Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

II. kapitola

28. října 2011 v 22:31 | Liss |  Pastelky ve vlasech
Uznávám, není moc dlouhá, ale tak snad mě za to nezbijete.


Petr usilovně přemýšlel. Mohl si sednout sám jako obvykle a nekazit si příležitost strávit s Monikou odpoledne. A nebo mohl podniknout něco ztřeštěného, něco, co ještě nikdy neudělal - přisednout si k ní. Rychle zvažoval své možnosti a nakonec došel k názoru, že risk je zisk.
"Můžu si sednout s váma?" celý rozklepaný stál vedle Moniky a čekal na její odpověď. Jana se na kamarádku významně podívala a pod stolem ji lehce kopla.
"Jasně Lenka stejně není ve škole, tak bysme tu měly prázdno." usmála se. Petr se s ulehčením svezl na židli.
"Dneska jsi měla v zemáku štěstí." Slova z něj vyletěla dřív, než je stihl zarazit.
"Tak to každopádně. Ty její zkoušení jsou postrach, ale dneska nebyla ve formě. Vsadím se, že by to i Karolína dala nejhůř na tři." odpověděla mu rozverně a upřela na něj pohled. Byl si jist, že za chvíli musí zrudnout až po kořínky vlasů a že ten pohled určitě nevydrží. Ale když se na ni díval, srdce mu bušilo jako o závod, najednou měl pocit, že mu tím pohledem chce něco sdělit. Dívala se na něj zamyšleně, okouzleně a na tváři jí pořád hrál široký dolíčkový úsměv.
"O tom pochybuju." prohlásil, ale nepřestal jí oplácet pohled. Obdivně si ji prohlížel, jako už tolikrát předtím, nikdy ovšem neměl takovou příležitost. Zkoumal barvu jejích zelených duhovek, všímal si drobných vrásek od smíchu a silou vůle se snažil jí za ucho zastrčit uvolněný pramen vlasů. Byl si jistý, že ji musí strašně štvát, a tak si usilovně přál, aby se vrátil do copu, ze kterého vypadl. Jedinkrát mrknul a všechny vlasy byly přesně tam, kde měly být. Nechápal, jak k tomu došlo, ale nehodlal to řešit.
"Chceš se hádat?" zeptala se ho laškovně. Nechápal, jak mohl až do teď přehlížet, jak silné emoce k ní cítí. Měl pocit, že se stává rychle závislým na jejím lehkém konverzačním tónu, okouzlujících očích a stydlivém pohledu. Byl si jistý, že jestli na ni doteď pořád myslel, tak od té chvíle ji z hlavy nedostane.
"S tebou? Strašně!" zazubil se. Netušil, kde se v něm bere ta odvázanost, ale nejspíš tam byla vždycky, někde hluboko v jeho nitru, a ona ji dokázala probudit.
"Fajn! vsadíme se, jo? Zítra dáme Karolíně ty stejné otázky, jako dala Zlámalka mně. A uvidíme!"
"Dobře, a o co?" Nevěřil vlastním slovům. Daleko vyjevenější ale byla Jana, která na ně hleděla s otevřenou pusou. Petra si vždycky pamatovala jako tichého a nudného šprta, u kterého se rozhodně nezjišťuje, jak vypadá, protože by u toho všichni usnuli. A teď ho viděla před sebou, jak flirtuje s její nejlepší kamarádkou, a aura nudného ošklivého spolužáka se rozplynula v mlze. Najednou si s píchnutím u srdce uvědomila, že Petr je ve skutečnosti hodně hezký kluk. Fakt, že je schopen mluvit i o něčem jiném než o učení, jí vyrazil dech. Pocítila prudkou nenávist k sobě samé, že si toho nevšimla dřív. A taky jí došlo, že zatímco ona jen hloupě kouká, ti dva v sobě nalézají skryté vzájemné sympatie.
Stáhla rty do úzké štěrbiny a beze slova seděla nad téměř netknutým jídlem. Rozhlížela se po jídelně a hledala pohledem kohokoli, kdo by za něj stál. Její pohled upoutal kluk, který o samotě seděl u vedlejšího stolu. Nikdy dřív ho ve škole neviděla, ale říkala si, že to není nic divného. Byla si jistá, že takového kluka by si zapamatovala. Byl to zdaleka ten nejkrásnější kluk, kterého kdy viděla. Černé vlnité vlasy mu padaly do obličeje přes temné oči, o kterých by Jana přísahala, že jsou černé jako jeskynní tma a kryly úzký nos a téměř bezkrevné rty. Seděl nad prázdným talířem a hrál si se sklenicí. Otáčel ji v dlouhých štíhlých prstech jako by to byla hračka. Jana usoudila, že na někoho čeká, protože proč by jinak seděl sám u stolu a nejedl? Proto ji zarážel tvrdý pohled, který cizinec upíral na Moničina záda.
"My už půjdem, jo? Užij si němčinu." ozvala se Monika náhle. Jana kvůli klukovi od vedlejšího stolu úplně zapomněla na dění kolem sebe. Pořád dokola pokukovala do uhrančivých černých očí, takže ji Moničina poznámka dost vylekala.
"No jasně celá žhavá, hlavně do té písemky." odpověděla a cítila na sobě pátravý pohled.
"Čau!" zavolala Monika.
"Ahoj," vypadlo naráz z Petra i Jany. Nedokázala se na nic soustředit. Napůl čekala, že se chlapec odvedle zvedne a půjde pryč, ale on setrvával na svém místěa jedinou změnou bylo, že vytáhl z kapsy mobil a začal psát esemesku. Bála se, že když se zvedne a odejde, tak už ho možná nikdy neuvidí. Na druhou stranu ale rozhodně neměla hlad a nechtěla vypadat jako blázen. Všimla si, že jídelna je jako obvykle pořádně nacpaná a krouží po ní nešťastní strávníci, kteří si nemají kam sednout. Všichni se ostentativně vyhýbali místu vedle neznámého kluka. Jana nechápala, že i nejzáletnější holky se od něj odvracely a raději hledali jiná místa. Ona, kdyby měla tu možnost, tak si k němu určitě přisedne. Copak nikdo nevidí, jak je hezký?!
Zmateně vzala tác a vydala se k okénku. Rozhodla se, že si na toho kluka počká hezky venku před jídelnou. Za každou cenu chtěla znát aspoň nějakou informaci o něm. S provinilým výrazem odevzdávala téměř plné talíře. Rychle položila podnos na velkou a nestabilní hromadu jiných. Příliš pozdě se otočila, když se tácy začaly svážet dolů. V duchu už viděla ty nejhorší scénáře. Velká tlustá kuchařka nad ní stála a vařekou v ruce a ona zvadá jeden tác po druhém a utírá je. Nic z toho se nestalo, očekávaný třeskot padající hromady se neozval. Všechny podnosy zadržely na stole dvě silné paže. Jana zalapala po dechu. Objekt jejího zájmu bez problémů držel hromadu jakoby nic nevážila. Jediným plynulým pohybem vrátil tácy na stůl a otočil se.
"Děkuju moc, uklízečky by mě zabily, kdybych to shodila." vyhrkla Jana.
"Jo? Tak to bych jim poslal děkovný dopis i s mašličkou a finanční odměnou." zavrčel kluk a odešel. Prošel kolem Jany tak blízko, že zachytila slabou vůni, kterou nedokázala přesně identifikovat. Věděla ale naprosto jistě, že ji do konce života nezapomene. Byla tak omamná a tak úžasná, jedinečná a svěží, že se jí z toho zamotala hlava. Pustila z ní všechno, na co do té doby myslela, protože nic z toho nebylo dostatečně důležité. Důležitý byl jen on. A teď byl pryč a ona ho musela najít. Omámená a ve snách se vytratila z jídelny a myslela jen na to, kde by mohl být.
Došla ke skříňkám a nakukovala do jedné uličky za druhou, aby ho našla. Protože jinde přece být nemohl.
"Jani, Monča s Petrem už šli." spustila na ni spolužačka, když ji míjela. Jana se na ni ani nepodívala. Nevěděla, kdo ta holka je a proč na ni mluví, a proč by ji proboha mělo zajímat, kam šla nějaká Monika s Petrem. Bylo jí to jedno. Hledala jen jeho.
Ale nemohla ho nikde najít. Ve škole určitě nebyl, to cítila. Proběhla školou a nestarala se o to, že jí za patnáct minut začíná hodina. Nestarala se ani o to, že je jen v papučích a triku s krátkým rukávem, zatímco se na ni pomalu snášely první sněhové vločky toho roku. Nevšímala si sněhu ani chladu, nevšímala si aut, která zuřivě troubila, nevšímala si brzd, které kvílely. Nevšímala si ničeho. Jen běžela a běžela. Tam, kam ji vedlo srdce. Za ním.
***
Monice připadalo, že každou chvíli vzlétně štěstím. Cítila se tak skvěle, že měla strach, aby nezačala zářit. bylo jí s Petrem tak dobře, že to nedokázala popsat slovy. S nikým si tak nerozuměla. Že Petr není úplně ztracený případ věděla už dávno, ale že je až tak dokonalý, to ji ani ve snu nenapadlo. Připadala si dokonale šťastná a od smíchu ji už bolely všechny břišní svaly. Petr měl spoustu skvělých nápadů, co koupit rodičům a bratrovi k vánocům, takže brzy měli všechno koupeno. Ani jeden ale nechtěl jít domů. každá sekunda, kterou spolu strávili, byla jedna z nejkrásnějších, které kdy prožili.
procházeli po ulici blízko Petrova domu, když si Monika všimla podivného mladíka na protějším chodníku. Neměla z něho dobrý pocit, i když nedokázala přesně říct proč. Způsob, jakým líně a ležérně šel po chodníku, se nehodil do uspěchané doby, která byla jinak patrná všude kolem. Dívka se sluchátky v uších, rychle rázující přes chodník. Muž venčící psa. Auta netrpělivě postávající na červenou na křižovatce. Všichni někam spěchali jen on ne. V držení jeho těla, v tom podmračeném výrazu, který nemohla přehléddnout ani přes širokou ulici, bylo cosi povědomého. Něco, co v ní probouzelo podivné pocity, možná strach či úzkost. Rozhodně to ale bylo něco známého, skrytého uvnitř její mysli a čekajícího na odhalení. To odhalení právě přišlo a všechny ty pocity vypluly na povrch. Pocítila náhlý strach a nenávist k tomu klukovi, i když nedokázala říct, kdo to je. Bála se pohledu do jeho tváře, i když instinktivně věděla, jak vypadá. Za normálních okolností by řekla, že je krásný. Ale takhle nemohla. Ne když cítila ten strach, který se rozlézal po celém jejím těle.
Snažila se před Petrem dělat, že nic a nebylo to zas až tak obtížné. Cítil totiž to stejné jako Monika.
Všichni lidé se tomu klukovi vyhýbali, protože z něj cítili něco špatného. Ale většina z nich si řekla, že je to podivín, feťák a ožrala, vyhnula se mu obloukem a do večera na něj zapomněla. Ale Monika s Petrem se mu vyhnout nedokázali. Čekal na ně, to jim bylo jasné, a jen tak je nepustí.
"Co po nás chce?" šeptla Monika k Petrovi, když se podivín dal do pohybu jejich směrem.
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 29. října 2011 v 11:18 | Reagovat

Heeej, tak to je krutý!!
Proč si to proboha živýho ukončila takhle?!
Huh, ten podivím se mi docela líbí... nebo spíš uvidíme, co po nich bude chtít :D Ale to, jak setřel tu Janu bylo dost dobrý!
Skvělý! :-)

2 Tigris Tigris | Web | 29. října 2011 v 15:36 | Reagovat

Já tě za ten konec zabiju! Najdu si Tě na škole a vymáčknu z Tebe pokračování!!!! To nemůůůůžeš! Jsi zákeřná.
Naprosto geniální pokračování. :-D
Ta scéna s jídelnou, padající tácky, lidi, kteří si nemají kam sednout, odevzdání plného talíře - skutečně jak od nás ze školy. :D Hoď sem hnedka pokráčko!

3 ostrimoci ostrimoci | Web | 29. října 2011 v 18:40 | Reagovat

Poklona holka..fakt poklona jak ve středověku. Aaaaaž na zem. Super děj, není to nudné a netáhne se to. Samozřejmě, taky jsem hned zaměřila pozornost na hezkého zloducha, tak ale známe se ne? :D
Musím říct, že se čím dál tím víc divím, jak ty vaše výtvory (vás všech, co jsem kdy četla, viděla nebo jenom zahlídla) můžou být tak originální a přitom autentické. Jo vy všichni jste talentovaní lidi, takže to rozvíjejte... A ty mi tu co nejdřív ukaž záhadného hocha
PS:povedl se ti skvěle :D

4 Liss Liss | Web | 29. října 2011 v 20:05 | Reagovat

[1]: Děkuju moc.
Dělám jen to, co ty. Taky ukončíš kapitolu uprostřed rvačky.
Mně se taky líbí. ;-)

[2]: Fajn, počkám si. Bude to fajn, až se potkáme, takže tě v pondělí čekám na Pasterce. Jo, jsem zákeřná a nestydím se za to.
Nojo, mně už se ty tácky jednou sesypaly. A nikdo je nesbíral.
A děkuju. ;-)

[3]:Děkuju moc. Známe no...
Já vím, taky se mi líbí. Zcela sobecky si říkám, že je´úžasnej. Můžu ti zaručit, že se tam ještě ukáže a možná se o něm ještě něco dozvíš ;-)

5 Tigris Tigris | 30. října 2011 v 13:53 | Reagovat

[4]: Ale možná se vážně setkáme. V pondělí máme 1. a 2. hodinu tělocvik a nejspíš půjdeme na Pasterku. :-D

6 C.V,O.K. C.V,O.K. | Web | 30. října 2011 v 14:03 | Reagovat

heeey!!! za krátku kapitolu ťa neukameňujem ale ten KONIEC !!! došľaka. prečo mi to všedci robíte? seknete to vždy v tom najlepšom ... pch... kedy bude pokračovanie??? no táááák povedz že už čoskoro *hodí psie očká* urob to pre úbohého chorého cvoka ktorý je nútený celý týždeň ležať v posteli a nudiť sa a nudiť sa a nudiť sa...

7 Liss Liss | Web | 30. října 2011 v 15:49 | Reagovat

[5]: No, my máme tělák 3. a 4. hodinu a měli bysme zůstávat. Takže počkáš si na mě někde? :DDD

[6]: :D Hej nevím, kdy bude. uvidím, jak to pujde. Proč musíš ležet v posteli?

8 Tigris Tigris | 30. října 2011 v 21:23 | Reagovat

[7]: No, tak zítra na Pasterku ještě nejdeme, ale v listopadu, každé pondělí, bychom měli (pokud si Lachnit nevydupe, že tam chce zůstat a když Lachnit dupe, tak se země otřásá = poznáš to) :-D Ale vážně bychom se mohly setkat. :-)

9 Liss Liss | Web | 30. října 2011 v 21:47 | Reagovat

[8]: Někdy musíme! Je fakt, že dupající Lachnit je děsivej. I když on je děsivej skoro pořád :DD

10 XRumerTest XRumerTest | E-mail | 4. dubna 2018 v 14:48 | Reagovat

Hello. And Bye.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama