Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

18. kapitola

8. listopadu 2011 v 21:49 | Liss |  Zrádce krve (Patrick a Bell)
Takže, další kapitola. Užijte si ji. Pište, jak se líbí


18.Julietta
Kenny před chvílí usnul a mně nezbývá než se pustit do práce, protože do teď jsem nedělala nic. Zjistila jsem, že Kenny je ten nejmilejší a nejroztomilejší kluk, kterého jsem kdy potkala. Je tak strašně vtipný a přitom roztomile nesmělý, že mi z toho v kombinaci s jeho úsměvem jde hlava kolem. Nenávidím se za to, že jsem mu vnutila ty zatracené čočky, protože jeho oči jsou jednoduše dokonalé. Nenávidím se za to, ale bylo to nutné. Nikdy by mě nenapadlo, že budu utíkat před svým bratrem s klukem, kterého skoro neznám, ještě navíc lidským klukem. Svět se zbláznil. A už vůbec by mě nenapadlo, že se do toho lidskýho kluka zabouchnu. Protože mám pocit, že přesně to se stalo. Nedokážu se donutit přestat na něj hledět, protože mě fascinuje. Protože se mi strašně líbí. A hlavně proto, že čekám, až řekne mé jméno ze spaní... Fajn, nechala jsem se unést.
Otáčím se ke stolu a snažím se soustředit na důležité věci. Jako třeba na to, jak nás co nejrychleji dostat pořádně daleko odtud. Budeme potřebovat letenky a ty si nevymyslím. Nevím, jak přesně vypadají, takže je budu muset nějakou normální cestou. Samozřejmě nelegálně, protože pokud chce člověk sehnat letenky zákonně, tak to stojí spoustu peněz a nervů a stejně je nedostanu na tak brzo, jak bych chtěla. Ještě že mám kamráda, kterej je na nelegální nákupy čehokoli expert. Problém je, že naposledy, když jsme se viděli, vypadal, že si uplete oprátku ze stříbrného drátu. Už to bude nějaký ten pátek, ale netuším, jestli ho už přešla ta zamilovanost ke mně. Protože pokud ne, tak mi vyvstává problém, který nevím, jak budu řešit. Protože posledně mi sliboval, že se mu nemám ozývat, pokud mu nebudu chtít říct, že jsem si to rozmyslela a že ho miluju. A sakra!

Kdo nic nezkusí, nic nezažije! Říkám si v duchu a nalhávám si, že jsem se provinile nepodívala na Kennyho, když beru do ruky mobil. Doufám, že se mi ten kontakt někam neztratil, protože to bych teď byla fakt v loji. Řečeno slušně. Ach ano, tady je. Teď už jen se modlit, aby byl funkční. A pak už je všechno ve hvězdách. Mobil vyzvání, takže přinejmenším to číslo existuje. Po třetím pípnutí slyším cvaknutí, znamení, že hovor někdo vzal. Na chvíli doufám, že to bude někdo jiný, ale pak se dívám na Kennyho a rozmýšlím si to. Nemůžu ho tady nechat.

"Prosím" ozývá se na druhé straně. Zatajuji dech. Číslo je správné.

"Ahoj, Jaydene. Já-"

"Juliet! Jsi to ty? To je hloupá otázka, samozřejmě, že jsi to ty. Konečně jsi dostala rozum a rozhodla se přijmout své místo po mém boku, které ti určil osud?" Přerušuje mě. Takže ne, nepřešlo ho to. Už je to dlouho, skoro pět let. Vesele blábolí, ale mně je jasné, že je od chvíle, co zahlédl na displeji mobilu mé jméno, napjatý jak tětiva luku. Vždycky ho prohlédnu. Jistým zvráceným způsobem si dokonale rozumíme a dokážeme si téměř číst myšlenky. Není tak jednoduché ho odmítat.

"Ehm, ne rozum mi stále nikdo k narozeninám nedal, i když to bratrovi pořád připomínám. Ale měla bych na tebe jednu takovou úplně mikroprosbičku."

"Já si to hned myslel. Pokaždé, když mi voláš, tak něco potřebuješ. Nezavoláš, jak mi je, co dělám, ale jakmile je třeba něco nelegálně sehnat, okamžitě voláš Jaydena, co?" vypaluje. Cítím v jeho hlase vztek. Takhle je to ještě horší. Pocit, že už vnímá i jiné city než totální posedlost mnou, je sice super, ale činí ho to normálnějším, reálnějším. A o to těžší je ho odmítnout.

"Omlouvám se. Ale posledně jsi mi říkal, ať ti nevolám, pokud ti nebudu chtít říct... Však víš. Jenže teďka bych vážně moc potřebovala pomoc. Kdyby šlo jenom o mě, ale mám tady jednoho klučinu, kterýho chce můj bratr sprovodit ze světa. Prosím, Jaydene!"

"Co je to za kluka?" Ach ano, myslí si, že s Kennym něco mám. Mohla bych mu s čistým svědomím říct, že ne, kdyby se zeptal? Dokázala bych se tvářit jako matka Tereza pečující o uprchlíka?

"Člověk s vílím potenciálem. Bratr holky, která chodí s jedním mým kámošem." Doufám, že Patricka můžu nazvat kámošem. Vím, že ke mně nic necítil, ale pevně doufám, že mě považuje aspoň za kamarádku. Za to, co jsem pro něj udělala.

"Ty chceš, abych na vlastní nebezpečí ilegálně zachraňoval krk holce, která mi pravidelně láme srdce a klukovi, který se brzy stane živočišným druhem, který nesnáším?" plive otázku. Teprve teď mi dochází, že Kenny je příliš starý na to, aby byl stále člověkem. Někde musí být háček, vílové by si ho už dávno našli. Zajímalo by mě, jak je možné, že žil jako obyčejný kluk tak dlouho.

"Tak nějak." nezbývá mi než přisvědčit. Vím, že nemá cenu mu něco jiného říkat.

"Byl jsem vždycky tak hloupý?" ptá se, ale neočekává odpověď.

"Jsi ten nejchytřejší." prohlašuji. Nechci mu pochlebovat a on to ví.

"Já vím. Jsem jen blázen. Tak co potřebuješ?" unaveně vzdychá. Ve skutečnosti unavený samozřejmě není, protože ani nemůže být, ale zní jako nevyspalý člověk. Zhruba stejně příjemně.

"Letenky ze Sioux Falls ," odmlčuji se. Přemýšlím, jak moc by asi Kennymu vadilo, kdybych ho použila jako záminku ke splnění snu. Docházím k názoru, že se s tím bude muset smířit. "do Petrohradu."

"Do Petrohradu? Co budete proboha hledat v Rusku?" úplně před sebou vidím jeho obličej, jak valí překvapeně oči. Sama pro sebe se usmívám.

"Poznávací zájezd. Chci se tam podívat, jsem divná?" odpovídám. Neměla bych rýpat, ale nemůžu si pomoct.

"Jasně že ne. Jen jsem netušil, že na světě je místo, které jsi nenavštívila."

"Jo, těch je. Rusko je jedno z nich, Dolore to tam ze srdce nenávidí. Nevím proč, asi nějaká stará křivda."

"Fajn, dvě dospělé, jedna žena, jeden muž. Zařídím to, ale je to naposled, Juliet."

"Slibuju, že už o mně neuslyšíš. A děkuju moc."

"Nikdy nikomu neděkuj předem. Na shledanou, Juliet."

"Ahoj, Jayi." Pokládám hovor. Šlo to o dost líp, než jsem čekala, ale i tak to nebyl ten nejpříjemnější hovor, jaký jsem kdy vedla.

Ještě chvíli koukám, jak Kenny spí a pak si v rukou zjevuji knihu, kterou právě čtu. Nořím se do děje a čtu tři hodiny, po kterých knihu odkládám. Zase už vím, jak to dopadlo. Závidím lidem, kteří musí spát, to napětí, ve kterém se udržují tím, že čtou knihu déle. Já ji přečtu za noc, takže nikdy nezažiju ten pocit, že chcete číst, ale musíte knihu odložit a spát. Zdá se vám o tom, co se stalo , a ráno po knize dychtivě saháte. Ne že by se mi ta nespavost někdy nehodila, ale občas se mi zasteskne po dobách, kdy jsem večer sladce usínala a čekala, o čem se mi bude zdát. Je pravda, že ty sny většinou nebyly hezké, v době moru, když jsem pracovala v hrozných podmínkách a viděla umírat blízké. Ale mohla jsem snít. Utíkat před realitou a doufat v lepší zítřky. Teď už to jde jen špatně. Mohla bych vypadat jako šťastná holka, která má všechno, co kdy chtěla. Ve skutečnosti mi chybí jedna jediná věc a přece je to ta nejdůležitější. Láska. Mateřská, sourozenecká, partnerská. Nemám ani jednu, Emilio o mě sice má strach a pomáhá mi, ale lásku najevo nedá. Nejsem si jistá, jestli to dokáže. Pokud se nejedná o tu zmiji Josephin. Je to pěkná mrcha a všichni jí to baští. Bojím se o Emilia, protože je mi jasné, že ho využívá. Nemiluje ho, protože ona miluje jen sama sebe. Je skrz naskrz zlá, ničeho si neváží a obětovala by kohokoli i pro ty nejmalichernější potřeby. I Ricarda, který si myslí, že ho považuje za otce. Ve skutečnosti má ta holka v hlavě jen sebe a své plány na ovládání lidí. Nevím, jak se jí podařilo vyvolat v Emiliovi lásku, ale muselo to být hodně silné kouzlo. Emilio miloval jednou a pamatuju si dost jasně, jak vypadal, když se s tou dívkou musel rozejít. On si to nepřipouští, ale to byla pravá láska. Ne Josephin, která ho přitahuje a pohrává si s jeho myšlenkami. Když se s tou dívkou tehdy rozešel, nechal jednu část sebe u ní a ta se mu už nikdy nevrátí. Nesměl tu dívku proměnit, Dolore řekla jasně: dva stačí. Tvořímě její gang. Vím, že jí o sobě řekl úplně všechno, i když tím porušil všechna pravidla upírské společnosti. Ne že by jich bylo nějak moc.

Tahle depresivní nálada na mě doléhá dost často. Vidím, že mého bratra využívá a sobecká a sebestředná mrcha, a nemůžu s tím nic udělat. Nemám nikoho, koho bych mohla milovat a on mou lásku opětoval. Nemám nic...

Skládám hlavu do dlaní a pláču. Bylo by tak snadné tu bolest odpustit, přehlušit ji jinou, zapomenout, i když jen na chvíli. Ale nesmím to udělat. Znamenalo by to slabost a to nechci. Nechci být slabá, i když toho na mě někdy je až moc. Rána obyčejným kapesním nožíkem by se zahojila za dva dny a za týden by po ní nebyla nejmenší jizva. Ale byla by to slabost. Nesmím podlehnout. Nesmím...

Mobil se rozeznívá známou melodií. Apaticky ho zvedám. Snažím se rozlišit písmenka na displeji, ale po chvíli to vzdávám.

"Haló?" šeptám. Doufám, že není moc poznat, jak mi je.

"Julietto! Kde jsi? Hledám tě všude, potřebujeme tě tady." Emiliův hlas zní vyděšeně. Nemám pocit, že by mě chtěl zabít, ale nemím se nechat ukolébat falešným pocitem bezpečí.

"Jsem dost daleko od tebe, bratře! Nevím, co potřebuješ, ale po mně to nechtěj." Do hlasu se mi vrací rozhodnost a jistota, i když se ještě mírně třesu.

"Juliet, prosím! Je to pro mě moc důležité. Slibuju, že tomu klukovi neublížím, jen se proboha i s Polly vrať!"

"To auto ti pošlu, neboj se, ale mě jen tak neuvidíš. Myslím, že je načase, abychom si od sebe trochu odpočinuli a udělali si čas sami pro sebe. Ta tvoje kráva bude šťastná."

"Počkej, nech toho, já tě potřebuju. Kde jsi?"

"Říkám, dost daleko od tebe."

"Jak daleko?"

"Čtyři hodiny plynulou dvousetpadesátkou. Počítej, bráško."

"Vrať se, prosím. Potřebuju, abys mi pomohla s takovým tím oživovacím rituálem." Oživovací rituál. Nepochybně chce oživit tu holku, kterou kdovíodkud zná. Když nad tím přemýšlím, trochu mi připomíná tu, kterou kdysi miloval. Nemohla by to být... To není možné! To by mi přece řekl! Přemýšlím, jak se ten rituál provádí. Pátrala jsem po provedení toho rituálu spoustu let. Zná ho jen málo lidí a v žádné knize se o něm nezmiňuje. Stálo mě to velmi mnoho práce.

Je potřeba krev upíra, víla a člověka, několik větviček jmelí, voda z lesní studánky a bílá růže. Ale hlavně musí mít křísená osoba potenciál stát se vílem, případně být v procesu přeměny v upíra. Když o tom uvažuju, zdá se mi to neskutečně hloupé a kýčovité, jako z nějaké pohádky, a začínám pochybovat o tom, že by to mohlo fungovat. Emiliovi to ale radši neříkám.

"A na co mě potřebuješ? Já se nehodlám vázat k někomu, koho ani neznám, navíc pokud se nepletu, jednoho upíra už máš. Sice nevím, kde seženeš víla a člověka a je mi to jedno, protože se do toho nehodlám ani v nejmenším motat. Chceš ještě něco?"

"Ne, prosím, já nevím, jak se to dělá. Potřebuju, abys mi pomohla, nevím o nikom jiném, kdo by ten rituál uměl provést. Prosím!"

"Řeknu ti to jen jednou. Buď to pochopíš, nebo ne. Jestli ne, tvůj problém. Ale mám podmínku. Necháš Kennyho, Patricka i tu holku na pokoji. Nebudeš nikoho z nich pronásledovat a zařídíš, aby dvojčata přestal hledat celej svět, jasné?"

"Proč ti na nich tak záleží? No to je vlastně jedno. Slibuju."

"Dobře. Začnu od konce, abych nekecala zbytečně. Ta holka musí mít buď vílí potenciál, nebo být v procesu proměny, jinak z ní neoživíš ani ten nejmenší kousíček."

"Není problém."

"Okej, takže druhý zásadní bod. Máš krev upíra-"

"Mluvíš s ním."

"-víla-"

"Spíš víly. Stojí vedle mě."

"- a člověka?"

"Jasně. Ten člověk to celé vymyslel."

"No dobře. Musíš je smíchat. Opatrně, nejprve lidskou s vílí, tím snížíš reakci vílí krve s upíří. Tu potom opatrně přimícháš, ale když říkám opatrně, myslím to tak, jako by na tom záleželo zdraví té tvojí káry. Chápeš? Když to uděláš moc rychle, bouchne to a já nevím, co ještě. Nevím, co se stane, když to bouchne, ale hezké to nebude. Potom to zaleješ vodou, kterou vezmeš z horské studánky. Nesměj se, tak si to pamatuju. Potom si skočíš do květinářství - to je ten obchod, ve kterém jsi nikdy nebyl - a koupíš bílou růži. Musí být bílá, slyšíš? Kdyby měli i jmelí, vem i to, ale spíš si myslím, že budeš muset ustřihnout to, co visí na lustru v kuchyni. Potom zapneš sporák a na nejmíň to ohřeješ a po dvou minutách do toho hodíš ty kytky. Kdyby to začalo vařit, musíš to odstavit. Máš tam nějakou osobu schopnou vařit?"

"Není problém."

"To máš štěstí, kdybys to měl dělat ty, tak by asi bylo štěstí, kdybys z toho vyšel zdravej ty. Takže to ohřeješ a po chvíli by to mělo pustit barvu. Nevím, jakou. Pak to odstavíš, vytaháš z toho ty kytky a necháš zchládnout. No a potom..." Na chvíli se odmlčuji. Tahle část je trochu, divná. Jasně, do teď to vypadalo stupidně, ale teď přijde to totálně pošahané. "jí v tom umyješ ruce, obličej a vlasy. Já vím, zní to fakt divně, ale mluvila jsem se spoustou lidí a všichni říkali, že se to dělá takhle. Ale nesmí se jí to dostat do pusy, nosu, uší, očí nebo otevřených ran. Nevím, co by se stalo, všichni ti blázni, se kterýma jsem mluvila, mleli jen něco v tom smyslu, že to bude pěkně nechutné."

"A to je všechno?" ptá se Emilio podezřívavě. Co by ještě chtěl?! Já si myslím, že je to pošahané až moc.

"Jasně, aspoň si to myslím. Pokud jsem na něco nezapomněla, což je nepravděpodobné, a neuděláš někde nějakou botu, mělo by to fungovat." Znovu přemýšlím, ale mám dojem, že je to opravdu všechno, co vím. Mlhavě si vybavuju, že tam byl nějaký háček, ale za boha si nemůžu vzpomenout, co to bylo. Doufám, že se to nedozvím v příštím telefonátu. Třeba jim to vyjde. Kvůli vlastnímu zdraví doufám.

"Nevím, jak ti mám poděkovat. Všechno si pamatuju, aspoň doufám. Strašně ti děkuju. Máš to u mě." V jeho hlase slyším tak jasné vzrušení a štěstí, že se musím pousmát. Kéž by kvůli mně byl někdo takhle šťstný. Zase dostávám depresi.

"Jasně, s tím počítám. A nezapomeň, cos mi slíbil!"

"Spolehni se. A když už tě nepřemluvím k tomu, abys přijela, pošli mi aspoň Polly, ano? Ta tvoje krabice je životu nebezpečná."

"Krabice? Víš, kolik stála? O takovém autě se většině lidí může jen zdát. A pokud se pamatuju, rozhodně jsem ti nezakázala mi koupit nějaké lepší, takže si teď nestěžuj, že jsem si půjčila tu tvoji slavnou krasavici. Stejně ji chudinku vůbec nebereš ven. Jsi tak posedlý svým strachem z toho, že se jí něco stane nebo ti ji někdo šlohne, že s ní ani nejezdíš. Vrněla blahem, že mohla konečně dělat to, co auto má dělat, čili jezdit."

"Kde je teď?"

"Haha, dobrej fór. Myslíš si, že ti to řeknu? Co bych z toho měla? Ty seš schopnej si někde sehnat tryskáč a přiletět si pro ni. Teď fakt nemám chuť tě vidět. Takže si počkej, až v ní nějaká pověřená osoba přijede. Do té doby si užívej mého skvostného vozu. Měj se." Jediný telefonát a jak dokáže vylepšit náladu.

"Počkej, Julietto! Postarej se o Polly dobře, ano?" ptá se se zjevným strachem v hlase. Musím se smát.

"Postarám se o ni, jako by byla moje vlastní."

"Nedělej si z ní srandu. No dobře, tak ahoj." s povzdechem mi odpovídá. Usmívám se když si představuju, jak se teď asi tváří. Navzdory všemu si uvědomuju, že mi na bratrovi hodně záleží. A to pošťuchování s ním je jen způsob, jakým si dokazujeme, že ještě nejsme tak vzdálení.

"Na viděnou, bráško." Pokládám telefon. Opět se opírám o opěradlo židle a přemýšlím, co jsem se dozvěděla. Výlet do Petrohradu s klukem, kterého hledají celé Státy, už není nutný. To neznamená, že tam nechci. Koneckonců, Kenny neví, na čem jsme se s Emiliem dohodli. Navíc bude bratrovi chvíli trvat, než zařídí, aby je přestali hledat, a zároveň to nějak vysvětlí jejich rodičům. A sakra, o to jsem ho nepoprosila. Teď mu volat nebudu, stejně na mě nebude mít čas, ale snad ho napadne něco podniknout.

Dívám se z okna a raději moc nepřemýšlím. Po chvíli se mi myšlenky stejně stáčí k mladíkovi pokojně chrupkajícímu v posteli. Začíná svítat. Slunce si proráží cestu temně zbarvenými mraky. Je zataženo a začíná se projevovat podzim. Nízko nad zemí se válí chuchvalce mlhy. Pozoruji cestu slunce nahoru po obloze.

Leknutím nadskakuji, když se mobil ležící na stole rozkřikuje. Beru ho do ruky a zvedám hovor aniž bych se podívala, kdo volá.

"Haló?" ozývám se.

"Čekal bych jiný přístup, když po mně něco chceš." ozval se na druhé straně uražený hlas.

"Tak promiň, no. Prosím, co si přejete, Vaše Výsosti?" odsekávám. Na to mám tak náladu. Achjo, lidé, po kterých něco potřebujete, dokážou být hooodně otravní. Protože ví, že na ně nemůžu. A Jayden je v tomhle fakt mistr. Nic neponechává jen tak a využívá každé příležitosti, aby mi ukázal, jak moc ho potřebuju. A stále ještě nepochopil, že tímhle psychickým vydíráním ztratil všechny šance, které u mě měl.

"To je lepší. Protože jsem naprosto nejúžasnější kluk na světě, což ty odmítáš přiznat-"

"Tuhle část vynechej, tu znám nazpaměť i pozpátku." přerušuji ho. Nemám na to náladu.

"No dobře. Prostě a jednoduše, mám ty letenky. Jsem dokonalý, já vím. Kam je mám doručit?" Ano, to je Jay, namyšlený, samolibý, ale zařídí všechno, co chci.

"Nedělej, že sis mě už dávno nenašel podle signálu z mobilu."

"No dobře, našel. Vidíš, jak si rozumíme?" Zase provokuje. Nedá si pokoj a nedá. Je to už tak dávno, co jsem ho odmítla, ale on je pořád ublíženej jako malej kluk.

"Ne, nevidím. Jen vím, jakej jsi. Tak se zbytečně nevykecávej a ať už jsi tady."

"Já vím, chceš mě po svém boku, co?" provokativně se směje a pokládá hovor.

Za chvíli se díky své schopnosti teleportace objevuje přesně přede mnou.

"Nazdar Juliett." culí se na mě a oříškové oči si mě měří od hlavy k patě.

"Ahoj, Jayi. Jak sis z informací z mobilu zjistil, v jakým jsem v pokoji?" Instinktivně ustupuji o krok od něj. Jakoby nic se přibližuje na původní vzdálenost.

"Instinkt. Cítím tě, mám na tebe radar. Poznám, kde jsi."

"No jo. Tak mi to dej.a nedělej ofuky." Natahuji ruku, jak jen to v tom malém prostoru, který mi ponechal, možné. Přejíždí mi prsty po dlani a po chvíli mi na ni druhou rukou pokládá letenky. Skrývá mou ruku do svých a kouká mi do očí. Vykrucuji se a přesouvám se do druhého koutu místnosti.

"Slíbils mi, že už se nebudeš o nic pokoušet." ozývám se dotčeně.

"A tys slíbila, že už po mně nebudeš nic chtít." odpovídá stejnou mincí.

"No dobře. Tak jo, fajn. Přestaň mě vydírat. Co za ty letenky chceš?" Je zase u mě a bere mě kolem ramen. Sundávám je pryč. Pohled mi sklouzává k chlapci zachumlanému až po bradu v peřině. Vypadá tak krásně a roztomile. Nemůžu to udělat.

"Co chci? Co bych od tebe mohl chtít? Peníze mám, byt taky. Co bych mohl chtít od hezké holky?" Pažemi sjíždí přes paže k bokům. Vyvíjím se z jeho objetí a sedám si na postel. Choulím se do klubíčka a snažím se vypadat co nejméně svůdně.

"Ne, Jayi, prosím. Já nemůžu... nesmím! Prosím!" nahmatávám Kennyho ruku a tisknu ji.

"Za člověka jsi mě vyměnila? No dobře, jak myslíš. V tom případě nic nechci a už tě nehodlám nikdy vidět." říká dotčeně a mizí.

"Ach bože!" vzdychám a plácám sebou na postel vedle Kennyho. Chvíli ležím a pak cítím tlak na dlaň.

"Juliett?" šeptá Kenny. Otvírám oči a vidím jeho rozzářený obličej přímo nad sebou. Všechny chmury a obavy jsou pryč. Tak krásně se usmívá.

"Dobré ráno, ospalče." usmívám se na něj.

"Já a ospalec? Tys spala dýl." Přenáší váhu, takže leží těsně vedle mě, opřený o lokty.

"Já nespala. Já tady jen ležela."

"V tom případě nebudeš tvrdit, žes mě za tu ruku chytila ve spaní." usmívá se a odhrnuje mi vlasy z obličeje.

"No to určitě budu, proč bych tě chytala za ruku?"

"Protože jsi ze mě celá pryč." přibližuje se ke mně obličejem na pár centimetrů. Je to jasná výzva. Mám, nemám?

"A ty ze mě ne?" říkám místo toho. Usmívá se na mě, jak nejlíp dokáže.

"Nemluv pořád." šeptá a přibližuje své rty ke mně ještě blíž. Prodlužuje ten kouzelný okamžik před polibkem co nejvíc.

Konečně se naše rty setkávají. Je to tak přirozené, tak krásné. Přejíždí mi prsty po tváři. Za chvíli se odtahuje a dlouze mi hledí do očí.
 


Komentáře

1 ostrimoci ostrimoci | Web | 9. listopadu 2011 v 15:39 | Reagovat

Skvělé :) sice po takové době to byl trošku zmatek, ale jsem ráda, že jsem si to mohla přečíst a nakonec jsem se i zorientovala co a jak
To, jak se tam lituje, je dobře popsané a i to zní realisticky, což mě potěšilo :)někteří lidi to prostě neumí popsat, což díkybohu není tvůj problém Jinak, musím říct, že komentáře typu: "Já jsem nespala... takže se nemůžeš vymlouvat, žes mě chytila za ruku ve spánku.." To je ONO :D tohle vždycky ráda vidím, pořádných narážek není nikdy dost :D

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 9. listopadu 2011 v 17:59 | Reagovat

OOOOOOOOOOOOH =D tak sladkéééé...  a vtipné a smutné.... =D držím všetky prsty nech to našim hrdličkám výde ;) *Petrohrad - tam som bola =D skvelá voľba, teším sa ako to napíšeš =D

3 Liss Liss | Web | 9. listopadu 2011 v 18:30 | Reagovat

[1]: Děkuju. Nojono *sype si popel na hlavu* trvalo to. Jenomže já vždycky rozjedu něco novýho a pak je těžký se vracet k tomu starýmu.
Vážně? Děkuju moc. A ohledně těch narážek... od tebe si toho vážím dvakrát tolik :))

[2]: Děkují. :-) Ty se máš. Strašně bych tam chtěla. A do Norska, Švédska, Finska a na Island. :-D No, doufám, že to nebude moc mimo :DDDD

4 BíBí BíBí | Web | 9. listopadu 2011 v 19:26 | Reagovat

Petrohrad..uhuhh ...no krásný díl..:-D Doufam, že jim to vyjde. :-D Taky jsem se chvíli ztrácela, ale pak to bylo dobrý a těším se na pokráčko ;-)

5 Liss Liss | Web | 9. listopadu 2011 v 19:47 | Reagovat

Děkuju. :-) no, asi si trochu počkáš... ale nevím, mám to vymyšlený, takže záleží jen na tempu psaní :-)

6 Erin Erin | E-mail | Web | 12. listopadu 2011 v 14:13 | Reagovat

Ah, promiň za zpoždění... je to skvělé! Krásný a máš skvělej vkus na jména! Jsem zvědavá, co těm dvěma provedeš, páč kdybys to nezamotala, nebyla bys to ty. A nechutně se těším, z jakého pohledu bude další část.

7 Liss Liss | Web | 13. listopadu 2011 v 14:26 | Reagovat

Omluva se přijímá ;-) děkuju! Nojo, máš mě přečtenou. No, ještě si nejsem úplně jistá. Ale můžu ti říct naprosto jistě, že Kenny ani Juliett to nebudou ;-)

8 Jannie Jannie | Web | 22. srpna 2012 v 14:05 | Reagovat

Jéé, věřila jsem, že se ti dva dají nějak dohromady:)) jen to šlo možná trochu rychle, když vezmeme v potaz, že Julietta ještě před pár hodinami milovala Patrickam:D ale skvělé, těším se, co bude dál. Emilio opět nezklamal svým otravným způsobem a Jayden :D ten je chudáček :D

9 Liss Liss | Web | 22. srpna 2012 v 14:19 | Reagovat

[8]: Stále věřím, že přijdu na způsob, jak vysvětlit, že se tak rychle zamilovávají. Jinak děkuju moc.

10 Dora Dora | 1. ledna 2013 v 7:12 | Reagovat

Úžasné........:-):-):-):-D:-D:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama