Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Začátek

22. července 2011 v 22:39 | Liss |  Harry Potter
takže jsem tu zase s další absolutní blbostí. Měla to být parodie. Měli jste se řechtat. ale já to asi napsat neumím, takže vznikla taková směska všecho, všelijaká. no, nebudu k tomu říkat nic víc. myslete si, co chcete. ale nekamenujte mě.


Harry se schoulil svému příteli do náruče.
♠♠♠
Dělal to vždycky, když si s něčím nevěděl rady. Což bylo ostatně dost často, proto ho rodiče dali k adopci. Nebyl vyloženě hloupý, jenom děsně pomalu chápal. Ale zase ne až tak pomalu, asi jako počítače v padesátých letech. Vůbec to neměl v životě jednoduché - ostatní děti se mu pořád smály, že je moc malý, že nosí brýle s více dioptriemi, než do kolika uměl napočítat (ne že by to bylo až tak moc) a v poslední době taky proto, že nezačal slintat, když spolu s ostatními odloženými a nechtěnými dětmi zhlédl ženské porno. To, co viděl na obrazovce, neznal, bylo mu to cizí a už vůbec ho to nevzrušovalo tolik jako všechny ostatní chlapce v jeho věku. Všechno se mu zdálo mizerné; rodiče ho opustili jen proto, že byl trošku slabomyslný, děti se mu smály, protože byl jiný a jako teenageři se mu smáli, že je na kluky. On jim nerozuměl - nevěděl, co to znamená. Nikdo mu nikdy neřekl nic, co se ho týkalo, jen se mu všichni smáli. Nejprve tiše a za zády, postupně otevřeně a s chutí. Smutně sledoval, jak spousta, vlastně většina, dětí mizí a putuje do nových rodin. Netušil, jak je to možné a proč je k němu osud tak krutý. Nikdy si ho nikdo nevybral. Nikomu nebyl dost dobrý ani to, aby si o něj opřel deštník. Nerozuměl tomu a často, samozřejmě jen když ho nikdo neviděl, plakal a zuřivě se modlil k Velkému pomeranči, aby se konečně dostal někam, kde ho budou mít rádi. Nebo jen aby potkal někoho, kdo si ho bude vážit.
♠♠♠
Před pěti lety
A jednou ho Velký pomeranč vyslyšel. Seslal mu na zem toho nejskvělejšího člověka, jakého si Harry mohl přát. Vlastně ani nedoufal, že by se něco takového mohlo stát zrovna jemu. Nicméně stalo se. Jednoho dne se ve dveřích jeho pokoje, který s nikým nesdílel, protože o to nikdo nestál, objevila jedna z pečovatelek, které se o děti staraly. Harry okamžitě začal přemýšlet, co provedl a jaký za to dostane trest. Pečovatelka promluvila, zrovna když se snažil seškrábat ze zdi můru, kterou tam připlácl minulý týden za pomoci své jediné boty.
"Harolde? Máš návštěvu." Vyštěkla a pustila do místnosti nějakého staršího muže. Harry nesnášel, když mu někdo říkal jiným jménem, ale musel si na to zvyknout. Tady se to dělo pořád. Děti byly odložené, nikdo je nechtěl - a věcem přece taky nevadí, když je nazvete cizími jmény. Harry se spořádaně postavil, ruce svěsil podél těla a čekal, až bude osloven. Pečovatelka se mezitím vypařila a muž se posadil na jednu z chatrných postelí. Harry si ho zaujatě prohlížel. Napadlo ho, že ten člověk vypadá jako nějaký potrhlý kouzelník z pohádek, které mu jako dítěti pouštěli, aby mu ukázali, že zlobit se nemá. Měl dlouhé bílé vlasy a vousy a Harry v tu chvíli rozhodně nechtěl být v kůži kadeřníka, který by se o neznámého podivína staral.
"Zdravím tě, Harry. Jakpak se máš?" ozval se cizinec zničehonic. Harry to pochopil jako výzvu k mluvení a proto spořádaně povolil postoj, aby se mohl nadechnout.
"Dobrý den, pane. Mám se celkem dobře, děkuji za optání." Chlapec doufal, že ze sebe tu odpověď z Učebnice dobrého chování pro mladé pány vybreptal správně, protože nechtěl zase čistit kotce fretkám slečny Moonreové. Nenáviděl fretky. Byly malé, smradlavé a kousaly. A ještě pevněji doufal, že i kdyby to neřekl dobře, neurazí toho muže natolik, aby to slečně Moonreové řekl. Nicméně i tak se chystal na příšerný smrad z postýlek Elliota a Lance.
"Výborně. Posaď se prosím." Dodal cizinec, když zjistil, že Harry pořád ještě stojí v prkenném pozoru vedle své postele a snaží se svým hubeným tělem skrýt flek velikosti, barvy a přibližného tvaru nějaké velké a ošklivé můry. Klučina si roztřeseně a nejistě sedl. "Takže. Jmenuji se Albus Brumbál a jsem ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích." Aha, takže kontrola z blázince. Jasně, to znám, stává se to často. Nepovažují mě za normálního. Bude chtít, abych mu uvěřil. Pak si mě vezme s sebou a už nikdy neuvidím stěny tohoto domu. A s ním i Elliota a Lance a hlavně jejich bedýnky. Blázinec nevypadá jako špatná alternativa. Napadlo Harryho. Trpělivě naslouchal vyprávění onoho podivného muže. "Možná sis všiml, že jsi trochu jiný, než ostatní děti. Občas se ti dějí věci, kterým nerozumíš. Je to tak?" otočil se na Harryho. Upřel na něj pronikavý pohled svých modrých očí skrytých za skly tak tlustých brýlí, že Harry vlastně jen tušil jejich barvu. Z několika pokusů, kterých byl obětí, věděl, že když se vezme správný kus skla, i když Harry nevěděl jaký, a zasvítí na něj slunce, začne se všechno, co je pod ním, rozžhavovat a to potom není až tak příjemný pocit. Harrymu došlo, že to asi budou jiná skla, než ta, která mu přikládali na tělo ostatní chlapci.
"Myslíte, jak prasklo to okno, když jsem chtěl, aby se vysypalo a já mohl sledovat, jak Martin Phillips čistí kotce fretkám?" zeptal se Harry zaujatě.
"Třeba," usmál se Brumbál. "Jsi kouzelník, Harry. Tví rodiče byli vynikající kouzelníci. Jenže bohužel byli tak dobří, že je to připravilo o rozum. Kouzla vyžadují soustředění a, i když se na to snažíme najít lék, užírají mozek. Je to jeden z mnoha negativních vlivů kouzlení. Kouzlení je stejné jako drogy nebo cigarety, škodí zdraví, ale když jednou začneš, je těžké přestat. Neříkal bych ti to, protože máme na škole málo dětí, ale znáš to. Nařízení Evropské Unie." Harry přikývl.
""Přišel jsem ti nabídnout, jestli by ses nechtěl přihlásit do mé školy. Naučíme tě kouzlit, a když budeš dost silný tak se dožiješ i dospělosti. Není to super?" Brumbál vytáhl z kapsy Ipad a něco na něm hledal.
"Jako že nebudu muset být tady?" Harry nemohl uvěřit svým uším.
"Přesně tak."
"Kdy odjíždím?" zeptal se rychle a začal šmejdit po pokoji a hledal aspoň jeden pár ponožek. Když našel jednu zelenou a jednu růžovou ponožku, zatvářil se spokojeně a hodil je do svého jediného zavazadla, přesněji řečeno staré igelitky z Billy.
"Školní rok začíná zítra. Přespím tady. Zavedu tě na nádraží a pomůžu ti. Ale koupíš mi zmrzlinu."
"Platí!" Harryho oči se rozzářily jako dvě nově vzniklé hvězdy. Tušil něco velkého. Ve vzduchu viselo dobrodružství.
***
To se také druhého dne stalo. Harry, který nikdy nebyl od domova dál než na koupališti za rohem (které mimochodem nestálo za nic), užasle sledoval, jak Brumbál vytahuje ze svého batohu s vílou Zvonilkou jednu školní pomůcku za druhou. Kotlík, učebnice, váhy, přísady do lektvarů. Harry vše pečlivě ukládal do svého zbrusu nového kufru, který dostal od Brumbála darem. Opravdu nechápal, jak se mohl nacpat do toho malého batůžku. A ještě víc nechápal, za jaké jeho peníze koupil Brumbál všechno to harampádí, které se mu hromadilo v zavazadle. Když se na to Brumbála zeptal, řekl mu jen: "Tví rodiče ti nechali jmění, Harry."
Harry nedočkavostí celý vibroval, protože se o něm rozhodně nedalo použít normální slovo třást. Cupital vedle Brumbála a neustále nervózně kontroloval svůj kufr, který za ním hopkal na miniaturních nožkách, které se velmi podobaly trolím. Blížili se k nástupišti číslo devět na nádraží Kings Cross v Londýně. Harry se nemohl vynadívat na vlaky. Poprvé je skutečně viděl. Opravdové, rychlé, velké.
Brumbál zamířil ke zdi mezi nástupišti devět a deset. Harry si ho pobaveně měřil pohledem. Už si na toho podivného muže s batůžkem se Zvonilkou a plyšovým růžovým jednorožcem zvykl a čekal, co se stane.
"Pojď sem, nemám na to celý den." Zavolal na Harryho. Chlapec i kufr na divných nohách přiklusali k Brumbálovi.
"Projdi skrz," řekl muž prostě. Harry na něj zůstal hledět. Když Brumbál vytáhl z kapsy pilník a začal si upravovat nehty, odhodlal se, popadl kufr za ucho (protestoval) a pomalu protáhl ruku cihlovou přepážkou. Vydal se za ní a objevil se na téměř identickém nástupišti. Kufr vyskočil hned za ním, a kdyby mohl, jistě by chrlil spoustu nadávek. Na ceduli nad Harryho hlavou stálo: Nástupiště 9¾. Harry zlomky vždycky nenáviděl. Nechápal, proč by se něco mělo dělit na kousky. On taky není jen 4/5 Harryho. Ale tady mu to nevadilo.
Stála tam ta nejkrásnější lokomotiva, jakou kdy Harry viděl. Ani na fotkách a obrázcích nebyla krásnější než tahle praní červenočerná krasavice. A pak tam bylo plno dětí a rodičů a zvířat. Harry byl unesen. Vykročil a Brumbál se objevil kousek za ním. Společně se vydali k vlaku. Vpředu na lokomotivě byl ozdobný nápis. Harry otáčel hlavu, jak se ho pokusil přečíst navzdory mezerám ve vzdělání (v hodinách čtení spal, aby dohnal deficit, který vznikl hledáním jeho oblíbeného pavouka, kterého s oblibou schovávali jeho bývalí spolunocležníci.)
"Spěšný vlak do Bradavic." Přečetl vítězoslavně. Brumbál přikývl a vykročil k vlaku. Harryho kufr odkvačil někam pryč. Chlapec to nijak neřešil, protože se se spoustou jiných dětí mačkal u vchodu do vlaku. S tím rozdílem, že tu spoustu dětí líbaly plačící matky a objímali otcové. Harrymu se zastesklo po rodičích, které neznal. Jasně, nejspíš byli mimo a navíc ho nechtěli, ale byli to jeho rodiče.
Zamrkal, aby rozehnal slzy. Byl zvyklý dusit emoce a pocity v sobě. Jakmile jsi ukázal slabost, nepřežil jsi. Brumbál skočil do vlaku a zmizel Harrymu z dohledu. Chlapec ho následoval. Těsně u schodů se srazil s nějakým hochem přibližně o dva roky starším.
"Omlouvám se. Promiň mi to. Nechtěl jsem." Vyhrknul Harry automaticky a podíval se tomu druhému chlapci do očí. Překvapil ho. Překvapil ho hloubkou pohledu i krásnou tváří.
"To je v pořádku." Řekl cizinec. Harry naskočil do vlaku a chlapec hned za ním. Zapadli do prvního kupé. Bylo úplně prázdné.
"Já jsem Tom. A ty?" obrátil se na Harryho neznámý chlapec. Harry byl překvapen přemírou zájmu toho hezkého chlapce, který ho vůbec neznal a přitom se s ním bavil. Visel na něm pohledem, jako by to byl první kluk, kterého kdy viděl.
"Harry. Těší mě." Usmál se. Podali si ruce. Harry se zaujetím sledoval Tomovy štíhlé prsty a bledá zápěstí. Dlouze se mu zadíval do očí. Měly zvláštní barvu, šedou, se zelenými skvrnkami, a tvar mandlí.
"Jak se těšíš do školy?" zeptal se Tom a rozvalil se na sedadle.
"Strašně moc!" Harrymu se rozsvítily oči.
"Tomu věřím. Myslím, že budeš spokojený." Odvětil Tom.
♠♠♠
současnost
"Já tě neopustím, Harry. Neplač." Tom zvedl Harrymu bradu zmáčenou slzami. Byl poslední týden Harryho pátého ročníku v Bradavicích. Zkoušky měli složené a čas už byl spíš jen k tomu, aby ho lidé trávili s přáteli. Kdejaký pár byl spatřen, jak dělá věci, které by za normálních okolností nemohl. Učitelé dělali, že to nevidí. Jen jednomu páru věnovali větší pozornost.
Harry Potter byl vynikající student a skvěle hrál famfrpál. Měl spoustu obdivovatelů, hlavně mezi dívkami, protože to byl velmi pohledný hoch. Nicméně byl emočně velmi uzavřený. Za žádnou dívkou se neotočil. Většinu chlapců ignoroval. Měl jen pár kamarádů a jen jednomu věřil úplně. Všichni věděli, že Harry si v dětském domově neprožil to nejlepší. Nikdo mu to neměl za zlé a učitelé ho měli rádi - učil se dobře a rád a nedělal žádné hlouposti, neměl kamarády, kteří by ho nutili dělat nějaké blbiny.
A přesto… Měl rád jen Toma Raddlea. Nikdy se moc nebavil s nikým jiným. Poslední dobou byl Harry ještě apatičtější než dřív. Chodil jako tělo bez duše. Bolestně si uvědomoval, že až se na konci roku rozloučí s Tomem, bude velmi obtížné udržovat vztah, který si vybudovali. Ti dva byli nerozlučná dvojka od Harryho prvního dne v Bradavicích. Ze začátku byli nejlepšími kamarády, později si uvědomili, že jejich vztah přerostl v lásku.
Seděli spolu pod jedním z rozložitých stromů kolem Černého jezera. Slunce se odráželo od nehybné a temné hladiny a prodíralo se také skrz větve. Tom s Harrym seděli až u kmene, takže na ně paprsky nedosáhly. Nedosáhlo na ně nic. Byli jen oni dva a jejich láska a smutek.
Harry se bránil, jak mohl, ale slzy neodcházely. Bylo jich víc a tekly mu po tvářích, krku a vsakovaly se mu do trika. Tom ho pevně objímal a namlouval si, že má situaci pod kontrolou. Neměl. Miloval Harryho a nechtěl ho opustit. Ale musel pro něj být oporou.
"Miluju tě," vysoukal ze sebe Harry mezi vzlyky.
"Taky tě miluju. Neopustím tě, slibuju. Vezmu si tě k sobě. Pomstíme se celému světu, který ti ublížil. Staň se mým nejvěrnějším příznivcem, Harry. Vytvoříme gang a budeme se chovat pošahaně. Změním si jméno. A ty budeš moje pravá ruka. Můj první Smrtijed."
"Půjdu s tebou kamkoli, Tome," řekl Harry zasněně.
"Vítej v novém světě. Světě lorda Voldemorta. Našem světě."
 


Anketa

Harry/Voldemort?

Harry 30% (6)
Voldy 25% (5)
Oba 10% (2)
Ani jeden 10% (2)
on to někdo řeší? 25% (5)

Komentáře

1 Graphics-S Graphics-S | E-mail | Web | 22. července 2011 v 22:46 | Reagovat

TWL to je dlouhý..:D

2 Liss Liss | Web | 23. července 2011 v 9:32 | Reagovat

Dlouhý? ani ne.
P.S. to je dobře, nebo špatně?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama