Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Jezdec

12. června 2011 v 19:08 | Liss |  jednodílné povídky bez bližšího určení
Nová povídka, napsaná v hodině biologie...


Rafael se, zcela unaven, vrátil domů z lekce šermířství. Vzhledem k tomu, že na ně chodil tajně, se snažil být co nejvíc potichu a splynout s okolím, aby se mohl proplížit do svého pokoje a tam si sundat koužkovou košili, zpocenou halenu, holenní chrániče a děravé kalhoty s krvavými šmouhami. A hlavně aby skryl před matkou svůj milovaný meč. Lady Samantha měla na svého jediného syna velice vyhraněný názor. Podle ní to byl hloupý a neposlušný spratek, který se k její velké smůle měl stát pánem hrabství Clearist. Rafael nikdy nepřišel na to, proč je matce takovým trnem v oku. Byl chytrý, rád se učil a celkově ho všechno zajímalo. Možná právě to bylo Samanthě proti srsti. Nelíbilo se jí, že Rafael zpochybňuje její názory na svět.
Rafael se proplížil branou kolem strážců, kteří předstírali, že ho nevidí. Rafaela měli rádi a tajně doufali, že se už brzy stane jejich pánem a vyhodí pryč svoji matku. Nacvičenými cestami se plížil chodbami a těšil se, až se obleče do suchého. Jeho kamarád Desmond mu toho dne dal hodně do těla, ale rafael byl na sebe hrdý. Za necelý měsíc, co se zacházení s mečem učil, udělal obrovský pokrok. Desmond byl moc rád, že může učit tak talentovaného žáka. Ani on však nedokázal pochopit, proč se Rafael začal šermu učit až v šestnácti letech, když se to obvykle učily už malé děti.
Celou cestu hradem zvládl Rafael skvěle, jenže když se vynořil za rohem před svým pokojem, chytila ho Samantha za kroužky na zbroji.
"Kdes byl? Už tě docela dlouho čekáme s večeří, víš? Z toho už se nevykroutíš, tak kdes byl?" pustila se do něj. Rafael si byl jistý, že pokud se jí bude jen trochu chtít, klidně ho zabije, aby to vypadalo jako nehoda. samanthiny oči žhnuly nenávistí a touhou to udělat. Chlapec se připravoval na smrt z rukou vlastní matky, provedenou jeho mečem. Meč! Samantha ho chytila dřív, než dokázal z chodby úplně vylézt, takže pravá ruka s mečem zůstaly za rohem. Bylo mu naprosto jasné, že pokud to přežije, rozhodně se už neshledá s Rozhodným. Opřel ho jílcem nahoru o zeď a modlil se, aby meč nespadl a neprozradil se.
"Byl jsem venku s Desmondem." Odpověděl vystrašený Rafael. Řídil se heslem, že když už lhát, tak co nejméně. Neměl rád lži, které ničemu nepomohly. Nenáviděl lhaní své sestry Abigail, které mělo za účel někomu ublížit. A ten někdo byl obvykle Rafael.
"To vidím, že jsi nebyl na hodině diplomacie, kde jsi správně měl být. Tvůj otec se na tebe velmi zlobí. Víš přece, jak bylo obtížné sehnat ve zdejším kraji učitele, který by tě chtěl učit. Všichni si myslí, že jsi líný a hloupý, a přesně to jsi teď potvrdil tomu učiteli. Čekal na tebe téměř celé odpoledne. Takže mi laskvě prozraď, co jste měli s tím tvým kamarádem tak důležitého na práci." Samantha se usmívala, ale Rafael věděl, že uvnitř zuří. Nevěděla, jak na svého syna vyzrát. Zdědil po ní její prohnanost a obratnost v slovních soubojích. Možná proto ho tak nenáviděla.
"Spoustu věcí. Lezli jsme po stromech, pozorovali zvířata. Nic nebezpečného." Rafael se sebevědomě postavil s rukama složenýma na prsou. S uspokojením si všiml, že je již o kousek větší než Samantha, a hrdě zvedl hlavu.
"A proč sis na to lezení po stromech a vycházku v lese oblíkal kroužkovou košili? Pokud se nepletu, a není to vyloučené, tak zbroj není vyloženě praktická pro šplhání. Navíc mi prosímtě vysvětli, proč jsi po procházce lesem zpocený jako po rytířském souboji."
"Říkal jsem ti, že se hodně potím. A teď mám hlad, nemohlo by to počkat?" Samanthě bylo naprosto jasné, co má znamenat rozverný konverzační tón jejího syna a taky uhodla, že ji Rafael chce vyprovokovat ke vzteklému výbuchu. Ale už se nedokázala ovládnout a vykouzlila tím škodolibý úsměv na tváři svého syna.
"To by rozhodně nemohlo! Jsi v pořádném průšvihu, Rafaeli! Tohle ti rozhodně neprojde, ať už tvůj otec vykládá cokoli. V žádném případě ti nedovolím, abys Abigail nebo Jocelyn zesměšňoval a ukradl jim jejich dědičné právo na tohle panství. Nemůžu uvěřit, že jsi opravdu můj syn. Nikdo, kdo strávil devět měsíců v mém lůně, se nemůže chovat tak drze a být tak bezohledný. Už tě nechci vidět! Nevím, jak ses mi dostal do kolíbky, ale ty rozhodně nejsi moje dítě! Vypadni odsud." Rafael se chvíli usmíval, ale netrvalo dlouho a úšklebek z jeho tváře zmizel. Takhle se Samantha většinou nechovala. A potom se napřáhla a vrazila mu pěstí do obličeje. Rafael vykřikl bolestí když ucítil, jak se její klouby setkaly s jeho lícní kostí.
"Vypadni ty... spratku! A už se nevracej." zasyčela Samantha a odešla. Rafael se po chvíli zvedl z předklonu a plival krev, která mu tekla z nosu do úst. Popadl Rozhodný, který na něj čekal za rohem, a zmizel ve svém pokoji. Nabral si do tlumoku, který si nosil na výpravy s Desmondem, několik halen a jedny kalhoty, převlékl se a složil do tlumoku i kroužkovou košili. Rozhodný si připjal na pás, který mu už byl akorát. Hrdě si všiml, že do krásně zdobeného koženého pásu se stříbrnou přeskou už dorostl, a v zrcadle si zálibně prohlédl náznak knírku nad horním rtem. Naposledy se rozhlédl po pokoji a pak smutně otevřel dveře. Neodcházel kvůli matce, stejně by to udělal. Nikdy nezapadl dovnitř hradu, nejlépe mu bylo se strážnými, pážaty a pomocníky v kuchyni. S tichým vzdechem za sebou prudce zabouchnul dveře.
Vydal se do kuchyně. Bylo tam několik lidí, se kterými se chtěl před odchodem rozloučit. Ani si nepamatoval, kdy poprvé vstoupil do kuchyně, kdy se poprvé vzepřel matčinu zákazu. Ale byl tam, a od té doby navštěvoval kuchyň stále častěji. Úzkými dveřmi do ní vklouzl jako už tolikrát a spokojeně začichal. Z hrnců se linula vůně masa, brambor a omáček a Rafael najednou nebyl pro svůj útěk zcela rozhodnut.
"Rafaeli! Strašně ráda tě zase vidím, jak se máš?" zašveholila šéfkuchařka Gladys a sevřela Rafaela v náručí. Když ho od sebe odtáhla, zadíval se do její upřímné tváře a usmál se.
"Už mi bylo i líp." odpověděl. "Musím pryč, přišel jsem se rozloučit. Matka mě vyhodila." Dodal a mluvil klidně, jako by se nejednalo o jeho budoucnost. Musel aspoň sebe přesvědčit, že musí utéct, protože pod vlivem Gladysiných dobrot by se jeho vůle asi zlomila.
"Tak zůstaň tady." řekla baculatá kuchařka hned. Rafael se usmál. Gladys měla vždycky na všechno řešení a odpověď.
"To nejde, bylo mi jasně řečeno, že mám vypadnout z hradu. Omlouvám se, Gladys." Kuchařce se po tváři skloulely slzy. Neměla vlastní děti a Rafaela měla moc ráda. Znovu ho objala a zavolala:" Dicku, Lanci, Melanie! Pojďte sem."
V mžiku se kolem nich shlukl zbytek osazenstva kuchyně, včetně několika myší. Všichni se přišli podívat, co se děje.
"Co se děje?" ozvala se plavovlasá dívka. Rafael na ni upřel pohled a rozbušilo se mu srdce. Kuchyni miloval celou, ale Melanii nejvíc. Jak rád jí pomáhal sypat dorty cukrem a sledoval ji, jak zkušenými pohyby krájí zeleninu. vzpomněl si, jak jí ovazoval prst, když se pořezala a jak ho za odměnu políbila na tvář.
"Rafael odchází." zavzlykala Gladys. Všichni tři její pomocníci vytřeštili oči a upřeli je nejprve na svou nadřízenou a potom na Rafaela. Dick k němu přistoupil a poplácal ho pozádech. "Doufám, že ses rozhodl správně, kamaráde. Drž se." Rafael se na něj usmál, ale než stihl odpovědět, hnal se k němu Lance a cosi mumlal. Rafael jen mlhavě vnímal, co Lance říká, protože se soustředil na změnu výrazu v Melaniině obličeji. Dick do Lance drbnul a oba zmizeli. Taky Gladys se někam ztratila. Melanie sebrala odvahu a objala Rafaela.
"Neodcházej," zašeptala mu do ucha. Rafael měl pocit, že musí štestím umřít, ale odpověděl jen:"Musím. Ale vrátím se."
"Slibuješ?" zeptala se plačtivě. Přejel rukou po jejích zádech a vzdychl. "Slibuji. Počkej tu na mě, Melanie." Na kousek se odtáhl a pak dodal:" Miluji tě." Úplně spotánně, takže ani nevěděl, že to řekl. Melanie doširoka rozevřela oči.
"Taky tě miluji. Už od malička ses mi líbil. byls takový roztomilý a pořád ses na něco ptal. Počkám tu na tebe." zašeptala. Rafael se v několika vteřinách rozhodl a políbil ji. Skápla mu jediná slza a v té chvíli vážně přemýšlel, že zůstane. Ale pak si vzpomněl na matku a obě sestry a bylo po rozhodování. Smutně si Melanii odtáhl a otočil se k odchodu.
"Počkej! Přece si nemyslíš, že tě nechám odejít bez jídla." zavolala Gladys a podala mu velký balík jídla. rafael jí kývnutím poděkoval, protože nebyl schopen mluvit. Zamával jim a odešel. Vyklouzl z hradu zadními dveřmi a ocitl se rovnou v lese. Měl hlad a byl vyčerpaný, ale chtěl odejít aspoň o kousek dál od hradu. Rozhodl se, že se utáboří, až se začne stmívat.
Prodíral se hustými stromy a zanedlouho měl obličej poškrábaný od větviček a ostružiní. Zapadlo slunce a Rafael došel na mýtinu. Začal rozdělávat oheň, když vtom se ozval z protější strany mýtiny šramot.
"Kam máš namířeno, Rafaeli?" zaslechl. Prudce se otočil a upřel pohled do hluboké tmy před sebou. A z té, jako padající hvězda, vyběhl jednorožec. Rafael často sledoval jednorožce s jejich jezdci, kteří hlídali království, a obdivoval ta krásná zvířata. Nikdy si ale neuvědomil, jak jsou ta zvířata velká. Bělostný hřebec před ním stříbřitě zářil a upíral na Rafaela klidný pohled. Roh na čele měl zlatavý a velmi dlouhý, dlouhá stříbrná hříva mu splývala až k nohám.
"Kdo jsi?" zeptal se Rafael.
"Neodpověděl jsi mi na otázku." odpověděl jednorožec a skoro to vypadalo, jako by se usmíval.
"Nevím, kam půjdu. Nepřemýšlel jsem nad tím." povzdechl si Rafael a nevědomky se vydal směrem k hřebci.
"Jmenuji se Felistan, a ty budeš mým jezdcem, Rafaeli." odvětil klidně a překonal zbytek vzdálenosti k mladíkovi. ten položil hlavu na jeho krk a zaplavila ho vlna úlevy. Vzdychl a usmál se. Přece jen nebude sám. Uložil se k ohni a Felistan si lehl vedle něj. S úsměvem na rtech a Melanií v mysli Rafael usnul.
---
Tohle je pro tebe, Erin. Abys viděla, že v mých povídkách nemusí někdo nutně umírat.
 


Komentáře

1 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 13. června 2011 v 20:01 | Reagovat

ÁÁhhh !! :D To je skoro to samý, jako by si ho zabila!!! :DDD
Ne, jak vždy hezký :))

2 Liss Liss | Web | 13. června 2011 v 20:04 | Reagovat

:-D tobě se člověk nezavděčí. :-D né, sranda, děkuju moc.

3 Chloé =)) Chloé =)) | E-mail | Web | 13. června 2011 v 21:05 | Reagovat

:-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama