Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

12. kapitola

8. května 2011 v 14:14 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Omlouvám se všem, co čekali. Bylo toho teď nějak moc.



12. Kenneth
Zase je pryč. Tohle vážně není fér. Já u ní dennodenně vysedávám a modlím se ke všem bohům a bůžkům, který znám, aby se probudila, a ona teď odejde za nějakým klukem. Ne,že bych žárlil, ale je to moje sestra. Nebo možná šla k Amy, co já vím. Ale nepočkala tu na mě. A zapomněla na mne. Jak jen mohla?!
Naštvaně jsem kopnul do stolu. Odměnou mi je několik sešitů, které se z něj svezly. Sakra, měl jsem takovou radost, že je vzhůru. A teď? Cítím jen vztek, zášť a závist vůči všem, kteří jsou Bell vzácnější než já. Co jsem jí udělal, že mi to udělala?!
Mám strašnou chuťněkomu vrazit. Porval bych se s kýmkoli, kdo by měl zájem. Mám takový vztek, že už ani nezvládám normálně myslet. Možná jsem se zbláznil? Zavřou mědo blázince na oddělení pro nenapravitelné surovce. Doprkna, dneska se fakt všechno kazí!
Oblíkám si mikinu, přestože je celkem teplo, vrážím do kapes mobil, klíče a nějaké peníze a prudce za sebou zavírám dveře od pokoje.
"Mami, jdu hledat sestru!" křičím do kuchyně a doufám, že matka nerozezná můj vztek.
"Nech ji na pokoji, měsíc nikoho neviděla, je jasné, že se chce setkat s kamarády." Ozývá se v odpověď. Tohle mě vytáčí ještě víc.
"Chce vidět kamarády a mě ne?" hlas mám pořád klidný, nelze z něj rozeznat žádná emoce. Ale uvnitř cítím bolest a zklamání, které pomalu vytlačují vztek. Nečekám na odpověď a vybíhám z domu. Ostrým sprintem běžím kolem několika domů, ažkonečně zastavuji přede dveřmi Amy Laceové. Chvíli stojím opřený zády o plot a vydýchávám se. Myšlenky se mi v hlavě trochu urovnaly, takže teď chápu, že Bell chce vidět svou nejlepší kamarádku. Určitě je tady. Musí tu být, společněs Amy.
Mačkám zvonek a slyším táhlé zazvonění. Mít takovýhle zvonek tak asi zešílím. Po několika vteřinách se dveře otvírají a v nich stojí Amy. Je ještě v pyžamu, vlasy rozcuchané a sotva drží oči otevřené. Asi právě vstala. Ale i takhle je ta nejkrásnější holka, kterou znám. Srdce se mi prudce rozbíhá a já mám co dělat, abych se udržel.
"Ahoj Amy," říkám. I když mě strašně zajímá, kde je moje sestra, nechci zapomínat na dobré vychování.
"Čau, Kenny. Co tě sem přivádí?" zcela nenuceně se opřela o dveře a bedlivě si mě prohlíží. Uvádí měto do rozpaků a já se modlím ke všem bohům, které znám, abych se nezačalčervenat.
"Hledám Bell a tak měnapadlo…"
"Bell je vzhůru?!"přerušuje mě a prudce sebou trhá, až jí všechny rezavé vlasy spadaly do obličeje. Potlačuji touhu jí je zastrčit za ucho.
"Vlastně ano. Dneska se probudila. Řekla, že chce počkat na tebe a když jsme se vrátili domů, už tam nebyla. Myslel jsem, že je tady."
"Ale ona tu není,"říká, jako by tomu nemohla uvěřit. Stejně jako já, oběma nám na Bell hroznězáleží.
"V tom případě jdu s tebou. Chci ji vidět! Počkej chvíli, jen se obleču." Vzala mě za ruku a vtáhla do domu. Možná si ten dotyk ani neuvědomila, ale já se rozplývám štěstím a zdá se mi, že mám inteligenci houby na tabuli. Nedokážu se na nic soustředit. Je tu jen ona a já.
Konečně mě pouští a mizí v jedné z místností. Netrpělivě přešlapuji. Co když přijdou její rodiče? Co jim řeknu? Dobrý den, já jen čekám, než se Amy obleče a půjdem hledat moji sestru? Asi těžko, to mi neuvěří.
Naštěstí se tím nemusím zabývat, protože po chvíli přichází Amy; učesaná a oblečená. Je strašně hezká. Vycházíme ze dveří a ona zamyká dům. Došel jsem k názoru, že doma nikdo není.
"Tak kde začnem?" ptá se náhle. Musím namáhat své mozkové buňky, abych zjistil, jak odpovědět. V její přítomnosti mé IQ vážně výrazně klesá.
"Nevím, napadl mě ten kluk, co byl u nás každej den. Ten Patrick nebo jak se jmenuje. Nevíš, kde bydlí?"
"Vím," odpovídá tiše ačervená se. Snažím se to ignorovat. "V tom velkým domě na rohu Rooseveltovy a Krátké. Ale to budeme muset autobusem, je to dost daleko."
"Víš, co tam jede?"snažím se udržet v hlase neutrální tón, ale z toho, jak o něm mluví, to ve mně vře závistí. Sakra, proč je do něj zamilovaná každá holka v okruhu sto kilometrů? Že mi krade sestru bych ještě nějak přežil, ale Amy mu nedám. To s Bell zařídíme!
"Na Rooseveltku jede sedmnáctka z autobusáku. Popřípadě ještě můžeme jet čtyřiadvacítkou k obchoďáku, ale to trvá dýl a je tam víc silnic."
"Aha. Takže na autobusák."
"Jo," vydává se směrem k autobusovému nádraží. Snažím se si namlouvat, že se netěší na setkání s tím klukem. Na to jsem ale bohužel moc inteligentní. Dlouho jdeme mlčky. Já nevím, co bych jí řekl a ona netouží po prolomení ticha. Přijde mi to takhle lepší. Aspoň nepozná, jak mi je. Zakládám si na tvrdé slupce. Nechci, aby zjistila, jak jsem zranitelný. Jak moc mě bolí, když vidím, jak okukuje jiné kluky. Jak moc bych ji chtěl objímat.
Ze snění mě vytrhlo auto, které prudce zastavilo, aby mě nesmetlo. Řidič na mě začal ukazovat sprostá gesta, ale já ho nevnímám. Vlezl jsem do silnice a nepodíval jsem se, jestli něco nejede. Vůbec jsem si neuvědomil, co dělám. To mě vyděsilo.
"Kenny, co to proboha děláš?" křičí na mě Amy a třese se mnou. Nedokážu se soustředit na to, co říká. Nedokážu se soustředit na nic. Jsem úplně mimo.
Amy mě prudce chytá za ruku, běží směrem k chodníku na druhé straně silnice a vleče mě za sebou. Neochotně klopýtám, aby mi neutekla. Nevnímám své okolí, ale přesto mi neuniklo, že mě Amy chytila za ruku. A že se o mne bojí. Přihlouple se usmívám a je mi jedno, co se se mnou děje. Jsem s Amy a víc mě nezajímá.
Dovlekla mě na chodník, což nebylo nic snadného, a opřela mě o jeden z domů. Pokládá mi ruku načelo. Cosi křičí, ale já ji neslyším. V hlavě mi hučí a je mi jedno, co se děje.
Zdá se mi, jako by se nad Amy nakláněl nějaký kluk. Natahuje ke mně ruku a dotýká se mé hlavy. Amy ho zřejmě nevidí, ale já cítím ledový dotek jeho ruky na mé hlavě. Nic se mi nezdá. Myšlenky se po tom dotyku projasňují, hučení ustává. Nicméně je tu pocit, který tu dřív nebyl. Nenávist k Amy. Nenávist k té dívce, která stojí jen několik centimetrů ode mne. Mám ji zabít, to mi nařizuje mozek. Srdce říká: NE, NE, NE!
"Amy, utíkej!" řekl jsem s obtížemi. Bojuji sám se sebou, což je daleko horší, než když mě na základce šikanovali. Tam jsem aspoň věděl, co udělám. Ale Amy je stále u mě.Možná si myslí, že jsem se pomátl a musí zůstat se mnou. Pravdou je, že jsem se pomátl a ona se mnou zůstat nesmí.
"Běž pryč, slyšíš!"zakřičel jsem v naději, že se lekne a poslechne. Marně. Rukávem mi otírá pot z čela a soucitně se na mě dívá. Už to dlouho nevydržím.
"Uteč, nebo tě zabiju! Amy, utíkej, něco mě ovládá, nedokážu to zastavit. Uteč!" oči se jí rozšířily údivem, nicméně se zdá, že uvěřila. Pomalu se otáčí a sleduje mě pohledem. Smutně zamávala a rozběhla se. Ale je příliš pomalá. Doženu ji hned, jak ztratím kontrolu nad svým tělem. Nahmatal jsem kapesní nůž. To je tak, kdyžněkdo všude nosí zbraň. Jednou se to musí vymstít.
Amy utíká, seč jí síly stačí a já už ji vidím jen jako malou postavičku. Vypadá to, že by mohla zahnout za roh a schovat se mezi domy. Nevím, jak dlouho tohle pominutí smyslů potrvá, ale aspoň jí to získá náskok.
Vtom jí ale cestu zahrazuje černý sporťák, určitě drahý. Vystupuje z něj nějaká postava a schovává Amy v autě. V tu chvíli se přestávám ovládat a rozbíhám se směrem k tomu autu. Jestli mi ujede ve sporťáku, bude obtížné ji najít. Ne, tuhle holku musím dostat teď hned. Zdá se, jako by na mě ta osoba v autě čekala, jako by mi Amy chtěla vydat. Což není dobře.
Přibíhám a už zdálky poznávám, že jde o krásné auto, hodně drahé a nové. O něj se ležérně opírá jakýsi kluk. Málem do něj vrážím a pokouším se se dostat k Amy. Jediné, co mě teď pohání, je touha zabít.
"Dost, to stačí." Řekl ten kluk a ten divný pocit, že jsem loutka, zmizel. Zase se mi vrátila moje láska. Amy na mě ustrašeně zírá. Ten kluk se tváří pobaveně.
"Ach vy lidi. Jste tak zábavní, že je někdy škoda vás zabít." Směje se. Nerozumím tomu, co říká, ale je mi to jedno. Chtěl, abych ublížil Amy. To mi bohatě stačí.
Vrhám se na něj, ale on mě jednou rukou odráží. Proti tomuhle klukovi nemám šanci.
"Kdo jsi?" syčím na něj. Tohle se mi nelíbí.
"Jmenuji se Emilio,člověče. A radil bych ti, aby ses připojil tady ke své přítelkyni, nebo zbude z tvé sestřičky jen pár kostí."
"Kde je Bell?" vyhrkl jsem zároveň s Amy.
"Ale, ale, to je najednou zájmu." Posmívá se nám. To mu přijde draho. Ale jestli ví, kdy je Bell…
"Ano, přesně tak. Nemůžeš mě, zabít, protože by ses už nikdy nedozvěděl, kde je tvoje milovaná sestřička. Ne, že bys mě snad mohl zabít." Blýskl po mně zářivým úsměvem.
Tohle mě odzbrojilo. Aťje tedy po jeho, hlavně že se setkám s Bell a nesnažím se zabít Amy. Svalil jsem se na sedadlo vedle ní.
"Takhle se mi líbíte." Šklebí se ten kluk. Sedá si za volant a startuje. Ještě nikdy jsem sporťákem nejel, takže se snažím se soustředit na jízdu. Auto perfektně sedí na silnici a nevydává téměř žádný hluk. Pokud někdy budu mít dost peněz, určitě si ho koupím.
"Líbí se ti moje Polly? Já myslím, že ano, Poll je skvělé auto. Užívej si jízdu, protože pravděpodobněv žádném jiném Porsche už nepojedeš. Pokud tedy vůbec pojedeš nějakým autem."
Tohle je jednoznačněvýhružka. Řekl mi, že si mám užít cestu, protože z místa, kam mě veze, se už nedostanu živý.
"Chytrý chlapec," říká náhle. Jako by slyšel moje myšlenky.
"Ještě lépe. Možná by z tebe byl dobrý sluha. Popřemýšlím, jestli z tebe neudělám víla. Hm, zajímavé."Netuším, o čem mluví, ale nebudu ho přerušovat. Dokud mluví, nebude přílišpřemýšlet. A já vymyslím, jak dostanu sebe a dvě holky z jeho zajetí. Dneska bude rušný den.
Snažím se sledovat cestu, ale on jako by mi četl myšlenky a zatáčí tolikrát, že to vzdávám. Navíc jsme teď v nějaké okrajové snobské čtvrti, kde je málo lidí. Daleko bychom před Polly neutekli.
"A jsme tady." Ten kluk mi už vážně leze na nervy. Prudce brzdí před velikým domem, který vypadá spíš jako pohádkový zámek ze středověku než vila z 21. století.
"Tak mládeži, vystupovat. Nesnažte se zdrhnout, protože nemáte šanci. Půjdete tam, kam vám ukážu, a budete zticha. Jasné?"
Rozmýšlel jsem se, žeřeknu ne, ale pak jsem si řekl, že by to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Jestli ten kluk chce, abych šel dovnitř, nezabrání mu v tom to, že já nechci.
"Chytrý chlapec,"poznamenává znova. Bože, ten je nesnesitelný!
"Ano," říká Amy náhle. Úplně jsem na ni zapomněl.
"Ano," souhlasím, protože kam jde Amy, musím i já.
"Výborně," odemyká dveře a my s Amy vyskakujeme ven. Vede nás do toho hradu a já se naposledy rozhlížím. Venkovní svět už nejspíš neuvidím.
Vstupujeme do domu a ten kluk zamyká dveře. Obyčejným klíčem a kódem, jak se tak dívám dost dlouhým. Odsud se dostanu maximálně rozsekaný na kousky jako bioodpad.
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 9. května 2011 v 17:49 | Reagovat

Bože, to se mi tak líbí!!!!!!! :))
Liss, poslyš, já nechci buzerovat, ale přece jenom ... :-D Já nevím, jestli je to správně, když píšeš v jedné kapitole, příběhu přítomným i minulým čase... A taky tam máš teď dost slov spojených v jedno, ale to je jen estetika... :D Jak jsem řekla, nechci buzerovat.. :-D
No, každopádně se mi to moc líbí, jako vždycky!!!! Jsem zvědavá, co bude dál, ale předpokládám, že budeš mučit(alespon trochu?!) xDD

2 Liss Liss | Web | 9. května 2011 v 19:55 | Reagovat

já vím no. Já jsem se nedokázala tak docela přeorientovat na přítomnej čas =D
Jinak díky.
A ohledně toho mučení... no nevím, asi bude. :-D

3 Erin Erin | E-mail | Web | 9. května 2011 v 21:34 | Reagovat

Já to věděla!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-DDD Mám Tě čím dál tím raději ! :D

4 Liss Liss | Web | 9. května 2011 v 21:37 | Reagovat

:-D díky, vážím si toho

5 Erin Erin | E-mail | Web | 11. května 2011 v 18:32 | Reagovat

:) Máš debilní dotaz.... :-DDD

6 Liss Liss | Web | 11. května 2011 v 18:40 | Reagovat

??? :-D trochu nechápu :D

7 Erin Erin | E-mail | Web | 11. května 2011 v 19:33 | Reagovat

Kdy bude další kapitola?????? :-D

8 Erin Erin | E-mail | Web | 11. května 2011 v 19:33 | Reagovat

Jéje, já tam chtěla napsat MÁM a ne MÁŠ!!!!! Promiň! :))

9 Liss Liss | Web | 11. května 2011 v 19:56 | Reagovat

Aha, teď už rozumím :-D
No upřímně nevím, pracuju, jak jen to jde. tatínek teď jede na Slovensko (prý ne na hokej :-D) a maminka zítra někam jde, takže mě nikdo nebude vyhazovat. Ale nevím jestli nebudu mít nějakej blok. Uvidíme, nic neslibuju.

10 Erin Erin | E-mail | Web | 11. května 2011 v 20:03 | Reagovat

Oka, ale tajně s tím počítám :-D

11 Tigris Tigris | Web | 6. listopadu 2011 v 14:57 | Reagovat

Hej hezky se to komplikuje. Až moc. Ale pořád to má spád a šmrnc. Supr. :-)

12 Liss Liss | Web | 6. listopadu 2011 v 16:29 | Reagovat

Děkuju. Snad to jako vytížený člověk z výběrového gymnázia pochopíš :-D

13 Jannie Jannie | Web | 13. srpna 2012 v 10:33 | Reagovat

Nevíc, co k tomu říct. Je to prostě úžasné. Pořád spousta detailů nových událostí. :D Jen mě štve, jak Emilio pořád všem čte myšlenky. Leze mi s tím na nervy sakra :DD

14 Liss Liss | Web | 13. srpna 2012 v 19:49 | Reagovat

Děkuji moc. Já vím, mně se to naopak moc líbí, i když sama bych asi nechtěla, aby mi četl myšlenky. :-D

15 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 5:30 | Reagovat

Miluju tvůj příběh!!výš co mne ale štve??vždy na konci je něco špatného a může za to Emilio!!:-@:-@:-@

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama