Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Změny - 5. kapitola

2. června 2011 v 7:27 | Liss |  Vampýrská Akademie
Moc, moc, moc se omlouvám, že se tu nic neobjevilo od předminulého pátku. Tak nějak nebyl čas na počítač, ale nebojte se, nezahálela jsem. Chystám novou věc, která se zatím vyskytuje jen v papírové podobě. Nicméně bych chtěla poděkovat Erin, protože bez tebe a tvých výhružek a proseb bych se určitě nedokopala k psaní i ráno. Děkuju moc!


5.
Ráno jsem se probudil a na břiše mi potichoučku oddychovala Adelaide. Dlouhé vlasy, které mi vždycky připomínaly skořápky vlašských ořechů, měla volně rozházené po zádech. Vážně byla hezká a na rozdíl od většiny holek mě měla opravdu ráda. A nebyla to potvora. Pohladil jsem ji po hlavě. Otevřela oči a usmála se.
"Dobré ráno," pozdravil jsem ji. Rozzářila se ještě víc a vzepřela se na loktech. Byla dokonalá, krásná a milující. Necítil jsem k ní to, co k Maddie, ani zdaleka. Ale myslel jsem si, že ji mám rád.
"Spíš poledne," zasmála se a přesunula se tak, aby mě mohla pohladit po tváři. "něco tě trápí." Neptala se, konstatovala. Možná mě znala lépe, než jsem si myslel. "Poznám to na tobě, Alexi. Myslíš si, že nevím, že nedáváš pozor, když ti něco říkám? Myslíš, že nevím, že si myslíš, že jsem husička a ve skutečnosti mě nemáš rád? Vím, rozumím ti líp, než ty sám. Ale i přesto tě pořád miluju. Možná jsem vážně hloupá. Měla bych se na tebe vykašlat, ale nemůžu. Vím, že někde uvnitř tebe se skrývá kluk, kterej mě má rád a je čestný. Neopustím tě a věř mi, že se tě nevzdám."
"Adelaide, já… to není pravda. Mám tě rád, vážně. A to, cos kvůli mně udělala," trochu se začervenala, když pohlédla na naše nahá těla. "vážím si toho."
"Ale neodpověděl jsi mi." Políbila mě a přejela prsty po mém hrudníku. Možná se mi chtěla přiblížit a vlastně se jí to povedlo. Chtěl jsem někomu říct, co se mi stalo, vyplakat se a na všechno zapomenout. V tu chvíli jsem si trochu připadal jako holka. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, že se pravděpodobně cítím stejně jako ty holky, co jsem je odkopnul. Slíbil jsem sám sobě, že to už nikdy neudělám.
"Já… udělal jsem spoustu chyb, Adelaide. Nebudeš chtít, abych pokračoval, až uslyšíš začátek." Trpělivě a moudře si mě prohlížela, ale neřekla ani slovo. Usoudil jsem, že mě vybízí, abych pokračoval.
"Byl jsem děvkař, podváděl jsem tě. Katarina to věděla. Snažila se holky přede mnou chránit. Tak se zaměřovala na cizí, že zapomněla na svoji nejlepší kamarádku. Jasmine je skvělá kamarádka, zvlášť když jsi moje sestra. Hodně brzo jsem poznal, že je do mě blázen. Měl jsem vztek na sestru a zároveň… víš, jak to myslím. Jasmine byla povolná. Tak vyvstal můj první problém. Jasmine je prý těhotná. Což je, jak jistě chápeš, dost průser. Ale skutečný problémy teprve přijdou. Nebudu ti lhát, že tě miluju, Adelaide. Jsi vážně báječná holka a já tě mám moc rád, věř mi. Nechci tě obelhávat, protože si tě vážím. Zamiloval jsem se do dárkyně. Skutečně zamiloval a ona mě měla ráda. Je tu úplně nová a já byl první, kdo se z ní napil. Věř mi, že to bylo úplně, jako by mi narostla křídla. Ona je vážně jiná. Ale to je teď jedno, protože mě nenávidí. A to všechno kvůli jiné, kterou jsem jako jedinou odmítl. Odmítl jsem ji a ona mi teď zničí život. Ta lidská holka byla jen začátek, i když mě to zranilo asi nejvíc. Navykládá o mně ve škole spoustu věcí a pochybuju, že jen pravdu. Je lstivá a podlá. A řekl bych, že i trochu šílená. Je to éterařka a chvílemi vypadala, že se nedokáže tak docela ovládat. Nevím, čeho je schopná, ale jsem si jistý, že udělá cokoli, aby mi zničila život. Ale můžu si za to sám. I když ji jsem si nezasloužil. A všechno jen kvůli tomu, že jsem se nechal zmlátit bandou noviců."
Na pár chvil vytřeštila oči. Potom se prudce vytáhla do sedu. Začala si hrát s vlasy.
"Takže to všechno byla pravda. Nevěřila jsem, že bys byl schopen něčeho takového. Že bys byl tak zlý. Ale nedokážu se na tebe zlobit, pořád ještě ne. Pokud jsem to správně pochopila, potřebuješ helpnout s tou holkou. Musíme ji zlikvidovat, nevím jak, ale musíme. A pak si musíš promluvit s tou dárkyní. Byla by škoda tě ztratit, a věř mi, neříkám to s lehkým srdcem."
"Jsi skvělá, Adelaide. Děkuju." Páni! Netušil jsem, že by Adelaide měla tolik selského rozumu. Vždycky se mi zdála spíš dětinská.
"Máš za co, Alexi." Zvedla se z postele a začala se oblékat. Zjistil jsem, že díky bohu nešla přes celou školu jen ve spodním prádle, ale uložila si zbytek oděvu do koupelny. Vytáhl jsem ze skříně čisté triko a než jsem si ho přetáhl přes hlavu, prohlédl jsem si čerstvou modřinu, která se mi rýsovala na břiše. Vážně jsem dopadl dost mizerně.
Zrovna když jsem rezignovaně odhodil včerejší kalhoty a vytáhl ze skříně nové, někdo zaklepal na dveře. Nacpal jsem se do nich a zařval: "Dále!" Připravil jsem se na cokoli, na nějakou naštvanou holku, popřípadě ještě naštvanějšího kluka, ale školního strážce s totálně nečitelným výrazem rozhodně ne.
"Alexandr Ivaškov?" zeptal se náhle. Ani nečekal na odpověď a zavelel: "Pojďte se mnou, prosím." Bez dalšího slova se vydal ze dveří a nečekal, jestli ho budu následovat. Pokud ze všech dhampýrů dělají takové stroje, tak se radši začnu učit bojovat.
"Adelaide? Hned jsem zpátky. Nevím, co i chtějí, ale tuším, že to nebude nic hezkého."
"Samozřejmě. Ale kdyby ti to nevadilo, radši půjdu k sobě. Vzhledem k tomu, co o tobě teď nejspíš vykládá ta holka, to asi bude nejlepší řešení. Nejdřív si skočím na snídani, tak kdyžtak potom přijď za mnou." Vytáhla si z vlasů velký hřeben, o kterém jsem ani netušil, že se v mém pokoji nachází.
Vydal jsem se směrem k záhubě a následoval toho strážce. Ne, že by to bylo něco snadného, protože on rozhodně nevypadal, že by hodlal brát ohledy na to, že on je trénovaný dhampýr, zatímco já líný moroj. Směr, kterým se ubírá, a ta upjatost, se kterou vystupuje, se mi vůbec nezamlouvají. Proč mám takový špatný pocit, že jsem byl pozván na párty do ředitelny? Nebo spíš na rande s ředitelkou? Bože, prosím, to ne! Já vím, sliboval jsem, že půjdu do kostela, ale pro jednou snad můžu udělat výjimku?!
"Ehm, strážce… Smím se zeptat, kam to jdeme?" ozval jsem se, i když odpověď jsem už znal. Tady v té liduprázdné chodbě jsem byl jen párkrát, ale moc jsem si to tu neoblíbil.
"Máte problém, pane Ivaškove, jestli vám to ještě nedošlo. Ta místnost, do které míříme, se jmenuje ředitelna a věřte mi, že není příliš mnoho studentů, kteří by se tam rádi vraceli. Vlastně mě nenapadá ani jeden. Snažte se chovat slušně, protože ředitelka nemá příliš ráda drzé kluky."
Spolkl jsem ironické poznámky, které se mi hrnuly na jazyk. Sebevědomí mě totiž téměř opustilo, div, že jsem se ještě držel na nohou. Strážce zaklepal na dveře s tou ošklivou cedulkou ředitelna.
"Vstupte," ozvalo se zevnitř, čímž se prakticky zpečetil můj osud. Je mi naprosto jasné, že v tom má prsty Aurelie, pravděpodobně se s ní i setkám. Jen z pomyšlení na to se mi dělá ještě hůř a úplně mě přechází chuť na snídani, na kterou mě pozvala Adelaide.
Strážce mě hrubě posílá vstříc smrti do místnosti a zůstává za dveřmi.
"Dobrý den," zdravím, protože mám pocit, že za to sice nebudou plusové body, ale aspoň nebudu vypadat jako rozmazlený fracek. I když se obávám, že ředitelka už si o mně udělala svoje mínění.
"Ale dobré ráno, pane Ivaškove. To jsem zvědavá, co mi řeknete na tohle." Posílá mým směrem po stole nějaký papír, který je hustě popsaný.

Dobrý den. Nedokázala jsem to nikomu říct osobně a dlouho jsem se odhodlávala napsat i tento dopis. Jsem plachá dívka a nemám moc kamarádů, a chlapci si mě sotva všimnou a když už, tak jde většinou o opsání úkolu, popřípadě odpovědi v písemné práci. Proto jsem byla velmi šťastná, když o mě zavadil pohledem královský Moroj. Bylo to pro mne velmi šťastné období, velmi jsem toho chlapce milovala. Rozhodně jsem nechtěla mít s kýmkoli pohlavní styk, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že v té době mi nebylo šestnáct let. Ale Alexandra jsem velmi milovala a obětovala jsem své panenství, protože jsem si myslela, že mne taky miluje. A netušila jsem, jak moc mi lže. Až později jsem se dozvěděla, že má přítelkyni a že tohle dělá často. Teprve potom mi moje kamarádka řekla, co je Alexandr Ivaškov vlastně zač. Své zlomené srdce už bohužel nevyléčím, ale chtěla bych před tím ochránit ostatní dívky. Je mi jedno, jak se to dozví, ale chtěla bych, aby každá dívka zvěděla, co je zač, nežádám pro něj žádných trestů.

"Co mi k tomu povíte, Alexandre?" Prohlížela si mě tak přísně, že jsem se ani nedokázal smát Aureliinu vyjadřování. Proboha, kdo v dnešní době používá slovo chlapec? Bylo mi jasné, že jí šlo hlavně o to, aby na ni nepadlo podezření, což se jí rozhodně povedlo. Kdo by tipoval, že se za takovým vzkazem skrývá drzá Aurelie? Mě tedy ne. Ale vím, že to byla ona.
"Obávám se, že nic, paní ředitelko. Když to popřu, nebudete mi věřit. Tak co mám dělat?" Odpověděl jsem naprosto upřímně. Začínám se dávat na scestí, odkdy mluvím pravdu? Ředitelčin obličej nabral nezdravě červenou barvu a já jen koutkem oka zaznamenal, že se strážce, který stál zatím zcela nehybně v zákrytu skříně, pohnul a sleduje každý můj pohyb.
"V tom případě ti tedy nebude vadit, když to oznámím tvým rodičům." Kdybych nevěděl, že to není možné, přísahal bych, že se usmála. Samozřejmě je to hloupost. Tahle ženská se nikdy neusmívá.
"Bude, ale nic proti tomu nezmůžu. A jestli je to všechno, tak bych rád odešel, protože mám docela hlad." Konečně se vracím zpět. Drzé poznámky, to je moje.
"Jen jděte, Alexandre. On vás ten smích přejde." Propustila mě a já jsem rychle zmizel. Cesta chodbou byla snad nejhorší v mém životě. Někteří na mě jen divně koukali a šeptali si, jiní za mnou plivali nadávky a sprostá slova. Hlad mě rychle přešel, takže jsem po oklice zamířil do svého pokoje. Opět jsem poděkoval Bohu, že mám pokoj sám (příští neděli už do toho kostela zajdu i kdyby to mělo znamenat, že vstanu brzo), protože teď jsem rozhodně nechtěl nikoho vidět. Plácl jsem sebou na postel a utápěl se ve vlastních myšlenkách a smutku. Přemýšlel jsem, co všechno jsem udělal špatně, a došlo mi, že jsem nikdy neudělal nic nesobeckého, milého nebo přátelského. Nezajímalo mě, že ostatním ubližuju, byl jsem jen já sám. Když jsem se dostal z fáze sebelítosti a dostal se k bezhlavému obviňování sebe sama, vpadl někdo do pokoje. Měl jsem sto chutí po tom příchozím něčím hodit, ale pak jsem si vzpomněl na svoje předsevzetí, která jsem si dal před několika vteřinami, a přetočil jsem se na břicho, abych viděl, kdo mi přišel nadávat.
"Xandre, já to nebyla!" bránila se Katarina, nejspíš se lekla mého výrazu.
"Já vím," zamručel jsem a překvapilo mě, jak moc zastřeně můj hlas zní. Katarina se odvážila sednout si na postel vedle mě. Po chvilkovém zaváhání mě pohladila po vlasech.
"Co se děje, Xandy? Poznám, když je můj bráška na dně, a tohle se tomu nápadně podobá." Podíval jsem se do jejích upřímných očí a věděl jsem, že jí to můžu říct. I přes to, co jsem udělal, je moje sestra a má mě ráda. Jenomže když jsem se rozhodl, nedokázal jsem ze sebe dostat ani hlásku. Roztřásl jsem se a stočil jsem tělo do klubíčka jako zraněné zvíře.
"To bude dobrý, Xandy. Uklidni se, to bude dobrý. Tak já počkám. Budu tady s tebou. Hlavně se uklidni."
"Já… nemůžu, Katy. Nedokážu… o tom… mluvit." Zasípal jsem, ale Katarina mě jen pohladila po zádech.
"Tak nemluv, počkám dokud to nepůjde." Cítil jsem teplo jejího těla a věděl jsem, že se mi snaží předat aspoň trochu své síly. K čertu se všemi těmi holkami. Nakonec jen několik mě mělo doopravdy rádo. A Katarina to se mnou i přes poněkud zvláštní způsoby myslí dobře.
A pak jsem se rozbrečel jako malá holka. Katarina u mě seděla celou dobu a naslouchala mému zmatenému vyprávění a nepřerušovala mě. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale potom do pokoje vešel někdo další. Viděl jsem, že Katarina neslyšně kýve hlavou, ale skrze slzy jsem nedokázal určit, koho to zve dál. Až po chvíli jsem si všiml, že si ke mně z druhé strany přisedla Adelaide. Katarina se tiše vytratila a Adelaide se ujala její role utěšovatelky. Netrvalo dlouho a já pod nátlakem jejího klidného hlasu a únavy usnul.










 


Komentáře

1 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 2. června 2011 v 17:58 | Reagovat

Děkuju za věnování a výhrůžky přijdou další! :-D Možná... :-D
Ale k kapitole... mě tak sere, že tady nejsou další... :-( :-D A taky mě sere ředitekla, chudák Alex :-)
Prostě krásné, jako vždy :)

2 Liss Liss | Web | 2. června 2011 v 19:27 | Reagovat

Děkuji moc, brzo by se tu mělo objevit něco dalšího, aspoň doufám :-D  :-D

3 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 2. června 2011 v 19:57 | Reagovat

A co dalšího? :-D

4 Liss Liss | Web | 3. června 2011 v 7:43 | Reagovat

Uvidíš :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama