Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

15. kapitola 1/2

1. července 2011 v 13:01 | liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
takže, abyste mě tu neukamenovali, dávám sem další kapitolu. nevím, co na ni řeknete, protože jsem te´d měla delší autorský blok a nic mě nenapadalo. proto to trvalo tak dlouho. Ještě jednou se omlouvám. P.S. nevím jak, ale překročila jsem 40 000 znaků, takže kouskuju.


Mám obrovské štěstí, že se debilita nešíří vzduchem. To by ze mě po minulých několika minutách byla tak akorát blábolící iluze člověka.
Jeden pitomec, a věřte mi, že ten mě až do nejbližší minulosti štval nejvíc, vleče mou sestru někam pryč, a to už poněkolikáté. Vidím jí na očích, že kdyby ji neodvlekl násilím, tak by možná zůstala. Možná, ale bez něj se nikam nehne, stejně jako on se nehne bez ní. Takže jsem zase přišel o sestru, kterou odvlekl cvok bůhví kam. Na druhou stranu, a to je fakt pozitivní, jsem se zbavil toho cvoka.

Druhé individuum, které by mohlo, při potvrzení onoho faktu o přenosu debility vzduchem, ohrožovat mou inteligenci, se snaží, bohužel marně, oživit dívku, kterou před chvílí zabilo. Dívku, která pro mě znamená téměř všechno. Dívku, která se z lásky k jinému klukovi vrhla pod ostrou čepel. Vážně teď pochybuju o tom, že to má ten kluk v hlavě v pořádku. Vážně, to jeho chování, to prostě není normální. Pořád na Amy křičí v naději, že ji tím oživí. Já už to vzdal. Je to už dlouho, co Amy zavřela oči. A nechci prudit, ale nedýchá. Každý pozná, že ta holka je mrtvá. Kvůli mně. Sakra! Celá moje duše je otupělá šokem, ztráta milovné dívky uvedla mou osobnost do robotického stavu. Tělo se snaží chránit před poškozením řídícího orgánu, jen doufám, že nějaký ten mozek mám, protože tohle nemá normální zdravej člověk šanci pobrat. Jsem blázen, ale v tomto okamžiku mě to zas až tak netíží. Nevnímám nic, co pro mě nemá význam. A teď není pro mě důležité vůbec nic. Všechno sleduju z povzdálí, jako by se mě to netýkalo.
Otáčím se na ni a ošklivě se mračím. Třeba mě pustí. Možná mi dovolí aspoň utéct. Vždyť to přece chtěla. Dívá se mi pevně do očí a s odhodláním vrtí hlavou. Zkouším ji oslnit úsměvem a prosebnýma očima. Pobaveně se na mě taky usmívá a trochu povoluje, nicméně ne dost na to, abych jí utekl.
"Tak pruďas jo?" ozývá se a prudce mnou trhá. Jen zázrakem se držím na nohou.
"Ale, ale. Ty jsi nějaký drzý. Jiní už skončili s dýkou v srdci pro míň. Chceš odsud pryč? Výborně, stejně tě tady nechci. Ale zadarmo to nebude. Nemysli si, že se tady o mně něco dozvíš a pak jen odkráčíš. V žádném případě. Musím si být jistý, že o mně nebudeš nikomu vykládat. Trochu ti poupravím myšlenky a vzpomínky. A také tě nechám sledovat. Budeš mi sám podávat informace o tom, co děláš. Není to super?" široce se usmívá a ten úsměv by vymyl mozek nejedné holce. To mi moc sebevědomí nezvedá, protože se obávám, že to, co bude následovat, nebude nic příjemného.
"Co se dá dělat? Ach vy lidi. Jste tak zabednění, jak jste mohli ovládnout planetu a nepovraždit se navzájem? Jak jste mohli ovládnout zvířata? Vlky, medvědy, mravence. Jak jste to dokázali, když jste tak neuvěřitelné nuly?" vysmívá se mi. Možná bych se měl bránit. Nebo se podřídit. Nevím. Netuším, co ode mne čeká.
"Ne! Nevíš, co říkáš!" vzlyká ta holka a otáčí mě zase k sobě. Přijdu si jako v nějaké pitomé telenovele. Ale v jejích očích vidím, že mluví pravdu. Že bych se měl bát. Ale já to nedokážu. Nikdy jsem před ničím necouvnul, i když tohle bude nejspíš daleko závažnější než cokoli, co jsem až doteď řešil. Dochází mi, jak dětinské byly problémy, které mi přišly nepřekonatelné. Jak byly titěrné. Děsí mě to.
"Ne. Nikdy. Nevím, co mi chceš udělat, ale neuděláš to. Nedovolím ti to." Rychlým pohybem se mu vytrhávám a mířím ke dveřím, které v tom zmatku zůstaly otevřené. Vidím, že po mně natahuje ruku, ale jeho sestra ho odstrkuje. Překvapuje mě to, ale nepřemýšlím nad tím. Probíhám tichou a chladnou chodbou. Vzpomínám si na dlouhý číselný kód a velký klíč a těsně před hlavními dveřmi zatáčím do vedlejší místnosti. Vidím malé okno, otevřené dokořán, jak v něm povlává záclona. Nevím proč, ale mám pocit, že právě tudy utekli. Rukama se chytám vysoko umístěného parapetu a vytahuji se nahoru. Ramena se mi do rámu okna vlezou jen taktak, takže dostat se ven nebude nic snadného.
"Pohni!" křičí na mě ta holka. Mává klíčky a otvírá dveře. Nerozmýšlím se a nastupuji do auta vedle ní. Přece neodmítnu projížďku v porsche! Strká klíček do zapalování a startuje. Znovu obdivuju zrychlení, které to skvělé auto předvádí.
"Pryč. Pryč od Emilia. Je to magor. Musíme ti získat aspoň trochu času. Mimochodem - já jsem Julietta." Usmívá se na mě. Vidím na ní, že se musí přemáhat. Není zrovna nadšená z toho, že má zradit svého bratra a odvézt mě někam pryč. Proč to teda dělá?
"Protože je to správné." Odpovídá prostě a předstírá, že se stoprocentně soustředí na řízení. Rozhoduji se nerušit ji. Bude lepší, když bude podrážděná, než rozzuřená. Třeba mi to později řekne sama. Do té doby se budu snažit předstírat, že tu nejsem.
"Ale to je v pohodě. Ty za to nemůžeš. Vážně se nezlobím na tebe. Víš, mně to pořád ještě nedošlo, jsem asi ještě pořád v šoku, protože mi pořád ještě nedošlo, co se stalo. Pořád si to nepřipouštím a možná je to dobře. Protože jinak bych tady asi těžko seděl a jel neznámo kam. Někdo by měl Amyiným rodičům říct, co se stalo. Ale já to nedokážu. Nedokážu na to ani pomyslet, přijít tam a říct: vaše dcera je mrtvá. Kam to vlastně jedeme, když už jsme u toho?" obracím se na ni. Pevně svírá volant a sleduje silnici před sebou. Když se nad tím zamyslím, je to moc hezká holka.
"Někam daleko. Byl jsi někdy v Sioux Falls?"

"Ne. Kde to je?"

"Jižní Dakota. Prozatím. S tímhle autíčkem se daleko nedostaneme, bratr nás vyčmuchá, než si uvědomíme, že jedeme. Dojedeme do Sioux Falls, tam je letiště. Popřemýšlíme nad tím a někam odletíme. Asi na východ, možná až do Evropy. Ale nejdřív si musíme sehnat pasy. Na nějaké benzínce u hranic zastavíme a já to zařídím. Ty se snaž být nenápadný."

"Počkej, to jako vážně? Nemůžu jet pryč, mám tady všechny věci, i pas mám doma. Než tohle vyřídíš, najde nás tvůj brácha i poslepu. Otoč to zpátky. Východ? Evropa? Nikdy jsem nebyl dál než v Idahu!"
"Neboj se, Kenny. Všechno zařídím do zítřka. Ve středu budeme až v New Yorku. Nebo bys radši do Bostonu? Jak chceš, mně je to jedno, stejně to bude jen na chvíli. Jo a málem bych zapomněla, měl bys zavolat rodičům. Nevím, co přesně bys jim měl říct, ale asi je načase, abys tu situaci řešil takovou, jaká je." Nevěřícně na ni hledím. O čem to mluví?
"Ach, Kenny. Teď vážně. Možná to pro tebe bude trochu šok. Víš, že tvoje sestra je víla. Jsi její dvojče, to je jasné. Z toho vyplývá, že máš v sobě taky geny pro to stát se vílem. Nesměj se, to vážně existuje, a ty bys mohl být jedním z nich. Vím, že ti Patrick říkal, co předchází tomu, aby se narodilo dítě s potenciálem stát se vílou nebo vílem. To znamená, že jeden nebo oba lidé, které jsi považoval za své rodiče, je pro tebe někdo úplně cizí. Promiň, že to říkám jen tak, ale nemáme čas." Znovu se po mně ohlíží. Možná bych se měl začít bát o své zdraví, když řídí někdo takový.
"Je mi to líto." Říká prostě. Nic víc, nic míň. A přece mě její slova hřejí.
"Pláč není projevem slabosti, ale silné a emotivní duše." Ozývá se jakoby nic. Dlouho jedeme mlčky a já přestávám vnímat ujeté kilometry. Krajina kolem je jednotvárná a díky tichému motoru a perfektnímu sedu auta na vozovce je i jízda absolutně monotónní. Po dlouhé době nakonec zastavujeme u velkého motorestu u kraje silnice. Na všech cedulích je velkými písmeny upozornění: STÁTNÍ HRANICE 10KM. To jsme tu vážně tak rychle?
"No, možná trošku." Odpovídá nevinně. Možná je dobře, že jsem nesledoval tachometr.
"Už?" usmívá se na mě a míří směrem ke vchodu. Doháním ji a všímám si, že i když je docela horko má na sobě dlouhý svetr. I tak si ale všímám, že má na krku ošklivý šrám. A stejně tak na obličeji. Vím, že se ho snaží skrývat, ale na tváři je to trochu obtížné.
"Myslíš tohle?" ptá se a ukazuje na další ránu, které jsem si ani nevšiml.
"No abych to řekla úplně nejstručněji: držela jsem naživu toho kluka, co ti odvedl pryč sestru. Tohle mi udělal bratr, ale spoustu ostatních jsem si způsobila sama."
"Existuje takový rituál nebo jak to říct. Sdílím s Patrickem všechnu bolest a všechna zranění. Jinak by ten pobyt u nás těžko přežil."
"Jde. Ale je to děsně složité. A navíc je k tomu potřeba další člověk, kterého bych k sobě připoutala místo něj. Takže to teď asi necháme, jak to je." Bolestně se usmívá a já si všímám, že má pod očima kruhy. Celkově vypadá hodně unaveně, i když jsem si toho předtím nevšiml.
"Jsi hodný, Kenny. Ale asi ne. Šlo by to, ale bylo by ti strašně. Není to nic příjemnýho. Mělo by to být lepší, sotva se Patrick přestane pořád dotýkat tvé sestry a začnou se mu léčit zranění. Navíc na to teď není čas." Hrabe se v kabelce a rychlou chůzí vráží do budovy. Ještě chvíli jen stojím jako opařený a hledím za ní.
 


Komentáře

1 Jannie Jannie | Web | 16. srpna 2012 v 10:17 | Reagovat

Takže Julietta se spolčila s Kennym? To zní zajímavě a lákavě. Ráda bych věřila, že z toho bude něco víc, ale netuším :D pěkná kapitola, hned se vrhám na další :))

2 Liss Liss | 16. srpna 2012 v 15:15 | Reagovat

Děkuju moc. Dovolila jsem si malý luxus a vypadá to, že tvoje přání se splní.

3 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 6:17 | Reagovat

Musim číst rychle dál!!asi jsem závislá....;-):-P:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama