Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Změny - 3.kapitola

8. května 2011 v 11:08 | Liss |  Vampýrská Akademie
Omlouvám se, že to tak trvalo, ale on vůbec nebyl čas.



Probudily mě dva pocity. Jeden příjemný, že se mi zdálo, že musím být v nebi. Potom mi, ze dvou prostých důvodů, došlo, že tak to není. Zaprvé bych se s tím, jak jsem žil, asi těžko dostal do nebe. Zadruhé tu byl ten druhý pocit; neustávající a nepříjemný. I když jsem nedoufal, že bych se mohl probrat, Bůh nebo někdo, kdo to zařizuje, mě má rád a nechal mě i po tom příšerném útoku naživu. Možná začnu chodit do kostela.
Po celém těle mi tančily sluneční paprsky. Kdybych byl člověk nebo dhampýr, pravděpodobně bych si ten dotek slunce užíval. Ale já jsem Moroj a slunce je mi příjemné jako domácí úkoly. Ale na ty se aspoň můžu vykašlat, což se o slunci v tuto chvíli moc říci nedá. Nemyslím si, že bych se natolik vzpamatoval z toho, že mě zmlátila partička dhampýrů, abych se mohl normálně postavit a odejít někam do stínu. Došlo mi, že tady asi ležím dost dlouho, protože, z lidského pohledu, je už minimálně poledne. Slunce žhne, na tuhle roční dobu možná až příliš. To jsem celý já, strávím noc na slunci zrovna když padají teplotní rekordy. Ten pocit nemizel, ač jsem se snažil ho ignorovat. Pořád tu bylo to nepříjemné pálení, jako když sáhnete na příliš horké topení. Ale kdyby nebylo toho druhého vjemu, pravděpodobně bych tu ležel až do západu slunce. Tohle pálení by mě nedonutilo otevřít oči. A nedonutilo by mě žít.
Ne, to až ten druhý. Jako bych se vznášel. Mým tělem se rozlézal pocit naprosté pohody a klidu. Bylo mi tak dobře, že jsem ani nedokázal myslet na všechny problémy, do kterých jsem se zamotal. Snažil jsem se identifikovat, odkud se to bere. Mezi pálením slunečních paprsků jsem ucítil jemné dotyky. Musel jsem se hodně soustředit, abych je neztratil, ale byly tam. Jemně a starostlivě, a přitom pevně a rozhodně, se mého těla dotýkaly drobné ruce. Jejich prsty byly štíhlé a hladké s pečlivě pěstěnými nehty. Určitě je to dívka. Každé, i to nejmenší, místečko na mém těle, které se s nimi setkalo, se rozplývalo štěstím z toho setkání. Chtěl jsem otevřít oči, abych spatřil svou zachránkyni, ale zatím to prostě nešlo. Musím ještě vydržet. Už jen chvíli.
Bylo mi, jako by mě odvezli do obchodu, uplatnili záruku a dostali mě nazpátek úplně nového. Už mě nebolelo, jak mě ti kluci zmlátili. Ne, že bych to necítil, ale dalo se to zvládnout. Všechno se dalo zvládnout, když se mnou byl můj anděl. Protože ta dívka nemohla být nikdo jiný než můj anděl strážný. Přísahám, že začnu chodit do kostela.
Položila mi studené dlaně na obličej a mně se neuvěřitelně ulevilo, když se nahnula nade mě a zaclonila slunce. Na čele a krku mě šimraly její vlasy, slyšel jsem její dech, cítil, jak její srdce tluče. Byla tak blízko…
Až teď, když zmizela, jsem si uvědomil šílenou bolest hlavy. Rázem zmizel tlak, který mi tlačil mozek z hlavy. A najednou mi bylo úplně dobře, jako bych se vznášel, jako bych létal. Musel jsem ji vidět. Otevřel jsem oči.
Nevím přesně, co jsem čekal, ale určitě ne tohle. Čekal jsem krásného anděla s obrovskými bělostnými křídly. Neskutečnou bytost, která by se na mě usmála a zmizela. Místo toho jsem uviděl krásnou Morojku, která chodila do třídy s Katarinou. Znal jsem ji dobře, protože jsem ji připsal na svůj seznam hezkých holek poměrně vysoko. Ale nevěděl jsem, jak se jmenuje, s kým kamarádí, ani jsem se ji nepokusil sbalit. Nevím proč. Fakt je, že je strašně krásná, vážně moc. Teď, když jsem ji uviděl tak zblízka, jsem si všiml, že oči, o kterých jsem si myslel, že je dokonale znám, jsou úplně jiné. Myslel jsem si, že jsou prostě hnědé. Teď jsem v nich uviděl ty tmavé odlesky, které je činily téměř černými. Vlasy, které rámovaly její obličej, byly černé, jako noc. Pleť měla hladkou a na Morojku hodně opálenou. Dívala se na mě se směsicí strachu a zvědavosti v tom krásném obličeji. Ani jeden z nás nepromluvil. Nebylo potřeba slov.
Ruce jsem měl složené na prsou a ona klečela vedle mě a jednou rukou mě pevně držela na zemi. I přesto jsem se pokusil se zvednout do sedu. Marně. Neměl jsem dost síly a ta dívka vypadala křehčeji, než byla ve skutečnosti. Rázně mě přidržela na zemi.
"Počkej chvíli," zašeptala. Hlas měla příjemný, zpěvavý a sametový. Promluvila tak, abych si všiml jejích bělostných tesáků. To mě překvapilo. Morojové, hlavně dívky, jsou odmalička poučováni, jak se smát a mluvit, aniž by jim byly moc vidět zuby. Chtěla mě vyděsit?
"Byls na tom dost špatně. Hodně jsem ti pomohla, ale musíš být v klidu, aby to k něčemu bylo."
"Je mi horko," zachroptěl jsem. Nepoznal jsem svůj hlas. Kde je medový tenor Alexandra Ivaškova? Obávám se, že tuhle holku budu muset vyškrtnout ze seznamu svých "úlovků". Viděla mě zmláceného a teď mě dokázala přemoct a udržet na zemi. Ne, na tuhle holku dojem neudělám. A přitom je tak krásná.
"Já vím," odpověděla a přesedla si, aby mě zastínila. Vzala mou hlavu do dlaní a dlouho mě hladila po vlasech. Jako matka, která se snaží utišit dítě. "ale musíš ještě chvíli vydržet."
Odevzdaně jsem se schoulil do její náruče. Skoro jsem usnul. Nevím, kolik času jsme takhle mlčky strávili. Ale když se slunce začalo stáčet za budovu a přestalo být takové horko, pohladila mě po tváři a tiše zašeptala: "Vstávej, ospalče. Potřebuju se napít a ty myslím taky. Pojď, pomůžu ti. Máš štěstí, že bydlíš tak blízko k jídelně."
Pomohla mi postavit se a kupodivu to ani nešlo zas až tak špatně. Asi mi vážně nějak pomohla. Přehodila si mou paži přes ramena, která měla podivuhodně široká, jako by trénovala se strážci. Rozhodl jsem se tím nezabývat, stejně jako jsem ignoroval fakt, že mě polomrtvého našla jedna z nejhezčích holek ve škole a teď mě vleče na zádech. Cestou jsme nikoho nepotkali, což bylo jedině dobře, protože tohle by mou pověst asi nevylepšilo. Všichni teď tvrdě spali, dokonce i ti, kteří dnes pořádali nějaké večírky. Nicméně v jídelně bude několik málo dárců, vždycky jich tam pár je, kdyby se náhodou nějaký rozmazlený Moroj v noci vzbudil hlady. Jako teď já.
Dovlekli jsme se až ke dveřím. Znaveně jsem si sedl na schody.
"Počkej prosím," vyrazil jsem ze sebe. Klesla na schod vedle mě a prudce oddechovala. Přece jen neměla takovou fyzičku jako strážci. Chvíli jsme seděli mlčky. Potom jsem se odhodlal ji oslovit. Nechtěl jsem flirtovat, to by v téhle chvíli asi nebylo nejlepší. Potřeboval jsem o ní jen zjistit něco bližšího.
"Děkuju moc…"
"Aurelie," doplnila a usmála se.
"Hezké jméno,"
"Ani ne," zamračila se.
"Co jsi to vlastně udělala? Bylo mi… skvěle. Jak jsi to dokázala?"
Zachmuřila se. Nejspíš o tom nechtěla mluvit. Nebo nesměla. Možná to, co udělala, bylo zakázané.
"Jestli o tom nechceš mluvit…" začal jsem, ale ona rychle zavrtěla hlavou.
"Takže je pravda, že ve škole moc nedáváš pozor." Co s tím má společného škola? Udělala snad něco, o čem bych měl vědět?
"No asi ano. Ne, že bych nikdy nedával pozor, jen prostě občas vypnu."
"Na hodinách o elementech, které neovládáš," nebyla to otázka. O elementech, které nepoužívám…
"Slyšel jsi někdy o éteru?" vpálila mi do očí. Éter. Pátý element, na který jsem pořád nadával. Element, o kterém jsem říkal, že neexistuje. Element, který mi teď nejspíš zachránil život.
"Ty ovládáš éter?" zeptal jsem se přihlouple. Samozřejmě, že jsem znal odpověď. Ale nemohl jsem tomu uvěřit.
"Ano. Někdy je to těžké. Nikdy nevím, co se stane, neumím to ještě úplně ovládat. Ale už je to lepší. Maminka zařídila, že mě učila samotná královna. Hodně mi pomohla. Stejně jako jeden tvůj příbuzný, Adrian. Jsou vážně fajn, oba dva. Je super vědět, že existuje ještě někdo, kdo taky ovládá éter. Hned si přijdu líp." Když jsem ji tak poslouchal, začal jsem proti své vůli pociťovat respekt ke královně. Ve svém volném čase učila obyčejnou holku. Kdyby to neudělala, pravděpodobně bych už nežil.
"Tak pojď, ani éter není nevyčerpatelný a potřebuje dobít." Přerušila mé chmurné myšlenky. Znovu mě podepřela a vydali jsme se po schodech vzhůru. Nikdy dřív mi cesta do místnosti s dárci nepřišla tak dlouhá. Aurelie mě trpělivě táhla sebou, i když na ní bylo vidět, že je vážně unavená. Ani nevím jak, ale dovlekli jsme se do velké místnosti s těžkými závěsy.
Spatřil jsem Maddie. Sakra, úplně jsem na ni zapomněl. Starostlivě si mě prohlížela a bylo na ní vidět, že by se za mnou nejradši rozběhla. Vydal jsem se k ní a svezl se na sedačku. Prudce jsem oddechoval. Zvědavě si mě prohlížela a upevňovala si cop. Beze slova se ke mně přisunula, cítil jsem teplo sálající z jejího těla. Byla roztoužená a netrpělivě čekala na další kousnutí. Nemohl jsem čekat. Hladově jsem se zakousl do jejího krku. Dal jsem si pozor, abych se trefil do původních ran, aby neměla krk moc zničený. Její krev na mě dokonale zapůsobila a vyhnala mi z hlavy Aurelii. Jistě, ona mi zachránila život, ale Maddie? To je něco úplně jinýho.
Pití krve mi nikdy nepřišlo erotické, protože žádná dhampýrka ze školy mi nikdy nedovolila se napít. Ale Maddie a její krev mě dokázaly rozpálit. Moje ruce začaly zkoumat její nahou kůži pod trikem a ona se záhy přidala. Pořád mě bolely její doteky, protože jsem se ještě úplně nevzpamatoval, ale to mě rozvášnilo ještě víc. Opustil jsem ránu na jejím krku, i když jsem viděl, že se jí to nelíbí. Musel jsem si ji šetřit. Začal jsem ji líbat.
Jen bůhví, k čemu by došlo, kdyby nás nevyrušila Aurelie. Přesněji řečeno její hledání mě. Rychle jsem se od Maddie odtrhnul a začal si urovnávat tričko. Na rameni jsem měl čerstvý flek od její krve, ale po útoku těch dhampýrů jsem byl tak zřízený, že si toho Aurelie nejspíš nevšimne. Pokud to teda nebude zkoumat.
"Počkej chvíli," houkl jsem na Aurelii. Musím uklidnit Maddie, tváří se ublíženě. Možná si myslí, že je Aurelie moje holka.
"Poslouchej Maddie," vzal jsem její obličej do dlaní. Snažila se vytrhnout, ale nepovedlo se to. "Miluju tě. Ale ona se to nesmí dozvědět. Žádný upír se to nesmí dozvědět. Rozumíš? Nesmíš to nikomu říct a nikdo nás nesmí vědět. Jinak mě už nikdy neuvidíš."
Hleděla na mě rozšířenýma očima a já v nich viděl strach. Přesto přikývla.
"Rozumím,"
"Já vím," zvedl jsem se. Zamířil jsem pryč a jen slabě zaslechl její hlas.
"Taky tě miluju."
 


Komentáře

1 Kikča ;)) Kikča ;)) | E-mail | 8. května 2011 v 22:15 | Reagovat

Úžasný...! ;D

2 Liss Liss | Web | 9. května 2011 v 15:43 | Reagovat

díky moc

3 tygr13 tygr13 | E-mail | Web | 9. května 2011 v 16:04 | Reagovat

:-D Ahh! :)) Typický Ivaškov! :D
Né, je to hezké, krásné, prostě úžasné!!!! Já se strašně teším na další! :-DD

4 Liss Liss | Web | 9. května 2011 v 16:09 | Reagovat

Díky, díky, díky. :-D

5 natalieannbui natalieannbui | 9. května 2011 v 19:29 | Reagovat

Souhlasím s tygrem13 :-) Je to prostě úžasné. Dneska jsem si přečetla 1. kapitolu a a už jsem se nemohla odtrhnout od monitoru :-D Už se těším na další :-)

6 Liss Liss | Web | 9. května 2011 v 19:59 | Reagovat

díky moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama