Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Změny - 4. kapitola

16. května 2011 v 15:55 | Liss |  Vampýrská Akademie
Bojte se, protože teď se to začíná komplikovat


"Vypadáš líp," řekla Aurelie, když si mě prohlédla. V jejích očích jsem zahlédl záblesk pobavení. Začíná se mi to vymykat z rukou. Já jsem tady ten, kdo se posmívá ostatním a pronáší ironické a sarkastické poznámky.
Zcela nečekaně ke mně přistoupila tak blízko, že mezi námi zůstalo jen pár centimetrů. Vyzývavě se na mě podívala.
"Něco mi dlužíš," zašeptala svůdně a začala si hrát s mými vlasy. Nebylo to nepříjemné, spíš naopak. Chtěl jsem ji. Byla až nebezpečně krásná a sexy. Viděl jsem jí na očích, jak strašně moc chce ona mě, jak zoufale touží po polibku. I přes sebevědomí, které z ní prýštilo, když se mě snažila omámit, na ní bylo vidět, že má strach. Že se bojí, že ji odmítnu. A já jsem nevěděl, co vlastně chci.
Na jedné straně mozek, který říká, že i když je tak krásná, nebylo by příliš správné podlehnout tomu vábení jako jelen v říji. Jsem přece tvor s vyšší inteligencí, nemám jen tělesné potřeby! A na druhé straně touha, ještě podnícená čerstvou krví, jejíž chuť jsem stále cítil na jazyku. Touha, která ze mě udělala téměř nemyslící karikaturu Moroje. Strašně jsem ji chtěl. Toužil jsem po jejím těle a po zahnání psychické bolesti, která mě sužovala. Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem skoro nemohl dýchat. Cítil jsem, že i ona sotva sípe. Bylo to silné, že jsem tomu až nevěřil.
Ale bylo tu něco, co mi nedovolilo ji obejmout, políbit a odnést do pokoje, jak jsem to dělal dřív s každou holkou, která byla aspoň minimálně ochotná. Paradoxně to byla právě ta krev, která mou touhu jen zvyšovala. Nemohl jsem zradit dívku, která mi ji dala. Nemohl jsem si vzít od Aurelie, co mi nabízela. Nemohl jsem, ne potom, co jsem jiné dívce řekl miluji tě. Když jsem to poprvé v životě myslel vážně…
"Netušil jsem, že zachraňuješ životy jen za úplatky. To je vážně šlechetné, jen co je pravda." Odstrčil jsem ji. Potřeboval jsem trochu vzduchu, abych si za tím mohl stát. Když na mě byla přilepená, tak to dost dobře nešlo.
Zatvářila se ublíženě. Ale byla silná, z éterářů si hodně Morojů utahuje. Nedala si nic líbit. Vlastně mi jí bylo líto, ukázala mi svou zranitelnou část a já to zneužil. Začal jsem své rozhodnutí měnit. Ale jen do té doby, než se otřepala z počátečního šoku a změnila výraz obličeje. Zatvářila se prohnaně, ve tváři měla ironický, jakoby sladký úsměv. Stála rovně jako pravítko a snažila se tvářit se, že se nic neděje. Ale já jsem viděl ten vnitřní boj, který s ní cloumal. Pořád mě chtěla, ale nemohla dovolit, abych nad ní měl navrch. Nesměla dát najevo svou slabost, ať ji to bolelo sebevíc.
"Alexandre, jsi ten největší pokrytec, kterého znám. Měla jsem Katarině věřit. Nezasloužíš si žádnou holku! Žádnou! Ale já byla blbá a nevěřila jí. Myslela jsem si, že tak hezkej kluk nemůže být takovej podrazák. Ale opak je pravda! Jak se sebou můžeš žít? Je mi z tebe špatně!" vmetla mi do tváře. Musím uznat, že nevypadla z role . Pořád se tvářila jako dokonale šťastná holka, připravená na flirt a možná i něco víc.
"Tohle už jsem slyšel tolikrát. Nemůžete si vymyslet něco jiného?" Zase stojím pevně nohama na zemi. Poznávám se, Maddiina krev mě posílila a vrátila mi moje sebevědomí. Nenechám se shodit zhrzenou holkou, která se nemůže smířit s tím, že jsem ji odmítl. V tomhle umím chodit. Tohle je situace, kterou znám. Ale přece jen… Ona je vážně hezká, přitahuje mě.
"A co bys chtěl slyšet? Krásné lži, kdy ti navykládám, jak jsi strašně hodnej, milej, chytrej a jak tě strašně miluju?!" Nevydržela to. Žádná to nevydrží moc dlouho, nevím proč. Zaječela a její pečlivě strojená maska byla tatam. Prudce mě chytila za ruku a natáhla ji k sobě dlaní vzhůru. Prsty po ní přejela, téměř láskyplně a něžně.
"Kolik holek jsi už tou rukou hladil, co?" řekla jízlivě. "Tak co, kolik?"
"Takový číslo ani neznáš," odvětil jsem. Vlastně jsem hodně inteligentní a pohotový kluk. Měl bych si to někam zapsat, až mě zase nebude chtít nějaká holka. Abych si připomněl, že já jsem ze všech nejlepší a že ona dělá chybu.
"Vážně? Měl bys přestat holky podceňovat, Alexi." Stiskla mou dlaň tak silně, že to strašně bolelo. Ale nehodlal jsem to dát najevo. Plakala. A pak mě praštila. Hodně. Vrazila mi dlaní přes tvář, až mi vhrkly slzy do očí. Tak tohle nebylo něco, co by si člověk přál zopakovat. Vrazí vám holka, která vás zachránila před jistou smrtí a ještě před chvílí vám dělala milostné návrhy. Potom mě pěstí tvrdě udeřila pod žebra. Kde se všechny ty holky naučily rozdávat rány?
Uchopila mě za bradu a stočila mi obličej tak, aby se mi mohla dívat do očí.
"A teď mě poslouchej! Nebudeš chtít vylízt na veřejnost. Do východu slunce budou všechny holky ve škole vědět, co jsi zač. Kluk každé holky, které ses kdy dotknul, bude vědět, cos udělal jeho vyvolené. Všichni na škole se dozvědí, jaký jsi podrazák. A víckrát se nenajde žádná husa jako já, která by tě zachraňovala před smrtí. Být tebou, tak si balím kufry a podávám expres přihlášky na jiné školy, protože tady tě budou všichni nenávidět, o to se postarám!"
Chytila mě za rameno a trhla jím tak prudce, že se mi zdálo, že už nemůžu mít ruku spojenou s tělem. Vykřikl jsem, tohle bylo vážně moc.
"Alexi?" uslyšel jsem známý hlas. Ne, prosím, ne! Musí se mi Bůh mstít za všechny moje hříchy naráz? Zřejmě ano, protože netrvalo dlouho a Maddie přiběhla s očima navrch hlavy. Pokusila se Aurelii odstrčit, ale byla příliš slabá. Rozběsněná Morojka mě odmítala pustit. Teprve teď jsem pochopil, že nebylo příliš moudré zlehčovat znalosti, které mám o éteru (a které jsou značně děravé.) nevěděl jsem, co dokáže éter způsobit, jak dokáže narušit psychiku člověka. Aurelie vypadala, že se za chvíli (samozřejmě tím, že mě zneužije) promění ve Strigojku. A to jsem zrovna nepotřeboval.
Maddie se po ní vrhla a pokusila se jí vytrhat pár vlasů, což by mě za určitých okolností štvalo, ale teď mi nevadilo, že jí zmizí z hlavy trocha parády na úkor mého utrpení. Ale Aurelie byla strašlivě rychlá, že se mi až zdálo, že musí být napůl Strigojka. Otočila se, ale k mému zděšení mě stále držela za ruku. Nečekal jsem to a Maddie asi taky ne. Zase jsem vyjekl jako malá holka. Jenomže tentokrát to nebylo bolestí, protože tu už jsem necítil. Poprvé v životě jsem se bál o někoho jiného než o sebe. Aurelie chytila Maddie pevně pod krkem a nutila ji, aby se jí dívala do očí. Maddie se tvářila vyděšeně a bylo zcela očividné, že kdyby mohla, nejspíš by už řvala jako pominutá. Ale Aurelie ji držela pevně.
"Je to pro tvoje dobro, abys věděla!" štěkla na Maddie. "Nevím, co po tobě chtěl a co ti nasliboval, ale věř mi, rozhodně to nesplní. Nechápu, proč se Moroj, ještě k tomu Ivaškov, zahazuje s člověkem," poslední slovo vyplivla. Tohle se mi nelíbilo, bál jsem se, že by mohla Madii něco udělat. Ale nemohl jsem zasáhnout. "a nebudu po tom pátrat. Nicméně věř mi, že pokud mu nechceš dělat v posteli ledničku, a já věřím, že nechceš, drž se od něj dál a rozhodně mu nevěř nic, co ti řekne. Je to totiž grázl. Tváří se, jak tě strašně miluje a pak tě odkopne, protože si najde jinou. Buď ráda, že ses to dozvěděla dostatečně brzo. Rozumíš, co ti chci říct? Kašli na něj, ať už ho miluješ sebevíc. Nestojí ti za to. Zblázníš se do něj, budeš na vrcholu blaha, že o tebe má zájem a pak, až budeš ta nejšťastnější holka na světě, ti řekne, žes pro něj vlastně nic neznamenala. Vzpamatuj se a pusť ho k vodě dřív, než to udělá on. Prosím," Aurelie je dosti výřečná, když chce někoho o něčem přesvědčit. A já viděl v Maddiiných očích strach a vztek. Bála se Aurelie, čemuž je těžké se nedivit, ale věřila jí. Možná mě prozradil můj výraz. Možná je to na mně na první pohled vidět, nevím, ale Maddie Aurelii věřila. Ne, že by to nebyla pravda, ale zranilo mě, že si to o mně Maddie myslí. Na druhou stranu jí to nemůžu mít za zlé, nemohla tušit, že ji miluju doopravdy.
A pak udělala to nejhorší, co mohla. Přikývla. Byl to jen nepatrný pohyb, ale Aurelie ji s uspokojením pustila. A mně najednou opustila chuť do života. Tohle jsem si zasloužil, ale i tak mi to přišlo strašně kruté.
Maddii se po tvářích koulely slzy. Zvedla ke mně hlavu a podívala se mi do očí. Chtěl jsem ji přesvědčit, že s ní jsem to myslel vážně, chtěl jsem, aby se uklidnila, aby přestala plakat, protože to byla moje vina. Ale nedokázal jsem nic udělat. Dokázal jsem se jen dívat, jak je krásná a jak mi mizí před očima naše láska. Bolelo ji, že se to dozvěděla. Ale byla silná, stejně jako Aurelie, která mě teď s uspokojením pozorovala. Sakra, asi se stanu knězem.
"Je to pravda?" zeptala se Maddie.
"Ne. I když, vlastně spíš ano" jasně, znělo to inteligentně, jako by to řekl slimák. Ale bylo to upřímné. A to mě děsilo.
"Takže ty to ani sám nevíš. Nevíš, jestli jsi mě chtěl odkopnout nebo ne. Nevadí, to mi stačí. Já už jsem se v životě dost zklamala, nepotřebuju ještě tohle. Pokud si nejseš jistej, co ke mně vlastně cítíš, tak si choď pro krev někam jinam." Otočila se a utekla.
"Maddie!" zařval jsem, ale bylo pozdě. Určitě mě slyšela, ale teď už to nebylo nic platné. Měl jsem jí to říct dřív.
"Už jsi spokojená?" obořil jsem se na Aurelii, která se škodolibě pochichtávala.
"Myslím, že ještě úplně ne," ušklíbla se a konečně mě pustila. Podlomila se mi kolena. "Těš se. A ohledně těch přihlášek. Nedávala bych je blíž než na jižní pól." Zvonivě se rozesmála a odtančila pryč. Na to, jak jsme se sem vlekli, měla poměrně dost energie. A mě napadlo, že i asi poádm jen jednu přihlášku. Do nějakýho pěknýho kotle v pekle, protože jsem si nemyslel, že bych to mohl přežít.
Zvedl jsem se z podlahy a zamířil ven z místnosti. Trochu se vyspím a pak začnu přemýšlet, co dál. Pomalu jsem se došoural až k pokoji. Strčil jsem do dveří klíč, ale nešlo s ním otočit, jako by bylo odemčeno. Vzal jsem za kliku a otevřel. To bylo divné, nikdy jsem nezapomínal zamknout. Opatrně a co nejtišeji jsem vklouzl do pokoje. Čekal jsem všelijaké nebezpečí, od Aurelie po ty dhampýry, co mě venku zmlátili. Ale to, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech.
Na mé velké posteli se svůdně rozvalovala Adelaide. Byla jen ve spodním prádle, které víc odhalovalo, než zakrývalo. Takovou jsem ji neznal. Ale potěšilo mě to. Jakmile zjistila, že jsem přišel, otevřela oči a strojeně zívla.
"Už jsem myslela, že nepřijdeš." Řekla. Nejspíš se snažila působit svůdně, ale vyznělo to spíš lacině. Což mi ovšem v nejmenším nevadilo. Měl jsem v posteli téměř nahou holku, která se ani nezdála být opilá. Taková šance se neopakuje každý den. Rychle jsem zhodnotil situaci a lehl jsem si do postele k ní.
"Co tak najednou?" zeptal jsem se.
"Miluju tě a nechci o tebe přijít. Nechci, aby sis myslel, že o tebe nestojím. Rodiče budou příšerně naštvaní, až to zjistí. Zastávají pravidlo, že holka má ztratit panenství až po svatbě. Nechtěla jsem to porušit. Ale ty mi za to stojíš. Miluju tě, Alexi."
A dál už jsem nedostal prostor nic říct, protože nebylo co. Nebylo správné nechat se od ní svést, ale já jsem po tom psychickém vypětí nemohl dál. Potřeboval jsem ukonejšit a Adelaide mi to nabídla. Sama se obětovala, možná to s ní ještě zkusím.
Vyspí se s tebou a pak tě odkopne. Nehodlal jsem Aurelii udělat takovou radost. Budu s Adelaide chodit. Teď, když se podvolila, by s ní konečně mohla začít být legrace. Navíc, jestli Aurelie dodrží, co slíbila, a já vím, že ano, tak mi Adelaide dá kopačky sama. Problém vyřešen.
Netrvalo to dlouho, než se nám podařilo mě svléct. Já se spoustou zkušeností a ona nezkušená, roztřesená, ale horlivá. Nechal jsem ji, ať mě prozkoumá a občas jí jen správně navedl. Vlastně to byla dokonalá souhra. Nikdy jsem nenechal holce tolik prostoru. Ale Adelaide dokázala vycítit, co se mi líbí.
Na Aurelii, Maddie a ostatní nepříjemnosti jsem rychle zapomněl. Byla tu jen Adelaide a je pravda, že jí bylo hodně. Nebylo to správné, ale řekl jsem si, že ji přece nezneužívám. A nakonec jsem přestal myslet úplně.
 


Anketa

Maddie/ Adelaide/ Aurelie/ Katarina?

Maddie
Adelaide
Aurelie
Katarina

Komentáře

1 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 16. května 2011 v 17:25 | Reagovat

"Kolik holek jsi už tou rukou hladil, co?" řekla jízlivě. "Tak co, kolik?"
"Takový číslo ani neznáš," odvětil jsem.
Tak to je naprotsto dokonalá hláška!!!! :-D Moc se mi to líbí, jako vždycky! jen ta mrcha Aurelie.... Doufám, že se jí něco stane a že se Saša :-D vzpamatuje ;))

2 Liss Liss | Web | 16. května 2011 v 21:25 | Reagovat

Díky moc. Však uvidíš, co jí udělám. :-D

3 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 17. května 2011 v 18:33 | Reagovat

Doufám, že budeš mučit! :-D

4 Liss Liss | Web | 18. května 2011 v 7:32 | Reagovat

nevim, nevim, uvidíme :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama