Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

17. kapitola

1. září 2011 v 11:28 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Ano, nezdá se vám to. Liss opravdu napsala další kapitolu.
Předem se omlouvám, že jste museli čekat měsíc zrovna na TOHLE, ale vážně nebyl čas. Doufám, že až to budete číst, tak mě neukamenujete a nebudete si o mně myslet něco ošklivého.
P.S. komentáře potěší.
P.P.S. Díky, že jste počkali :D


17.Patrick

Bezmocně sleduji, jak zavírá oči. S děsem pozoruji, jak se jí na břiše rozlévá krvavá skvrna. Není vílou dlouho a přitom už má krev téměř stříbrnou. Vypadá to, že její proměna je neobyčejně rychlá a já ji budu muset ještě zkrátit. Ale nemůžu ji ztratit, ne teď, když bychom mohli být spolu. Trhám první květinu, která se mi dostává do rukou, a s výkřikem: "Bell, vem si to!" ji házím směrem k ní. Objímá ji jako dítě a usmívá se. Doufám, že to znamená, že je jí líp a ne usmíření se smrtí. Květina v jejích rukou vadne a sesychá. Je to fascinující - ještě před chvílí kypěla životem a teď je vysušená a bez života. Modlím se, aby její energie nepřišla nazmar.

Zdá se, že ne. Bell otvírá oči a vesele se na mě směje. Vidím, že ji ještě zdaleka neopustila bolest, ale už je mimo ohrožení života. Křením se štěstím jako blázen.

"Máme to za sebou," říkám a klekám si k ní. Znovu si ji prohlížím. Je pořád krásná, ale potom, co málem přišla o život a definitivně se změnila ve vílu, úplně jiným způsobem. Má cizokrajnější, exotičtější rysy a zdá se mi drobnější. Oči už nemá zelenkavé, ale zlaté a kůži má protkanou spoustou stříbrných cévek. Zcela nečekaně se přitahuje do sedu, ale dává si pozor, aby se mě nedotkla. Se širokým úsměvem roztahuje veliká průsvitná křídla, která jí vyrazila protrženým trikem. Lapám po dechu. Tohle není moje Bell, křehká holka, krásná a přitažlivá svou lidskostí. Tohle je Bellinda, rozhodná, silná a sebevědomá víla, tajemná a oslnivá. A taky nedotknutelná. Skláním hlavu a je mi smutno. Už ji nikdy neobejmu, protože teď už bych bolest z toho doteku nepřežil.

Krásnýma očima s rozšířenými stříbřitými zornicemi a zlatavými duhovkami si mě zvědavě a ustaraně prohlíží. Vypadá takhle mnohem podobnější zvířatům. Nikdy jsem žádnou vílu neviděl a teď mě to zaskočilo natolik, že nevím, co říct.

"nekoukej na mě, jako bys mě viděl poprvé," směje se. Zlatavé rty se vlní do hezkého úsměvu. I její hlas zní jinak, zcela spontánně mě napadá podobnost s šustěním listů na stromech.

"Ale já tě takovou vidím poprvé." Namítám a podávám jí velký nůž na zeleninu, protože mě nenapadá, do čeho jiného by se na sebe mohla podívat.

"Co vykládáš - Panebože!" křičí vyděšeně. Probírá si rukou vlasy, které se mi zdají trochu tmavší. Prohlíží se v ostré čepeli a zcela nečekaně několikrát mohutně zabírá křídly. Zvedá se trochu do vzduchu, ale šokem zapomíná mávat a tvrdě dopadá zpět na zem. Při pokusu se opět vznést shazuje ze stolu vázu s kyticí. Rychle se vrhá k promočenému místu na koberci. Láskyplně bere květiny do rukou a přivíjí je k sobě. Květiny se evidentně těší z její přítomnosti, protože rostou jako pominuté a pupeny praskají, aby vykvetly květy dvojnásobnými než obvykle. Vypadá to, že když je Bell teď kompletně proměněnou vílou, dokáže svou sílu s kytkami sdílet, nikoli jim ji jen brát. Dírou v jejím teď už téměř neexistujícím triku vidím před chvíli děsivou a rozšklebenou ránu, jak se stahuje. Viditelně se jí ulevuje a mě přepadá žárlivost. Já se jí nemůžu ani dotknout a kdejaká pitomá kytka jí dokáže pomoct od bolesti? Není to fér a já se s tím nehodlám smířit. Sice nevím jak, ale nesmířím se s tím. Vždyť na mě ani nepromluvila! A to jsem jí pomohl… nojo, za dobrotu na žebrotu.

Směje se. Náhle a nečekaně se rozesmála tak, že mi z toho poskakuje srdce.

"Patricku!" vmžiku je u mě. Třese se pod nápory smíchu a po tvářích jí tečou slzy. To jsem tak směšný? "Ty jsi ale hlupáček!" zvedá mi bradu dvěma prsty a pobaveně mi pohlíží do očí. "Já za to přece nemůžu. Miluju tě, Patricku, a na tom se nic nezměnilo. Jenom mám křídla, umím mluvit s květinami a zrovna teď mě šíleně bolí hlava z té pitomé mikrovlnky. Na mých citech k tobě se nic nezměnilo, přísahám." Sklání se ke mně a líbá mě. Dychtivě a naléhavě jí polibek oplácím, dokud mě to nezačne zase bolet. Přivíjím si ji k sobě a očekávám šílené pálení, které nepřichází. Tiskne se ke mně a já z toho doteku poznávám, že ačkoli toho má z kytkama hodně společného a potřebuje je, mě miluje a jsem na prvních místech v jejím srdci. Cítím tu touhu, se kterou se ke mně tulí. Jenom pořád nechápu, jak je možné, že to nebolí. Zkouším se podívat do jejích myšlenek, ale narážím na stěnu, nepřekonatelnou hradbu, pevnější než byla ta, kterou si proti mně postavil Emilio. Zmateně se od ní odtahuji.

"Teď, když mě můžeš objímat, mě pouštíš?" ptá se a oči jí září radostí. Popadám ji znovu do náruče a tisknu si ji blíž. Nezajímá mě, jak je to možné. Natahuje se pro polibek. Jeden jí věnuji, ale než se přestaneme ovládat, musím zjistit, co za tím vězí.

"Bell, počkej. Potom si se mnou můžeš dělat co chceš, nebudu se bránit, slibuju. Ale teď mi řekni, jak je možné, že se tě můžu dotýkat?" Bedlivě mě pozoruje a na čele se jí tvoří drobná vráska.

"Vzdala jsem se vrozených darů a schopností všech vílů." odpovídá prostě. Nejspíš čeká, že o tom všechno vím, ale spíš se jí o tom nechce mluvit. Vzpomínám, co mi o vílech říkal Ricardo.

Každý víl umí létat, to se neliší od lidských pohádek. Ricardo říkal, že vílové jsou proradná a úskočná stvoření, se kterými vedou upíři odvěkou válku. Nikdo neví proč, ale je to tak už od začátku věků. Nikdo se nikdy nezajímal o to, jací jsou všichni vílové nebo všichni upíři. Jakmile se z někoho stane víl nebo víla, je mu vtloukáno do hlavy, že upír je to nejhorší, co na světě existuje, stejně jako si upíři musí myslet, že každý víl je špatný a chce ho zabít. Mají krále, který má téměř neomezenou moc. Jsou silně patriarchální společností a nejvyšší postavení, kterého u nich může dosáhnout víla, je králova komorná. Vílí král se zásadně nežení ani nemá žádné děti, aby ho nic nerozptylovalo od plánování boje s vampýry. Vílové žijí ve skrytých společenstvích, která jsou zavěšena v časoprostoru tak, že je nenajde nikdo kromě těch, kdo mají právo se do nich dostat.

Když se tak dívám na Bell, jak láskyplně objímá obrovský pugét, který se rozlézá po celé kuchyni, a hladí mě po stehně, nedokážu si představit, že by někomu ublížila. A už vůbec ne proto, že je jiného živočišného druhu. Je možné, že je to pouze tím, že se zatím nesetkala s žádným vílem a že až jí někdo vysvětlí, jací jsou upíři hajzlové, změní názor. Ale stejně se mi nezdá, že by někdo, kdo je tak spojený s přírodou, dokázal jednat takhle. Klíč k tomu všemu bude nejspíš ten jejich král nebo možná nějaké náboženství.

"Dobře, dostanu to z tebe později." usmívám se a líbám ji. Oběma rukama mě objímá a netrvá dlouho a jsem bez Jullietina svetru. Bellina křídla se vzrušením třepotají a ona sama úplně hoří. Je roztoužená a prahne po lásce snad ještě víc než já. A to jsem v sobě téměř veškerou lásku a touhu dusil téměř pět století.

"Miluju tě," sténá a já mám kdovíproč pocit, že teď už nás nic nezastaví, "chci tě!"

S novou vášní se na sebe vrháme a já ji pokládám na zem. Odhazuji kusy rostliny, která se po nás plazí a snaží se mi ukrást Bell. Lehám si na ni a zbavujeme se zbývajícího oblečení. Tiskneme se k sobě, jako bychom se už nikdy neměli rozdělit. Je to úžasný pocit, držet ji, objímat, líbat. Dívám se jí do očí. Toužebně přikyvuje.

"Nečiň tak, Bellindo!" slyším kdesi za sebou. Oba sebou trháme a Bell, která na mluvčího vidí, třeští doširoka oči. Aspoň minimálně se oblékám a snažím se vetřelci zabránit v pohledu na její nahé tělo.

"Co chceš?" štěkám a otáčím se, abych na našeho "křena" líp viděl. Přede mnou se na velikých stříbrných křídlech vznáší nějaký vysoký a evidentně starý víl. V dlouhých bílých vlasech má posazený věnec z něčeho, co mi vzdáleně připomíná břečťan. Na čele, mezi dvěma velikými listy té podivné rostliny, mu září velký modrý safír a háže na celou místnost modravé odlesky. Ve vrásčitém obličeji svítí nezvykle bystré jantarové oči. Rozhodně nejsou ani trochu tak krásné jako ty Belliny, mají podivný hnědavý nádech. Možná se mi to tak je zdá, protože to individuum se na mě právě ošklivě šklebí. Ruce má zkřížené na prsou a na sobě má jednoduchou dlouhou tuniku, která musí neuvěřitelně škrábat.

"Nemluvím s tebou, špinavý pse, však se sestrou svou." odpovídá pohrdlivým hlasem a, možná jsem jen paranoidní, snaží se podívat na Bell, která si velkými křídly kryje hrudník.Vstává a pohlíží tomu arogantnímu cizinci hrdě do očí. Rozčileně si stoupám vedle ní.

"Jménem Matky přírody, mého lidu i mým, buď pozdravena, Bellindo, pravým jménem Ziller, dcero Silvrettina." obrací se ta věc na Bell. Tak to si ze mě už opravdu dělá prdel, ne? Jak může takhle pitomě mluvit a tvářit se u toho jako Ježíš na náboženských obrazech? Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, ten chlápek se těmi velkolepými řečmi snaží Bell vnutit. Bojím se, že přišla ta chvíle, kdy se jí budou snažit vysvětlit, že jsem to největší zlo, které kdy viděla. Maže jí med kolem pusy, aby udělala, co chce on a já tuším, že se mi to nebude moc líbit.

"Ehm, díky. Nechci urazit, ale nemám dojem, že byste se představil." Nevím, jak se Bell tváří, ale je mi jasné, že to individuum, které ji připravilo o první sex, asi zrovna nemiluje. První bod pro Patricka! Na protest a potvrzení svého drobného vítězství ji objímám kolem pasu. Hraje si s mými prsty a choulí se mi pevněji do náruče. Druhý bod v mé osobní válce s tím protivným vílem.

"Jsem Florián, vílího lidu král. A tys má sestra, krev máš vílí, tedy přidej se ke mně a matce své. Přijmi zpět své dary a použij křídel svých k letu, nikoli k skrývání nahoty. Nabízím ti dlouhý a šťastný život, tak opusť nečistého vampýra a ke mně se přidej. Važ moudře, kterou cestu zvolíš. Ponížení a očekávanou smrt u vampýra, nebo šťastný život mezi svými, jak se sluší? Hodláš dělat vampýru přenosnou láhev a noční společnici? Neb on ničeho jiného od tebe nechce a ty od něj nic nedostaneš."

Musím uznat, že na to jde fakt dobře. Vážně bych mu asi uvěřil, kdyby o mně právě neprohlásil, že Bell chci jen na krev a sex. Sorry, ale copak můžu pít její krev? Asi těžko. Koušu se do rtu, abych mu nezačal nadávat, protože přesně na to čeká. Sice se z nějakého důvodu nedokážu dostat do jeho hlavy, ale hádám, že je to další vílí schopnost. Ale nepotřebuju mu číst myšlenky, aby mě to napadlo. Teď se můžu jen modlit, že Bell přes jeho sladké řečičky uvidí. Protože se mi zdá, že za tím je něco víc. Že ji k něčemu potřebuje, a i když se tváří klidně, je nervózní jak maturant před zkouškou. To mi hraje do karet. Mohl by udělat chybu.

Chvíli se nikdo ani nehne a mě je blbé dýchat, abych nebyl moc hlučný. Po několika vteřinách ticha se Bell rázně otáčí a vášnivě mě líbá. Roztahuje křídla a oba nás jimi skrývá. Cítím, jak jí buší srdce a krev v křídlech tepe. Při jejím rytmickém, ale rychlém pulsování si přehrávám v hlavě, co se stalo za poslední půlhodinu. Zabil jsem chlapa, kterej mi pět století pil krev, málem ztratil milovanou dívku, která teď dost nevybíravým způsobem urazila svého krále.

Belliny rty na chvíli opouští ty mé a moje princezna otáčí hlavu k tomu nafoukanci.

"Nevím, jak to říct tou vaší hatmatilkou a je mi to fuk. Jednoduše a prostě mi vlezte na záda. Nezajímá mě ani slovo z toho demagogického projevu, který jste vedl. Sorry, zkuste to příště. A ty kecy si strčte víte kam." sladce se na něj usmívá.

"Budeš litovat, až zajmu tebe a toho upíra, stejně jako tví rodiče. Poznáš můj hněv, Ziller odvržená!" zlostně syčí a mizí stejně tiše, jako se objevil.

"To bylo něco. Netušil jsem, že umíš být taková." usmívám se na ni. Ve zlatých očích jí blýsklo.

"Pro tebe všechno, lásko moje." odpovídá mi. Líbá mě na krk a přejíždí mi prsty po zádech. Ne, teď ne. Ještě budeme muset počkat. Ještě chvíli.

"Bell, nemyslím si, že je dobré teď pokračovat." trochu se od ní odtahuji, ale jen tak, jak mi to její křídla dovolí, takže skoro vůbec. "Odkdy tě zajímá, co je správné?" ptá se a hledí na mě svýma podmanivýma očima. Mám pocit, že se na mě snaží využít nějakou další skrytou schopnost. Nesmím se dát. Ty její oči... Tak strašně moc ji chci. Nebudu se bránit... Nebudu, není proč.

"Vlastně mě to nezajímá," opovídám připitoměle. Můj hlas zní nějak divně. Co to se mnou je? Na chvíli přerušuji oční kontakt a v tu chvíli se mi projasňují myšlenky. Potřebuje se mi dívat do očí, aby mě ovládla. Takže jí to nedovolím.

"Bell, nech toho. Jsou tady pěkně studené kachličky, to určitě nebude příjemné. Zadruhé jsou tu dvě mrtvoly a spousta krve, to se mi nezdá moc romantické. A zatřetí, což je vůbec nejhorší, nemám ani trochu chuť se u toho nechat najít tím magorem v černým Porsche. Jistě víš, koho myslím. Takže toho prosím nech. Prosím."

"Achjo. Když na tom trváš, nebudu tě nutit. Srdce proti rozumu, to je vždycky bitva." odpovídá a spouští z mých zad křídla a po krátkém váhání i ruce. Radši se jí nedívám do očí, aby se zase o něco nepokoušela. Musíme tady uklidit.

"Co s nima chceš udělat?" ptá se.

"Pro takové případy tu máme tohle." Ze skříně nad elektrickým sporákem vytahuji lahvičku s průzračnou tekutinou. Pouštím z hrdla nádoby několik kapek na obě těla i louže fialové krve. Dávám pozor, abych se toho svinstva nedotknul, protože to by pro mě neodpadlo dobře. Netrvá dlouho a ze vší té spoušti na zemi nezbývá vůbec nic. Bell šokovaně lapá po dechu.

"To se jen tak... vypařili?" ptá se šokovaně.

"Dalo by se to tak říct i když přesnější by bylo říct, že se rozpustili a potom vypařili. Hodně koncentrovaná lučavka královská s příměsí stříbra. Zázrak. Teď bude stačit, abych nějakého úředníka přesvědčil, že mu Ricardo říkal, že se stěhuje."

"To je hrůza! To někdo jen tak zmizí a nikdo ho nehledá?"

"Oni jsou rádi, že se jednoho člověka zbavili, mají dost púráce s těmi živími. Ale jim to pak ani nepřijde, vymažou ho ze záznamů, za chvíli se na něj zapomene. Neboj se, takhle to funguje."

"Aha. Tak takhle to dělají." pronáší zamyšleně.

Prohlížím si ji, a i když se mi polonahá líbí víc, usuzuji, že bychom se oba měli obléct. Bell by mohly sedět Josephininy věci, ale nevím, jestli se v šatníku mé manželky najde něco, co by Bell byla ochotná nosit. Ale především by mě zajímalo, jak si Bell obleče cokoli přes ty svoje křídla. No uvidíme.

"Pojď, Bell. Nepřemýšlej už nad tím." beru ji za ruku a vedu ji do josephininy šatny. Snad se někde naspodu mezi nepoužívaným oblečením najde něco použitelného.

"Co tady budeme dělat? Čekala jsem spíš velkou postel, růže a svíčky." směje se Bell a pokládá mi ruku kolem pasu. Je velice obtížné ignorovat zjevnou výzvu. Jasně, chci ji, ale nejdřív musíme dotáhnout tu věc do konce. Nedívej se jí do očí...

"Ne, Bell, jsme tady zcela záměrně. To, že jsme se zbavili dvou ze tří problémů, neznamená, že se na to hned vrhnem. Ty si teď tady pokusíš vybrat nějaké oblečení a věř mi, že se mi rozhodně nelíbí představa, že se oblečeš. Ale jestli máme jet někam do civilizace, je to nutné. Počkej tady, hned jsem zpátky." vyvíjím se z jejího objetí, aby se na mě zase nevrhla, protože teď bych už určitě neodolal.

Ve svém pokoji na sebe hážu džíny a černé triko s nápisem Adidas, které bylo na vrcholu obrovské hromady oblečení. Vlasy přejíždím hřebenem, abych z nich vyčesal chuchvalce zaschlé krve.V koupelně si umývám obličej a ruce. Nejradši bych se naložil do vany a pěkně dlouho z ní nevylezl, ale na to není čas. Vydržel jsem to týden, tak to ještě chvíli počká. Už to ani nevnímám, ale pro jistotu se tu koupel snažím ofixlovat pořádnou dávkou deodorantu.

Najednou se mi kolem pasu ovíjí pár ženských rukou. Lekám se a prudce se otáčím. Bell, s dlouhým tmavým copem přehozeným na prsa, se mi upřímně dívá do očí. Uhýbám pohledem a přemýšlím, co se mi na ní zdá divné. Po chvíli mi dochází, že nemá křídla a oči už jsou zase jemně zelenkavé. Je z ní zase člověk? Zkouším jí číst myšlenky. Nic. Tuhle rezistenci si asi ponechala, i když vypadá normálně.

Odtahuji ji od sebe a prohlížím si důkladně, co má na sobě. Nikdy bych nevěřil, jak dokáže oblečení vypadat jinak na odlišné postavě. Bell má na sobě jednu z Josephininých oblíbených halenek, ale prsa v dekoltu má, na rozdíl od Josephin, svoje. Černý satén se stříbrnými proužky víc odhaluje než skrývá, ale nevypadá to lacině. Halenka má úzký ale hluboký výstřih, což dle mého názoru není úplně dobře pro moje sebeovládání. Zřasená látka podtrhuji Bellin úzký pas. Naopak přesně padnoucí džíny podtrhují její ženské boky a hezké, vysportované nohy. Vlastně si v Josephinině šatníku nemohla vybrat lépe.

"Sluší ti to," poznamenávám uznale. Doufám, že to nebude brát jako podnět k dalšímu svádění. Jako by to upnuté oblečení nebylo i tak dost provokativní.

"Děkuju, tobě taky." Dává mi pusu do vlasů a jemně mi okusuje ucho.

"Pojď," táhnu ji za sebou do garáže. Sebevědomě si sedám do Ricardova Mercedesu, zatímco Bell se nejistě krčí na místě spolujezdce. Aha, vyzrál jsem na ni!

"Doufám, že řídíš líp, než Emilio." pronáší náhle jedním dechem. Sám pro sebe se usmívám. Emilio proti mně jezdí předpisově. Řekl bych, že se příliš bojí o to auto. Nedivil bych se, kdybych zjistil, že to auto má radši než sebe. A on rozhodně nemiluje žádného člověka tolik jako Emilia Rodrigueze. Původně jsem se před Bell chtěl vytáhnout rychlou jízdou a bržděním na poslední chvíli, ale proč ji děsit? Pojedu maximálně 130, přece jen jsme ve městě.

"Věř mi trochu," otevírám garážová vrata a startuji. Rychlou otočkou směruji začátek auta k výjezdu a vyrážím prudce vpřed. Dobře, nechal jsem se unést. Bell křečovitě svírá snad všechno, co jí přijde pod ruku. Rychle mířím do města a za chvíli už parkuji před městským úřadem. Ok, možná jsem jel trochu rychle, ale týden jsem neseděl v autě. Když má feťák absťák, taky si nedá půlku dávky.

"Počkej tady, za chvíli jsem zpět." říkám Bell a zavírám dveře. Rotřeseně přikyvuje. Procházím otáčivými dveřmi dovnitř a ve skle znovu kontroluji všechna zranění. Nevím, jak je to možné, ale většina jich téměř zmizela. Až na tu hrůzu na krku, ale tu lidi stejně neuvidí, stejně jako popálená zápěstí. Je časné odpoledne, tak tu snad nebude moc lidí. Beru si lístek pro službu Převody nemovitostí a sedám si. Po chvíli si mě k sobě volá dívka z okénka číslo tři.

"Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?" pronáší obvyklou frázi a teprve potom na mě zaostřuje. Vrtí se, aby upoutala mou pozornost na svůj výstřih. Nemohlo to dopadnout lépe. Bude potřeba jen trocha mlžení, žádné radikální zásahy do paměti. Stejně bude ještě minimálně týden vypadat jako blábolící mořská houba.

"Zdravím, slečinko," říkám jí a opírám se lokty o pult, aby se na mě pořád dívala, což nebude tak těžké zařídit. Má mě plnou hlavu, takže je trochu obtížnější se dostat k ostatním částem její paměti, ale snad to půjde. "Jmenuju se Ricardo di Castelo, pamatuješ si to? Stěhuju se, mizím odsud. Vyřídíš všechny papíry, abych s tím neměl žádné problémy. Protože to, co se stane, když z toho nějaké problémy budou, bys opravdu nechtěla zažít. Chápeš to?" sladce se na ni usmívám a přidávám trochu kouzel s pamětí, aby náhodou nezapomněla, jak se ten okouzlující kluk jmenoval.

"Samozřejmě. Ricardo di Castelo mizí z povrchu zemského. Já vyřídím papíry a postarám se, aby z toho neměl problémy." říká šťastně a pitomě se u toho chichotá.

"Tak se mi to líbí, kočičko." usmívá se od ucha k uchu, rudne a začíná něco ťukat do počítače.

Spokojeně odcházím a prosklenými dveřmi vstupuji do hustého deště. Vidím, že Bell má zavřené oči, ruce přitisknuté ke spánkům a je schoulená, jako by ji něco bolelo. Rychle přebíhám k autu.

"Copak se stalo?" ptám se starostlivě a objímám ji kolem ramen.

"Mobil," odpovídá prostě. Chvíli přemýšlím, jak mohl mobil způsobit něco takového, ale po chvíli mi dochází, jak funguje. Displej poblikává ikonkou nepřijatého hovoru. Co to říkala Bell? Bolí mě hlava z mikrovlnky? Pracující mobil byl asi o dost horší.

Líbám ji na tvář a vycházím do deště. Oblohu právě protrhl blesk. Bouřky mě odjakživa fascinovaly, měl jsem z hromů a blesků hrozný strach, ale nevynechal jsem jedinou příležitost si je prohlédnout. Říkali mi, že jsem blázen a že pokouším Boha, že do mě jednou musí uhodit. Nevěřil jsem nikomu s tímhle názorem, protože jsem v Boha nikdy nevěřil, nikdo mě k tomu nevedl. Rodiče vždycky věřili jen sami v sebe a Ricardo mě sotva vedl k filozofickým debatám o náboženských otázkách. Vždycky jsem chtěl vědět, co je původem bouřek. Nesmírně mě potěšilo, když jsem to konečně zjistil, i když pro mě blesky ztratily část své přitažlivosti.

Nikdy mi nešlo do hlavy, proč je vedle městského úřadu květinářství, ale teď jsem za to rád. Vybírám tu největší kytici, házím překvapené prodavačce peníze a mířím zpět k autu. Otevírám dveře a nasedám. Bell se na mě otáčí a oči se jí prozařují. Má je trochu červené, ale věřím, že když si vezmi ty kytky do ruky, spraví se to. Jenom doufám, že jí zase nevyraší křídla. Vděčně mou kytici přijímá a za chvíli plní veliký pugét polovinu auta. Vsadím se, že žádná žena nikdy neměla takovou radost z kytky.

"Jejda, promiň." rozhlíží se po autě. Takhle nemůžu jet, co bych řekl policajtům, kdyby nás zastavili? Rychlá jízda a plné auto kytek. 'Promiňte, ale tady slečně způsobuje, že kytky rostpou jako pominuté.' Tak to asi těžko.

"Ehm, Bell, nešlo by to nějak... spravit?" ptám se a odhrnuji velký bílý květ, který se mi plazí po krku.

"Zkusím to," říká Bell a zavírá oči. Zdá se mi, že slyším tiché hlasy, kterým nerozumím. Květy i listy začínají ustupovat. Je to ale jen můj klamný dojem, protože květiny se veskutečnosti akorát přesouvají an zadní sedadlo. Je dost na hlavu vozit autem mokré mluvící kytky, ale neodvažuji se Bell oponovat.

"Kam teď, princezno moje?" ptám se raději. Nijak netoužím vidět Bell naštvanou. Čekám na odpověď a pomalu vyjíždím z parkoviště, protože vím, ze kterých možností volí. Rodiče, kteří nejsou jejími pravými rodiči, nebo matka mrtvé nejlepší kamarádky. Jedno lepší jako druhé. A všechno kvůli mně...

"Domů. Musím si s našima promluvit." vypadává z ní nakonec. Myslím si, že si stále ještě odmítá připustit, že by Malá byla mrtvá. Celkem ji chápu. Když umřela Margareth, taky jsem si namlouval, že se mi to jen zdá. Že odběhla pryč a brzo se vrátí.

Na silnicích je minimum aut, takže cesta k Bellinu domu trvá jen chvíli. Řekl bych, že by teď stokrát radši trčela v zácpě. Před domem úlevně vyskakuje z auta, snad abych si to nerozmyslel a ještě se nerozjel. Bere kytky ze zadních sedadel do náručí a šeptem k nim promlouvá jazykem, který se nepodobá ničemu, co jsem kdy slyšel. Je tak neuvěřitelně harmonický a uklidňující, že se mi naráz chce spát. Všímám si, že květiny nerostou, jako by jim to Bell zakázala.

Vystupuji z auta a se zívnutím zamykám. Čekám na ni u dveří. Objímá mě a pokládá mi čelo na rameno.

"Bude to dobrý, Bell. Věř mi," šeptám a hladím ji po vlasech.

"Dobře, věřím. Vždycky a všude," odpovídá a pokládá prst na zvonek. Neuniká mi podivný lesk v jejích očích, ale raději ho nekomentuji. Místo toho pokládám svůj ukazováček na její a společně uzavíráme elektrický obvod v elektromagnetu uvnitř zvonku. Slyším podivné vrčení bzučáku a opírám se do dveří, abych je otevřel.

Teď to bude zajímavé.
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 1. září 2011 v 12:06 | Reagovat

Hustý! :-D
A ty hlášky... Bell toho víla hustě setřela :-D
Prostě bravo :-D kdo by čekal, že tu budeš mít víc článků teď, než o prázkách. Ale co, ne všichni mají hektické prázdniny a na tohle se vyplatí čekat :-)

2 Liss Liss | Web | 1. září 2011 v 12:08 | Reagovat

Děkuju, budu se snažit, aby jich bylo víc. uvidíme, co po mně budou chtít ve škole :-D

3 ostrimoci ostrimoci | Web | 4. září 2011 v 11:22 | Reagovat

Florián, brutální jméno wow! :D Ne, no... zajímavý vývoj událostí, to rozhodně. Na něho se těším, bude nějaká drsná odplata? No i tak, vydařená kapitola

4 Liss Liss | Web | 4. září 2011 v 16:47 | Reagovat

Díky. drsná odplata bude určitě, to se neboj. To si přece nenechá líbit. :-D

5 Jannie Jannie | Web | 22. srpna 2012 v 14:05 | Reagovat

Teda :D skvělá kapitola :D ten víl byl pěkně protivný, ještěže se ho Bell tak zbavila :D ale ted mám trochu obavy, že jim něco ošklivého provede:// ale skvěle napsané, čím dál lepší :))

6 Liss Liss | Web | 22. srpna 2012 v 14:18 | Reagovat

[5]: Děkuju. Měl být protivný a ještě protivný bude.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama