Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Změny - 1. kapitola

27. dubna 2011 v 14:23 | Liss |  Vampýrská Akademie
Původně to měla být jen jednorázovka. Ale najednou jsem zjistila, že jestli chci vyjádřit celou myšlenku, musím ji rozdělit. Možná to ještě přejmenuju, nevím.
Příběh vypráví Moroj Alexandr Ivaškov, nějaký vzdálený příbuzný Adriana. Odehrává se pár let poté, co se Lissa stala královnou. zcela upřímně - nemyslím si, že Alex je hrdina do kterého se zamiluje každá holka, spíš naopak. nejspíš se vám nebude zdát nějak zvlášť sympatický. Ale prosím čtěte dál, přísahám, že ho polepším!

1.
Nesnáším školu. Nebo vlastně ne, tak to není, nevadí mi škola jako instituce. Kdyby nebyla škola, kde bych mohl pozorovat tolik holek? Někteří to považují za šmírování, ale já osobně si myslím, že na tom, že si občas pohraju s nějakou kamerou, nic není. Je samozřejmě značně obtížné propašovat je na kolej dhampýrek, ale výsledek většinou stojí za to. Sakra, ty holky jsou tak hezké! Rodiče se o tom přirozeně nesmí dozvědět. Už několikrát, po pár bezvýznamných úletech, mi vyhrožovali, že mě budou učit doma, aby mě měli pod dohledem. To nesmím dopustit.
Nenávidím učení. Koho zajímají dějiny? Koho zajímají zvířata? Mě osobně ne, pokud se z nich nedá dostat něco dobrýho k jídlu. A proč musím chodit na výuku o živlové magii? Pokud se nepletu, ovládá každý Moroj jen jeden element. Tak proč se musím učit o všech? Když ovládám zemi, proč mám dřepět na hodinách o vodě? A ten nový, éter. Nikdo o něm nic neví, ale já se o něm musím učit. Neznám nikoho, kdo by éter ovládal, samozřejmě pokud nepočítám úžasnou královnu Vasilisu. Absolutně mě to nezajímá a nechápu, proč by se náš ročník, ve kterém všichni ovládají normální elementy, měl učit o té hlouposti. Samozřejmě, královna Vasilisa ovládá ten posranej éter. Ale jen proto, že se nějakým zázrakem stala královnou, se přece nemusí měnit celé školní osnovy. Nebo ta hloupost o tom, že by Morojové měli bojovat. Co je to proboha za hloupost?! Slyšel jsem, že Morojové pod vlivem éteru jsou dost často vyšinutí. Tohle je pravděpodobně taky výplod nějakého záchvatu šílenství. Jak jinak by někdo mohl vymyslet, že by Morojové měli bojovat? Od čeho bychom si pak platili strážce? V tomhle ohledu musím souhlasit se svými drahými rodiči. Je to hloupost a nechápu, jak to mohlo projít.
Posbíral jsem si všechny věci a zamířil do jídelny na pauzu na oběd. Dal jsem si jen salát a přisedl si k Adelaide. Je to nekrálovská a strašně hezká holka, což štve svorně moje rodiče i spolužáky. Koho jinýho si vybrat za oficiální partnerku? Ona si samozřejmě myslí kdovíjak ji nemiluju a dělá pro mě první poslední. Je celkem legrační a možná i trochu hloupá. Nedochází jí, že na každém šprochu pravda trochu. Jasně, některé ty řeči jsou přikrášlené, ale je pravda, že bych pravděpodobně rozeznal spodní prádlo poloviny Morojek a několika dhampýrek z naší školy. Dhampýrky jsou zatraceně sexy, ale nejsou tak důvěřivé jako Morojky. Asi důsledek výcviku na strážkyně. Myslím si, že je jich škoda. Chladné a téměř bezcitné krásky? Věčná škoda, i když některým klukům to přijde o to přitažlivější. Já si nevytyčuji vysoké cíle. Beru jen to, co se dá vzít lehko. Takže to nejlepší asi nedostanu, ale co nadělám?
"Jak ses měla?" zeptal jsem se Adelaide. Upřela na mě zamilovaný pohled šedivých očí. Vzala mě za ruku, což mi nebylo vyloženě nepříjemné, ale už mě to nudilo. Vážně, ta její něžnost a romantika mě už začíná dost štvát.
"Hrozně," zašeptala. Má příjemný, zpěvavý hlas, což je mi snad jedinou útěchou. Ta holka si fakt hodně zakládá na svém panenství. "celé dopoledne jsem tě neviděla." Nahnula se blíž a dala mi letmou pusu na tvář. Jen tak. Jeden by řekl, že když je tak zamilovaná, bude poddajná. Ale ona ne, vždycky se jen naježí a veškerá romantika je v tu chvíli pryč. Budu na ní muset ještě zapracovat.
"Já vím," stisknul jsem její ruku, "taky se mi po tobě stýskalo." Oči se jí zaleskly nadšením a začala na mě chrlit nejnovější drby. Potichu jsem jedl a občas jsem vydal nějaký neurčitý zvuk souhlasu nebo porozumění, aniž bych opravdu dával pozor, co říká. Jasně, skvěle se hodí na nasírání příbuzenstva, ale ty její řeči jsou vážně ještě příliš dětinské. Možná bych měl sbalit nějakou starší nekrálovskou, ale obávám se, že ta by po tolika letech na Akademii svatého Vladimíra prokoukal moje lži. Ne, nebudu nic riskovat.
"Co si o tom myslíš, lásko?" zeptala se naráz a vytrhla mě ze snění o Marině Coleové.
"Hm, promiň, neslyšel jsem tě. Na co ses ptala?"
"Musela jsem se učit držet stříbrnej kůl! Bylo to tak… ponižující!" Adelaide je sice nekrálovská, ale názory na vzdělávání Morojů v boji má stejné jako moje nejbližší rodina. Ale zdůrazňuji nejbližší, protože jeden z mých početných příbuzných je například blízký přítel královny.
"Vás s tím taky otravujou?" zeptal jsem se se zájmem, protože jsem si myslel, že se tím mučí až starší. Zjevně ne.
"Jo. Pořád nám opakovali, jak je strážců málo, jak je potřeba, abysme se naučili o sebe postarat, jak je proti Strigojům stříbrnej kůl užitečnej. Byla to hrůza. Když je těch strážců tak málo, tak proč sem nepřivlečou krvavý děvky a neudělaj z nich armádu? Nebo ať si ti, co chtějí, klidně bojujou, ale mě ať do toho nikdo netahá!"
Nechtěl jsem s ní otevřeně nesouhlasit, ale myšlenka na povolání všech dhampýrek do služby je absurdní. Přece si nemyslí, že když to tak bylo vždycky, tak se to teď změní. A navíc… ochotnou dhampýrku aby člověk pohledal… Taky jsem nepovažoval za nutné jí říct, že ta výuka boje opravdu není povinná. Když jí to rodiče neřekli, co já zmůžu?
"Hm, co naděláš," řekl jsem místo toho a tajně jsem pošilhával po místnosti s dárci, kde před chvílí zmizela Marina.
"Už musím jít, slíbila jsem Lucy, že jí pomůžu s make - upem. Však víš, chce se blýsknout před tím novým učitelem." Dala mi lehkou pusu na tvář a odešla. Vstal jsem chvíli po ní, abych ji nemusel doprovázet, a zamířil jsem k dárcům.
Marinu jsem neviděl, takže byla pravděpodobně na své oblíbené pozici úplně v rohu. Zamířil jsem k dárci vedle, abych měl přehled. Nepřítomně jsem se svezl na sedačku. Dívka vedle mne se strachem v očích odložila knihu. Vlasy měla pevně sepnuté do dlouhého copu. Krk se zdál neporušený, bez známek dřívějšího pití krve. Tahle je tu nová.
"Ahoj," pozdravil jsem ji, vlastně ani nevím proč. Ale něco v jejích očích, možná ta úzkost se kterou vyčkávala, mě přinutilo ji nejdřív uklidnit.
"Do - Dobrý den," odpověděla nesměle. Zřejmě se v ní svářely různé pocity. Stejně jako ostatním dárcům jí bylo vtloukáno do hlavy, že na Moroje nesmí mluvit. Ale byla slušně vychovaná, takže pozdravila. Překvapilo mě její mládí - určitě jí ještě nebylo sedmnáct.
"Jak se jmenuješ?" pokračoval jsem ve výslechu. Musím z ní shodit ten strach. Když se bude bát, nepoddá se a bude těžší z ní dostat krev.
"Madeleine," koutky úst se jí zvedly v náznaku úsměvu. Na pravé tváři se jí udělal jediný roztomilý dolíček. Modré oči se na mě usmívaly, přestože na držení jejího těla bylo pořád něco obranného, vystrašeného.
"Já jsem Alex,"
"Pěkné jméno," Sklouzl jsem pohledem na její knihu. Stmívání, mám dojem, že to má být nějaká lidská představa o upírech. Ubohé.
"Ehm, Madeleine…"
"Jenom Maddie, prosím,"
"Dobře. Maddie, jak ses tady ocitla? Chci říct, proč jsi vlastně tady?"
"Nechci o tom mluvit," stáhla se a oči se jí zalily slzami.
"To je v pořádku. Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíš." Vzal jsem ji za ruku. Sakra, Alexi, co to děláš?! Okřikl jsem se v duchu, ale nepomohlo to. Nestáhl jsem ruku zpátky. Držel jsem její dlaně ve svých a chtěl jsem, aby se uklidnila. Chtěl jsem, aby se mi vyplakala v náručí, aby ji opustily všechny ty zlé vzpomínky. A nebyla to ta touha, kterou ve mně vždycky vzbuzovaly dívky. Prostě jsem jen chtěl, aby ta křehká lidská dívka byla v pořádku.
"Díky," oči měla pořád vlhké, ale už neplakala. "tak už se napij, ať to mám rychle za sebou." Řekla a naklonila ke mně hlavu. Úplně jsem zapomněl, že jsem tu kvůli krvi. Vůbec mě nenapadlo, že by Maddie měla být dárkyně. Tahle holka má do konce života sloužit Morojům jako potrava? Tak to teda nikdy! Dostanu ji odsud!
"Nejsi tady dobrovolně, že ne?" ujišťoval jsem se.
"Ano i ne. Nemám kam jít. Dělat upírům svačinku se mi moc nechce, ale je to lepší než život pod mostem." Odpověděla smutně. Nemá kam jít, nemá peníze. Tenhle pocit jsem nikdy nezažil, i když se o mě rodiče dvakrát nestarají. Musí být opravdu zoufalá, když si vybrala takový život.
"A chceš, abych se napil? Jestli ne, půjdu jinam a vymyslím, jak tě odtud dostat." Prohlásil jsem plamenně a dost možná i hrdinsky. Byl to můj dosud nejmíň sobecký proslov, který mě zaskočil. Maddie ne, ona si myslela, že jsem hodný a milý.
"Nemám kam jít, takže mě odtud prosím nedostávej," řekla smutně, "a budu radši, když se napiješ ty, než někdo jiný." Radši ty než někdo jiný. Zatočila se mi hlava. Tohle jsem nečekal. Ale pokud mě to děvče má za hrdinu…
Naklonil jsem se těsně k jejímu krku, až jsem ucítil její omamnou vůni. Cítil jsem fialky, rozkvetlou louku a jiné rozmanité vůně. Přitahovala mě ještě víc. Oběma rukama jsem ji objal kolem pasu, aby mi snad nezmizela. Kousnul jsem. Krátce vykřikla bolestí, ale potom jen, stejně jako ostatní, blaženě sténala. A šeptala moje jméno. Nevypil jsem moc, nechtěl jsem jí ublížit. Odtrhnul jsem se a políbil ji. Nezáleželo na tom, že je to tabu. Nezáleželo na ničem kromě ní.
"Proč o vás všichni říkají, že jste krutí?" zašeptala, když se její rty odtrhly od mých. Prsty se prohrabovala v mých vlasech.
"Protože my většinou jsme,"
"Ale ty ne," znovu mě políbila.
"Já taky,"
"Nevykládej! Takhle se podle mě krutí lidi nechovají,"
"Ne, tys mě úplně připravila o rozum,"
"To je dobře,"
Naposledy jsem jí věnoval polibek a vstal jsem. "Brzo se vrátím." Usmál jsem se na ni.
"To doufám,"
Zamířil jsem pryč a doufal, že mě nikdo neviděl.
"Co to bylo?" vyhrkla moje sestra Katarina. Možná mě přece jen někdo zahlédl…
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 30. dubna 2011 v 16:49 | Reagovat

Hej dobře! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama