Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

14. kapitola

14. června 2011 v 17:33 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Za novou kapitolu vděčím především šlechetnosti mé učitelky z IVT, která po nás v hodině překvapivě nechtěla vůbec nic.


14. Bell
Nechtěla jsem ji tam nechat. Vážně ne, ale Patrick mě vleče pryč, jako bych vůbec nic nevážila. Mám na sebe příšerný vztek, všechno jsem pokazila. Ze všech lidí si zrovna Amy rozhodně nezaslouží umřít. Celé dětství prožila ve strachu z otčíma, který bil ji i její maminku. Teprve nedávno se vymanily z té hrůzy, a teď žily šťastně spolu s Lionelem, o kterém Amy vždycky mluvila jako o svém tátovi. Smířila se s tím, že jí máma nepoví, kdo je jejím pravým otcem.
A teď je všechno špatně. Všechno jsem pokazila. To jsem nemohla jednoduše kývnout? Co je na tom, nikdo se nedozví, co se stalo. Navíc mi mohlo dojít, že Emilio neustoupí. Jenom zařídí, abych to opravdu udělala, a to jakýmikoli prostředky. Je mi jasné, že teď s Patrickem stejně utíkáme k jeho domu. Utíkáme, abych mohla udělat, co po mně Emilio chtěl.
Ve skutečnosti ho vlastně lituju. Jen občas, ale přece, na něm vidím, že je zoufalý. Nechce mi ublížit, ale prostě neví, jak dál. Náznakově jsem v jeho očích viděla taky podivné záblesky, které by v normálním oku být neměly. Mám takové zlé tušení, že Emilio na tom není psychicky úplně dobře. Lidově řečeno, trochu mu hrabe. Jenom doufám, že si s ním Pussy jen nezahrává. Jasně, pokusil se zabít Patricka a tak, ale tohle bych nikomu nepřála. A obzvlášť ne bláznovi.
"Bell, nerozumuj a poběž." Ani jsem si nevšimla, že Patrick pustil mou ruku. Teď ji opět pevně svírá a já jen na zlomek sekundy vidím, jak má celou kůži jako od popálenin. Zapomněla jsem, jak těžce jeho tělo snáší můj dotek, a nejraději bych si dala facku. Všem jen ubližuju. Pouštím se ho a odhodlaně se rozbíhám vpřed. Nevím, jak dlouho to moje plíce vydrží, ale snažím se běžet plynule a nezrychlovat, protože to je to nejhorší, co můžu udělat. Všímám si, že ačkoli už běžíme poměrně dlouho, necítím žádné známky únavy a dýchám zcela pravidelně. Nevím proč, ale běh i přijde úplně přirozený a ani mě po něm nebolí nohy, jako obvykle. Chvilkami jako bych se ani nedotýkala země, když se soustředím, zjišťuju, že zůstávám nad zemí déle, než je normální. Rozhoduju se tím příliš nezabývat, pořád jsem se příliš nesžila s představou, že nejsem normální.
Je to takový divný pocit, vědět, že nejsem dcera jednoho ze svých rodičů. A tipovala bych to spíš na mamku, protože té nejsme já ani Kenny vůbec podobní. Je to takové… Kenny!
"Patricku!" zastavuji se prudce, "Kenny! Nechali jsme ho tam! Musíme se vrátit!" Otáčím se, abych se rozběhla, ale Patrick mě zastavuje.
"Nepůjde s námi, Bell. Rozhodně ne se mnou. Myslí si, že je to všechno moje vina a má pravdu. Nesvěřil by mi ani pohřeb křečka. Myslím, že ho už tak stojí dost sil vydržet pomyšlení na to, že jsi se mnou. Amy by nikdy neopustil, takže se nemusíš bát, že by se sebral a běžel s námi. Julietta ho chtěla vyhodit, ale nepovedlo se jí to. Tys byla nerozhodná mezi mnou a bratrem s nejlepší kamarádkou. On nemá, proč by utíkal. Kromě toho, že Amy miluje, má pocit, že ti musí poskytnout prostor k útěku, takže Emiliovi nejspíš ztropí pěknou scénu, a ví, že si poradíš. Poběž, ať to není k ničemu." Nečeká na odpověď a rozbíhá se. Nezbývá mi nic jiného, než ho ostrým sprintem dohnat, i když z toho nejsem úplně moudrá.
Věděla jsem, že se Kennymu Amy líbí, probírali jsme to mockrát. Já jsem vážně chtěla, aby ti dva byli spolu, ale Amy brala Kennyho jako bráchu, stejně jako já byla její sestrou. A teď je všechno pryč… Nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát. Ještě před měsícem jsem byla obyčejná jako chodníková dlaždice a teď utíkám s upírem před jiným upírem zabít třetího upíra. Je to absurdní jak mexická telenovela.
Ani nevnímám, jak rychle běžím, dokud jsem nestanula na konci tiché a klidné vilové oblasti a nespatřila auta, která nejela tak rychle, jak se mi obvykle zdálo. Běžíme s Patrickem po chodníku, téměř stejně rychle jako auto vedle nás. Napadá mě, co si asi myslí řidič, ale snažím se na to moc nemyslet. Musíme utéct Emiliovi. Patrick běží v čele a kličkuje ulicemi. Mám pocit, že to trochu obíháme, ale věřím Patrickovi a doufám, že ví, co dělá. Když vidím, školu, zaplavuje mě vlna podivných emocí. Co je dneska vůbec za den? Podle toho, že je Slunce poměrně vysoko na obloze poznávám, že bude okolo poledne, takže pokud je všední den, nebylo by úplně nejvhodnější, abychom se potulovali kolem školy. Nadechuji se, abych to sdělila Patrickovi, ale on jen přikyvuje.
Začínám se ocitat mimo známé území, když Patrick vbíhá do druhé vilové čtvrti. Upíři mají vážně divný smysl pro výběr místa k žití. Já bych se tu bála, je tu podivné ticho. Jako by každý soused sledoval, co udělá ten druhý. Je to jako z těch ulítlých filmů, každý sleduje, jak zelený má soused trávník, a když víc, vezme zelenou barvu a natírá. Škrábou si navzájem kapoty aut, čistí okna, aby na nich nebylo ani smítko, natírají ploty několikrát do roka. Nechápu, jak v tom někdo může dobrovolně žít.
"Je to ještě daleko horší, než si myslíš, Bell. Možná kdybych tu nežil jako otrok, ale takhle. Je tu strašně." Patrick se na mě smutně usmívá. "Je tak jednoduché cítit tvé myšlenky a pocity. U většiny lidí stejně cítím jen ty nejhlavnější a nejaktuálnější, ale tvou mysl dokážu zkoumat do hloubky. Nestahuj se. Je to krásné, mám pocit, že k někomu patřím. Je to stejný pocit, jako když jsem ztratil rodiče a uvědomil si, že Margareth není ďábel v lidské podobě, který mě přišel zničit. Bell, prosím tě. Neopouštěj mě. Nech mě cítit tvou blízkost a pomáhat ti. Nech mě nahlížet do tvého nitra, sdílet s tebou problémy i radosti." Stojí blízko ke mně a je zcela pohroužen do vlastních myšlenek, že si ani neuvědomuje, jak na sebe naše těla reagují, a objímá mě. Nevím, jak to dokázal vydržet, ale já jsem teď nejšťastnější člověk nebo spíš víla na světě. Cítím jeho tělo na svém jako studený závan a i když ho vnímám spíš jako měkký kus ledu, než jako kluka z masa a kostí, ale pořád to nebolí. Jeho obličej se kroutí bolestí, ale Patrick mě nepouští.
"Neopustím tě, slibuju. Miluju tě a budu ti oporou, pokud to jen trochu půjde." Odpovídám a opírám si čelo o jeho hrudník. Kašlu na to, že je to jako scénka z nějakého starého filmu. Kašlu na to, že by se všichni mí spolužáci smáli tomu vyjadřování. Všechno, co jsem řekla, myslím vážně.
Všímám si, že sebou Patrick bolestně cuká a raději se odtahuji. Nedělám to s lehkým srdcem, ale musím se ovládnout.
"Budu ho muset zabít, že ano?" ptám se naráz. Nedokážu čekat a ničím tu krásnou chvíli. Ale ta blízkost a neodkladnost toho úkolu mě k tomu nutí.
"Budeme," dívá se mi hluboce do očí. Přeji si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Ale vím, že to se nestane a jako bych slyšela Emilia a viděla tu jeho hroznou dýku, která už toho napáchala víc než dost. Mám strach. Pořád čekám, kdy se objeví to jeho porsche a smete mě. A odnese mě daleko od Patricka a už ho nikdy neuvidím… Sklápím zrak a z očí mi teče jediná slza.
"Bell, neplač. Emiliovi bude chvíli trvat, než nás vůbec odejde hledat. Jsem si naprosto jistý, že mi teď nejsme úplně na vrcholu jeho seznamu priorit. Potom mu bude chvíli trvat, než nás najde. Mezitím už bude po všem. Věř mi." Jak bych mu mohla nevěřit?
"Který… který z těch domů…" nedokážu to ze sebe dostat. Pořád nemůžu uvěřit, že Patrick bydlí v jednom z těch příšerných domů ve Čtvrti snobů. Je to asi tak uvěřitelné jako peroxidová barva na vlasy. Prostě to není možné, ať už mozek říká cokoli.
"Až ten na konci. Pojď za mnou." Přechází po chodníku a jen na chvíli vypadá normálně. Vychutnávám si ten pohled, když vidím, jak se na mě usmívá. Nevím, jak je to možné, ale ty spousta zranění ho udělala svým způsobem krásnějším, než je. Vypadá podstatně víc jako neohrožený ochránce dívek než jako sladký chlapeček balící holky na střední škole. Nevím, jak zmíněným holkám, ale mě se tak rozhodně líbí víc. Když se neskrývá a je tím, kým má.
"Pojď. Vysvětli mi prosím, proč ti tak záleží na tom, kde bydlím. Není to jedno?" Otáčí se a velký dlouhý svetr od Julietty kolem něj víří pod poryvy silného červnového větru, který ohlašuje příchod bouřky. To mi opravdu ještě scházelo. Ráda se na déšť dívám, ale že bych chtěla trávit čas v bouřce, to asi ne. Černé vlasy má Patrick o něco delší, než si pamatuji a oči mu jiskří nějak jinak, jako by je měl ještě modřejší. Vlastně si až teď všímám, jak se za ten měsíc, co jsem ho neviděla, změnil. A nemůžu si nevšimnout, že zhubnul. Vážně se hodně změnil. Jak asi vypadám já? Tedy kromě toho, že mám na sobě měsíc stejné pyžamo a vlasy jako protažené větrákem.
"Já nevím. Ale tady k těm lidem jsem vždycky cítila odpor. Možná za to může závist, nevím… Každopádně už když jsem byla maličká jsem nesnášela filmy o lidech z vilových čtvrtí, kteří využívají svých peněz, aby udělali univerzitu, i když jsou hloupí. Jasně, většinou dopadli špatně, ale já jsem ty filmy nedokázala vydržet."
"Ty jsi vážně legrační, víš to vůbec?" směje se a čeká na mě. Rychle ho doháním a jdeme bok po boku. Nechce se mi přerušovat ten krásný okamžik, kdy se můžeme tvářit, že se nic neděje, ale nedokážu svoje obavy skrýt.
"Nepřijdou na nás policajti? Chci říct, někdo přece bude Richarda hledat, ne? Kdyby to bylo bez rizika, zabil by ho Emilio už dávno. Takže otázka není jestli, ale jak rychle. A pravdu!"
"Ale Bell, tak to není. Emilio ho nemůže zabít, leda by si na něj někde počkal. Ale to mi samozřejmě není jasné kde, protože Ricardo se nikam nehne, pokud tam není dost lidí. Emilio nemůže vstoupit do domu jiného upíra. Ani já ne. Kamkoli, kde žijí upíři a vílové, potřebujeme přímé povolení majitele. Obyčejných lidí se to netýká, to by vypadalo divně. Emilio by do našeho domu nedostal ani kdyby bůhvíjak chtěl."
"A co Josephin? Ta ho nemohla pustit dál? Nebo ty?" začíná se mi ze všech těch věcí okolo upírů točit hlava. Už si ani pořádně nepamatuju, co jsou mýty a co je skutečnost.
"Mezi upíry panuje přísná hierarchie. Jeden z nich je vždy v daném společenství a hlavní a jen ten může vydat povolení ke vstupu do domu. A to je v našem případě Ricardo. Jediná výjimka platí v případě, že je upír do domu přinesen proti své vůli. Jedině tak jsem se dostal do Emiliova domu, i když je možné, že Dolore to všechno ví a povolení by mi dala."
"Dolore je Emiliova co?" ptám se. Tyhle meziupírské vztahy mi nejsou úplně jasné. Přijde mi, že žádný upír nemá skutečnou rodinu.
"Něco jako ke mně Ricardo. Zdál se ti krutý? Tak to neznáš Dolore. To jméno si vzala až poté, co se stala upírkou." Dolore. Bolest. Jasně, všechno chápu.
"Ale někdo ho bude hledat, ne? Přece tu musí mít trvalé bydliště a chodí mu pošta, ne? V takovém Beverly Hills asi těžko žije, aniž by o něm někdo věděl. Je vůbec nějaká šance, že dokážeme zmizet?" Nějak mi pořád nedochází to, co je Patrickovi evidentně úplně jasné.
"Ricardo je… jak to říct… velmi tajemný člověk. Říkal jsem ti, co všechno zařídil. Všichni ví, že v tom domě někdo žije, ale když na to dojde, není nikde na úřadě zapsané kdo. Když jeho tělo potom uklidíme, a to bude s tebou snazší než si myslíš, nikdo po něm pátrat nebude. Teda aspoň žádný člověk."
"Therése," napadá mě.
"Ano. Kdo jiný?" odpovídá smutně. "Obávám se, že nemáme na vybranou. Budeme je muset zabít oba." Oba. Začíná to být čím dá zajímavější.
Najednou se Patrick zastavuje. Dochází mi, že jsme právě na konci ulice a začínám se třást. Takže tohle je dům, který chtějí všechny holky ze školy vidět zevnitř. Jasně, už chápu. I kdyby jim Patrick přišel stokrát ošklivý (ale pochybuju, že by se nějaká taková našla), po tomhle domě touží určitě všechny. Přesně prototyp domu z titulní strany časopisu Ideální bydlení. Líbí se mi asi tolik jako písemka z fyziky, ale věřím, že ten přepych a luxus, ze kterých přímo čiší nevkus, holky přitahuje. I když nechápu proč. Viděli jste někdy domeček pro Barbie? Tak přesně takhle vypadá stavba přede mnou. Jenom místo příšerně ošklivé růžové má omítku nevkusně fialovou. Z té spousty balkónků, výklenků, vikýřků a sposty různých jiných "ozdůbek" se mi chce zvracet. Jak může někdo v takovém domě žít, to vážně nechápu. Vidím, že Patrick se mým myšlenkám a názorům směje, ale nic neříká. Vlastně není co.
"Tak jdeme na to?" vypadává ze mě dřív, než si stačím uvědomit, že jsem tím potvrdila, že jsem rozhodnutá zabít dva lidi, nebo u toho umřít.
"Ne tak rychle. Ti dva rozhodně nejsou žádní pacifisti. Budou se bránit. Jakej máš plán? Naklusat tam a říct: ´Dobrý den, my jsme vás přišli zabít´?" Myslel to v žertu, ale mě se to dotklo. Má mě za nějakou křehkou pannu nebo co. Nejsem tak docela na nic, zvlášť když mají upíři tak rádi mou kůži.
"Bell, já to nemyslel zle. Ale sama jsi viděla, jací upíři jsou. Rychlí, silní a skvěle vidí. Nebude tak jednoduché se k nim dostat, abys měla možnost na ně uplatnit své schopnosti. Jsou tam oba dva. Budeš se muset Therése postavit sama a já ti nebudu moct krýt záda."
"Dobře, promiň. Jaký je teda plán?" ptám se.
"Nejsem nijak zvlášť velký stratég, takže nebudou žádné složité válečné plány. Ty půjdeš po Therése. Samozřejmě se je pokusíme překvapit, kdybys k nim přišla zády a dokázala ublížit, bylo by to super. Ale hlavní bod našeho plánu je získat stříbrný nůž z příborníku. Vypadá úplně obyčejně, ale je z čistého stříbra. To by nám mělo hodně pomoci. Poznáš ho snadno. Ostatní příbory jsou zdobné a na první pohled bys je ukradla. Ten stříbrný je obyčejný, s plastovou rukojetí."
"Takže plán je získat ten nůž a zabít. Ideálně bez ztrát na našich životech. Jasně, chápu." Shrnuji a tvářím se mnohem sebevědoměji než se cítím.
"Tak nějak. Ať se stane cokoli, miluju tě." Přivíjí si mě k sobě a dává si pozor, aby se mě nedotýkal dlaněmi. Bude je potřebovat.
"A dovnitř se dostaneme jak?" ptám se, když se od něj odvracím.
"Přece dveřmi," říká Patrick a bere za kliku. Nemám z toho dobrý pocit, jako by nás čekali. Když mám kolem sebe spoustu drbůlačných sousedů, nenechám odemčené dveře. Ale hlavně nemám na dveřích kliku, která jde obyčejně otevřít. Ale to radši neřeším a chystám se na útok ze všech stran.
Patrick prochází dveřmi, takže mi nezbývá než ho následovat, ať se stane cokoli. Interiér domu je ještě horší než jsem si myslela. Ale to mě nezajímá, protože po několika tichých krocích se ocitáme u dveří do kuchyně. Therése, předpokládám, že je to ona, krájí nějakou zeleninu. V otevřeném šuplíku vidím nablýskané příbory a mezi nimi i zdánlivě ošklivý a nepoužitelný nůž. Navenek to vypadá jako obyčejný den. Moment!
"Proč proboha krájí zeleninu?" šeptám Patrickovým směrem, čímž si zasluhuji opatrný dloubanec do zad.
"Je cvok. Miluje vaření a je jí úplně jedno, že už své výtvory nemůže sníst. Nosí je potom do armády spásy nebo kam." Mám co dělat, abych se té odpovědi nezačala smát jako blbá. Je to prostě tak absurdní. Upírka, která miluje vaření. Jasně, proč ne, máme přece rovnoprávnost. Jdu tam! vysílám směrem k Patrickovi a hýbu se dřív, než stačí protestovat.
Rychle se vydávám směrem k Therése a zkušeným pohybem jí dávám pěstí do obličeje. Kombinace její alergie na mě a mé síly ji totálně odrovnává a nestíhá překvapením ani zaječet, když jí Patrcik vráží nůž do hrudníku. Nemyslím si, že by to bylo zrovna srdce, ale na pár chvil bude mimo. A to potřebujeme. Hlavní je se zbavit Ricarda, protože když to uděláme, nepůjde po nás aspoň Emilio. Doufám.
Otáčím se a snažím se poničit ciferník i jemu, ale je podstatně rychlejší než Therése, a navíc v tomto případě nemám na své straně moment překvapení. Máchám rukou do prázdna a otáčím hlavu tehdy, abych mohla sledovat, jak Ricardo mému spoluatentátníkovi láme nos. Zatím se to nevyvíjí úplně podle mých představ, ale co není, může být. Snažím se využít jeho chvilkové nepozornosti, jejíž trvání je téměř zanedbatelné, a natahuji ruce, abych ho chytila kolem krku a přiškrtila, nebo udělala cokoli, co by ho mohlo vyřadit a poskytlo by to Patrickovi možnost vrazit mu nůž do srdce. Já bych se k tomu rozhodně nedonutila, přece jen to je lidská bytost.
Ricardo si mě všímá a tak se moje ruce jen otírají o jeho krk. Není ale připravený na to, jak moc budou moje tlapky pálit. Řve, a mně se najednou zdá, že v jeho křiku slyším cinkání příborů. Nevěnuji tomu pozornost, což je osudová chyba. Něco mě tahá za nohu a já padám k zemi, přímo na Therése. Dochází mi, že to byla její ruka, co mě stáhlo dolů, ale nemám moc času přemýšlet nad tím, že mě přemohl někdo, kdo má být správně mrtvý. Peru se s ní a tak nemám prostor sledovat, jak si vede Patrick. Therése mě tahá za vlasy a já v děsivé bolesti zapomínám, že jsem to vůbec nechtěla udělat, a vytahuji nůž z jejího těla, abych ho později zabodla přesně do míst, kde cítím tlukot jejího srdce. Třeští oči a pouští mě. Po chvíli se její hrudník přestává zvedat. Ne, tomu neuvěřím!
Rychle se zvedám na nohy a všímám si, že Patrick s Ricardem vedou rovný boj, jehož krása a lehkost mě udivují. Je to jako sledovat dvě šelmy při souboji o kořist. Skoro mám strach do jejich boje zasahovat. Nejraději bych si sedla a jen tak je sledovala. Ale to samozřejmě nejde. Tiše se k němu zezadu blížím a rukama se chytám jeho krku a věším se na něj, jako jsem to dělala tátovi, když jsem byla malá. S tím rozdílem, že Ricardo to v žádném případě nečekal a já vážím třikrát tolik než tenkrát. Prohýbá se v zádech a téměř se převrací na zem pod mou vahou. Patrick rychle vytahuje nůž z Therésina hrudníku a máchá jím. Ve strachu ze smrti sebou Ricrdo škube a stříbrná čepel setrvačností zajíždí do mého boku. Se zachroptěním se pouštím a padám k zemi. Z posledních sil si vytahuji zbraň z těla. Ricardo vlivem toho manévru definitivně ztrácí rovnováhu a padá přímo vedle mě. Na mou ruku s nožem. Cítím, jak mu zbraň proklouzává mezi lopatkami a narušuje krevní oběh. Přímo vidím, jak do velkého srdce proniká cizí předmět.
Zemřu, ale Patrick bude volný. To se mi zdá spravedlivé.
"Bell! Vem si to." Patrick háže mým směrem nějakou květinu. Hezky voní. Přivíjím ji k sobě a bolest ustupuje. Miluju přírodu. Jak jen ji lidé mohli zničit? Nedokázali využít její léčivou moc?
Květina ze sebe vydává poslední sílu a vadne. Zranění v mém boku zdaleka není zahojené, ale už mě neohrožuje na životě. Usmívám se na Patricka.
"Máme to za sebou."
 


Anketa

tak schválně

Emilio
Patrick

Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 15. června 2011 v 13:44 | Reagovat

Patrick, Patrick! :-D
Hm... já už nevím, jak jinak ti dát najevo, že je to překrásné a dokonalé

2 Liss Liss | Web | 15. června 2011 v 14:11 | Reagovat

Díky. Omlouvám se ti, ale vlivem mojí inteligence tu ještě kus chyběl, tak si ho dočti. :-D  :-D

3 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 15. června 2011 v 14:15 | Reagovat

Áh, přišlo mi to jaksi useknuté :-D Pořád stejně krsáný... (kéý by kytky takhle léčily) :-D

4 Liss Liss | Web | 15. června 2011 v 14:20 | Reagovat

nojono, co už. :-D Občas by se to hodilo

5 Chloé Chloé | E-mail | Web | 16. června 2011 v 9:18 | Reagovat

Občas? Mě teda zatraceně často :-D

6 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 24. června 2011 v 10:32 | Reagovat

wow! tak toto ma vážne chytilo! brutáááálne dobrá poviedka! JA CHCEM POKRAČOVANIEEEEE =D =D =D také krásne to je =D Patrick je tááák dokonalý ♥

7 Eliška Eliška | Web | 24. června 2011 v 10:36 | Reagovat

Děkuji moc. Tak to už jste dvě :-D

8 Erin Erin | E-mail | Web | 25. června 2011 v 20:36 | Reagovat

Já chci pokračování!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :-D

9 Tigris Tigris | Web | 6. listopadu 2011 v 15:30 | Reagovat

Okomentuji to několika slovy, které ber jen a pouze jako pozitivní kritiku; ulítlé, nepředvídatelné, ujeté, máklé. A skutečně, SKUTEČNĚ skvělé.

10 Liss Liss | Web | 6. listopadu 2011 v 16:33 | Reagovat

Děkuju :D že je to až tak pošahané mě nenapadlo, ale když myslíš... :-D

11 Jannie Jannie | Web | 13. srpna 2012 v 10:35 | Reagovat

Tak to bylo hodně rychlé :D Údálo se toho tolik a tak rychle až mě to udivuje. Příliš mnoho nových informací na můj neschopný mozek. Ale krásná kapitola :)) aspon co se týče Patricka a Bell.
PS: Therese a Richarda, či jak se jmenují mi opravdu líto není, klidně jsi je moihla zabít víc mučivěji :DD

12 Liss Liss | Web | 13. srpna 2012 v 19:52 | Reagovat

Tak snad to tvůj mozek pobere. :-D To jsem mohla, ale bylo by to logisticky náročné. ;-) Ale jinak děkuju

13 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 6:10 | Reagovat

Nádherné...nepopsatelně nadaný člověk se pustil do něčeho skvěleho:-D:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama