Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

III. kapitola

20. listopadu 2011 v 8:51 | Liss |  Pastelky ve vlasech
Je to tady. Další díl pastelek, tentokrát poněkud delší, než jsem zamýšlela. Neusněte prosím, a komentujte.
P.S. je to můj 1o1. článek!!!


Jana si zoufale sedla na lavičku kousek od školy. Začalo slušně sněžit, stmívalo se a ona stále neměla ani nejmenší informaci o "Klukovi z jídelny", jak mu říkala. Drkotala zuby, třásla se jako osika a konečně jí začalo docházet, jakou udělala blbost. Vyběhla ze školy před koncem vyučování, takže bude muset sehnat omluvenku, hnala se do listopadové plískanice v krátkém rukávu a papučích a vynechala trénink volejbalu. Všechno jen kvůli klukovi, kterého vůbec neznala. Kdyby jí nebyla taková zima, snad by se své hlouposti i zasmála. Celá ta situace byla absurdní a Jany se pomalu zmocňovala hysterie. Lidé kolem se na ni otáčeli, někteří se soucitným pohledem, jiní znechuceně. Zkřížila si paže na prsou a schoulila se do klubíčka, aby jí bylo aspoň trochu teplo. Ne že by to pomohlo, ale měla pocit, že je jí lépe. Po tváři jí steklo několik zoufalých slz, které okamžitě začaly studit. Cítila se poraženě a opuštěně. Nikdo jí nebyl nablízku, aby ji utěšil. Všechny věci nechala ve škole, včetně mobilu a peněženky s průkazkou na tramvaj. Bylo jí jasné, že jestli sedne do jakéhokoli veřejného dopravního prostředku, chytne ji revizor, protože ten den měla prostě štěstí. Musela se ale nějak dostat domů, a než by tam došla pěšky, tak by taky mohla zmrznout.
Rozmrzele se zvedla z lavky a rychlou chůzí, taky rychlou, jak jí to unavené tělo dovolovalo, se vydala k zastávce. Zavrtěla hlavou, aby z vlasů vytřepala vločky, které se začaly rozpouštět. Zamrkala, aby se zbavila ledových krystalků přimrzlých k řasám. Viděla, že jí tramvaj právě ujíždí a má spoustu času, než pojede další. Zvolnila krok a třela si paže dlaněmi, aby získala aspoň drobné teplo.
"Ale, ale, nešikovná a ještě nerozumná? To není moc dobrá kombinace." Zaslechla za sebou ten hlas. Určitě to byl on, s nikým by si ho nespletla. Zastavila a rozhlédla se. Nikde ho neviděla, ale jasně cítila tu vůni. Naprosto zoufalá téměř nemrkala, aby jí neunikl jediný moment, kdy by ho mohla spatřit.
"Ach, vy lidé. Pořád se díváte jen kolem sebe a pod nohy. Úplně zapomínáte na svět nad úrovní své hlavy." Zasmál se a Janě poskočilo srdce. Jeho smích byl ten nejkrásnější zvuk, který kdy slyšela. Toužila, aby znovu zazněl. Aby ho dokázala rozesmát. Smál by se tím překrásným smíchem, potom by ji objal a políbil. A ona by věděla, že patří jen jí.
Zatřásla hlavou, aby přetala snít s otevřenýma očima a podívala se na střechy okolních domů, na dráty elektrického vedení, na tramvajové troleje, do hustých mraků, ze kterých se stále sypaly vločky a do koruny dvou stromů, které lemovaly řeku. A pak ho spatřila. Seděl na nejširší větvi, pohodlně uvelebený jako na sedačce v obýváku a zřejmě zcela přesvědčen, že ho tam nikdo neuvidí.
"Co koukáš jako bys viděla draka? Ještě jsi neviděla kluka sedět na stromě?" ironicky se ušklíbl a Jana na chvíli zavřela oči. To se jí musí zdát. Nebo se pomátla. Dostala zápal plic z toho, jak běhala po venku skoro neoblečená, a vysoká teplota u ní vždycky vyvolávala halucinace. Pravděpodobně se jí to všechno zdálo. Ano, muselo to tak být, jinak by přece neviděla toho nejkrásnějšího kluka sedět na stromě na jedné z nejrušnějších ulic ve městě, jak s ní mluví, jako by byl z jiné planety. Cosi na něm jí přišlo tak dokonale záhadné a tajemné, že měla pocit, že pokud je ze Země, tak určitě není z její doby. Choval se podivně, na sobě měl oblečení, které by řadila tak do devatenáctého století, možná dřív, a stejně tak byl i upravený. Najednou Janu napadlo, jak často se ten kluk asi myje.
"Jsi zaražená jak vidle v hnoji. Co se s tebou stalo? Vždycky jsi byla tak ukecaná, že jsem měla strach, aby ti huba neupadla, a teď ani nepozdravíš." usmíval se na ni a v černých očích mu jiskřilo. Vlasy se mu ve světle lamp třpytily jako spousty maličkých diamantů.
"Nečekala jsem tě tady. Vlastně... Vůbec jsem nečekala, že tě uvidím, natožpak na stromě tady." ozvala se a hleděla na něj s otevřenou pusou. Obdivně si ho měřila od hlavy k patě a propadala se hloub a hloub do jeho pečlivě spředené sítě. Mozek jí vynechával. Nepřemýšlela, co se děje.
"Když budu na zemi, bude to pro tebe realističtější?" nečekal na odpověď a ladným pohybem seskočil ze stromu na zem. Dopadl elegantně na obě nohy a vypadal, že mu to nedělalo nejmenší problém.
"Možná. Ale aspoň si tě líp prohlídnu." zavrněla a na okamžik zapomněla, jaká jí je zima. O to víc se otřásla, když se zvedl vítr a vmetl jí vločky do obličeje.
"Jejda, já tady klábosím a tobě je mezitím zima." Sundal si bundu a přehodil ji Janě přes ramena. Znovu ucítila tu omanou vůni, která ji obklopila ze všech stran. Uzavřená v teplé bundě se nemohla dostat k jejímu nosu v takovém množství. Teď, když se do bundy vděčně zachumlala, se cítila zcela omámená.
"Děkuju," zašeptala vděčně a ani si nevšimla tramvaje, která je právě míjela. Vzal ji kolem ramen. Vděčně se k němu přitiskla a čerpala další teplo, které z něj doslova sálalo.
"Víš co je zvláštní?" zvedla k němu a hlavu a podívala se mu do očí. Skrz vrsvy omámení, které obalovaly její mozek, pronikla souvislá myšlenka. Jako následek písemky z biologie se jí před očima míhaly obrázky minerálů, které probrali. Věděla, že tu barvu, kterou měly jeho oči, někde viděla. Nějaký minerál, jehož jméno si nemohla zapamatovat, měl tu samou temně zelenou barvu. Přišlo jí absurdní, že přemýšlí o něčem, o čem prohlásila, že to po písemce pustí z hlavy, ale chtěla si vzpomenout. Chtěla tu barvu pojmenovat. Vzpomínala, probírala stránky v sešitě... Ale pořád nebyla schopná tu myšlenku uchopit, i když věděla, že je blízko.
"Augit." vydechla naráz.
"Prosím?" zeptal se jí. Ignoroval její předchozí otázku, přestože ji velice dobře slyšel. Věděl, co řekne a na co se pak zeptá. Byl si jist, že jí to bude muset říct, ale chtěl to oddálit co nejvíc, aby jí toho mohl prozradit co nejmíň.
"Přemýšlela jsem, jak pojmenovat barvu tvých očí. Jsou nádherné." požitkářsky zamrkala.
"Ale jdi ty." zasmál se. "Co tady vůbec děláš, takhle pozdě, v takové zimě jen v triku a ještě navíc bez jakékoli kabelky. Máš všechno v kapsách?"
"Hledala jsem tě. Bála jsem se, že když zůstanu ve škole, už tě nikdy neuvidím."
"A tys mě chtěla vidět?"
"Samozřejmě. Ale nechci tě jen vidět. Chci tě cítit, chci tě u sebe. I když na koukání jsi hodně použitelnej."
"Ale nepovídej. Mohlo by to vypadat, že mě chceš uhánět."
"A co když chci?"
"V tom případě bude lepší, když tě doprovodím domů, abys měla možnost se nadechnout čerstvého vzdyuchu a popřemýšlet nad tím. A zítra si o tom promluvíme, hm?" Odhrnul jí vlasy z obličeje a přitom jí nenápadně zavadil o ušní lalůček. Ani si toho nevšimla, ale pro něj to bylo malé vítězství, malý krůček v dlouhé cestě za splněním cíle, který si vytyčil. Mohl slyšet všechno, co říká, co slyší. Potřeboval o ní zjistit co nejvíc, a tohle bylo jednoduché řešení. Mohl vypadat, že se o ni dlouho zajímá a ví o ní všechno. A to jen díky droboulinkému diktafonku, který jí přilepil na ucho.
"Když na tom trváš. Ale slib mi, že pro mě zítra před školou přijdeš a půjdem do školy spolu. Chci vidět, jak se budou holky tvářit, až nás uvidí." v obličeji měla zasněný výraz. Zkřivil obličej a představil si, jak s ní jde ruku v ruce do školy. bylo mu jasné, že se to celá škola dozví do velké přestávky. Ale budou si o ní myslet, že se dala dohromady s nebezpečným člověkem, někým, koho je lépe neznat. Protože jedině ona nedokázala prohlédnout, jaký je. Ostatní to viděli příliš jasně, aby se na něho nelepily zástupy dívek. To bylo poslední, co potřeboval.
"Když chceš." usmál se na ni a temnota, která se uhnízdila v jeho očích, zase zmizela. Vzal ji za ruku a vedl ji k zastávce.
"Připadá mi, že tě znám hrozně dlouho. Až teď jsem si uvědomila, že nevím, jak se jmenuješ. jak je možné, žes mi to neřekl?" vyčítavě se na něj podívala. Její dotaz ho překvapil. Myslel si, že je už dostatečně zmatená a nebude mít všetečné otázky. Ale její mysl byla silnější, než čekal, i když daleko snáz ovladatelná, aby mu to dalo aspoň minimální námahu. Pohrával si s myšlenkou říct jí své pravé jméno, ale nemohl riskovat, že to bude všude rozhlašovat.
"Já nejsem důležitý. Ty jsi zajímavá." Věděl, že ta odpověď je nejen úžasně vyhýbavá, ale taky lichotivá. Nic lepšího nemohl říct.
"Jak se jmenuješ?" zaútočila neúprosně. Vybral první jméno, které ho napadlo. Nehodlal jí sdělit něco tak osobního.
"Kryštof"
"Hezký jméno. Jé, už to jede, to nám to dobře vyšlo." zastavila se vedle označníku s jízdními řády. Protočil oči v sloup.
Nastoupili do tramvaje číslo 2 a opřeli se o zadní sklo. Přejížděl očima po holkách v tramvaji. Téměř všechny vypadaly zajímavěji než ona. Ať už byly malé, vysoké, hezké či ošklivé, připadaly mu stokrát přitažlivější než Jena. Nebo Jala? Ani nevěděl a bylo mu to jedno. Byla nástroj, prostředník, ale i tak ho štvalo, že není aspoň trochu nepředvídatelná. jakým právem si ta Určená, Monika, vybrala za kamarádku zrovna ji? Přišlo mu, že je to nějaký trik, aby se unudil k smrti dřív, než stihne dotáhnout do konce svůj plán. Nechápal ale, jak to s ní mohla vydržet. Měl pocit, že každou chvíli usne a už se neprobudí.
"Vystupujem." táhla ho z tramvaje po dvou zastávkách. Vedla ho známými ulicemi a najednou jí přišlo, že ulice, ve kterých si jako malá hrála, jsou šedivé, nudné a nezajímavé. On se zrovna zaobíral tím, že přesně takovou vidí ji. Mlčky šli ztemnělou ulicí a vločky jim padaly za krk a leskly se ve vlasech. Každý, kdo by je viděl, by si řekl, že vypadají idylicky a šťastně. A pak že ten kluk je nějaký divný. A přešel by na druhý chodník, aby jim nebránil v cestě a aby se mu vyhnul. Došli k velkému domu se starou šedou omítkou a reliéfem nad dveřmi. Dům na něj působil staře, ale hezky a útulně. Konečně jí mohl něco pochválit a nemusel se u toho přetvařovat.
"Je to krásný dům. Kde máš pokoj?" zeptal se jí.
"Tam, to rohové okno, jak je v něm kaktus." Odpověděla a dychtivě se k němu otočila. Vnitřně zařval a políbil ji.
Byla v sedmém nebi. Hořela touhou. nevadilo jí, že je zdrženlivý, stačilo jí, že se jí dotýká. Tělem jí proudily endorfiny, cítila se jako ta nejšťastnější osoba pod sluncem.
Nenáviděl se. nenáviděl Moniku. Nenáviděl Janu. A ze všeho nejvíc nenáviděl svého otce, který to všechno zavinil. Snažil se neuvědomovat si, že ta, kterou líbá, není ta, kterou si vybral. Že ta je mrtvá.
Podařilo se mu ji od sebe odtrhnout tak, že to nevypadalo odmítavě a postavil ji dál od sebe. Prohlédl si ji znovu, jestli se náhodou za tu krátkou chvíli nezměnila. s povzdechem si uvědomil, že za pár vteřin se nikdo nezmění. Stále před ním stála ona a ne ta, kterou miloval a pro kterou teď trávil čas s tou nudnou.
"Kdy se zase uvidíme?" zeptal se jí a držel ji za paže.
"Zítra ve škole přece" podívala se na něj zmateně, jako by nechápala, že na něco takového nemyslel.
"Aha, chmmm" zabručel něco neurčitého. Samozřejmě to řekl jen tak. Nenapadlo ho, že v rámci utajení bude muset chodit do školy. Nálada se mu ještě zhoršila. Kapitolu jménem škola uzavřel jednou provždy a už se k tomu nehodlal vracet. A už vůbec ne do lidské školy. Z představy dlouhých matematických příkladů mu přeběhl mráz po zádech. Ale věděl, že pokud ho ta holka nemá podezírat, že je divný, bude se muset do té školy dostat. Bude se s ní muset procházet po chodbách a ona se bude naparovat vedle něj a vychutnávat si užaslé a závistivé pohledy spolužaček. Ale bude moci děsit Moniku s Petrem. Chvíli jim bude trvat, než na jeho hruz přistoupí, ale nakonec to udělají. Až uvidí, jak snadno si podmanil Janu.
"Budu muset jít. Už je strašně pozdě." pípla Jana a vrhla pohled na černou oblohu. Hustá clony městského smogu ji činila ještě temnější a zlověstnější. Ve skutečnosti pozdě nebylo. Ale Jana během svého výletu ztratila pojem o čase. Pro ni mohla být půlnoc. Ale chtěla, aby ji přesvědčoval, ať ještě nechodí, že ještě není pozdě.
"Aha. Ani jsem si toho nevšiml." chytil ji za ruku a věnoval jí letmý polibek na hřbet ruky; přesně podle etikety, ani se jí nedotkl. Vypadala zklamaně, ale to ho nezajímalo. Už toho měl dost.
"Tak... dobrou noc." řekla a otočila se ke dveřím.
"Dobrou," odvětil a počkal až stiskne tlačítko zvonku. Když se rozsvítilo na chodbě, naposledy se na ni falešně usmál a zmizel za roh.
Připadal si jako zrádce. Zradil své zásady. Zradil své pocity. Ale hlavně zradil JI. Přestal si namlouvat, že to dělá kvůi ní. Určitě by to šlo i jinak. Nemusel kvůli ní balit jinou. Ale teď už nebylo cesty zpět. Mohl si akorát ulevit proudem nadávek. Rozběhl se, aby ze sebe ty pocity dostal, a v duchu si nadával. Mohl Moniku jakkoli přimět udělat, co po ní chtěl. Ale to on ne. Potřeboval si dokázat, jak jsou vůči němu holky bezbranné. Nízké pudy! křičel na sebe. Běžel a běžel, dokud se neocitl daleko za městem. Ne že by mu došly síly, těch měl na rozdávání, ale najednou ten vztek opadl do takové míry, že mohl klidně uvažovat o tom, co dělat dál. Zastavil se a pomalou chůzí mířil k opuštěnému domu na okraji města, ve kterém nalezl dočasné útočiště. Nebyl to žádný luxus, ale na ten nikdy zvyklý nebyl.
Sáhl do kapsy, aby z něj vytáhl to, co ho drželo při životě. Vždycky když to musel použít si připadal jako robot na baterky, jako člověk závislý na nitrožilní výživě, jako narkoman, diabetik, podle nálady. Ale zaručovalo mu to nesmrtelnost a té se vzdát nehodlal. Prozatím.
Ruka mu sklouzla po hladké látce mikiny a sjela k ošoupaným džínům. Kapsa tam nebyla. Sprostě zaklel a vzpomněl si na bundu, která teď nejspíš visela přes opěradlo židle v Janině pokoji.
Znovu se rozběhl, aby se k ní dostal dostatečně brzo. Netrvalo dlouho a házel kamínky do rozsvíceného okne jejího pokoje. Po chvíli otevřela a vykoukla ven.
"Šmarjá, co tady děláš?" vyjeveně vykulila oči.
"Přišel jsem si pro bundu. Mám tam věci."
"A co když ti ji nevydám?" přehodila na flirtovací tón ála já mám navrch, co uděláš.
"Tak si pro ni zajdu sám." řekl klidně a začal se zdi šplaht do okna. Nepotřeboval žádnou podporu, lezl přirozeně, jako by šel. Za chvíli seděl vedle ní na parapetu. Užasle na něj hleděla.
"Jaks to udělal?" vydechla.
"Léta praxe a tréninku. Dáš mi tu bundu?" Nebude to zadarmo, uvědomil si. A zároveň s tím i hrozný pocit, který mu ohlašoval, že hladina látky, která ho udržuje nesmrtelným, prudce klesá. Potřeboval další dávku a to hned.
"Tady ji máš." položila ji na parapet vedle něj a nespustila z něj ruce.
"Jano? Co tam děláš?" ozvalo se za dveřmi. Vyděšeně vytřeštila oči. Dal jí pusu na tvář, popadl bundu a zády napřed vyskočil z okna. Ve vzduchu udělal salto a na zem dopadl hladce jako kočka. Obdivně se na něj usmála a zavřela okno.
Posadil se na chodník. Nemohl nic dělat s tím, že není o samotě, ale v lidské ulici. Nebyl čas to napravovat. Vytáhl z kapsy špičku podobnou hrotu šípu a zabodl ji do levého předloktí. Promáčkl ji celou dovnitř bez kapičky ztracené krve. Zaklonil hlavu a s pocitem extáze vydechl. Žil dlouho, ale zatím se mu nepovedlo potalačit tu reakci vyvolanou novou dávkou hormonu. Někomu se to nikdy nepodaří. Smířil se s tím, že bude do konce života zažívat ten úžasný pocit. Nevadilo mu to, jen to bylo nepraktické. A konec života byl v jeho případě dost pochybný časový úsek.
Zvedl se a vrávorajíc jako opilý, s rozšířenými zornicemi jako sjetý člověk, se v povznesené náladě vydal domů. Celou cestu se přihlouple usmíval až si na něj lidi ukazovali, ačkoli na něm jeho stav nemohli vidět. Prostě vypadal na normálního člověka příliš bezstarostně.
***
Monika brečela. Petr ji objímal a snažil se jí utěšit jak jen mohl, ale nešlo to. Sám měl slzy na krajíčku, takže jen seděli, ona stulená v jeho náručí, na lavičce před vlakovým nádražím. Pořád mu nedocházelo, co se stalo. Vždycky si myslel, že je úplně normální, obyčejný kluk. Až do toho odpoledne.
V myšlenkách seznovu přenesl do té chvíle. Musel si to pořád přehrávat, aby se ujistil, že to nebyl sen. protože sny s časem vybledávají. I ta nejhorší noční můra se po chvíli stane jen obrysem. Ale hrozná vzpomínka ne. Ta zůstane navždy.
Přechází silnici a míří k nim. Je jim jasné, že je hledá, mají pocit, jako by ho už někde viděli. ten pocit, který je ovládá jakmile ho spatří, je zcela neznámý a téměř k nevydržení. Tak intenzivní strach nikdy nezažili. Drží ji za ruku, která se ze strachu rosí studeným potem. Povzbudivě jí dlaň tiskne, ale je to taková přetvářka, že by to prokoukl každý. Sám má strašný strach. Dělají, že se nic neděje, dál pokračují v cestě, ale ví, že on je dožene. Nepochybují, že po nich něco chce.
"Nazdárek, hrdličky," ozývá se za nimi sametový hlas. Je podmanivý a krásný, ale děsivý. Stejně jako on, napadá Moniku. "nemáte náladu na menší pokec?" Snaží se o konverzaci normálních puberťáků, ale ta slova zní z jeho úst podivně a nepřirozeně. Kdyby na ně začal mluvit dialektem ze středověku, divili by se míň.
Proti své vůli se otáčejí a čekají, až dojde k nim. Jako v tranzu na něj hledí, ztuhlí hrůzou. Usmívá se na ně, vypadá, že na něm není nic, čeho by se měl bát. Vypadá jako neškodný, hezký kluk. Tak proč jim vstávají chloupky na krku hrůzou a dlaně se jim potí?
"jen pokračujte. Bude to rychle. Přednesu vám, co po vás chci, vy mě odmítnete, já vám dám čas na rozmyšlenou a vy za mnou nakonec přijdete, abych si to vzal. Takže abychom se nejdřív seznámili, ne?" Mele si vesele a tváří se, že si nevšiml jejich napětí. Oni jsou jako struna, on zcela uvolněný a sebejistý.
"Já se jmenuju Narcis. Možná jste někdy slyšeli o mém jmenovci. Já jsem daleko hezčí a chytřejší než on, ale to jméno mi vybrali právě kvůli němu. Ty jsi Monika, viď?" otáčí se na dívku a rozverně se směje. Normálně by pod jeho pohledem tála jako máslo v troubě, ale teď si jeho krásy ani nevšimla. Děsí ji, že ví, jak se jmenuje. Mlčky přikyvuje.
"Výborně, tebe jsem hledal. Mrzí mě, že ti teď řeknu, co ti řeknu, ale měla ses to dozvědět už dřív." dramaticky se odmlčuje. Petra napadá, jak neuvěřitelně arogantní a sebestředný ten kluk je.
"Zdá se, že jsi připravená, když mi neodporuješ. Nebudu obcházet kolem horké kaše. Nejsi člověk." Monika na něj hledí jak chleba z tašky a čeká, co to má být za fórek. Kdyby necítila ten podivný strach, byla by přísahala, že si z ní nějaký známý tropí šašky. Ale všudypřítomná hrůza ji donutila nic neříkat.
"Jsi ze stejného světa jako já, i když z té šťastnější poloviny. Jsi Požehnaná, já Prokletý. Nesmírně mě těší, že jsi se setkala s dalším svého druhu a tak ho nemusím hledat." pokyvuje hlavou na Petra a spokojeně se usmívá. "V našem světě jsme daleko před touhle ubohou parodií na moderní svět. Umíme přivádět mrtvé k životu, máme sérum, díky kterému žijeme věčně, léčíme všechny známé choroby. Pochopitelně, když někdo žije věčně, začíná se zvyšovat počet obyvatel nad přijatelnou míru. Je zakázané mít v našem světě děti, z pochopitelných důvodů. Jen několik málo nejbohatších si tento luxus může dovolit. Tví rodiče patří mezi ně. Museli tě ale dát na výchovu do tohoto neuvěřitelně zaostalého světa, tak zní zákon. Žádné děti, aby to nevyvolalo vzpouru. Pokud lidé nevidí, že někdo se může těšit z dětských plen, nepřijde jim režim tak nespravedlivý. I tak vidí celý systém na vlásku a je jen otázkou času, kdy se zhroutí. Dítě mohou mít jen bohatí nebo ti, kteří se dobrovolně vzdají nesmrtelnosti. To je rozdíl mezi námi dvěma. Ty, a pravděpodobně i tvůj přítel, pocházíš z rodiny obchodníka s nesmrtelností. Nevím, kdo přesně jsou jeho rodiče, ale tvůj otec je nejbohatší člověk našeho světa, a také nejvlivnější. Jistě, demokracie je pěkná věc, ale nakonec zjistíš, že nefunguje. V čele našeho světa stojí jeden člověk. Žádné země, žádné rozdíly mezi kontinenty, všechny vzdálenosti jsou tak titěrné, že to nemá význam. Tím člověkem je tvůj otec. Vlastní všechny banky a firmu, která jako jediná zná recept na esenci nesmrtelnosti. Jistě chápeš, že to je dost velký majetek na to, aby se stal Prvním mužem, vy byste si řekli prezidentem planety. Tvoje matka není jen sedící panička, manželka bohatého pána, která vysedává u kadeřníků a čte bulvární časopisy, jako většina bohatých žen v našem světě. Je to hodně nebezpečná ženská, pracuje pro svého manžela. Dohlíží na to, aby ani jediná mince, jediný malicherný penízek, neskončily v jiné než jeho kapse. Dalo by se říct, že je mu oddaná, ale pravda je spíš taková, že je dostatečně inteligentní na to, aby si vydobyla stejné postavení. Je nebezpečná, zákeřná, inteligentní a nesmírně dobře se vyzná v bojových uměních všeho druhu. Oni jsou prototyp lidí, kteří si mohou dovolit i tři děti. Aspoň já teda vím o třech jejich dětech. Dvě už jsou dospělé, ty jsi o hodně mladší. Děti h´jako ty jsou poslány do pečlivě vybraných rodin, které se o ně starají do třiadvaceti let jako o normální lidi. Ve třiadvaceti nastává v těle těchto dětí změna, kdy přestanou dospívat a pokud do měsíce nedostanou první dávku esence, zemřou ve věku, který jim byl určen. Tehdy se vracejí zpět ke svým rodičům, kteří je v dětství pouze navštěvují. Začlení se do života v naší společnosti. Říká se jim Požehnaní. Požehnaní proto, že je jim dovoleno užívat dary, které dostali při narození. Nazíraní do budoucnosti, léčení a jiné schopnosti, o kterých čtete ve sci-fi knihách. Novorozenci, kteří se narodí nebohatým rodičům, jsou Prokletí a musí nosit znamení Prokletých. Jsou vytrženy z rodiny a odvezeny na širé pláně na severu, kde nic neroste a nežije. Většina jich nepřežije, ale ti, co přežijí, se vrátí silnější a rychlejší než ostatní, aby se probili v nepřátelském světě. To jsem já. Moje matka byla ta nejobyčejnější z nejobyčejnějších, ale můj otec byl hodně bohatý. Zbouchnul ji a tvrdil jí, že ji miluje. Mohl mě zachránit, kdyby se k ní přiznal. Byla tvrdě potrestaná a mě poslali na Sever. Ale to sem teď nepatří. Ale chtěl jsem, aby sis udělala obrázek o tom, jaký můj otec byl, abys lépe pochopila, co se mi stalo. Vrátil jsem se ze Severu, když mi bylo šestnáct. Šestnáct let trvalo, než jsem se z té spousty ledu, sněhu a neduživé trávy dostal. Hledal jsem kohokoli, kdo by mi pomohl. Neuměl jsem mluvit, neznal jsem žádné zvyky, zákony, nic. Nikdo mě nevychovával, protože se očekávalo, že umřu. Žena, která mě našla, mě trpělivě vychovávala jako malé dítě. Skrývala mě a celkově jsem si nemohl na nic stěžovat. Do tří let jsem byl plně připraven se začlenit do společnosti. Ale byl jsem příliš mladý. Každý poznal, že ještě nejsem dospělý a cítili ze mě znamení Prokletých. Tu ženu zabili, že se o mě starala. Protloukal jsem se sám, plný zášti vůči světu, který je tak nespravedlivý. Pak jsem potkal Orion. Dívku, která změnila moje vnímání světa, která mě přesvědčila, že ne všechno je zlé. Zamiloval jsem se do ní, šíleně, tak moc, že to nebylo zdravé. Zprvu mou lásku neopětovala. Byl jsem zoufalý, chtěl zemřít. Teprve když mě našlas nožem napřaženým proti srdci, uvědomila si, že mě miluje. Byl jsem ten nejšťastnější Prokletý. Nic mi nemohlo mé štěstí vzít. Aspoň jsem si to myslel. Našel mě můj otec. Měl strach, že ho prozradím, byl totiž ženatý a moje matka byla jen takový románek. Chtěl, abych trpěl, že jsem přežil Sever. Nechtěl mě zabít, to ani omylem. Chtěl, abych si do konce života vyčítal, že existuju. V té době mi bylo těch třiadvacet, doba, ve které je nutné si opatřit šipku s esencí. A taky to byla hranice mezi dvěma světy, světem dětství, které je stejné, jako to lidské, a světem dospělých, kdy není možná spousta věcí. Jednou z nich je sebevražda. Otec má hodně zvrácený smysl pro humor. Uvěznil Orion a řekl mi, že ji mohu zachránit způsobem, který nebyl možný. Mohl jsem za ni položit život, ale věděl jsem, že otec by ji stejně nepustil. Kdybych věděl, že bude žít, klidně bych pro ni zemřel, protože ona byla můj život. Ale nemohl jsem umřít, když měla být mrtvá i ona. Od té doby jsem hledal způsob, jak ji zachránit. Až teď jsem ho našel. Byla jednou z původních lidí, těch, kteří žili ještě za dob bez esence. Byla hodně stará, ale v mých očích vždy mladá, krásná a svěží. A teď měla zemřít. Od její smrti uplynuly dva roky. Její tělo je stále v docela dobrém stavu, naši mrtví se rozkládají za mnohem delší dobu než vaši, záleží na tom, jak dlouho užívali sérum nesmrtelnosti. Orion je stále krásná a já ji můžu zachránit. Můžeme spolu žít navždy, ale nejdřív musíme zabít mého otce. Ale potřebuji ji přivést k životu. A to dokážou jen dva Požehnaní, kteří do ní vloží svůj život a tím z ní učiní nesmrtelnou, která nepotřebuje esenci. Bude nezničitelná, protože přemohla smrt. Ale potřebuji dva Požehnané, kteří jí ten život dají. A hádejte, kdo těmi Požehnanými bude?" Zčistajasna jeho výklad končí. Monika ani Petr nejsou schopni ze sebe vydat hlásku. Nedokážou se plně soustředit, nedochází jim, co Narcis říká. Hledí na něj s vytřeštěnýma očima.
"Ano správně, vy. Vím, že je divné chtít po cizích lidech, aby obětovali život pro dívku, kterou miluju, ale nechápejte mě zle. Udělal bych pro ni cokoli. A věřte mi, že udělám cokoli, abych vás donutil ji zachránit." Bez dalšího slova odchází. Dvojice za ním bezradně kouká a neví, co má říct. Až za hodně dlouhou dobu, když z nich opadá strach, se beze slova vydávají vpřed. Po tvářích jim tečou tiché slzy pochopení a smutku ze zrady.
 


Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 20. listopadu 2011 v 12:12 | Reagovat

huh... tak toto som nečakala. o_O je to... tak krásne a zároveň také drsné... hajzel Narcis, normálne mi ho je trošičku ľúto. Ale aj tak je... Hnusný. Ja chcem pokračovanie! A čo najskôr prosím...

2 ostrimoci ostrimoci | Web | 20. listopadu 2011 v 14:06 | Reagovat

No teda, pěkně jsi to zamotala... stojí to ale za to! :D Fakt, je to skvělé. Hlavně ta první část je dobře popsaná. V té druhé je zas ten skvělý srdceryvný příběh....nemám co vytknout, leda, že ti to tak trvalo. To ale říkat nebudu, protože vím, jak to trvá mně.
Takže ti jenom řeknu, že se mi to šíleně líbí a že obdivuju ten nápad.

3 Liss Liss | Web | 20. listopadu 2011 v 14:32 | Reagovat

[1]: Děkuju. No je hajzl, no. Já za to nemůžu, já je mám nejradši. :-) Jsem nemocný člověk. Pokusím se pohnout ale znáš to, škola, škola, škola. :-D

[2]: Nojo, sama mám drobné problémy s orientací v textu. ne, dělám si srandu. :-) ale chápu, že je to dost zamotaný. Děkuju. Ohledně té doby.. ehhh *sype si popel na hlavu* já vím, já vím.
Ještě jednou děkuju ;-)

4 Tigris Tigris | 20. listopadu 2011 v 18:33 | Reagovat

Sakra ten konec byl ale záhul! Omlouvám se za tu interpretaci myšlenek, avšak snažím se vzpamatovat a všechno vstřebat. Příběh je úžasný a jsem až nezákonně zvědavá na pokračování. (Kdyby u další kapitoly nebyl komentář, tak mě zavřeli do vězení pro nedočkavce.)
Jenom poznámka: Sundal si bundu a přehodil ji Monice přes ramena. MONICE? Nebyla to Jana? :-D

5 Liss Liss | Web | 20. listopadu 2011 v 19:26 | Reagovat

Děkuju. Ono existuje vězení pro nedočkavce??
Jejda O.o Jdu to spravit, děkuju ti.

6 Becca Storm Blake Becca Storm Blake | Web | 20. listopadu 2011 v 19:45 | Reagovat

Úžasné :-) Krásné..:-) Narcis je teda pěknj zmeťour :D :-D A je to dobrej nápad :-)

7 ostrimoci ostrimoci | Web | 20. listopadu 2011 v 19:51 | Reagovat

[3]: To samozřejmě neměly být námitky. :D :D To vůbec. Nemůžu si stšžovat na něco, co dělám sama, no ne?
A jen tak mimochodem, Narcis. Hmmm.... to jméno a popis. Nojo, prostě záporáci velí světu. A musím říct, že tenhle se mi určitě líbit bude.

8 Erin Erin | E-mail | Web | 21. listopadu 2011 v 15:57 | Reagovat

8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O  8-O
No sakra!! :-D
Hej, tak tohle je krutopřísnědokonalé!
Kam se na tohle hrabu?! Je to vážně hustý! a to, jak si popsala Narcise... Bože, tak tohle je, promiň mi tu upřímnost, to nejlepší, co si podle mě zatím napsala!

9 Liss Liss | Web | 21. listopadu 2011 v 19:12 | Reagovat

[6]: Děkuju, je to záporák tělem i duší. ;-)

[7]: ;-) Je dokonalý, já vím. Záporáky žeru. A když jsou ještě k tomu hezcí... neodolám. :-D

[8]: Echmmm, tvůj mozek asi lehce vypadává, co? ;-) Tvoje vyjadřování je opravdu... zajímavé. Děkuju moc, od tebe si toho cením dvojnásob. Že tě dokážu překvapit. A Narcis... hm... holky, aby bylo jasno, JÁ HO NEDÁM! ;-)  ;-)

10 Erin Erin | E-mail | Web | 21. listopadu 2011 v 20:56 | Reagovat

[9]: Jo, teď se mi to stává dost často, ale holt... člověk si nemůže vybrat.
A neboj, já se o něj nehlásím :-D Takovýmu klukovi bych se nejspíš obloukem vyhnula, kdybych zjistila, že mě chce zabít, aby mohl někoho oživit.

11 Liss Liss | Web | 21. listopadu 2011 v 21:34 | Reagovat

[10]: Já vím, ale mě zabít nechce, takže s ním žádnej problém nemám :)))

12 Erin Erin | E-mail | Web | 22. listopadu 2011 v 17:12 | Reagovat

No jasně, že nemáš. Kdo by měl, když by měl jistotu, že zrovna tebe nezabije... ale to je fuk, prostě jsi dokonale vystihla jeho povahu!

13 Pavlína Pavlína | 22. února 2012 v 20:39 | Reagovat

ahoj bude ještě nějaký pokračovaní???je to moc pěkné.

14 Liss Liss | Web | 22. února 2012 v 20:44 | Reagovat

[13]: Děkuju, pokračování určitě bude, ale zatím nemám tušení kdy

15 Pavlína Pavlína | 23. února 2012 v 16:11 | Reagovat

děkuji za odpověd to jsem ráda:-)a opravdu krásný

16 Dora Dora | 2. ledna 2013 v 8:39 | Reagovat

Je to pěkné ale takové ukončení jsem opravdu nečekala...;-) kdy bude další díl??

17 Liss Liss | Web | 2. ledna 2013 v 14:25 | Reagovat

[16]: děkuju moc. Já vážně nevím, ale pokusím se s tím hnout. vážně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama