Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Ztráta

6. června 2011 v 16:02 | Liss |  jednodílné povídky bez bližšího určení
No dobře, zase to není úplně veselá příhoda, ale už jsem se dokázala oprostit od nadpřirozených jevů, za což jsem moc ráda. Nemyslím si ale, že by to mělo mít nějaký trvalejší charakter. Zkrátka tohle mě napadlo cestou vlakem z Kutné hory. Ty kosti mi asi neudělaly zrovna dobře... :DDD



Večer nebylo Samovi dobře. Rodiče se ho ptali, co mu je, ale on je vždy jen vztekle odbyl. Toho dne šel do postele už v osm hodin, ale dlouho nemohl usnout. Pořád musel myslet na maturitní písemku z češtiny, která ho čekala následující den. Čeština mu nikdy nedělala žádné zvláštní problémy, ústní zkoušku zvládl na jedničku, ale slyšel, že ty nové didaktické testy jsou zatraceně těžké. Dlouho do noci mu myslí proudily vzorce souvětí a všemožné mluvnické poučky. Sam věděl, že všechno umí nejhůř na dvojku, ale nedokázal zahnat strach, který se mu rozlézal do všech částí těla.
Strašně dlouho se jen neklidně převaloval, takže když ho matky ráno vzbudila, přišlo mu, že si ani nelehnul. Dovlekl se do koupelny a osprchoval se studenou vodou, což ho trochu probudilo, nicméně tmavé kruhy pod hezkýma zelenýma očima nezmizely. Důkladně se nasnídal, protože i když měl žaludek jako na vodě, musel živit svaly, které mu narostly po tvrdých trénincích ledního hokeje.
"Tak ať ti to dobře dopadne, Same. Drž se!" objala ho máma a dala mu pusu na obě tváře. "A zavolej mi."
Sam jen nepřítomně přikývl.
"Zvládneš to, Same. Neboj se." Dodal táta a odvedl svou manželku, která na Sama nepřestávala chrlit rady a povzbuzující slova. Dveře se za nimi zavřely a Sam osaměl. Nikdy mu nevadilo být sám, ale v tuto chvíli by uvítal jakoukoli společnost. Převlékl se a nachystal si všechny věci, které několikrát zkontroloval. Učebnice okázale ignoroval a sáhl po otrhaném výtisku Harryho Pottera. Ne že by skutečně vnímal text, spíš se jen snažil se soustředit na něco jiného než na díla Karla Jaromíra Erbena. Co chvíli se podíval na hodiny, protože mu nepřišlo nijak výhodné přijít pozdě. Nakonec to vzdal a vyšel s téměř půlhodinovým předstihem.
Vyšel, strčil si do uší sluchátka a monotónně kladl jednu nohu za druhou. Ze zamyšlení ho vytrhl až mobil, který se mu rozvibroval v kapse. Vytáhl ho v očekávání omluvné esemesky od kamaráda Pavla, který chodil pozdě úplně vždycky. Otevřel novou zprávu a při pohledu na jméno odesílatele se mu skoro ani nechtělo číst. Něco, možná zvědavost, touha zjistit, jakou výmluvu Pavel zase vymyslel, ho donutilo číst dál. Ale to, co spatřil, mu smazalo úsměv z tváře.
Ahoj Same. Na tu maturu nemam, a kdyz ji neudelam, bude doma peklo. Byls fakt dobrej kamos, Same, a je mi lito, ze to musi takhle dopadnout.Vazne uz nevim, jak dal. Az pujdes kolem nadrazi a uslysis fizly, jak mluvi o klukovi, co skocil pod vlak, vzpomen si na me. Mel jsem te rad. Pavel
Sam na zprávu chvíli nevěřícně hleděl a potom se ostrým sprintem vydal k nádraží, které bylo nedaleko. Pozdě, pozdě, pozdě. Znělo mu v uších. Sam tichý hlásek ignoroval a se zaťatými zuby běžel dál. Pavel neměl rád žertování o vážných věcech, takže mu buď úplně přeskočilo, nebo to myslel vážně. Sam nevěděl, co z toho je horší.
"Same!" uslyšel důvěrně známý hlas. Vzpomněl si, jak ho s Pavlem stejná žena svolávala ke svačině. Ale tenkrát v něm byl život a radost, dnes byl prostoupen bolestí a smutkem. Zastavil se a ohlédl se za hlasem. Doufal, že neuslyší tu hroznou zprávu, ale odpověď předem znal.
"Same. To… není možné. Proč on?" vzlykala Pavlova matka. A Sam jí nedokázal odpovědět. Sevřel ji pevně v náručí a usedavě se rozplakal.
Pozdě, pozdě, pozdě…
 


Komentáře

1 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 6. června 2011 v 19:36 | Reagovat

:-(  :-( Ty vole, nějakej hapyend by si napsat nechtěla? Jako myslím to, dobře, jako vždycky, je to hezky napsnaná :)

2 Liss Liss | Web | 7. června 2011 v 7:01 | Reagovat

asi ne, no. To není taková sranda, ale pokusím se. :-D  :-D jenomže tohle jsou většinou moje úniky před vlastními problémy, a to se mi moc do happyendů nechce. Ale zkusím to. ;-)

3 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 7. června 2011 v 16:31 | Reagovat

Já vím, chápu to. Já si jen dělala legraci :-D Nemám moc happyendy ráda, todleto je lepší! :)

4 Liss Liss | Web | 7. června 2011 v 17:04 | Reagovat

tak to se mi ulevilo :-D

5 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 7. června 2011 v 20:18 | Reagovat

Hele, tak odepiš, jakou chceš tu postavu, krucinál fix! :DDDD

6 Tigris Tigris | 22. srpna 2011 v 15:02 | Reagovat

Tak to je drsný. Ale bohužel myslím, že sebevražd kvůli pitomostem přibývá. Jinak zajímavá povídka, ale škoda že jsem narazila na tu s tématem škola. :-D

7 Liss Liss | Web | 28. srpna 2011 v 15:59 | Reagovat

Díky moc. právě předtím, než jsem to psala jsem slyšela, že kolem maturit je nejvíc sebevražd. babička kupříkladu během jednoho týdne dvakrát jela výlukovým autobusem místo vlaku kvůli sebevrahům. Fakt děs, no. za tu školu se omlouvám, ale tak co mám dělat? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama