Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

13. kapitola

3. června 2011 v 8:32 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Ano, je to tady. Osudová třináctá kapitola...


13. Amy
Ten kluk, Emilio, mě i Kennyho táhne rozlehlým domem. Chodba je dlouhá a její zdi jsou obloženy dřevěnými parketami. Podlaha je pokryta studenými černými dlaždicemi, ze stropu visí velký starý lustr s křišťálovými ozdobami. Jinak je to tu naprosto strohé, ale přitom kouzelné, záhadné a krásné.
Znovu si prohlížím našeho věznitele. Emilio není příliš vysoký, ale svaly mu narostly slušně. Má hodně tmavé hnědé vlasy, které mu úplně skvěle trčí na všechny strany, veliké hřejivé a inteligentní oči, úzký nos a svůdný úsměv. Myslím, že kdybych se s ním setkala za jiných okolností, pokusila bych se z něho dostat víc. Ale obávám se, že teď není vhodná chvíle na flirtování. Kenny jde s hlavou skloněnou, ale já vím, že tak snadno se nedá. Má Bell rád nade všechno na světě a určitě by se tak snadno nesmířil s tím, že ji Emilio zabije. Nejspíš už plánuje, jak ji odsud dostane. Doufám jen, že si vzpomene i na mne.
Naráz se zastavuje u dveří, které vypadají jako vchod do protiatomového krytu. Dlouhými prsty hbitě mačká kombinaci čísel, kterou jsem nepostřehla, a dveře se otvírají. Rozhodně se ale zdá, že ten kód nebyl celý, protože Emilio na dveře nechápavě hledí. A hlavně na dívku, která ze dveří vyšla. V rukou nese spoustu všelijakých krámů a zděšeně se krčí. Ať už dělala uvnitř cokoli, Emiliovi se to asi líbit nebude.
"Julietto?" otáčí se k ní. Ona není schopna slova a jen tak kouká. Je hezká, ale únava její krásu trochu ruší. Kolem očí má černé kruhy a na tváři dlouhý a ošklivý šrám. Snaží se skrýt rány na rukou, které mi připadají, jako by je způsobily lidské čelisti. Asi blouzním.
Emilio mě hází dovnitř tak prudce a nečekaně, že klopýtám a chvíli mi trvá, než se dokážu zase orientovat. Kenny je na tom lépe, i když jsem si všimla, že mu Emilio dal pořádnou herdu do zad. Je tady pořádná zima, takže mě Kenny bere kolem ramen. Jsem ráda, za tu trochu tepla, kterou mi dává, ale doufám, že si to nějak špatně nevyloží. Vím, že se mu líbím a je mi líto, že já ho beru jen jako dobrého kamaráda.
Emilio se hrne hned za námi. Zlostně vrčí, mě ani Kennyho to ale ani v nejmenším nezajímá, protože jsme společně spatřili to, v co jsme ani nedoufali. Bell se ustrašeně choulí na zemi a vypadá tak nějak jinak než si ji pamatuji, ale jinak je v pořádku. Patrick, který sedí vedle ní, vypadá o dost hůř. Nevím proč, ale zdá se mi, jako by zranění, která má Patrick, byla identická s těmi, jež jsem viděla na těle té dívky venku. Ale to přece není možné!
"Bell!" křičí Kenny, který se probral jako první. Několika rychlými kroky se k ní blíží a mě táhne za sebou. Pevně ji objímá a mně náhle chybí teplo jeho těla.
"Proč jsi odešla? Měla jsi čekat, než někdo přijde a ne odcházet." Kenny plácá hlouposti. Z výrazu Bellina obličeje je mi jasné, že ho ráda vidí, ale o něco méně příjemný je fakt, že ji za chvíli nejspíš uškrtí.
"Taky tě ráda vidím, Kenny, ale už mě můžeš pustit." Vydává ze sebe z posledních sil a já doufám, že Kenny její výzvu pochopí dřív, než z ní vytlačí všechen vzduch. Díky bohu se od ní odtrhává jen pár vteřin poté. Přistupuje ke mně a objímá mě. Na chvíli se mi zdá, že je začátek školního roku a my se zdravíme po prázdninách, kdy jsme se neviděly. Samozřejmě jen na okamžik, než se mě dotýká chladná atmosféra tohoto supermoderního žaláře.
"Co je zač?" šeptám jí do ucha a doufám, že mě pochopí.
"Proč se mě nezeptáš sama, Amando?" ozývá se Emilio a pokládá mi ruku na rameno, čímž mě odtrhuje od Bell. Amando mi nikdo neříká, pro všechny jsem prostě Amy. Jak mohl vědět, že se tak jmenuju?
"Máš opravdu velmi zajímavou mysl, Amy. Jsi vážně pozoruhodné děvče, víš to?" prudce si mě otočil k sobě a zahleděl se mi do očí. "Takže si teď zahrajeme malou hru. Ty se pokusíš přemluvit tady svou kamarádku, aby nějakým způsobem zabila nevlastního tatíka tohohle… ehm… kluka, a já tě možná pustím. Co ty na to?"
"Nemám nejmenší ponětí, o čem mluvíš." Říkám po pravdě. Začíná se to nějak zamotávat nebo co. Zabít někoho? Dělá si ze mě srandu, ne?
"Ale kdepak, myslím to zcela vážně. V našem světě není vražda nic mimořádného. Ale ona má schopnost, která toho, koho chci zabít, zlikviduje během pár vteřin. Její největší zbraní je její kůže. A ona je mou největší zbraní a proto ji potřebuji. A tebe potřebuji, abych ji k tomu donutil. Pravděpodobně by stačil tady nula, ale ty jsi moje pojistka. Tolik jsem o tobě slyšel, Amy. Nemohl jsem odolat." Prsty mi přejíždí po tváři a jeho dotyk mě úplně paralyzuje. Slyšel? Co o mně mohl slyšet? Pochybuju, že by mu Bell o mně vykládala.
"Ach Amy, ani nevíš, co všechno se v tobě ukrývá. Až tady vyřešíme tu situaci, která není příjemná pro nikoho, budu ti o tom vyprávět. Budu ti vyprávět, kdo jsi doopravdy. Všechno ti povím, slibuju. Ale nejdřív si promluv se svou rozkošnou kamarádkou, já si půjdu něco vyříkat se svojí sestrou." Pouští mě a moje tělo okamžitě protestuje. Ačkoli mi ten kluk nařídil, že mám donutit svou nejlepší kamarádku zabít člověka, nedokážu mu upřít, že mě přitahuje. Nedokážu to ovládat, je to silnější než já. Neměla bych po něm toužit, ale srdce říká něco jiného. Táhne mě to k němu silněji než k Patrickovi, i když nedokážu přesně říct proč.
Opouští místnost, kterou zvenčí zamyká tím kódem, který je rozhodně delší než ten první. Ještě chvíli nepřítomně hledím na dveře, než ke mně přistupuje Bell.
"Amy, je mi to moc líto." Nechápavě na ni zírám. Co to proboha říká? Všímám si, že si vyměnila pohled s Patrickem. Ten jen bolestně kýve hlavou a odvrací se. Bell mě objímá. Prudce se nadechuje a vydechuje.
"Měli byste to vědět," říká a otáčí se i na Kennyho. Začínám se bát, když se dívá takhle, není většinou o co stát.
"Já a Patrick… nejsme normální lidi. Počkej, Kenny, vysvětlím to." Zvedá ruku a umlčuje proud otázek svého bratra. "Patrick, Emilio i Julietta, ta dívka na chodbě, jsou upíři." Valím na ni oči. Čekala jsem leccos, od dotazu, jestli jí půjdu za svědka, po nabídku, zda budu kmotrou jejich dítěte, ale tohle určitě ne. Všímám si, že Kenny hledí ještě nedůvěřivěji než já a ošklivě se dívá na Patricka. Jestli ho do teď neměl rád, nyní pravděpodobně spřádá plány, které končí dýkou v Patrickových zádech.
"Amy, ty jsi vážně zajímavá, věř mi." Usmívá se Patrick, i když je vidět, že ho to stojí nemalé úsilí.
"Takže ty teď chodíš s upírem?" syčí Kenny a jeho výraz jasně prozrazuje, co si o tom myslí.
"Ehm…" Bell tak docela neví, co odpovědět. Je mi divné, že se nečervená, v takových chvílích vždycky rudne. Teď to vypadá, jako by nemohla.
"Počkat!" vykřikuji náhle. "Říkalas, že ty taky nejsi člověk. Co jsi zač, Bell?" Na vteřinu, kdy si myslela, že ji jen chci uchránit před nesmyslným ochraňováním ze strany bratra, jí zajiskřily oči. Teď zase jen klopí hlavu k zemi.
"Víla," šeptá skoro slyšitelně. Víla…
"Nemají víly křídla?" ptá se Kenny a mně se to náramně hodí, protože to by mě taky zajímalo.
"Jsem víla teprve pár hodin, Kenny! Budu mít křídla. Ale už teď mi vadí ta bzučivá věc na zdi, bolí mě z toho hlava. Potřebuju odsud vypadnout. Nějaké nápady?" ptá se sarkasticky. Vážně je jiná. Taková surovější, hrubější, méně lidská.
"Vílou se staneš?" pokládám otázku, protože mě to fascinuje a nedokážu to vypudit z hlavy.
"Ano. Ale musíš mít potřebný potenciál, myslím, že to znamená, že jsi měla buď jednoho rodiče upíra a jednoho člověka, nebo jednoho víla a jednoho upíra. Když máš dostatečný potenciál, musí se tvoje krev smísit s krví upíra, třeba tak, že se z něj napiješ a potom se pořezat stříbrem, aby se atomy stříbra dostaly do tvého těla. Vlastně to není tak těžké." Odpovídá Patrick, protože se zdá, že Bell ho poslouchá stejně pozorně, jako já.
"Počkej, ta část s rodiči… říkáš, že minimálně jeden musí být upír? Nechci být hnusná nebo tak něco, ale kdo z tvých rodičů je upír, Bell?" Vážně mi nedošlo, že je to pitomost. Vážně mi nedošlo, že bych se neměla ptát na něco takového. Až teď, když je to venku, mě uhodila do tváře moje vlastní blbost.
"To je právě to, co nevím." Šeptá Bell smutně. Je mi jasné, že se jí nezamlouvá myšlenka, že by nebyla dcera svého táty, kterého má vážně ráda.
"promiň, já nechtěla." Omlouvám se, i když je mi jasné, že teď už nic nespravím.
"V pořádku," usmívá se Bell. Je to vážně silná holka. Všímám si, že Kenny se nesměle třese.
"Nevím, jestli jsem tomu dostatečně porozuměl, ale neznamená to náhodou, že když jsem Bellino dvojče, mám taky potenciál? Protože jestli ano, to se jako proměním ve vílu s křidýlkama a kouzelnou hůlčičkou a budu vyměňovat zuby za peníze? Jako ne děkuju, já jsem celkem rád kluk." Ozývá se nakonec. Myslím, že kdyby neměl Patrick pokrytý celý hrudník drobnými řeznými rankami, začal by se šíleně chechtat. Bell se smutně usmívá, protože nemá náladu se smát. A já se klátím pod náporem šíleného záchvatu děsivého řehtání.
"No, Kenny, obávám se, že tak to není. Tvoje sestra nebude vyměňovat zuby za peníze, neboj se. Navíc, pokud tě někdo nepromění způsobem, který jsem popsal, zůstaneš člověkem a sklátí tě první náznak vážnější nemoci nebo úrazu." Patrickovi tečou po tváři slzy smíchu, Bell si bratra zvědavě prohlíží a Kenny vypadá ještě zmateněji než předtím.
"Tak dost! Vidím, že se tady výborně bavíte, takže jsi už jistě přemluvila svou kamarádku, aby vyhověla mému přání, viď Amando?" Emilio se na všechny kolem zlostně mračí. Dveře nechal otevřené a těsně vedle nich stojí jako stín ta dívka zvenčí.
"Nebudu Bell k ničemu nutit. Pokud to chce udělat, udělá to, pokud nechce, co já s tím nadělám?" Dívám se mu pevně do očí. Mračí se na mě, ale je mi jasné, že něco takového očekával. Jako by se mu líbilo, že mu vzdoruju. Začínám z toho být moudrá jak bublina v kýblu.
"Věděl jsem, že budeš taková, Amando. Přesně jako tvůj otec. Ale dost vzdoru, jsi nesmírně statečná, ale teď už toho nech. Nechceš snad, abych tady toho krasavce seznámil s mým přítelem." Jediným rychlým a elegantním pohybem vytahuje z kapsy velkou zdobenou dýku a přitahuje si Kennyho k sobě. Bez náznaku emocí mu ji pokládá na krk.
"Stříbro. Krásný kov, viď Amy. Úžasně ostré a přitom krásné. Jak se asi bude líbit tvé krvi, Kennethe?"
"Ne," sténá Kenny. Myslím, že si právě teď přehrává v duchu celý svůj život, jestli se někdy nedostal do styku s upíří krví.
"Ale, ale. Takže my už jsme dostali informace?" Emilio si zálibně prohlíží rytinu na okraji čepele.
"Proč by mi to mělo vadit? Dělej si s ním, co chceš." Doufám, že moje blafování neprohlédne. Když jsme ve škole hrávali poker, vždycky jsem vyhrála. Nikdo to psychicky nevydržel. Umím se i s prázdnýma rukama tvářit, že mám royal flush.
"A co třeba tenhle? Myslel jsem, že ho ušetřím, ale když chceš." Pouští Kennyho na zem a přikládá dýku k Patrickovu krku. S tím rozdílem, že u něj se rozhodně nedrží zpátky. Na krku se mu objevuje nová rána. Křičí bolestí a já mám pocit, že to prostě nemůže vydržet. To stříbro asi není obyčejné. A zároveň s ním sténá bolestí i ta dívka a svíjí se bolestí. Na drahém svetru, který má na sobě, se rozlévá čerstvá skvrna od krve. Tak tohle vážně není normální.
"NE!" křičí Bell a vrhá se na Emilia. Ten si jí všímá teprve tehdy, když mu strhla stranou obě ruce. Nevěděla jsem, že má Bell takovou sílu. Spíš jako by ho její dotek bolel.
"Udělám to! Jenom je nech jít. Slyšíš?" křičí mu do ucha a v jejím hlase je slyšet patrný strach.
"Na to už je pozdě. Tebe pustím. Až se vrátíš s důkazem, že jsi to pravdu udělala, pustím tyhle dva." Ukazuje na mě a Kennyho. Mám takové neblahé tušení, že to, co řekne teď, nebude zrovna hezké. "Tenhle mi už hodně dlouho pije krev. Měl jsem ho zabít už před sto lety. Ale neměl jsem čisté stříbro. Tohohle chcípáčka už nezachráníš. Ale jim můžeš zajistit život. Rozmysli si to."
"Ne! To nemůžeš myslet vážně! Nemůžeš ho zabít!" syčí Bell.
"A proč bych nemohl?" dívá se na ni a sladce se usmívá. Tak tohle není podle mých představ. A je to moje vina. Nemůžu mu dovolit, aby Patricka zabil. Musím jim zajistit možnost útěku, třeba proklouznou kolem té dívky u dveří. Vidím, jak se Emiliovi napínají svaly v paži, a rozhoduji se jen chvíli.
Vrhám se do cesty stříbrné dýce. Čekám příšernou bolest a ta taky přichází. Ta rána byla celkem přesná, dýka mi vězí hluboko v břiše.
"AMY!" křičí naráz Kenny, Bell a Emilio. Patrick se zvedá a bere za ruku Bell, ačkoli je evidentní, že ho to bolí. "Pojď!" křičí na ni. "Ne!" protestuje Bell. "Věř mu," ozývá se ta dívka. "Emilio se o ni postará. Nenechá ji zemřít. Ale vy musíte utéct, rychle." Patrick využívá Belliny nepozornosti a vleče ji pryč.
"Amy, drž se! Nesmíš mi umřít. Ne teď, když jsem tě konečně poznal. Vydrž, Amando! Julietto, obvazy! Rychle!" přestávám vnímat, co se děje kolem, takže mě ani nepřekvapuje, že se v Emiliových rukách objevují hromady obvazů, kterými se mi rychle snaží ucpat ránu. Za jeho zády vidím, že ta dívka drží Kennyho, který něco nesrozumitelného křičí.
Zavírám oči. Měla jsem hezký život a ten teď končí. Nelituju, že jsem to udělala, ale je mi líto, že už se nemůžu rozloučit s Bell. Ale na tom už teď nezáleží. Emilio mě ještě jedenkrát probouzí.
"Amy, neumírej. Udělej to pro Bell, pro kohokoli. Udělej to pro svého tátu! Udělej to pro mě!"
A pak konečně utichá. Smrt nakonec není tak hrozná.
 


Komentáře

1 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 3. června 2011 v 16:02 | Reagovat

8-O  8-O  8-O  8-O
Si děláš kozy ne?! Kde je doprčic další kapitola, když jí potřebuju?! :-D
Tímto přehnanýn výjevem se Ti opět klaním! Hej, mě se strašně líbí, jak do těcj vět vkládáš vtipné poznámky a tak, to se mi nehorázně líbí! :-)

2 Liss Liss | Web | 4. června 2011 v 20:46 | Reagovat

Děkuju moc. Další kapitola je zatím jen v mé hlavě, i když nevim, kterou z paralelních dějových rovin sem dám dřív. :-D

3 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 4. června 2011 v 22:17 | Reagovat

Para rov... cože? Ty si na mě moc chytrá holka :-D

4 Liss Liss | Web | 5. června 2011 v 13:58 | Reagovat

prostě dvě další kapitoly - jedna z pohledu Bell nebo Patricka a druhá z pohledu Kennyho. Jen nevím, kterou sem mám dát dřív. :-D  :-D

5 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 5. června 2011 v 14:35 | Reagovat

Já jo! :-D

6 Liss Liss | Web | 5. června 2011 v 19:09 | Reagovat

A že já vím, kterou myslíš :-D  :-D

7 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 6. června 2011 v 19:32 | Reagovat

:-D Určitě to víš! :D

8 Tigris Tigris | Web | 6. listopadu 2011 v 15:11 | Reagovat

Ten milostný hexagon je dokonalý. A ten konec! *smeká neexistující kloubouk* :-D

9 Liss Liss | Web | 6. listopadu 2011 v 16:31 | Reagovat

Děkuju moc. hexa... *sbírá znalosti z chemie*... šest? No, ono se to ještě zkomplikuje, takže plánuj další počítání :DDD

10 Jannie Jannie | Web | 13. srpna 2012 v 10:33 | Reagovat

Co to má jako být? Kdo je vlastně ten Emilio kruci? :D Já se z toho zblázním. Je to tak zamotané, sotva v tom vyznám, ale z nějakého důvodu musím číst dál. Amy je mi líto, jestli vážně zemřela.

11 Liss Liss | Web | 13. srpna 2012 v 19:51 | Reagovat

:D jsem ráda, že jsem tě zmátla. Emilio je komplikovaná postava, snažila jsem se mu vymyslet další rozmaěr, aby nebyl jen prostoduchý hajzlík. :-D

12 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 5:46 | Reagovat

Díky moc!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama