Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Povinnost a láska - 5. kapitola

8. dubna 2011 v 8:10 | Liss |  Strážci času
Bouchněte šampaňské, udělejte ohňostroje, Liss napsala další kapitolu


Lorian
21. 5. 1775
Je pryč. Asi ve svém pokoji. Možná se teď koupe. Nebo převléká. Je to tak nepodstatné! Důležité je, že není tady se mnou. Jak jsem jen dosud mohl bez ní žít? Jak jsem tu lásku v sobě mohl dusit?!
Sedám si na schody před zasedací síní, protože v té místnosti bych asi nevydržel. Mám pocit, jako by se mi Lathenie prostřednictvím těch zdí vysmívala. Jako by o mně věděla všechno, jako by mi mohla ublížit.
Lokty opírám o kolena a obličej pokládám do dlaní. Víčka mi padají a na chvíli usínám. Z nevědomí mě probírají lehké kroky a klapání podpatků. S nadějí zvedám hlavu, ale vidím jen lady Devine.
"Dobrý den," zdravím ji a pokouším se o úsměv. Vychází z toho jen pokřivené ušklíbnutí.
"Dobré odpoledne, Loriane," odpovídá a podezřívavě si mě prohlíží. "Děje se něco?" Dává si vlasy za ucho a bedlivě mě pozoruje, zatímco čeká, co jí odpovím.
"Ale kdepak, jsem jen strašně unavený." Nové pousmání už vypadá přesvědčivěji, ale ne dost věrohodně pro člověka, který mě zná tak dlouho, jako lady Devine. Bojí se o mne. Když je něco se mnou, obvykle to věští nějakou pohromu pro Strážce. A to si v této chvíli nemůžeme dovolit.
"A abych nezapomněl - v osm hodin bude přijímací ceremoniál pro to nové děvče, Elizabeth. Pokud někoho z Tribunálu potkáte, vyřiďte mu to, prosím."
"Co je s vámi, Loriane?" Sedá si vedle mne a bere mne za ruku a dívá se mi do očí. Pocity sice nepozná, ale naučila se poznat, když lidi něco trápí. Obávám se ale, že na mně by to poznal i slepý.
"Ale nic, vážně. Jen jsem v poslední době moc nespal." A to je pravda.
"To není celý váš problém, Loriane. Jsem mozkovid a vy jste si zapomněl skrýt myšlenky. Vidím, že vás trápí ještě něco. Víte něco o Lathenii?" Vlastně má taky pravdu. Zapomněl jsem si krýt myšlenky? Je to možné? Že bych byl tak mimo? To se mi nezdá pravděpodobné a ještě včera bych to pokládal za nemožné, ale teď? Vůbec nevím, co dělám. Ale je mi jasné, že o lady Arabelle jí říct nemůžu. Nesmím nic riskovat, stačí, že to vím já a Arabella. I to je hodně.
"Ne," říkám automaticky, ale po chvilkovém zamyšlení se opravuji, "vlastně ano. Myslím si, že ví, kde sídlíme. V Organizaci je zrádce, lady Devine. Nechtěl jsem vám to říct, protože čím míň lidí to ví, tím lépe. Nemyslete si nic špatného, prosím."
"Samozřejmě, Loriane," zvedá se, vrací se chodbou kousek nazpět a za chvíli mizí za rohem i její dlouhý rudý cop.
Ještě chvíli nezúčastněně hledím na dlažbu pod svýma nohama a poté se s námahou zvedám a mířím do své ložnice.
Svlékám si oblečení promočené od slz a napouštím horkou vodu do vany. Koupel mi snad udělá dobře. Musím se zbavit aspoň části těch negativních pocitů. Smýt ze sebe slzy a špínu smutku.
Pokládám si hlavu na okraj vany a zavírám oči. Moje podvědomí se rozhodlo si se mnou pohrát a ukázalo mi obrázek lady Arabelly. Šťastně, jako dítě, když dostane novou hračku, se té myšlenky chytám a spokojeně sním. Nesmím úplně usnout, ale můžu slastně vytěsnit z hlavy problémy a soustředit se výhradně na svůj sen. Jak by nám s lady Arabellou bylo dobře, kdyby nebylo mé sestry. Přijdu si jako Romeo, kterému rodina bere jeho Julii. U mě stačí sestra.
Sourozenecká láska Lathenii nic neříká. Myslí si, že Dartemis je mrtvý a soustředí všechnu svou nenávist na mne. Pravděpodobně zdědila tu krutost po rodičích; milencích, kteří bez sebe nemohli být a nakonec se vzájemně zabili. Naše rodina má vůbec zajímavou historii.
Zavírám kohoutek s vodou a celým pokojem se rozléhá ticho. Užívám si chvilku klidu, která sice není zcela idylická, nicméně aspoň na chvíli zapomínám na nenávist své sestry a hlubokou bolest v srdci. Nedokážu snést pohled na trpící lady Arabellu. A tím, že jsem musel odmítnout její city, jsem ji zranil, jak jen to šlo. Bylo by štěstí, kdyby mě teď začala nenávidět, i kdyby to mělo znamenat, že sběhne k Lathenii.
Ale ona mne nebude nenávidět, nedokáže to. Bude mne pořád milovat a já budu za všech okolností milovat ji, dokud jeden z nás nezemře. Tím jsem si naprosto jistý. Slyšel jsem o jevu, kterému se říká "spřízněné duše". Je mi jasné, že Arabella je ta moje. A to je nejhorší. Jak rád bych jí to všechno řekl a vysvětlil. Jak rád bych ji líbal, objímal nebo se s ní jen tak procházel našimi zahradami. Každá chvilka, kterou s ní strávím, je k nezaplacení.
Tak proč ji nemůžu milovat? Proč mají obyčejní lidé právo na lásku a já ne? Každý zločinec, každý vrah má právo na lásku!
Vzteky zatínám ruce v pěsti. Ten drobný pohyb rozvlnil vodu a ta vydala několik šplouchavých zvuků. Zároveň se mi zdá, že slyším i něco jiného. Nějaký neidentifikovatelný šramot, těsně na hranici slyšitelnosti. Jako by někdo opatrně zavíral dveře. Pro jistotu zůstávám chvíli potichu, ale nic jiného se už neozývá.
Asi se mi to jen zdálo. Tento drobný šelest mě vyrušil z mého zádumčivého rozjímání a nutí mě něco dělat.
O chvíli později už sedím u stolu v pracovně a pročítám si zápis o Elizabeth Stevensové. Pochází z Anglie, žije se třemi sestrami, otcem a nevlastní matkou, její vlastní maminka zemřela. Na osmnáctiletou dívku je poměrně vyspělá a vzdělaná. Výborná fyzická kondice, výjimečné reflexy, silné ruce, skvělé zacházení se zbraněmi, hlavně s obouručním mečem. Dívka s obouručním mečem? To tu ještě nebylo. Elizabeth vypadá jako prototyp skvělé bojovnice. Nestává se často, že by žena měla šanci dostat mimořádné bojové schopnosti, ale Elizabeth se zdá ideální.
Byly objeveny obě zvláštní schopnosti, zajímavé. Proč to děvče přivedli až teď? Schopnost čtení a změny lidských pocitů. Velice nebezpečné. Třeba by dokázala… Mohl bych ji o to požádat. Ale až později. Teď je určitě nervózní. Druhou schopností je léčení. Elizabeth je dokonalá zbraň a nebezpečná protivnice. Dokáže sice léčit jen viditelná zranění, takže na zlomeniny je nepoužitelná, ale i tak jsou její schopnosti zarážející. Ještě že je na naší straně!
Zvládla několik výprav, na jedné dokonce aktivně zasáhla. Stále mi ale uniká, proč se tu to děvče neobjevilo dřív. A začíná mě to znepokojovat. Tenhle spis mi to pravděpodobně neřekne. Jako by ho psal někdo, kdo mi chce zatajit informace. Například tady není uvedeno, kdo je její učitel. Kdybych dnes na vlastní oči neviděl sestru, asi bych si toho nevšiml, ale teď jsem mnohem obezřetnější.
Budu se muset zeptat někoho, komu můžu věřit a kdo by o tom mohl něco vědět. Vztekle vstávám od stolu a beru do ruky papíry o Elizabeth. Je jich žalostně málo. Mířím k Arkarianovi. Klepu na jeho dveře a snažím se vypadat co nejméně naštvaně. Dveře se pomalu otevírají a mě oslňují Arkarianovy modré vlasy. Hned po nich se v rámu objevuje celý Arkarian.
"Loriane?" prohlíží si mě zmateně.
"Arkariane, co víš o Elizabeth?"
"O Elizabeth?"
"Ano. O té dívce, co má dneska vstoupit mezi nás. Ta mladá. Cokoli o ní víš může být užitečné, protože jak se zdá, přede mnou chce někdo ty informace zatajit."
Arkarian stále stojí ve dveřích a kouká na mě. Nechápavý výraz se rychle mění v porozumění. Ustupuje ode dveří a mizí v místnosti.
"Pojď dál," vyzývá mě. Vstupuji do pokoje, který vypadá přesně, jak bych od Arkariana očekával. Uklizeno, postel je hladce ustlaná, záclony rovné a čisté. Dokonalý pořádek ruší jediná rozečtená kniha ležící na stole.
"Posaď se. Myslím, že vím, co se ti neřeklo." Sedám si na židli a Arkarian odtahuje tu, která stojí na druhé straně stolu.
"Poslouchám,"
Je evidentní, že se mu do toho rozhovoru nechce. Nevím, proč, ale doufám, že se to v nejbližší době dozvím.
"Víš, jak se jmenovala její matka?" začíná náhle. Matka? Co ta s tím má společného?
"Hm, ne. Měl bych?"
"Pravděpodobně ano. Její matkou byla Anabeth Scottová,"
Anabeth Scottová. Jediné jméno a jak dokáže změnit pohled člověka na situaci. Anabeth Scottová byla jedna z nejlepších Strážců a zaručeně nejlepší šermířka. Žádný muž nedokázal ovládnout meč jako ona. Nikdo nedokázal tak strašlivě spojit eleganci a útočnost ve smrtelně nebezpečnou krásu. Anabeth Scottová, naprosto věrná, stoprocentně bez závazků. Žádný muž nedokázal polapit Anabeth Scottovou. Nikdy si žádného nepustila k tělu, nikdo nebyl dost dobrý. A teď se dozvídám, že Anabeth, ta nezkrotná mladá ďáblice, měla dceru!
Pamatuji si, jak zmizela. Měla jít do minulosti jako účastník šermířského souboje, aby chránila krále. Jenže když jsme ji měli přenést, nešlo to. Poslali jsme tam někoho jiného, protože to bylo nezbytné. Dodnes si říkám, jestli jsme tím zpečetili její osud. Zmizela a nikdo ji nikdy neviděl. Říkalo se, že ji zabila nějaká dívka, že ji přemohla v souboji. Neporazitelná Anabeth zemřela mečem jiné dívky.
Hledali jsme to děvče všude. Zoufale jsme ji potřebovali najít, abychom se přesvědčili, že neslouží Lathenii, případně ji stáhli k sobě. Ale ona nám pořád unikala, nikdo nebyl schopen zjistit, co je zač a kde se skrývá. Věděli jsme jen, že ji nedokážeme přemoci mečem. Ti, které Anabeth porazila, rozhodně nebyli ochotni jít hledat děvče, které přemohlo Neporazitelnou. Děvče, které se narodilo s mečem v kolébce. S mečem kolébce… Nezdá se to úplně od věci. Prý se to dělá malým chlapcům, aby byli silní. Ale kdo by to dělal děvčeti? Leda Anabeth! Konečně mi to dává smysl! Anabeth chtěla, aby se k nám přidala. Elizabeth nechce a nevidí jiné východisko než matku prostě zabít. V rovném souboji se jí to nakonec podaří a utíká před námi. Více než tři roky před námi prchá a nyní se k nám dobrovolně přidává. Tohle mi nesedí.
"Anabeth neměla děti," namítám po dlouhé chvíli.
"Ale ano. Zoufale toužila po dítěti, které by cvičila v šermu a následně ho přivedla k nám. Když se jí narodilo děvče, byla smutná, protože nevěděla, jak by Elizabeth vychovala k lásce k šermu. Což mi přijde jako poněkud podivná úvaha, když ona byla nejlepším šermířem, kterého známe. Malou Elizabeth vychovával otec s manželkou a Anabeth ji učila šermířství. Když jí bylo patnáct let, chtěla ji Anabeth přivést sem. Elizabeth odmítla a vytasila na matku meč. Zabila ji a od té doby ji nikdo neviděl. Elizabeth bylo před měsícem osmnáct let. Nemůže žít bez šermu, je to pro ni určitý druh drogy. Jako žena se nemůže účastnit soubojů. Přidala se k nám z lásky k šermu, nikoli z lásky k tobě nebo tomu, v co věříme. Je to dost křehká věrnost." Arkarian se pokřiveně, zlomeně usmívá.
"Je to ironie. Zabije matku, aby nemusela dělat něco, bez čeho nemůže žít. Škoda, že jsem ten souboj neviděl, muselo o být fantastické. Anabeth v boji s rovným soupeřem. Úchvatné!"
"Hm," zamyšleně si hraji s lemem od košile.
"Proč se tedy přidává k nám. Zdá se mi jako bystrá žena, která nikdy nedělá nic zbytečně a vše si důkladně promyslí. Proč se tedy přidává do společenství, kvůli kterému zabila vlastní matku?"
"To je to, co mi vrtá hlavou, Loriane. Celý její příběh je podivný. Proč do těch materiálů její učitel nenapsal, kdo je její matka?"
"Kdo je její učitel?" ptám se náhle a přerušuji tak Arkarianovy myšlenky. Mám pocit, že odpověď už stejně znám.
"Raphael Samuel. To tam taky nebylo?" Samozřejmě, kdo jiný? Arkarian se dívá jinam, takže si nevšiml, že vzteky zatínám pěsti. Je mi jasné, že Elizabeth se pro strážce nerozhodla ze své vlastní vůle. Ne, Lathenie ji sem nastrčila, pod ochranná křídla Raphaela Samuela. Skvěle vycvičenou, s úžasnými schopnostmi. Nedivím se, že si vybrala zrovna ji. Chce, abychom jí dali co nejlepší dary, kdo by odolal dceři Anabeth Scottové s tak úžasnými dovednostmi? Moje sestra je vůbec poměrně inteligentní a vynalézavá. Musím varovat lady Arabellu. Alespoň ona nesmí dát Elizabeth užitečný dar.
"Ne. Netuším, proč to Raphael Samuel dělá. Možná to má být překvapení," lžu, jako když tiskne.
"Budu muset jít," zvedám se, když vtom někdo klepe na dveře.
"Nikdy nikdo nepřijde a teď se tady dveře nezavřou," Otvírá dveře a já zmateně pohlížím na lady Arabellu. Plaše se uklání a červená se.
"Eh… Loriane. Vás jsem hledala, potřebuji s vámi mluvit. Tušila jsem, že budete tady,"
Vyjeveně na sebe koukáme, se spoustou emocí a rozpaků. Arkarian jemně sundává její ruku z kliky a zavírá dveře.
"Co potřebujete vědět?" ptá se Arkarian, jelikož ani jeden z nás se stále neodhodlal k mluvení.
"Co je zač ta Elizabeth Stevensová?" ptá se konečně. Hlas má klidný, ale bledé ruce se jí třesou. Je umytá, přelíčená a má na sobě jiné šaty, takže je nemožné, aby si Arkarian všiml, že se mezi námi něco stalo. Ale stejně…
"Co jste mi neřekli?" vzteká se Arabella. Je toho na ni dneska moc. Už dlouho nevydrží takové psychické napětí. Zhroutí se z toho.
"Lady Arabello, snad by bylo lepší, kdybyste se uklidnila." Významně na ni pohlížím.
"Dostal jsem stejně neúplný spis jako vy. Arkarian ví to, co chcete znát. I když upřímně netuším, jak je možné, že toho často ví víc než já. Arkariane?"
"Ale jistě," otáčí hlavu k Arabelle a usmívá se na ni. Moje Arabella… Přece nebudu žárlit na vlastního syna?! Asi už mi vážně nadobro přeskočilo.
"Lady Arabello, vzpomínáte si na Anabeth Scottovou?"
"Samozřejmě,"
"Výborně. Takže chápete závažnost situace, když vám řeknu, že Elizabeth je její dcera…" Rychle, stručně jasně. Arabella stojí v hlubokém zamyšlení. Po chvíli se opatrně ptá.
"Ta, co ji zabila?"
"Pravděpodobně ano. Viděla jste někdy Anabeth s mečem v ruce? Tak si představte někoho daleko ladnějšího, rychlejšího, silnějšího a nebezpečnějšího a máte Elizabeth. Já ji viděl. Raphaela Samuela přemohla, než se přesypaly ty malé hodiny. Ani nebyla…" nedozvěděl jsem se, co chtěl Arkarian říct, protože nervy lady Arabelly už nevydržely.
"Raphael Samuel je její učitel?" zaječela. Myslím, že jsem od ní nikdy neslyšel tak hlasitý zvuk, tak mimo kontrolu. Jako pozorovatel můžu říct, že Arkariana pořádně vyděsila.
"Ehm, ano. Proč se ptáte?" Syn musí být strašně zmatený. Tak rád bych mu všechno vysvětlil. Ale nemohu. Už to vím já a Arabella.
"Ale nic," šeptá lady a ztěžka dosedá na pečlivě ustlanou postel. Koutkem oka na mě tázavě pohlíží a já sotva znatelně přikyvuji. Zvedám se k odchodu a mířím ven z místnosti. Arabella se zvedá o vteřinu později.
"Loriane?"
"Ano?"
"Mohu se přijít podívat na její přijímací ceremoniál?" ptá se Arkarian. Chce vědět, co způsobilo Arabellinu reakci.
"Určitě. Věřím, že to děvče rád poznáš."
"Děkuji,"
Arabella vychází z místnosti a já za ní.
"Loriane, je to pravda?" ptá se zděšeně, sotva jsem zavřel dveře.
"Pst, tady ne." Jdeme tiše, bok po boku. Cítím teplo jejího těla a ta touha je téměř nesnesitelná. Odemykám dveře od pracovny. Nechávám ji, ať se posadí na kterou židli chce a sedám si naproti ní. Srdce mi z její přítomnosti prudce buší. Je těžké předstírat, že nic necítím.
"Loriane! Řekněte, že to není pravda?"
"Obávám se, že říct to můžu, ale to nic nezmění na faktu, že to pravda je." Smutně jí pohlížím do očí. Proč jen ona musí pociťovat takovou bolest?
"Takže Raphael Samuel ji sem dovlekl na Latheniin příkaz. Aby mu pomáhala nás sledovat,"
"Ano. Ona se dostane do jiných sfér než on. Je potřeba mít zvědy ve všech společenských vrstvách. A taky ji chtějí posílit. Ona je nebezpečná zbraň, a když ji Tribunál posílí? Radši na to ani nemyslím."
"Jinými slovy mám vymyslet něco, co vypadá štědře, ale přitom to k ničemu není?" Jak dokáže tak klidně uvažovat?
"No, svým způsobem máte pravdu,"
"Aha," Arabella se opírá o stůl.
"To bude tvrdý oříšek," dodávám k její poznámce. Chvíli jen tiše sedíme v klidném porozumění. Miluji ji. Je mi jedno, že ji nemohu milovat veřejně. O to je přitažlivější, zakázané ovoce je vždy nejsladší. Budu ji milovat tajně. Nejradši bych celému světu ukázal, jak tuhle malou ženu miluji. Chci ji obejmout nikdy, nikdy ji nepustit. Zvlášť teď, když je tak blízko. Chci tak moc, že to bolí. Je tak blízko a přitom tak daleko. Myslím si, že už vím, jaký dar dám Elizabeth. Vypadá štědře, ale neublíží nám. A to je přesně to, co potřebujeme.
"Už to mám," usmívá se Arabella a bere mne za ruku. Nedokážu vzdorovat a podléhám té touze. Pevně svírám její dlaně, jako by mi ji měl každou chvíli někdo ukrást. Zvládneme to! proudí do mě skrz myšlenkové spojení.
Ano, zvládneme. Zvládneme, protože musíme. I když jsme sami proti celému světu. A pak budeme spolu. Jen my dva. Po celý zbytek věčnosti. Odpovídám. Naklání se ke mně přes stůl a líbá mne na tvář.
Ano. Slyším, než definitivně mizí z místnosti.
Ach Arabello!
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 9. dubna 2011 v 11:07 | Reagovat

:-) Moc hezké. Jsem zvědavá, co je to za dar :-D Taky se mi moc líbí, že už si tam zapojila i nějaký jiný postavy :-) Klaním se Ti (opět!) :-D

2 Liss Liss | Web | 9. dubna 2011 v 15:34 | Reagovat

sakra, abys neměla problémy s páteří :-D Jinak díky moc. Příští kapitola bude z pohledu Arkariana, doufám co nejdřív

3 Chloé =)) Chloé =)) | Web | 9. dubna 2011 v 20:05 | Reagovat

Moje páteř už je zvyklá, páč to dělám u každého Tvého článku, víš :D

4 Alexis Alexis | 9. dubna 2011 v 20:38 | Reagovat

o_O Čučím. Je to děsně zajímavý a chybí mi tu další kapitola. A mimochodem: Aaaaaa, Arkarian! :D

5 Liss Liss | Web | 10. dubna 2011 v 7:51 | Reagovat

[3]: Aha, to jsem nevěděla, ale jsem polichocena :-D

[4]: Další kapitola bude, až se dokopu k přepisování do počítače. díky moc za to, že počkáš :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama