Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Svět potom

10. září 2011 v 22:15 | Liss |  Strážci času
Takže, po delší době zase jedna povídka a po ještě delší jedna s tématem Strážci času. není dlouhá a je tak nějak o ničem, hlavně moje domněnky a pocity. myslím, že poznáte, z jaké je doby. Nemyslím si, že to na vás udělá nějaký extra dojem, ale budu se snažit. :DD

Rochelle
Smrt není nic příjemnýho. Sakra, vlastně je to dost nanic. Možná když neumřete zrovna, když vám kluk, kterýho milujete, řekne, že jste pro něj vším, by se dalo uvažovat o změně názoru. Když umřete s někým, koho máte rádi, když můžete to příšerné mezisvětí projít s někým, můžete smrt považovat za vysvobození. Možná jestli máte někde tady někoho, koho jste měli rádi a dlouho jste za něj plakali a těšili se na něj, tak ok, to by se dalo mluvit o tom, že je smrt vysvobození. Pokud žijete nějakej mizernej život, nebo vás někdo dlouho týrá, dobře. Ale je to tak šíleně nefér!
Pro mě je smrt utrpením. Když jsem konečně našla kamarády, když mi konečně někdo začal věřit, když jsem získala lásku kluka, o kterého stojím, tak se musí všechno pokazit. To dokážu opravdu jen já, umřít v takové chvíli. Umřít Ethanovi v náručí, s Mardukovým šípem v srdci. Ethan... pořád musím myslet na jeho vůni, na jeho tvář, na jeho pevný stisk, když mě objímal. A na jeho křik... Proč to muselo skončit?! Proč?!
Navíc se tu určitě setkám s Mardukem. Nikdy se ho nezbavím, ani po smrti od něj nebudu mít klid. není to fér, ale život už je takový. Svět není fér a nikdy nebude, protože lidé jsou zlé a chamtivé bytosti. Ale to nic nemění na tom, že mám strašný vztek a kopala bych do všeho kolem, jen kdybych se nebála, že si o to něco zlomím nohu, případně že o ni dokonce přijdu. Přijde mki hloupé, že se tak starám o svoje končetiny, když jsem mrtvá,ale co se dá dělat. Staré zvyky.
Po tom, co mi udělal můj otec a jak se ke mně život zachoval, nevěřím, že je nějaký Bůh. A jestli ano, tak je teda buď pěkně zkaženej nebo se zvráceným smyslem pro humor a bylo by lěpší, kdyby nebyl. Nevěřím na nebe a peklo. Bůh nebo prostě někdo, kdo to tady řídí, a já vím, že někdo určitě ano, protože vždycky se najde někdo, kdo chce ovládat druhé, to tady zařídil tak, aby se tu líbilo zvráceným duším a metalistům, i když to je skoro to samé.
Všude vládne dusivé přítmí a v konečném důsledku je tady děsně ošklivo. Nenávidím to tu! Pokud jsem si někdy přála umřít, tak to odvolávám, protože nic není horší než tohle. Protože odsud se už nikdy neodstanu a strávím tady zbytek věčnosti. Achnééé.
Vzdávám se naděje, že by tu někde mohl být nějaký svatý Petr nebo prostě kdokoli, kdo by posílal hodný lidi do nebe a zlý do pekla. Možná je na to tady nějaká čekací lhůta, zkušební provoz nebo tak něco. Nebo jsem jen v karanténě, abych sem nedovlekla nějakou hnusnou pozemskou nemoc. Ale aby to zapadlo do mého super života, tak to pravděpodobně rozřadili už na začátku bez možnost obhajoby a já zkejsnu navěky tady na tom místě plném hnusným existencí a předmětů. Ta možnost se mi zrovna moc nezamlouvá, protože by to potvrdilo moje nejhorší obavy. Nehci na to ani pomyslet.
Všude kolem mě jsou odporné obří rostliny s ošklivými a smradlavými tmavými květy. Doufám, že se nějaký trest, pokud tady nějaké jsou, netýká lezení do trsu té věci, případně nějaká péče o ni.
Napadá mě, proč vlastně pořád pokračuju dál. Když tady stejně zůstanu do konce věčnosti, tak proč se prostě neposadím? Proč spěchám pořád hlouběji a hlouběji do té hnusné džungle? Nedokážu to vysvětlit. Něco mě nevysvětlitelně táhne dopředu a nutí mě se prodírat zapáchající a dosti nebezpečnou vegetací. talčí mě to dopředu, jako bych, přivázaná na nějakém provázku, byla vlečena někým někam. Jestli skončím někde ve středu těchle odporností, například u nějaké jejich královny, která bude ze všech největší a nejhnusnější a bude si mě chtít nechat jako domácího mazlíčka, a nebudu moct zdrhnout, tak se pokusím znovu umřít. A nebo budu doufat, že reinkarnace existuje a u mě proběhne rychle.
Jdu plynule, takže si ani nevšímám, že jsem dost zrychlila. Listy začínají ustupovat a řídnout a já se objevuji na krásné louce. Překvapeně se procházím po trávě a vnímám vůně kolem sebe. Vypadá to tady úplně jinak. Rychle otáčím hlavu, ale všude kolem mě jsou jen vřesy, tráva, tůňky a květiny. Po děsivých kytkách ani stopa. To je divné.
V dálce před sebou vidím povědomou postavu. Rozbíhám se a na chvíli zapomínám, kde jsem. Z čiré radosti z běhu a volnosti se začínám neovladatelně smát a lehké uchichtnutí brzo přechází v hysterický řehot. Osoba přede mnou je stále příliš daleko na to, aby mě slyšela.
"Loriane!" křičím. Pomalu se otáčí a se smutným výrazem se na mě dívá. Všímám si, že se mu obličej leskne od slz a smích mě rázem přechází. Zpomaluji a s pocitem, že mi náhle někdo přidal na záda spoustu kil navíc, se k němu blížím. Čeká na mě.
"Rochelle! Co tady děláš?" ptá se mě. Nechápu, co tím myslí. Vždyť jsem sem přišla a teď tady jsem.
"Co bych tu dělala? To samé, co vy," odpovídám. Soucitně si mě prohlíží.
"Nemáš tu být. Tys přece neumřela. Viděl jsem tě. Tak co děláš tady?"
"Jo aha. Tohle..." nedokážu větu dokončit. Oči se mi zalévají slzami při vzpomínce na Ethana a Marduka. Na jejich pohledy, Ethanův zamilovaný, potom překvapený a nakonec bolestný. A na nenávist v Mardukových očích. Znovu si to přehrávám v myšlenkách. všímám si, že mě Lorian pozoruje, ale je mi to jedno. Teď už na ničem nezáleží.
"Ach Rochelle. To je... hrozné. Doufám, že se tu s Ethanem brzo nesetkáme a že tvá obět nepřijde nazmar. Obávám se, že to pro něj teď bude hrozně těžké, ale pevně doufám, že to zvládne. A taky doufám, že tu neuvidím ještě jednoho člověka, i když bych se s ní tak rád setkal..." dívá se někam dál a mně připadá, že na chvíli neví o světě. Myslím, že vím, o kom mluví. A obávám se, že šance, že se tu ta dotyčná objeví, je tak hruba dvě ku jedné. Není to na beton, ale je to dost pravděpodobé. Aspoň já myslím.
"Pojď. prohlédneme si, jak to tu vypadá, abychom je tu potom mohli provést. A abychom viděli, kde na ně budeme čekat." hlas už se mu netřese a nebýt slz, které mu zasychají na tváři, nikdy bych si nevšimla, že se něco stalo. Ale stalo se toho hodně.
Vydává se napříč loukou a já tiše kráčím za ním. Počkám tu na tebe, Ethane.
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 11. září 2011 v 18:43 | Reagovat

:-)
Vážně skvělé a... smutné. Ale co, ten konec byl smutný a bylo by docela nemístné, kdyby si jí oživila, takže bravo

2 Liss Liss | Web | 11. září 2011 v 19:49 | Reagovat

Děkuju. Oživovat jsem ji v žádným případě nehodlala, to mě ani nenapadlo. To se mi třeba nelíbí na FF pokračováních. Když Marianne chtěla, aby byla mrtvá, tak by taková měla i zůstat.

3 Erin Erin | E-mail | Web | 12. září 2011 v 14:54 | Reagovat

:-) Proto jsem jí nechala mrtvou a nevím, jestli jí vůbec mám oživit. Mám na to totiž stejný názor :-)

4 Liss Liss | Web | 12. září 2011 v 15:58 | Reagovat

já bych ji teda neoživovala, protože smutnej Ethan je děsivej, ale někdo musí zůstat mrtvej. Stačí Lathenie, Rose a Dillon, jestli se správně vzpomínám :-D  ;-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama