Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Zakázaný výlet - Oprava aneb Jak to bylo doopravdy

28. září 2011 v 20:09 | Liss |  jednodílné povídky bez bližšího určení
Na vaše (no dobře, i svoje) přání vám přináším upravenou a necenzurovanou verzi tohoto příběhu. Snad se vám bude líbit a nezklame vaše očekávání. Omlouvám se, že je to až teď, ale vůbec jsem to nestíhala.


Rybářův syn Accordean se jednou se svými kamarády Pebberem a Illienem dohodl, že na tátově loďce vyrazí na projížďku po moři. Jednoho chladného rána, když bylo slunce ještě dávno za obzorem, vytáhli tři kamarádi na moře malou rybářskou loďku. Dva veslovali a třetí seděl na zádi a kontroloval, co se na moři děje. Foukal příjemný vánek, čechral chlapcům vlasy a měsíc na ně shlížel z oblohy. Kluci se bavili tak dobře, že netrvalo dlouho a ztratili zemi z dohledu. Zvedl se prudký vítr a vlny byly čím dál větší. Hoši veslovali rychleji, aby se zahřáli, ale jeden, ten, co měl hlídku, mrznul. Nevadilo jim to, častěji se střídali a ujížděli dál a dál, vstříc dobrodružstvím a novým zemím.
Žádného z kamarádů ani nenapadlo se vrátit a bouři na otevřeném moři brali jako velkou výzvu. Když vtom nejmladší, který měl zrovna hlídku, spatřil kousek od loďky opuštěnou bárku, jež se lehce pohupovala na hladině. Příď rybářské loďky okamžitě zamířila k ní. Když už byli téměř na dosah, přišla jedna větší vlna, zpřelámala všechna vesla a loďku rozlomila na dva kusy.
Kluci popadali do ledové vody, která se jim okamžitě přelila přes hlavu. Snažili se vystrčit obličej nad hladinu, ale dařilo se jim akorát spolykat ohromné množství vody, soli a planktonu. Nevzdávali to, plavali odmalička, uměli se plácat ve vodě i elegatně jí proplouvat. Ale teď jim docházely síly a i když si to nepřiznávali, topili se čím dál víc. Když to nejmíň čekal, vynořil se Accordean nad hladinu a prudce se nadechl. Zakašlal se a plival kolem sebe slanou vodu. Za chvíli se nad hladinu vynořil i nejmladší Illien. Accordean se už vzpamatoval natolik, že dokázal aspoň trochu přemýšlet. Stále očekával, že se Pebber vynoří nad hladinu, ale kamarád nikde. Znovu se potopil, otevřel oči, i když to šíleně pálilo a skoro nic neviděl.
Pebber pomalu, ale jistě klesal ke dnu a vypadalo to, že nedýchá. Accordean se potápěl dál, uši ho bolely, oči štípaly, svaly pálily a odmítaly poslouchat. Accordean doufal, že nedostane křeč. Konečně popadl Pebbera za zápěstí, zabral a táhl ho vzhůru. Docházel mu dech, takže s ustupujícím tlakem v uších přibývalo pálení v plicích.
Téměř bez dechu se jeho hlava objevila na hladině a nadechl se tak prudce, jako by to měl být jeho poslední nádech. Což se klidně mohlo stát. Nepouštěl Pebberovu ruku a udělal pár temp, která potřeboval k překonání vzdálenosti k loďce. Zachytil se boku bárky a vyčerpaně na něm visel.
Illien, který už čerpal síly v loďce, pomohl Accordeanovi vytáhnout Pebbera na palubu. Rybářův syn se z posledních sil vytáhl dovnitř, lehl si na záda, zavřel oči a prudce oddechoval. Illien se snažil proudit Pebbera a odmítal si připustit, že kamárádův hrudník se vůbec nezvedá. Zkoušel všechno, co uměl a znal, ale nebylo mu to nic platné. Accordean se posadil, vykašlal poslední chuchvalce slin a vyděšeně se na Illiena podíval. Oba byli v šoku, takže ani jednomu nedocházelo, co se stalo. Ani jeden ještě nestrávil, že člen jejich nerozlučné trojky už nikdy nebude uvádět do rozpaků dívky ve městě. Hleděli na sebe a nevěděli, co říct.
Do očí jim začaly stoupat hořké slzy. Nechali je stékat po tvářích a za chvíli už se jim valily přes obličej v proudech. Accordean zaťal ruce v pěsti a skousl si ret, až mu z něj líně a jakoby nic tekla krev po bradě a spolu se slzami kapala až na prsa. Illien se tahal za dlouhé kaštanové vlasy nasáklé vodou.
"To ne! To se nemělo stát. Je to moje vina!" zařval Accordean, jak nejvíc mohl, až ho bolelo v krku. Bylo mu to jedno, všechno mu bylo jedno. Nezáleželo na ničem jiném, než na jeho přesvědčení, že svou hloupostí zabil přítele. Illien se nezmohl na jediný zvuk. Vždycky se s Accordeanem smáli, že se skvěle doplňují. Accordean žvanil, plácal i přemýšlel nahlas, zatímco Illien poslouchal a poskytoval mu prostor mluvit. I v téhle chvíli tomu bylo tak. Accordean řval na moře a do prudkého větru do ochraptění svoje nářky a bolesti, zatímco Illien tiše, schoulený do klubíčka, plakal nad ztrátou kamaráda. Ani jeden nebyl schopen a ochoten uvažovat racionálně, takže seděli v bouři na moři v obyčejné polorozpadlé loďce v promáčených šatech. Blesky křižovaly oblohu jeden za druhým, vítr byl tak silný, že jediný stěžeň, který bárka měla, se přelomil v půli. Seděli tak dlouho.
První se vzpamatoval Illien. Vstal a vydal se na průzkum plavidla. Accordean se už dávno unavil, odešel na druhou stranu paluby a usnul vyčerpáním. Prudká, ale suchá bouře přešla ve vytrvalý déšť, který mohl trvat i dva týdny. Illien pevně doufal, že to tak nebude.
Loďka měla jeden přelomený stěžeň a na zádi malý stožár s potrhanou vlajkou, jejíž cáry se zmítaly ve větru. Illien procházel po palubě a měl pocit, že je v loďce příliš mnoho vody na to, aby do ní jen napršela, ale usoudil, že se do bárky dostala ještě předtím, než na ni s Accordeanem vylezli. Samozřejmě se tím utěšoval a člověk vždycky vidí to, co chce vidět, takže díru by nenašel, i kdyby do ní spadl. Byla by to pravděpodobně jen nějaká důmyslná úprava.
Co ale našel velice rychle, byla čtyři nahnilá vesla. Nebyla ani zdaleka tak dobrá jako ty, které si půjčili od Accordeanova otce, ale bylo to lepší, než kdyby museli jen máchat rukama ve vodě. Illien vůbec netušil, jak daleko a hlavně jakým směrem leží jejich domov, a pochyboval, že Accordean to bude vědět. S těžkým srdcem hleděl strnule do deště a snažil se na obzoru zahlédnout zemi, která tam nebyla.
Dlouho tam stál a nevěděl, co by měl udělat, a tak nedělal nic. Po nějaké době mu Accordean položil ruku na rameno. v obličeji měl prázdný výraz a hnědé oči měl zarudlé. Černé vlasy mu v mokrých pramenech padaly na ramena a záda, místo aby se kroutily v obvyklých vlnách.
"Musíme... musíme se vrátit." vypadlo z něj. Ani jeden nepoznával jeho hlas, sametový a příjemný byl nahrazen chraplavým skřehotáním. Podívali se na sebe a popadli vesla, která prve našel Illien. Přešli na záď a dali se do práce. Neměli nikoho, kdo by jim hlásil, co se děje, ale jeden veslovat nemohl. Udali si přibližný směr podle větru a modlili se, že bude aspoň trochu správný.
Za dobu, která jim přešla dlouhá jako sto let, se museli na chvíli zastavit a odpočinout si. Vstali od vesel a sotva se udrželi na nohou. Vody v loďce přibylo a kluci se museli smířit s tím, že daleko nedojedou. Oběma kručelo v břiše a měli šílený hlad a žízeň. Teprve když se zastavili, si uvědomili, že přestalo pršet. Slunce nesměle svítilo bledým světlem, které spíše studilo než hřálo. Počasí klukům na náladě rozhodně nepřidalo. Sundali si promáčené haleny, protože oba drkotali zuby ve stejném rytmu a byla jim zima, jako by je někdo strčil do obrovské nádoby, zalil vodou a strčil na mráz. Stejně tak měli ztuhlé všechny svaly, které je bolely jako čert. Accordean se rozhlédl kolem sebe a vzrušením zavýskl. Illien se podíval stejným směrem a radostí mu poskočilo srdce. Na obzoru, přímo po směru, který drželi, ležela země, ne dál než pět kilometrů.
Opět zasedli k veslům a s novou energií veslovali vstříc domovu. Slunce se začalo sklánět k moři a než zapadlo za obzor, byli kluci na dlouhé pláži s šedivým pískem a vysokými, prudkými útesy. Praštili sebou do písku a dlouho jen leželi a oddychovali. Ani jeden nechtěl mluvit o tom, co je oba trápilo. Kde jsou a co udělají s Pebberovým tělem.
Až když se začaly objevovat první hvězdy, ozval se Accordean.
"Co budeme dělat?" zeptal se a snažil se nemyslet na to, jak strašný má hlad a jaká je mu zima. Třásl se jako osika a poprvé v životě litoval, že má na těle tolik svalů. V té chvíli by dal cokoli za nějaký tělesný tuk.
"Mám špatnej pocit, že jsme u Rotchfordských útesů. Doufám, že víš, co tím myslím?" ozval se Illien zamyšleně. Accordean měl značně mezerovité znalosti zeměpisu, ale kde jsou Rotchofordské útesy věděl. A taky věděl, že přesně pod nimi se nachází. Kdykoli jindy by byl nadšený, že je vidí. Byly úchvatné a v matném světle měsíce vypadaly tajemné. Jenomže teď, s dírou v lodi a prázdným žaludkem, mu ani zdaleka nepřišly tak krásné.
"Takže nám zbývá domů spousta kilometrů přes prales a bažiny nebo dvacetkrát víc kilometrů přes poušť. To zní skvěle." řekl kysele a podíval se na konec pláže, kde začínal hustý les plný podivných zvířat.
"No, není to úplně přesně, ale tak nějak to bude." Illien najednou prudce vyskočil na nohy. "Sakra já mám hlad, že bych snědl chobotnici!"
Accordean vstal o poznání pomaleji. Bezradně se podíval na loďku, ve které stále leželo Pebberovo tělo. Accordeana náhle napadlo, že by ho měl vzbudit, protože mu to připomnělo, jak se jeho kamarád nikdy nedokázal vyhrabat z postele. Vlna lítosti ho zaplavila od hlavy po paty a opět bezmocně klesl na kolena. Nedokázal si představit, že se vrátí do vesnice a bude muset ženě, která ho tolikrát chválila za jeho rozvážnost, říct, že jeho vinou zemřel její syn. Pokud by samozřejmě přežil cestu.
"Accordeane, pojď mi pomoct!" zakřičel Illien a tahal cosi z jedné z mnoha jeskyní, které byly uvnitř útesů. Accordean vstal, setřel si slzy z tváře a rozběhl se k Illienovi. Bolela ho hlava a o svalech už radši nepřemýšlel. Zjistil, že když se pohybuje mechanicky a nepřemýšlí nad bolestí, po chvíli sama odezní. Doplazil se k Illienovi a podíval se do nitra jeskyně.
Nemohl uvěřit vlastním očím. Illien tahal za veliký kus hadru, který zakrýval hotový poklad. Bedna se suchary trůnila mezi dvěma lahvemi plnými nějaké čiré tekutiny. Accordean hádal, že narazili na skrýš nějakého rybáře a trochu se styděl, když s Illienovou pomocí vytahal všechno ven. Rozhodli se, že si ze všeho vezmou polovinu, aby majitele nečekalo až příliš nepříjemné překvapení.
Hladově se pustili do sucharů a oba si řádně lokli vody smíchané s pálenkou. Pálenka sloužila jako konzervant - samotná voda by se zkazila za několik dní. Hadru roztrhli napůl a všechno schovali zpátky do jeskyně. Hadru i svoje haleny nacpali do díry v boku lodi, kterou objevili po dlouhém hledání. Naložili si zbytek zásob do loďky a oběma se zavíraly oči. Chtěli se vrátit domů, ale báli se cestování v noci. Zvlášť po děsivých zážitcích toho dne měli strach z vln, byť by se plavili blízko pobřeží.
Illien se podíval na Accordeana, který zrovna pochrupoval pod náporem únavy. Vlasy mu už začaly usychat a padaly mu do obličeje v obvyklých vlnách. Rozhodl se, že ho nechá spát a sedl si na příď do co nejmíň pohodlné polohy, aby pro něj bylo ssložitější usnout. Co chvíli se taky pošplíchal studenou vodou.
Seděl v loďce, pozoroval hvězdy na obloze a přemýšlel. Přemítal o domově, rodině a přátelích. Myslel především na Pebberovu sestru Alissyn. Copak u ní bude mít nějakou šanci, když jí zabil bratra? To asi těžko. Vždycky záviděl Pebberovi jeho schopnost zaujmout dívky. Accordean, když si usmyslel, dokázal holku uhnat během několika dní, ale nebyl takový sukničkář jako Pebber. Oba byli velice přímočaří, otevření a společenští. Illien ne. Velice lpěl na svém soukromí a i když kamarádům bezmezně věřil, nesvěřil se jim se svými problémy. Byl uzavřený, tichý a trochu plachý. Přátelství těch dvou mu sice hodně pomohlo, nicméně nikdo se nezmění úplně, takže si svou povahu ponechal. Nikomu to nevadilo, všichni ho brali takového, jaký byl. Ale co mu to bylo platné, když Alissyn měla ráda dobrodružství a odvážné kluky? K čemu mu bylo, že byl považovaný za chytrého a moudrého? Plakal by, kdyby mohl. Ale nešlo mu to. Ten den už uronil tolik slz, že v něm už další nebyly. Usnul.
Accordean se vzbudil jako první. Slunce se právě probouzelo a vylézalo z vln. Illien pospával na boku lodi s rukou pod hlavou. Accordean se pokusil z loďky potichu vylézt, aby ho nevzbudil, ale když to udělal, zhoupla se natolik, že to kamaráda okamžitě probudilo. Zvedl hlavu a koukal se okolo sebe. Věděl, že je jeho chyba, že nedrželi hlídky celou noc, prototože on sám na ní usnul. Ale když o tom Accordean nezačal, nehodlal to řešit. Vždyť se nic nestalo.
Každý snědl suchar a půl, takže jim zbyl už jen jeden napůl. Pokud se nevrátí do vesnice nebo nenajdou aspoň něco k jídlu, nedopadne to s nimi dobře.
Rychle se vydali na cestu. Podle polohy slunce určili, kde je sever, a na ten se vydali. Veslovali kolem pobřeží a během dne minuli několik terénů. V poledne, když slunce hřálo nejvíc, si dali na chvíli pauzu a snědli zbytek jídla. V láhvi s vodou zůstalo po jejich útoku jen pár kapek.
K večeru už se oběma únavou klížily oči, když vtom Illien radostně vykřikl. Accordean se otočil a nevěřil vlastním očím. Viděl jejich vesnici!
Z posledních sil se dovlekli k přístavu. Uvázali loďku k molu a zůstali v ní. Už se nedokázali dostat ven. Tak je našel jejich kamarád Trysler. Vyvolal v celé vesnici paniku. Nikdo netušil, co se vlastně stalo. Vytáhli kluky z lodi a začali se jich vyptávat na všechno možné. Nejvíc ale na Pebbera.
Nedokázali odpovídat moc souvisle, jenom plakali a vyráželi ze sebe několikaslovné odpovědi. Do té doby se drželi, ale jakmile jim klesla hladina adrenalinu v krvi, podlehli šoku a zhroutili se.
Odmítli se od sebe hnout a usnuli oba v Accordeanově posteli. Ráno na tom nebyli líp.
Do domu přišla dívka. Vyžadovala, aby ji za chlapci pustili, a odmítala ustoupit. Nakonec ji do pokoje pustili.
Alissyn potichu vešla do pokoje. Illien se na ni podíval se strachem v očích a snažil se tvářit, že tam není. To Alissyn čekala.
"Mysleli jste si, že jsem vám přišla nadávat?" ozvala se. Kluci nereagovali.
"Není to tak. Moc dobře vím, že to byl Pebberův nápad. Vím, že jste udělali všechno, co jste mohli. A jsem ráda, že jste sem přivezli jeho tělo. Děkuju." otočila se k odchodu.
"Neodcházej!" zavolal na ni Illien, ale Alissyn už ho neslyšela. Seděl na posteli, přesvědčen, že příště už jí to určitě řekne.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama