Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Povinnost a láska - 8. kapitola

1. října 2011 v 14:47 | Liss |  Strážci času
Nebudete tomu věřit, ale mám další kapitolu Strážců. Já vím, jsem na zabití, a nikdo už asi nevíte, co se stalo, takže pro zopakování těm, kteří četli, ale zapomněli. ještě jednou se omlouvám, za to čekání.
V tribunálu je zrádce, o kterém ví Lorian, lady Arabella a Arkarian. navíc jsou nuceni mezi strážce přijmout jeho milenku. Arkarian se vydává do starověkého Říma, aby se postaral o smrt G.J.C.


Arkarian

21.5.1775/ 15.3.44 př.n.l.

Konečně zase nějaká akce. Už jsem z toho začínal bláznit, celé dny zavřený jen tady. Rychle usínám a za chvíli se objevuji v Citadele. Eamon a Arnold už na mě čekají.

"Arkariane, konečně! Nemáme času nazbyt. Lathenie tam poslala už dva lidi. Nevím, kdo to je, ale zdá se, že je to pro ni dost důležité. Caesar musí za každou senu zemřít. Není důležité, kolik atentátníků přežije, jeden z nich mu musí vrazit do zad tu třiadvacátou ranu, jasné?"

Přikyvuji a Eamon zamyšleně vraští čelo. "Zvládneme to," poplácávám ho po zádech a věnuji mu rošťácký úsměv. "Mám takový divný pocit," vzdychá, ale vydává se do místnosti s převleky. Spěchám za ním a po cestě mávám Arnoldovi.

Čekám, co si na mě tahle část Citadely zase vymyslí a mezitím pozoruji Eamona, který vypadá úplně jinak, než normálně. Obyčejně má hnědé oči, krátké světlé vlasy a mladou, hladce oholenou tvář. Teď se mu na záda vlní prošedivělé tmavé kudrny, tvář oživuje dlouhý plnovous a oči má v unaveném starém obličeji tak zapadlé, že vypadají úplně jinak.

Děsím se pohledu do zrcadla. Otáčím se na jednu zářivou plochu a oddychuji si. Na první pohled aspoň mlhavě připomínám člověka. Moje fialové oči vypadají naštěstí pořád stejně, vlasy mám hnědé a o trochu kratší jako obvykle, ale postava se mi radikálně změnila a ne zrovna k dobrému. Soudě podle vystupujících žeber, totální absence svalů a mystných vlasů, přihlédnu-li k barvě očí, je mi téměř jasné, že jsem zase otrok. Podle toho taky vypadá zbytek mého těla. Hrudní kost jde krásně vidět, stejně jako všech dvanáct párů žeber, ošklivě mi vylézají ramenní klouby a o kolenou se raději ani nezmiňuji. Není to fée, budu si muset stěžovat. Člověk dře, aby měl svaly, a potom vždycky dostane něco takového, na co se nemůže vůbec spolehnout. Já chápu, že je nanic, když má někdo fialové oči, ale co mám dělat? Mám se postavit na hlavu?

Beze slova přecházíme přes místnost, abychom se o sobě dozvěděli víc. Nezastavujeme se a prach vědění ze sebe sklepávám až v budově římského senátu. Jak jsem pochopil, Eamon je jeden ze senátorů, velice úskočný a nevyzpytatelný, táhne k republikánům, ale nedává to najevo. Já jsem jeho otrok a nemám žádné jméno. Jestli jsem ho někdy měl, tak jsem ho za ta léta nepoužívání zapomněl. Venku je dost ošklivo, ačkoli je Itálie poměrně blízko k rovníku, v březnu je tam zima a prší. To si na ten atentát nemohli vybrat květen?

Eamon, nyní Marcus Tillo, se vydává ke svému obvyklému místu. Šourám se za ním a koukám do země, jednak z důvodu, že to otroci dělají, ale hlavně proto, aby si nikdo nevšiml kluka s fialovýma očima.

"Marcusi, pojď se mnou," Eamona odvádí stranou nějaký muž. Vypadá dost divně, v mojí době by ho upálili na hranici, ale jak to tady sleduji, je to normální. Nastražuji uši a loudám se za nimi. Dosud mi nikdo neřekl, že tu mám zůstat, takže pokračuji se svým pánem, kdyby něco potřeboval.

"Caesar musí zemřít." říká ten cizinec bez obalu. Páni, ten si teda nebere servítky a nechodí kolem horké kaše. Dělá, jako by plánoval návštěvu trhů a ne vraždu diktátora. Na druhou stranu je dobře, že víme, kdo se toho účastní, tedy koho se držet, případně ho chránit.

"Ale to není jen tak. Myslíš si, že Caesar jen tak natáhne brka? Pokud vím, je v docela dobré kondici." odpovídá Eamon. Zaráží mě, jak odbržděně tu mluví. Pochopitelně vím, co ta slova znamenají, ale jen díky prachu vědění. I tón, kterým spolu muži hovoří, je méně uctivý a spíše familiérní, než kdyby se bavili v naší době. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale jsem rád, že jsem otrok. Ti nemluví. Prach nám dá správný přízvuk, ale nezmění naše zvyklosti a vychování. Asi by mě někam zavřeli za podivné chování. S komunikací mám pořád trochu problémy, i když se to už dost zlepšilo. Z cizích lidí mám pořád respekt a rozhodně je nevyhledávám.

"Ale to si rozhodně nemyslím, Marcusi. Na to jsem příliš starý a moc dobře Caesara znám. Už je to domluvený, neměj strach. Všechno je důkladně připravený a zařízený, ale potřebujem víc lidí. Jdeš do toho s náma?" ptá se ten chlap. Eamon se rozhlíží kolem sebe a potom se naklání blíž k tomu člověku. Něco mu šeptá, ale nestíhám registrovat co.

"Takže domluveno," říká Eamon po chvíli a odchází. Jdu za ním. Eamon míří do jedné ze spousty chodeb a zapadá do prvních dveří po levé ruce.

Uvnitř místnosti je pět mužů včetně toho, který před chvílí mluvil s Eamonem. Vidím, že většina z nich je spíš mladší, nejmladšímu je maximálně dvacet let. Zvláštní, že v čele revoluce dost často stojí mladí a horkokrevní lidé. Všichni se tváří tak odhodlaně, že se bojím, aby v té vášni a vřavě, která nastane, neublížili jen sami sobě.

Dochází mi, že u toho být nesmím, a zůstávám na chodbě. Jejich myšlenky mi budou stačit. Jsou tam až neuvěřitelně dlouho, takže si sedám na podlahu. Zatím se nedohodli na ničem. Minuty plynou a plynou a já mám čím dál silnější pocit, že než tam doschůzují, bude Caesar už dávno někde v Novém světě, i když o něm neví.

Konečně slyším z Eamonových myšlenek něco kloudného. Caesar chodí do paláce každý den od města, čili od západu, v doprovodu svého otroka. Počkají si na něj na chodbě a všichni naráz na něj skočí s dýkou v ruce. Vím, že těch ran, pokud se vše podaří, bude třiadvacet a pevně doufám, že se na to nebudu muset dívat.

Víc mi ale dělají starosti ti z Řádu. Když už jsou tady, tak jak je možné, že o nich ještě nevíme? Ne nadarmo se říká, že člověk se více bojí strachu než hrozby jako takové. Mám vážné obavy, koho nám sem Lathenie poslala, ale nedostávám prostor je řešit, protože ze dvěří vychází Eamon v doprovodu toho mladíka. Za nimi jdou ještě dva další, ale ti zbývající se ne a ne objevit. Zvedám se ze země, protože Eamon na mě nečeká, to se nehodí. Nahlížím do místnosti, abych se podíval, co se děje.

Abych řekl pravdu, čekal jsem cokoli, ale ne to, co jsem spatřil. Ten muž, který sem Eamona přivedl, leží na zemi v rychle se zvětšující kaluži krve. Nad ním stojí vrah a pečlivě leští čepel dýky. V prohnaném obličeji má bystré hnědé oči, které jsou mi velice povědomé.

"Vždycky jsi dělal potíže, Arkariane," pronáší, aniž by zvedl hlavu od práce. Pokud jsem nevěděl, koho Lathenie poslala plnit tenhle úkol, tak teď je mi to úplně jasné. Pryč z Lorianovy pevnosti jsem nebyl už hodně dlouho, ale tyhle oči znám. Potom je omyl nemožný a přede mnou opravdu stojí Raphael Samuel. A sakra!

"Předpokládám, že u sebe máš zbraň a pokusíš se mě zabít. Je to tak?" ptá se a zvedá hlavu. Upírá na mě pohled a na tváři mu hraje spokojený úšklebek. A asi ví proč. Bude v tom nějaký háček, ale naším úkolem koneckonců není zlikvidovat všechny členy Řádu, kteří tu jsou. Potřebujeme udržet naživu aspoň jednoho atentátníka a tím zajistit Caesarovu smrt. Takže když tu Raphaela Samuela zdržím...

"Nemusím ti ani číst myšlneky, abych poznal, na co myslíš, Arkariane. Chceš si tu se mnou povídat, zdržet mě a nechat tu bandu bláznů, aby zabili nejgeniálnějšího vojevůdce v historii. Je to dobrej plán a za normálních okolností by i vyšel. Ale tohle není normální okolnost, Lathenie nechtěla nic podcenit, protože tahle výprava je pro ni extra důležitá. Nejsme tu dva, jako obvykle, ale čtyři. Řekl bych, že tři trénovaní, z nichž jedna je ta nejlepší šermířka, která kdy žila a bude žít, budou stačit na tu bandu přihlouplých páprdů. Čekají na ně, pravděpodobně už bojují. Caesar projde kolem, možná z toho udělá zábavu, ale rozhodně nezemře. Rozhodně ne dnes. Bude trvat dlouho, než někoho zase napadne, na něj spáchat atentát, až se dozví, jak dopadli tihle. Možná za pár let, ale to už budou dějiny dávno jinak." usmívá se, dvakrát otáčí dýkou o třistšedesát stupňů a nečekaně dělá tři kroky ke mně.

"Jsi důvěřivý blázen, Arkariane. Slepě věříš něčemu, co není. Věříš, že Lorian je lepší než Lathenie, ale je tomu skutečně tak? Je mi líto, ale ne. Oba jsou stejní, vedou nesmyslnou válku, která nikdy neskončí. Jsou nesmrtelní a zabít se můžou jen navzájem. Řekl bych, že se jen tak nerozhodnou, že si vyrazí na piknik, hodí řeč a mezi větami se pozabíjí. Ne, jim ta válka nijak neubližuje. Nebudou riskovat životy. Budou umírat lidi, jen kvůli jejich strkanicím, a jim to bude jedno. Ale tomu ty nedokážeš rozumět, což vůbec nevadí, protože jejich společného konce se stejně nedožiješ." Na několik posledních chvil si přestal plně hlídat myšlenky, takže stíhám uhnout jeho ráně. Chytám ho za zápěstí a dávám mu pěstí do obličeje. Evidentně to něčekal, protože se láme v pase a inkasuje ode mě ránu kolenem do ledvin. No, na vychrtlého otroka to není úplně špatné.

Trochu se zarážím, když ho vidím, jak úpí na kolenou. Ale stačí zahlédnout dýku v jeho ruce a rozhoduji se. Bude nám líp bez něj. Beru jeho hlavu do dlaní a prudce mu lámu vaz. Ani si to nestačil uvědomit. Překvapeně valí oči a sváží se k podlaze. Jsem udivený snad ještě víc než on. Nikdy jsem nazabil někoho, koho jsem znal. Roztřeseně klesám na kolena a skládám obličej do dlaní. Klečím na zemi a jsem naprosto mimo.

Po strašně dlouhé době slyším někoho, jak křičí moje jméno. Rychle vstávám a sestřásám ze sebe všechnu nerozhodnost a rozrušní. Zapomněl jsem, že je nás tu polovina počtu Latheniiných lidí, a zbytečně snižuju naše šance. Jak je možné, že i po třech stech let budu pořád dělat ty stejné chyby. Běžím za naléhavým hlasem. Po chvíli už slyším zvuky boje, křik, sténání, vítězoslavný ryk a spoustu dalších zvuků. Netrvá dlouho a vidím, co se stalo.

Většina členů toho povedeného spiknutí už leží na zami s různým počtem ran. Vidím taky jednoho, kteerý s nimi nebyl, bezvládně ležet na zemi. Eamon se docela úspěšně brání útokům nějakého muže. Ale zdaleka nejzajímavější je scéna, která se odehrává přímo nad tělem Caesara.

Nějaká mladá žena, a já podle narážek v řeči Raphaela Samuela poznávám, že je to Elizabeth, doslova tančí po mramorové podlaze a přitom kolem sebe máchá mečem ta elegantně, že to vypadá, jako by zbraň byla její součástí. Při každém pohybu uštědří jednomu ze svých dvou protivníků více či méně nebezpečnou ránu, zatímco sama nemá sni oděrku. Ladně se vyhýbá každému jejich útoku a já pevně doufám, že tu není ještě někdo, kdo by mě napadl, protože v tuto chvíli jsem dokonale fascinován Elizabeth. Něco takového jsem nikdy neviděl a abych řekl pravdu, tak mě to uchvátilo. Jedním plynulým pohybem, který vypadá úplně stejně jako ty předtím, vráží jednomu z útočníků meč do středu hrudníku. Rychle ho vytahuje, aby mohla krýt výpad toho druhého. Ten už pro ni bude hračka. Je rozhodně jen průměrným šermířem, což je na Elizabeth dost málo. Za chvíli je taky na zemi.

Vtom si Elizabeth všímá mě. Čekal jsem, že bude za chvíli po mně, protože už mám jen dýku, ačkoli ta by mi byla k ničemu, protože Elizabeth je tak rychlá, že bych ji ani nestihl vytáhnout. Ne že by to bylo k čemukoli dobré. Já, nešika s dýkou, navíc ještě pořád mimo, proti Elizabeth, nejlepší šermířce v historii lidstva, navíc dost rozjeté. Dochází mi, jak jsem tady ztrácel čas. Jestli tohle přežiju, tak se nebudu moct podívat Lorianovi do očí. Ne po takových chybách.

Ale ona se na mě nevrhá a jen vyděšeně třeští oči. Nechápu, co je za jejím chováním, protože se mi nezdá, že by se lekla takové hrozby, jako jsem já. Ne, že bych nějakou hrozbu představoval. Když dokázala porazit svou matku a Raphaela Samuela, tak já pro ni jsem stejný soupeř jako kachna pro lišku. Raphael Samuel! Tak proto. Čekal, že jí přijde na pomoc. Že on vyřídí mě a pak spolu zlikvidují všechny, kdo se jim postaví na odpor. A pak budou spolu. A když tu vidí mě...

"Ne!" křičí náhle a je v tom tolik bolesti, že se musím přikrčit. Když vím, že jsem takové mladé holce způsobil něco takového, tak tady nedokážu jen tak stát. A už vůbec nedokážu využít toho okamžiku k tomu, abych na ni zaútočil. Protože znovu už takovou příležitost nedostanu. Ale já to nedokážu. Vypadá tak strašně ztrápeně, že se na ni nedokážu ani podívat. Tohle jsem teda fakt nechtěl.

Eamon po jejím výkřiku otáčí hlavu zmateně jejím směrem a toho vyžívá jeho protivník. Odvracím hlavu, už jsem toho viděl dost. Jemu už nepomůžu...

Stále mám ale možnost dokončit náš úkol. Caesar musí zemřít 15. března roku 44 před naším letopočtem na třiadvacet bodných ran. Pořád to můžu dokázat. Nebude to snadné, jsou na mě dva s Elizabeth v čele. Je třeba si věřit, zázraky se dějí. Již dříve jsem si spočítal rány v Caesarově těle, protože je rozhodně nemá jen v hrudi. Už chybí jen čtyři. Jsem rád, že jsem aspoň něco v tom čase, co jsem tady lelkoval, zatímco jsem mohl pomoct Eamonovi, udělal. Musím do něj dostat ještě ty čtyři údery a pak můžu umřít. Není to příliš pěkná vyhlídka, ale co se dá dělat.

Rychlým pohybem se jí dostávám za záda, zatímco jí, náhle ochromené, přibíhá na pomoc její komplic. Zasazuji Caesarovi první ránu. Tkáně se otvírají a krev se valí ven tak prudce, že se divím, že v něm ještě nějaká zbyla. Elizabeth se až teď otáčí, jakoby si teprve nyní uvědomila, že to mohla schytat ona. Provádí proti mně výpad, který postrádá její obvyklou jistotu a eleganci. Kdybych neviděl Elizabeth s mečem už dřív, řekl bych, že to byla vydařená rána. Ale na Elizabeth byla pomalá a nešikovná. Nepřemýšlím nad tím, co mi takhle nahrálo do karet, protože by mě to mohlo zase vyřadit. I tak jsou dva a oba, i s jejím handicapem, daleko lepší šermíři s lepšími zbraněmi než já. Budu muset používat mozek a zapojit všechno, co mi jde, abych aspoň dokončil úkol, protože to bude tvrdý oříšek. Rozhodně ale nechci umřít a nesmiřuji se se smrtí.

V tu samou chvíli, než stihnu cokoli vymyslet, se na mě oba naráz vrhají, každý na jeden bok. Samozřejmě oba nekryté, protože jako otrok mám na sobě jen krátkou, tenkou tógu. Na rozdíl od nich, neboť muž má náprsní pancíř a Elizabeth má na břiše a zádech kovový plát, samozřejmě zdobený, aby vypadal jako módní doplněk. Ženy nenosí brnění.

Spontánně padám na kolena a kryju si hlavu dlaněmi. Pevně doufám, že jsem se snížil dostatečně. Slyším třeskot mečů a ten mě ujišťuje, že ano. A taky, že ani jeden z nich nestihl včas zareagovat. Elizabeth je omámená a zpomalená, ten druhý na to jednoduše nemá.

To, co dělám potom, je sice značně pokrytecké, ale to mě teď zase až tak moc nezajímá. Zpytovat svědomí budu moct potom. Rychle, než mě rozseknou napůl dva pečlivě vybroušené meče, se o kousek posunuji a zároveň zabodávám dýku tomu muži do stehna. Překvapeně padá k zemi a já zjišťuju, že se mu pancíř na boku uvolnil. Zasahuji ho znovu, do boku, a tentokrát smrtelně.

Vstávám na nohy a uhýbám Elizabethině seku. V další ráně je už i poznání víc energie a touhy mě zabít. Vrací se jí její schopnosti, navíc podpořené nenávistí. Jestli někoho nenáviděla, tak je teď oproti mně její nejlepší kamarád.

Oči jí jiskří, dlouhé blond vlasy, které nejsou její, má spletené do copu, který za ní vlaje jako ohnivý ocas. Uskakuji jejím ranám, ale je mi jasné, že to dlouho nevydržím. Elizabeth je energická, odhodlaná a talentovaná. Po počáteční nejistotě, způsobené šokem, je už plně při smyslech a schopná používat svoje dovednosti. Jenom s dýkou proti ní nemám šanci, i když tu bych neměl ani s mečem. Nevylučuji možnost, že bych se na něj napíchnul sám, popletený její rychlostí. Krouží kolem mě jako šelma, přesvědčená, že nemůže prohrát. Její útoky se stále zrychlují a jsou čím dál prudší a nebezpečnější. Kruhy, ve kterých kolem mě tančí, se zmenšují. Za chvíli bude po mně, několikrát jsem už téměř cítil chladný dotek ocele.

Po čele mi teče pot, vlasy se mi lepí ke tvářím, svaly mě pálí a dech se mi zadrhává. V době mé chvilkové nepozornosti provádí výpad a zasahuje mi rameno, ze kterého se valí proud krve. Musím zabít Caesara! Ironie, že jsem u jeho vraždy nechtěl být, a teď to udělám sám. Osud má zvrácený smysl pro humor. Když budu jen uhýbat a dělat, co Elizabeth chce, nikdy se mi to nepodaří, upadnu vyčerpáním a Elizabeth si se mnou pak udělá, co bude chtít, v ideálním případě mě jen zabije.

Uskakuji na opačnou stranu naž obvykle, a i když je to nejspíš největší hloupost, chytám čepel jejího meče do dlaně. Není to tak jednoduché, protože kromě toho, že je šíleně ostrá, je navíc její majitelka překvapivě silná, takže není snadné meč zastavit. Rukou mi projíždí bolest v pravidelných vlnách a cítím, jak mi mezi prsty teče krev. Elizabeth se tváří, že ji tovůbec nevyvedlo z míry a já se modlím ke všem existujícím i neexistujícím bohům, že je jen dobrá herečka. Podbíhám pod čepelí, pouštím ji a v ušetřené minichvilce uštědřuji Caesarovi další ránu. Ještě dvě...

Elizabeth se na mě zuřivě vrhá s šíleným výrazem v očích a meč se mi míhá nad hlavou tak blízko, že cítím vítr, který tím pohybem vzniká. Balancuji na špičkách až nepříjemně blízko Caesarova těla. V návalu totální hlouposti a pominutí mysli sekám dýkou dopředu a zasahuji Elizabeth do tváře. Podle jejího zkřiveného obličeje poznávám, že bolest je dost velká. Krev jí teče po tváři a s tím šíleným výrazem nevypadá vůbec hezky. Potkat ji v noci, asi se stočím do klubíčka a dělám, že jsem kámen.

Ještě rozzuřenější než obvykle po mně máchá mečem. Všichni ostatní, když jsou vzteklí, šermují nepřesně a dělají chyby. Všichni kromě Elizabeth. Její výpad je ještě prudší a rychlejší, takže nevidím čepel, dokud se mi nezarývá do nezraněného ramene. Krve by se ve mně v tuc cvhíli nedořezal, a to myslím jak obrazně, tak vážně, protože už jí ve mně moc nezbylo.

Lámu se v pase, skučím bolestí a dělám jediný krok dozadu. Zakopávám o Caesarovu ruku a padám naznak. Elizabeth je ještě překvapenější než já, jelikož seká do prázdna, přesněji řečeno do místa, kde jsem ještě před chvílí stál. Myslela si, že to je poslední rána, jistá, a já jsem jí spadnul. Roztažený jak široký, tak dlouhý, s částečně vyraženým dechem, vrážím Caesarovi dýku do hrudi. Tahle by ho zabila sama o sobě, ale je třeba přihlížet k historickým faktům. Potřebuji tedy čas na poslední ránu. Takže místo abych zavolal na Arnolda, aby mě dostal z téhle noční můry, převaluji se o půlobrat doleva, protože Elizabeth zase útočí. To je přesně to, co jsem potřeboval. Její ostrý meč končí v Caesarově srdci hluboko a já žasnu, jak se, sice neúmyslně, trefila mezi žebra. Nečekám, až meč vytáhne a provede se mnou to samé, a mizím odtud.

Obejvuji se v Citadele, kde na už netrpělivě čekají Arnold, Lorian a taky Vivienne. Padám na kolena a choulím se do klubíčka, déle už tu bolest nevydržím. Ramena mám v jednom ohni, pravou ruku mám téměř rozseknutou napůl, ale zdaleka nejhorší je bolest psychická. Nemůžu z hlavy dostat, jak se na mě Elizabeth podívala. Ten první pohled, plný bolesti a utrpení. Když se na mě nenávistně šklebila, nebylo to tak hrozné. Nebylo to tak zničující jako ten útrpný pohled. Vědomí, že jsem jí, komukoli, způsobil bolest, je nesnesitelné. Ať už si o ní myslím cokoli, ať už mi chování Raphaela Samuela přišlo jakkoli odporné, tohle bych rozhodně nechtěl zažít. Obraz před očima se mi mění. Vidím Elizabethin zamilovaný a oddaný výraz, se kterým se dívala na svého učitele. Koušu si ret až cítím chuť krve. Co jsem to udělal?!

Slyším zděšené výkřiky, jak se všichni vrhají k mrtvému Eamonovi. Vivienne lapá po dechu. Skláním ruce na kolena, na ně pokládám hlavu, zavírám oči a chystám se umřít. Řekl jsem, že umřít nehodlám, ale to bylo předtím. Teď, potom, co jsem o tom přemýšlel, už se sebou nechci žít. A ani nedokážu. Jenom doufám, že mě nechají na pokoji a nebudou mi to rozmlouvat.

Moje zbožné přání zůstává nevyslyšeno, jelikož mi dvě jemné ruce zvedají hlavu. Oči mám zastřené slzami, takže vidím rozmazaně, ale poznávám Vivienne.

"Arkariane," šeptá a zavírá oči. Cítím, jak se mi zavírají rány na ramenou. Ruka jí jde vyléčit obtížněji, ale daří se jí aspoň zastavit krvácení, takže mi na rukou vzniká sedm čerstvě zavřených ran.

"Pšt, už je dobře," šeptá mi do ucha a objímá mě. Opírám jí čelo o rameno a pláču. Schoulený v jejím náručí a vnitřně úplně zničený sotva vnímám okolí. Je mi jasné, že Lorian bude chtít vdět, co se stalo, ale já teď opravdu nemůžu mluvit. Nemůžu vůbec nic, nemám sílu.

"Nemůžeme si to dovolit, Loriane. Vím, že jsme to nikdy nezkoušeli, ale teď je ta správná chvíli se o to pokusit. Budeme muset říct jeho manželce a doufat, že je jeho spřízněná duše. Nemám z toho radost, že musím posílat obyčejnou ženu do mezisvětí, ale musíme to zkusit. Prosím." na chviličku vnímám hlas lady Arabelly. Nevím, o čem se baví, a její slova stejně jen vstřebávám, nedokážu se na nic soustředit.

"Dobře. Vemte si to na starost, stejně víte lépe, jak to zařídit." odpovídá nesmrtelný. Mám dojem, že mě pošle spát. Jsem utahaný jako kotě, ale ze spánku mám strach. Bojím se, že mě budou pronásledovat noční můry a Elizabethiny smutné oči.

"Arkariane, potřebuješ si odpočinout. Vrať se do svého těla a odpočiň si. Promluvíme si, až toho n´budeš schopen." ozývá se Lorian podle mých představ. Chci se vrátit do svého těla, když vtom mě upoutává pohyb na druhé straně místnosti. Přes Viviennino rameno zaostřuji na jeho původce. Ach ne, prosím! Sbohem, klidný spánku. Elizabeth se na mě podívala unaveně, ale rychle mizí. Raději o ní nebudu mluvit. Nechci o ní mluvit.

"Dobrou noc," mumlám, vyvíjím se z Viviennina objetí a přesouvám se do svého těla. Budím se.

Chvíli ležím s vytřeštěnýma očima, ale únava je silnější. I když jsem celou dobu spal, a ona ta doba nebyla zas až tak dlouhá, jsem šíleně unavený. Elizabeth neelizabeth, musím ten spánek risknout. Otáčím se na bok a usínám.
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 3. října 2011 v 15:53 | Reagovat

Tys mu dala! :-D
Ty vole, podle mě nejlepší kapitola, cos zatím napsala k SČ.
Vážně bombice, ten souboj, krev, zlomená vaz... super!

2 Liss Liss | Web | 3. října 2011 v 15:56 | Reagovat

Děkuju. Věděla jsem, že se ti ta krev bude líbit :-D No jo, ty jsi holt ten človíček libující si ve rvačkách a mučení, co? ;-)

3 Erin Erin | E-mail | Web | 3. října 2011 v 16:09 | Reagovat

Jistě že ano :-D Ale to ty víš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama