Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

I. kapitola

16. října 2011 v 18:14 | Liss |  Pastelky ve vlasech
Původně jsem nevěděla, co k tomuhle tématu týdne napsat a tvořit jsem začala až v pátek. Potom jsem zjistila, že mě to nějak chytlo a že to dneska nedopíšu. Takže z toho dělám vícekapitolovku. Užijte si ji.


Petr jako obvykle seděl na okenním parapetu na chodbě a pozoroval chumel svých spolužaček, které se s hlasitým smíchem učily dějepis a u toho jedna druhé okusovaly svačinu. Ve skutečnosti ho ale zajímala jediná z nich. Ta nejmenší a nejžravější, která se smála nejvíc a odříkávala zpaměti celé pasáže dějepisného zápisu. Spolužačky jí okřikovali, ať toho nechá, když to umí, a tak si začala prozpěvovat názvy pohoří České republiky, jelikož sešity do zeměpisu měly holky připravené na klínech k dalšímu studiu.
"To nemá cenu s tebou!" vykřikla Jana a rozpoutala rvačku. Spolužačky se začaly pošťuchovat a s učením byl rázem konec. Znalkyně, Monika, se brzy dostala do centra bitky a všechny kamarádky ji začaly lechtat. Monika byla šíleně lechtivá a smála se na celé kolo. Nejvíc tím ovšem trpěl její účes. V dlouhých světle hnědých vlasech měla uzly připoutaných a zamotaných několik tužek a pastelek. Ty se začaly pomalu ale jistě vysvobozovat, takže jí brzy na hlavě zbyla jediná. Náhle zazvonilo a holky ve spěchu posbíraly všechny své věci a zmizely do třídy. Monika rychle posbírala všechny pastelky, které našla a vběhla do učebny. Petr si všiml, že pod lavičkami, kde dívky seděly, zůstala ještě červená tužka.
Pomalu ji zvedl a v zamyšlení došel do třídy a zavřel za sebou dveře. Jejich třída byla dost hlučná i za zavřenými dveřmi, nejednou si učitalé stěžovali, že je jde slyšet i do přízemí, i když měli třídu v druhém patře. Neměli šetřit na zdech, kdyby byly tlustší, nebylo by slyšet nic, argumentovali spolužáci.
Posadil se do první lavice hned u dveří, kde seděl sám. Nikdy mu to nevadilo, v hodinách si často četl nebo kreslil a neměl rád, když mu do toho někdo mluvil. Celkově byl velmi uzavřený, i když za ním spolužáci často chodili, aby jim vysvětlil probíranou látku. byla to jediná příležitost, kdy se s ním někdo bavil. Všichni ho dávno odsoudili jako nemluvného a nudného intelektuála, za kterým je dobré přijít pokaždé, když vám není jasné něco z oboru fyziky, chemie a příležitostně i matematiky.
Do třídy vešla stará učitelka dějepisu a Petr se automaticky postavil. Učitelka chvíli vyžadovala, aby se třída postavila tak, jak má, a potom dala signál, aby se posadili. Petr se svalil na židli a nevěnoval nejmenší pozornost tomu, co se dělo kolem. Zápis psal instinktivně a přitom si hrál s tužkou z Moničina účesu.
Přemýšlel, zda ji má oslovit. Netušil, o čem by s ní mluvil, jak by začal. Tužka mu poskytovala záminku, bylo to na stejném principu jako když dámy a slečny dříve upouštěly kapesník. Ale co by jí řekl? Věděl, že v přírodních vědách je dobrá, je tedy nemožné, že by jí nabídl, že jí něco vysvětlí. Naopak o něm bylo příliš známo, že ho vědy baví, takže těžko mohl požadovat pomoc on od ní. Nevěděl, co by jí mohl nabídnout, holky obvykle nezajímají vědomosti z oblasti fyziky a chemie, i když ona není ta, která by padala do mdlob před písemkou. Věděl, že ráda čte. Hodně často ji vídal, jak má na sešitě, do kterého si svědomitě psala zápis, položenou knihu.
Hodina uplynula a Petr se bez jednoznačného rozhodnutí odebral směrem k Moničině lavici. Vybral si improvizaci, nemůže to být těžší než zkoušení z angličtiny, koneckonců, českou slovní zásobu má docela obstojnou. S velkými obavami přistoupil k dívce.
"Eh, přinesl jsem ti tužku, co ti spadla na chodbě." ozval se, zatímco ho její kamarádky propalovaly pohledem. měl pocit, že to jednoduše nedokáže. Nezůstane tam ani tak dlouho, aby se na ni mohl usmát.
"Děkuju. A já už myslela, že se s ní nikdy nesetkám." usmála se na něj a vzala si pastelku k sobě. Zatočil se s ním celý svět. Koukal na ni a usmíval se. Dost možná vypadal jako hlupák, ale bylo mu to jedno. A pak z něj najednou vypadl proud slov, který nedokázal zastavit.
"Kam jdeš po škole?" Nebyl to dlouhý proslov, ale u Petra to znamenalo obrovský kus snahy a odhodlání. Všechny holky na něj vytřeštily oči. Nejvíc šokovaná byla Monika, ani ve snu by ji nenapadlo, že se jí Petr zeptá na něco takového. Nic to neznamenalo, kluci se běžně ptali holek, jakým směrem se uberou po konci vyučování, ale Petr chodil zásadně sám. bylo jí jasné, že ať odpoví cokoli, zeptá se jí, jestli může jít s ní. Z pozorování, která vedla a která by nikdy nepřiznala před svými kamarádkami, věděla, že Petr má ten den plno času. Náhle, když nad tím vším v rychlosti přemýšlela, zjistila, že chce, aby ji Petr někam pozval a potřebuje, aby u toho byli sami. Nechtěla tam bandu uchechtaných kamarádek, které se jí v tu chvíli zdály na obtíž. Chtěla s ním být sama, i když netušila, kde se v ní ta touha bere.
"Jdu do města, musím začít nakupovat dárky k vánocům." odpověděla, aby si získala více času na přemýšlení. Nebyla to lež, i když původně si chtěla skočit domů odložit věci. Jelikož ale bydlela kousek za hlavním vlakovým nádražím, nepřipadalo v úvahu, že by se dokázala zbavit svého ocásku. Často musela intrikovat, aby získala čas sama pro sebe. Znovu se na Petra podívala. Když nad tím tak přemýšlela, byl vážně hezký. Přišlo jí zvláštní, že si toho žádná její kamarádka nikdy nevšimla. Zrovna v tu chvíli měl na tváři roztomilý výraz, směsici štěstí, radosti a strachu. Bojí se, že ho odmítnu, napadlo Moniku.
"Můžu jít s tebou, třeba ti poradím." vycítila v jeho hlase náznak obav. Podívala se do jeho tmavě hnědých očí a věděla, že nedokáže říct ne. Rychle mrknul, aby mu neutekl jediný okamžik, kdy se na ni může dívat takhle zblízka. Jeho dlouhé, husté řasy rozvířily vzduch a definitivně rozhodly o její odpovědi.
"Určitě, pomoc rozhodně neuškodí." omámeně na ni zůstal hledět, zatímco se usmívala. Něco takového nečekal. Když za ní šel, byl si jist, že ho odmítne.
"Dobře, počkám na tebe." odmlčel se a přemýšlel, co říct, aby nemusel hned zmizet.
"Nemáš ten úkol do ajiny, já jsem na to zapomněla." předehnala ho. Nechtěla, aby šel pryč, a tak navrhla něco, co jim oběma přišlo absurdní, ale oba byli rádi, že to řekla. Nebylo nutné, aby jí půjčoval úkol do angličtiny, ta jí šla sama. Ale mohl jí poradit.
"jasně, klidně ti řeknu, jak to má být." přitáhl si k ní židli a nevěnoval pozornost užaslým pohledům jejích kamarádek. Monika vytáhla z batohu sešit a otevřela ho na příslušné straně. O tom, že úkol nemá, nelhala. Většinu úkolů v zásadě nědělala doma. Nepotřebovala Petrovu pomoc a on to moc dobře věděl. Začala psát věty na překlad a tiše je šeptala Petrovi, který jen přikyvoval.
"Jak se řekne květák?" zeptala se a upřela na něj pohled svých modrých očí.
"Cauliflower,"
"To je divný, jak se to píše?"
"C-a-u-l-měkké i- flower."
"Aha, dík," dopsala úkol a složila ho zpět do tašky. Zazvonilo a Petr se smutným výrazem odešel na své místo. Monika ještě dlouho hleděla na místo, kde seděl.
"Odkdy se bavíš s Petrem?" zeptala se konečně Jana. Mohla prasknout zvědavostí, jak ji zajímalo, co se vlastně stalo.
"Odjakživa," odpověděla Monika a tvářila se, že si pročítá minulý zápis z hodiny zeměpisu. Bylo to velice průhledné, protože všechno uměla nazpaměť. Jen se snažila dát Janě najevo, že se nehodlá bavit o tom, jaký na ni spolužák, o kterém většina třídy netušila, že existuje, udělal dojem. Její kamarádka si toho ani nevšimla, ale i kdyby si všimla, tak by to okázale ignorovala. Milovala drby.
"nekecej! Chci vědět všechno! Psali jste si? Byli jste spolu venku?" slova se jí přes rty jen hrnula a nic je nemohlo zastavit.
"Panebože! Bylas ty venku s Lukem? Jenom si pomáháme s úkolama a semtam se bavíme ve výtvarce nebo o přestávce. Nic jinýho v tom nehledej!" rozčílila se Monika a vztekle otočila hlavou tak, až se jí oba copy rozletěly na strany.
"Takhle mluví každá zamilovaná holka!" usmála se Jana a spokojeně si zkřížila ruce na prsou. "tak už to vyklop. Že se ti líbí?"
Monika byla chvíli zticha a přemýšlela o tom, co jí Jana řekla. Vážně se jí Petr líbí? Nemohla popřít, že je hezký, ale nebyla si jistá, jestli ji ten záhadný kluk nepřitahuje i něčím jiným. pokud si tím sama nebyla jistá, nebude to vykládat Janě.
"Ještě řekni, že není hezkej!" Nejlepší obrana je útok.
"To říct nemůžu," přiznala Jana. "ale ty seš do něj zabouchnutá. Vidím to na tobě!"
"Jak na mě můžeš vidět něco, co já nevím jistě?"
"Racionální část tvého mozku to nepřiznává, ale ta, která řídí tvoje pocity a emoce, to na tobě dává jasně znát."
"Nespadlo ti něco na hlavu? Odkdy mluvíš v tak složitých a inteligentních větách?" podivila se Monika. Obě dívky byly tak zabrané do rozhovoru, že si ani nevšimly, že vstoupila učitelka. Ta se ohlásila sama, aby ji všichni vzali na vědomí.
"Stříbrná, pojď k tabuli. Vidím, že ti pusa pěkně jede, tak to pro tebe bude hračka." zařvala a vytrhla Moniku z usilovného přemýšlení o vlastních pocitech. Pomalu vstala a šourala se se sešitem v ruce k tabuli. O přestávce byla schopná všechno vyjmenovat i pozpátku, ale z učitelky měla hrůzu. Viděla, že ten den nemá vůbec dobrou náladu, a že se bude ptát na něco, co v hodinách nepadlo. Na připomínku Ale to jsme se neučili odpoví buď To máš vědět nebo Nemůžu za to, že je vám škola ukradená a nedáváte v hodinách pozor. Kolena se Monice třásla a sebejistota byla rázem pryč. Mimoděk vrhla pohled na Petra. Sledoval ji a když se s ní setkal pohledem, povzbudivě se na ni usmál. Váhavě mu pohled vrátila a potom už čelila rozzlobenému postrachu školy.
"Tak pro začátek něco jednoduchého," začala učitelka a v očích se jí zablesklo. Monika se lekla ještě víc.
"jak se jmenuje největrnější hora České republiky?" Přemýšlela. V hlavě si přehrávala jednotlivé hodiny. Byla si jistá, že v sešitě to nemá, protože to by věděla okamžitě. Pokud se o tom učitelka zmínila, tak jen okrajově. Náhle se jí to vybavilo. Nejvyšší hora Českého Sředohoří je hojně využívána horolezci k nácviku přežití v extrémních podmínkách. Zkouší se tu stany do Himalájí.
"Milešovka," odpověděla jistě.
"Výborně, ukaž mi ji na mapě." Moničin prst zalétl do oblasti, kde tušila hledanou horu a pomocí rychlého čtení horu našla.
"Dobře. Kde se nachází Pravčická brána?" Monika byla přesvědčená, že tohle jim učitelka neříkala. Celá třída zatajila dech. Tohle nebylo fér. Učitelka jasně dala najevo, že chce zkoušenou pokořit. A ta se nehodlala nechat. U Pravčické brány byla s rodiči. Věděla, že to bylo v severních Čechách a tak přemýšlela, ve kterých horách to bylo. Lužické ani Jizerské to nebyly, ve Frýdlantské ani Šluknovské pahorkatině nebyli. Začala propadat depresi, ale pak si vzpomněla na malé pohoříčko v okolí Děčína.
"V Děčínské pahorkatině," ohlásila žákyně svou odpověď. Učitelka se zamračila a vyzvala ji, aby jí požadované pohoří ukázala na mapě. Dívka neomylně ukázala. Ani jedna se nehodlala vzdát.
"Jak se jmenuje nejvyšší hora Nízkého Jeseníku?"
"Slunečná,"
"Vyjmenuj moravské úvaly."
"Hornomoravský, dolnomoravský a dyjsko-svratecký."
"Jaká jsou dvě pohoří sopečného původu u nás?"
"Doupovské hory a České Středohoří."
"Jaké jsou dvě nejznámější hory Moravskoslezských Beskyd?"
"Radhošť a Lysá hora." Monika se v duchu usmívala nad jednoduchostí otázek.
"Která z nich je vyšší?"
"Lysá hora,"
"Dobře. Dneska jsi měla štěstí, Stříbrná. Ale počkej příště." učitelka si k sobě zapsala malou jedničku a Monika se se šťastným výrazem ve tváři vydala k lavici.
"Dneska máš den. Petr tě pozval na rande a Zlámalka ti dala jedničku. Měla bys to zapít." šťouchla do ní Jana.
"Buď zticha, nebo vyzkouší i tebe. A věř mi, že druhou jedničku už nedá."
Zbytek hodiny byli všichni potichu. Monika s Petrem po sobě pokukovali a přemýšleli, jak dopadne jejich výlet do města. Jana spokojeně slavila triumf, když do Moniky strčila, aby jí připomněla, že je v hodině zeměpisu a ne na rande.
V očekávání něčeho velkého se vydaly na oběd.
"O co, že si k nám přisedne?" ozvala se Jana, když stály ve frontě.
"Nebudu sázet proti, když chci, aby to udělal," usmála se Monika a vzala si tác s jídlem.
 


Komentáře

1 Tigris Tigris | 17. října 2011 v 12:31 | Reagovat

Tohle se mi líbí. Moc líbí. Některé pasáže jsou skutečně ze života, jako vystřižené z naší školy. Tahle zaměpisná kapitola je skutečně povedená, alespoň na některé otázky zeměpisářky jsem věděla odpověď. :-D Tak rychle pokračování!

2 Liss Liss | Web | 18. října 2011 v 14:59 | Reagovat

Děkuju. No, ono to částečně je z naší školy :-D Pár těch otázek jsem vymyslela, ale většina jich byla na písemce. Akorát naše profesorka rozhodně není taková a v hodinách není ticho. Tohle jsem si půjčila od Pavlíčkové ;-)  :-D

3 ostrimoci ostrimoci | E-mail | Web | 18. října 2011 v 16:11 | Reagovat

Ehm, ehm.... :D :D výtlem, jo díky bohu za zeměpisaře připomínajícího Maxipsa Fíka.
Líbilo se mi to = je to skvělé, většina těch slovních spojení a dialogů má hlavu a patu, jsou vtipné a jako vystřižené ze života. Osobnosti těch dvou jsou tam taky tak dobře naznačené a no, už mi zbývá jenom....

Kdy bude kruciš další část? :D :D Šup Šup

4 Liss Liss | Web | 18. října 2011 v 19:51 | Reagovat

Děkuju moc, takový úspěch jsem ani nečekala. Na to, že mě to napadlo v souvislosti s tématem týdně...
Jinak... zdá se, že jsem si upletla vlastní oprátku. :D

5 Erin Erin | E-mail | Web | 19. října 2011 v 16:41 | Reagovat

Hej, je to vážně hezký! :-)
Já musím říct, že u nás je na zemáku klid jako v hrobě. Když se učitel špatně vyspí, nebo ho něco rozčílí, řekne ti, ať držíš hubu nebo ti vy ucho vyvede ven ze třídy... :-D Ale všichni ho mají rádi. Takovej je jenom, když nemá náladu... jinak je s ním sranda :)
Dneska jsme psali ze zemáku... :-D A měli jsme tam Olomouc a jenom kvůli tomu, že jsem se musela podívat, jak daleko ode mě bydlíš, jsem to věděla! :-D Takže... díky :-D

A jo... je to vážně moc povedený, takže do třetice? Kdy můžeme očekávat další?

6 Liss Liss | Web | 19. října 2011 v 17:41 | Reagovat

[5]:Díky moc.
No já bych taky nevěděla, kde je Chebská pánev, kdybych si nehledala Cheb :-)
Emmm, na další kapitole se pracuje, ale začínám se nenávidět za to, jak pořád rozdělávám něco nového :-D

7 Erin Erin | E-mail | Web | 19. října 2011 v 18:16 | Reagovat

:-D
Chebská pánev... *jo, něco jí to říká* :-D :-D
Ale tak co, člověk se musí rozvíjet a ty se rozvíjíš hned několikrát najednou. A myslím, že nikomu z tvých čtenářů to nevadí

8 Liss Liss | Web | 19. října 2011 v 19:14 | Reagovat

No to asi ne, ale hrozně mě štve, když se ptáte, kdy bude další kapitola, a já ji pořád nemám a nemám a nemám :-)

9 Erin Erin | E-mail | Web | 19. října 2011 v 19:42 | Reagovat

:-D No jo... ale už musíš být zvyklá. Ale to prakticky každý, kdo píše :-)
Takže vzhůru do toho, jsem zvědavá, jak to s nimi uděláš. Doufám jen, že to nebude horor :-D

10 Liss Liss | Web | 20. října 2011 v 6:51 | Reagovat

Odkdy tobě vadí horory? :-D
No uvidíme, zatím zvažuju několik možností, ale dívčí románek to určitě nebude ;-)

11 Jiand Jiand | E-mail | Web | 25. října 2011 v 13:03 | Reagovat

Zase jednou nějaká příjemná povídka. Škoda jen, že ještě není dokončená, protože se mi líbí. :-)

12 Liss Liss | Web | 25. října 2011 v 18:05 | Reagovat

Děkuju moc :-)

13 Arwen Arwen | Web | 1. prosince 2011 v 20:01 | Reagovat

je to krásné máš talent jaký se jen tak nevidí :-)  :-)

14 Liss Liss | Web | 2. prosince 2011 v 19:48 | Reagovat

Díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama