Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

16. kapitola

23. července 2011 v 22:22 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Donutili jste mě k tomu. Je poněkud statičtější a víc psychologická a taky kratší, než obvykle. nejsem na ni úplně hrdá, ale to skoro na žádnou kapitolu. no, zkrátka loučím se s vámi na týden tímhle a doufám, že mě ten týden nebudete proklínat.


16. Emilio
Nevím, která z těch emocí mě nyní ovlivňuje a zasahuje nejvíc. Nenávidím oba ty kluky, co mi teď utekli. Jsem naštvaný na svou sestru. A bolí mě ztráta Amandy. Jak se mohlo všechno tak pokazit? Měl jsem úspěch na dosah. Mohl jsem to skončit. Kdybych ho zabil… nemyslím si, že by pár paměťových kouzel nepomohlo, a Ricardo by to těžko řešil. Myslím si, že, i když by to nikdy nepřiznal, se bojí Dolore. Nechal by to být. Tím by byl vyřešen první problém. Jednodušší úkol by byl už jen přesvědčit Ricarda, aby mi dal Josephin za ženu. Nepřistoupil by na to rád a rychle, ale nakonec by se podvolil. Musel by. Mám pocit, že Josephinino ovládání emocí není zrovna obyčejná záležitost. Když se rozhodne, člověk zešílí do několika hodin. Nechtěl bych si ji poštvat proti sobě.
Byla to nehoda, ale ani to mě nedokáže oprostit od nenávisti ke všem. K tomu idiotovi Dooleymu, který před sebe nechal skočit holku. K té protivné víle, která nechala umřít svou nejlepší kamarádku. K hlupákovi, který tvrdil, že ji miluje, a přitom se díval, jak umírá. Ale hlavně sám k sobě. Nenávidím sám sebe! Zabil jsem vlastní dceru!
Ale teď… představa, že se mi otevřely oči až ve věku téměř šest set let, je strašná. Byl jsem stroj na zabíjení, sebevědomý a arogantní, a myslel jsem si, že tak je to nejlepší. Zní to fakt hrozně.
Vedu rovný boj sám se sebou. Jedna moje součást nadává té druhé. Jedna je tu odjakživa, už jako kluk jsem byl chladný a pramálo mě zajímalo, co si o mně lidi myslí a co dělám. Ta druhá se probudila právě teď. Se ztrátou dcery jsem si uvědomil, že život je krutý a plný zvratů. Začal jsem opovrhovat sám sebou, i když člověk se těžko zbavuje své podstaty, způsobu života a myšlení, které si vybudoval za více než půl tisíciletí. Nenávidím sám sebe a chce se mi umřít. Na druhou stranu si říkám, že tak je to normální. Kdo se zajímá o to, co si myslí jeho oběť? Pokecá si lev se zebrou, než ji sežere? Zeptá se vydra pstruha, jak jde život? Ne. Jsme predátoři a problémy kořisti jsou nám ukradené. Jenže vydra tu rybu nemůže sežrat jen napůl. Nemůže si vzít jen část, aniž by ji zabila. A není to myslící bytost na vrcholu evoluce.
Zradila mě. Utekla přede mnou, aby pomohla třem lidem, kteří z poloviny mohli za smrt mé dcery. Nejspíš jsou teď už každý někde jinde. A já tu stojím a hádám se sám se sebou. Přestaň s tím, Emilio!
To bude asi nejtěžší úkol. Přijít za ženou, kterou jsem neviděl šestnáct let a říct jí, že její dcera je mrtvá. Měl bych tam poslat někoho jiného, ale tak by se moc ptala. A hlavně by to byl zbabělý útěk. Tu ženu jsem kdysi miloval a ona mě. Nemělo to perspektivu, takže jsme se rozešli, i když to tenkrát strašně bolelo. Potom mi napsala, že je těhotná. Slíbila mi, že o mně před naším dítětem nebude mluvit a celkově se budeme tvářit, že se nic nestalo. Ale Amanda byla příliš jasná připomínka. Chodíval jsem ji sledovat, tajně, často. Myslím, že o mně věděla. Ale nikdy jsem s ní nemluvil. Až do dneška. Ne, musím za Charlotte zajít sám. Jsem zvědavý, jak zareaguje.
Beru ji do náručí, abych ji mohl přenést na nějaké důstojnější a méně děsivé místo. Procházím domem, až ji konečně pokládám na velkou pohovku v obýváku. Přikrývám ji dekou, abych nemusel příliš myslet na to, že nedýchá, takhle to jednoduše není vidět. Naposledy si ji prohlížím a z toho pohledu mě bolí srdce. Přece jen nejsem asi tak bezcitný, jak jsem si myslel.
Teď budu muset jet tou její pomalou popelnicí. Je od ní vážně šlechetné, že s mým vězněm utíká v mém autě. Sakra! Vracím se do domu a beru klíče od jejího starého Chevroletu. Ach bože, za co mě trestáš? Nasedám a startuju. Auto se celé třese a vypadá, že silně nesouhlasí s tím, že by mělo zase jet. Nikdy mi nevadilo, že Julietta jezdí s mým autem, takže mi nikdy nedošlo, v jak hrozném stavu je to její. Startuje ztěžka, jako když se starý člověk zvedá z postele. Na silnici nesedí a motor hlasitě protestuje. Tohle bude teda jízda. Navzdory svému přesvědčení zapínám pás. Tomuhle chrchlíčkovi nevěřím, takže se pojistím proti nehodám všemi dostupnými prostředky.
Vystupuju z auta a vydávám se k jejím dveřím. Chvíli nervózně postávám přede dveřmi. Začíná pršet, na obličej mi dopadají kapky. Nepřítomně zvedám ruku ke zvonku. Stiskám jej.
Je pořád stejně krásná, i když teď trochu jiným způsobem. Je starší a vyspělejší, ale pořád nádherná. Josephin je proti ní ošklivka. Ve tváři jí vidím překvapení. Kdo by nebyl. Ve dveřích se vám objeví dávná láska a, i když víte, že je upír, vypadá pořád stejně.
"Ano. Jsem tak rád, že tě vidím, Charlotte." Odpovídám a jen taktak se držím dál od ní.

Emilio? Jsi to ty?" ptá se zmateně. Toužím ji obejmout a nikdy nepustit. Toužím se jí vyplakat na rameni. Jak jen jsem ji mohl opustit?

"Ano. Jsem tak rád, že tě vidím, Charlotte." Odpovídám a jen taktak se držím dál od ní.

"Zdáš se mi?" dívá se na mě bolestně. Nedokážu to snášet. Myšlenka, že jí někdo ublížil, je hrozná. A že jsem jí ublížil já…
"Zkus to," navrhuju. Pomalu, zdráhavě mi pokládá ruce na prsa. Beru její dlaně do svých a tep se mi zrychluje. Josephin je hezká, ale Charlotte je ta nejkrásnější na světě. Tiskne se ke mně blíž. Jako by, stejně jako já, čekala těch dlouhých sedmnáct let, aby mě mohla zase obejmout.
"No tak, Emilio. Copak se stalo? Nemůžu se na tebe dívat, když jsi v takovéhle náladě. Pojď dovnitř, probereme to v klidu." Vyvíjí se z mého objetí, nicméně nepouští mou ruku. Táhne mě za sebou do domu, který tak dobře znám. Moc mi nepřidává na klidu, když vidím ten osobitý styl, s jakým je dům zařízen. Je těžké si uvědomit, že jeden člen této domácnosti už sem nikdy nepřijde.
"Co se stalo?" ptá se starostlivě a pokládá mi ruku kolem ramen.



"Co je s Amy?" ptá se. V jejím hlase slyším paniku. Kdesi jsem slyšel, že žena nemůže nikdy milovat muže tolik, jako on ji. Protože každá žena ze všech nejvíc miluje své dítě.



"Ne… ona nemůže být…řekni mi, že to není pravda!" zarývá mi nehty do zad. Bolí to, ale fyzická bolest zdaleka není tak hrozná jako psychická.



Její oči se zalévají slzami a padá mi do náručí. Objímám ji, jak nejpevněji dokážu, ale nestačí to. P chvíli už hystericky popotahuje. Hladím ji po zádech a sám potlačuji slzy. Beru ji do náručí a přenáším do ložnice. Má pořád stejný rám postele. Skvělá kovářská práce, umělecká. Ale když jsem se o to bouchl do hlavy, tak to hodně bolelo.

Pokládám ji do peřin a lehám si vedle ní. Objal jsem ji a zanedlouho usnula. Já spát nemůžu, takže ji aspoň pozoruju. Zavírám oči a nevnímám okolní svět. Je to to nejbližší spánku, co jsem schopen vyprodukovat.
"Charlotte? Můžeš mi to nějak vysvětlit, že ano?" otvírám oči o milisekundu dřív než Charlotte. Dívám se na vysokého pohledného muže, který zrovna vypadá, že není nějak extra rád, že mě tu vidí. Ale musím uznat, že Charlotte má dobrej vkus.
"Určitě. Není to tak, jak si myslíš, Lionele. To… už je to dávno, vážně." Ozývá se Charlotte rozespale. Oči má zarudlé od pláče, vlasy rozcuchané. A stejně je to ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy viděl. Chystám se na problémy. Tohle pro mě nevypadá dobře.
 


Komentáře

1 Iva Iva | E-mail | Web | 25. července 2011 v 20:24 | Reagovat

Tak dovol skromné duši poklonu...sakra holky, kde na to chodíte?....:) Tohle je prostě skvělé, fakt. Začátek skvělý průběh ještě lepší no a konec, to už mi asi dojdou slova.
Úžasné, fakt. :DD

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 26. července 2011 v 18:10 | Reagovat

jo, tak ja sa môžem ísť dobrovoľne utopiť a ani nebudem protestovať že voda je mokrá... kde sa ja na vás hrabem? sa na to môžem zvysoka.... na vás nemám. toto je GENIÁLNE !!! dokonalé, proste sánka dolu šéfe. ja nikdy nepochopím ako dokážete tie pocity zhmotniť na "papier" tak, že zrazu cítite ako to nie je len utrpenie postavy, ale že to plačete vy... oh sakra sakra... -dochádzajú jej slová-
ona bude VÁŽNE ???? mŕtva? ja že si len strieľaš a bude zmŕtvych vstanie.... (to by som aspoň mala prečo raz za čas navštíviť kostol) ale takto? noták, to predsa neymslíš vážne... =(
btw: asi si stojím na kábloch (určite) ale ja som si vážne len teraz všimla že ma máš v obľúbených o_O to musím napraviť, ak dovolíš, zaradzujem medzi SB :-)

3 Erin Erin | E-mail | Web | 27. července 2011 v 14:28 | Reagovat

Achjo... holky byly rychlejší, než já a všechno už padlo. Prostě k tomu není co dodat :-)  Skvělý, ale klanět se nebudu. Už jsem se ti naklaněla tolik, že mám problémy s páteří :-D  :-D  :-D

4 Liss Liss | 30. července 2011 v 21:28 | Reagovat

všem moc děkuju.
[1]: Chodím na to kamkoli. při chůzi nebo čekání na autobus se nejlépe přemýšlí :-D

[2]: Děkuju, samozřejmě, že souhlasím :-D

[3]: nemusíš se klanět. stejně to nevidím :-D

5 Jannie Jannie | Web | 16. srpna 2012 v 10:38 | Reagovat

Ty Emiliovi plány mě vážně štvou. A tušila jsem to dopředu, že je to jeho dcera:)) jen škoda, že začal být rozumným, teprve po její smrti.:// pěkné, smutné

6 Liss Liss | 16. srpna 2012 v 15:17 | Reagovat

jo, to jsem ráda, že to aspoň někomu došlo. :-) tak to dost často bývá no. Bohužel.

7 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 6:31 | Reagovat

Amy a mrtvá? Emilio její otec?? Prosím že není mrtvá!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama