník odlepil od země a se strašným rachotem se vznesl do vzduchu. Dimitrij nesledoval cestu a překvapilo ho, když po chvíli stroj přistál.
"Musíme jít chvíli pěšky," řekla Alberta a vyskočila z vrtulníku. Dimitrij ji následoval. Chvíli šli mlčky, až uviděli zdobenou bránu. Alberta chvíli něco řešila se strážcem, který ji hlídal, a potom byli oba vpuštěni na pozemky Akademie.
Dimitrij byl okouzlen spojením historie a modernosti, které na něj dýchalo ze všech stran. Budova byla rozlehlá a připomínala spíš zámek než školu. Všechna okna byla samozřejmě černá.
Zamířili k malým dveřím téměř na okraji budovy. Alberta vstoupila a beze slova se vydala vzhůru po schodech. Otevřela dveře s nápisem Ředitelna. Za stolem seděla postarší Morojka, která byla Dimitrijovi okamžitě nesympatická.
"Dobrý den, strážce Belikove. Jmenuji se Kirrová a jsem ředitelkou této Akademie. Jakou jste měl cestu?" Byla mu čím dál nepříjemnější.
"Děkuji, dobrou," odpověděl automaticky.
"Výborně," vykouzlila na tváři cosi, co mělo připomínat úsměv, "Jistě byste si chtěl odpočinout. Řeknu někomu, aby vás odvedl do vašeho pokoje. Nicméně jistě chápete, že mám k dispozici málo strážců. Proto se obávám, že vám budu muset dát poněkud neobvyklý úkol."
"Samozřejmě,"
"Před necelými dvěma roky z naší školy záhadně uprchly dvě dívky. Morojská princezna, Vasilisa Dragomirová, poslední z rodu Dragomirů, a její přítelkyně, novicka Hathawayová. Jistě chápete, že je třeba princeznu najít, ale nikomu se to během těch dvou let nepodařilo. Jsme si ale jisti, že tyto dívky, nebo přinejmenším princezna, jsou ještě naživu. Chtěla bych, abyste se je vydal hledat, co možná nejdřív. Máte skvělé výsledky a já doufám, že se vám podaří Vasilisu i Rosemarii najít."
"Rosemarii?" zeptal se podiveně Dimitrij a sevřel ruce v pěsti.
"Ano, potížistku Rosemarii Hathawayovou. Nevylučujeme, že princeznu unesla, protože měla být vyloučena ze školy."
"Dobře, zítra vyrazím." Řekl Dimitrij a otočil se od stolu.
"Martine, ukažte strážci Belikovi, kde bude bydlet." Uslyšel za sebou, i když jen mlhavě. Nic nevnímal ostře.
Rosemarie
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 21. dubna 2011 v 10:09 | Reagovat

Hej dobře!!!!!!!! :) Moc se mi to líbí :D Hele, na FB je skupina, Vampýrská akdemie, ale jsem v ní jen já, tak se přidej, jestli chceš :D

http://www.facebook.com/pages/Vamp%C3%BDrsk%C3%A1-akademie/211306708899123

Jinak je to hezké :)

2 Liss Liss | Web | 21. dubna 2011 v 11:52 | Reagovat

Díky moc. přidám se, pokud ji najdu =D :-D

3 Kikča ;)) Kikča ;)) | E-mail | 30. dubna 2011 v 10:50 | Reagovat

Ahoj, moc hezký! ;)) Budeš pokračovat? :D

4 Liss Liss | Web | 1. května 2011 v 17:30 | Reagovat

[3]: díky moc, ale obávám se, že v téhle povídce pokračovat nebudu. Chtěla jsem tím jen ukázat, že Dimitrij ne Rose odjakživa pohlížel... jak to říct... jinak. :-D

5 Kikča ;)) Kikča ;)) | E-mail | 11. května 2011 v 14:47 | Reagovat

Ahá..Škoda no protože tohle by mě fakt bavilo..=DD Ale neva ;DD

6 Reny DítkoRájová Reny DítkoRájová | 11. května 2011 v 18:27 | Reagovat

Jůůů nádhera :) Tak to by mě nikdy nenapadlo, bravo naprosto senza nápad :)

7 Liss Liss | Web | 11. května 2011 v 18:37 | Reagovat

děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama