Nikdy nevíš, kde se objevíš, a proto ses nějakým způsobem objevil tady, milý čtenáři. Ať už ses tu objevil zcela vědomě nebo spíš náhodně, doufám, že se ti tu bude líbit, a že se třeba i vrátíš. Každopádně bych prosila nekopírovat žádné články, ať už se jedná o obrázky, fotky, povídky nebo recenze knih. Je to všechno z mé hlavy a nepotřebuju, aby na světě byl někdo stejný. V poslední řadě bych vás chtěla požádat, abyste zanechali komentář, třeba i kritický.
Děkuju.
Ať zůstanou vaše meče ostré, ať vás doprovází štěstěna a žijte dlouho a blaze!

Změny - 6. kapitola

30. listopadu 2011 v 21:20 | Liss |  Vampýrská Akademie
Já vím, trvalo to hodně dlouho. Ale je to tady. Poslední kapitola Změn, plánuju ještě epilog. Říkala jsem, že to měla být jednorázovka, ale rozkouskovala jsem to. Snad si vzpomenete, o co vlastně běží.


Vzbudil jsem se za nějaký neidentifikovatelný časový úsek. Byla ještě tma, takže to nemohlo být moc dlouho, ale slunce se už dralo na svět a odsouvalo tmu na vedlejší kolej. Ležel jsem v posteli, zakrytý až po bradu peřinou a jen v trenkách a triku. Vůbec si nepamatuju, že bych se svlíkal nebo si lehal rovně, ale Adelaide s Katarinou si se mnou asi poradily vlastními silami.
Pln odhodlání, síly a energie načerpaných spánkem jsem se posadil a rozhlédl se po pokoji. Z křesla v rohu pokoje se na mě usmála Katarina.
"Dobrý ráno, ty moje Šípková Růženko. Vyspinkanej do růžova?" zeptala se a přisedla si na okraj mojí postele.
"Tak to ani náhodou. Ale je mi líp. Prozatím. Budu to muset vyřešit, pak už mi tak dobře nebude." Odpověděl jsem a soukal jsem se z peřin. Zkontroloval jsem stav svého trika a když jsem naznal, že je použitelné, natáhl jsem se do kalhot, přehodil si přes ramena svetr a obul jsem si boty. Katy si mě celou dobu pečlivě prohlížela.
"Už chápu, co na tobě ty holky mají." poznamenala zamyšleně. Usmál jsem se. jasně, měl jsem problém jak prase, ale jsem rád, že jsem se díky tomu tak sblížil se sestrou.
"Tos pochopila brzo. No nic, jdu se pokusit uklidit aspoň polovinu toho rozlitého mléka." Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu.
"Jdeš za Maddie?" zavolala Katy. Nepamatoval jsem si, že bych jí říkal Madiino jméno, ale já si v tu chvíli nepamatoval nic.
"Ne. To si nechávám na potom. Mám dost bláznivej plán a chci mít čistý stůl, než jí ho přednesu." usmál jsem se na ni. Teď, když jsem měl spánkem pročištěnou hlavu, se mi moje situace nezdála tak bezvýchodná. Katy na mě zmateně koukala.
"Nevím, co způsobilo tu změnu, ale je fajn. Tak s chutí do toho a půl je hotovo!" usmála se povzbudivě. Zavřel jsem dveře a vydal se chodbou směrem Jasminině pokoji. Cestou jsem díky bohu (ano, já vím, ten kostel) nikoho nepotkal, takže mi nic nemohlo vysát z žil elán, který se tam vlil zcela nečekaně. Došel jsem do dívčího křídla, kde bych správně neměl co dělat. V této době by asi nebylo dobré, kdybych tady někoho potkal. Zaklepal jsem na dveře.
"Dále," ozval se příjemný hlas. Vzal jsem za kliku a tiše vstoupil do místnosti. Jasmine seděla za stolem a něco si psala do velkého sešitu položeného před sebou. Dumal jsem, co to je, protože na deník mi to přišlo příliš obyčejné a plynulé. Blond kudrny jí spadaly na záda a pár uvolněných i dopředu na stůl.
"Ahoj," pozdravil jsem a zastavil se kus za dveřmi. Čekal jsem, až - popřípadě jestli - mě pustí dál. Zvedla hlavu od práce a podívala se na mě. Nejspíš předem nějak uhodla, že to jsem já, protože se netvářila nijak překvapeně. její hnědé oči si mě pátravě prohlížely a na tváři se jí usadil úsměv.
"Ahoj, Alexi," odtáhla od stolu druhou židli, "sedni si a pověz mi, co máš na srdci. Pochybuju, že sis přišel přátelsky pokecat." řekla to úplně normálně, bez jakéhokoli vzteku či ublížení a mně bylo daleko hůř. Kdyby byla aspoň strašně naštvaná, co jsem jí to udělal. Ale ona je ráda, že mě vidí. Na chvíli jsem sklopil zrak. Vzala mě za ruku a povzbudivě ji stiskla. Její odvaha mě donutila jí pohlédnout do očí a čelit svému osudu.
"No, vlastně ne, když už o tom mluvíš. V tom případě nebudeme chodit kolem horké kaše. Katarina mi to řekla... no, nepříliš vybraným způsobem... a tak, eh-"
"Alexi, vím, o čem mluvíš. Chci tě ujistit, že se na tebe nezlobím a nebudu ti z toho dělat problémy. Vím, že jich i tak máš dost." přerušila mě. Zíral jsem na ni jako na zjevení. něco takového jsem nečekal.
"Jasmine, mrzí mě to. Vážně. kdyby to šlo nějak napravit, udělal bych to. Promiň mi to, prosím."
"Alexi, můžu tě ujistit, že mi to nevadí. Jasně, když jsem to zjistila, tak mě to dost vyděsilo, ale teď už je to v pohodě. Nevadí mi to. Maturu udělám a pak si můžu dělat, co chci. Rodiče jsou bohatí, takže o peníze taky nebudu mít nouzi. nějak se s tím srovnají. Mají mě rádi nade všechno na světě, nepůjdou proti mně. Školu můžu udělat kdykoli, neměj strach." Povzbudivě se na mě usmála a mně bylo jasné, že to myslí naprosto upřímně. Objal jsem ji. Proč jsem si doteď nevšiml, jak skvělé holky jsem měl kolem sebe? Všechny jsem je jen zneužíval. Díval se na pěknou skořápku a nepodíval se dovnitř. Všechny mě měly rády a mají i potom, co jsem udělal. Nezasloužím si přízeň jediné z nich. Měly by mě nenávidět, ne mi pomáhat. Hlavně Jasmine. A ona mě místo toho ještě povzbuzuje.
"Děkuju ti. moc si toho vážím." říkám jenom. Není třeba dalších slov, rozumíme si i bez nich.
"Nemáš za co děkovat. Vlastně se na dítě docela těším, budu mu kupovat ty úžasné oblečky a tak. Neměj o mě strach. Budu tě s ním chodit navštěvovat, jestli budeš chtít." Zcela nevědomky ve mně vyvolala něco, co jsem nečekal. Doteď jsem ji bral jako zbouchnutou, ale o tom, že budu otec, jsem nepřemýšlel. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych měl své dítě vídat. O dětech jsem vždycky přemýšlel v abstraktní rovině. Nikdy mě ani nenapadlo, že budu v osmnácti vymýšlet jméno pro dítě. Ale teď mi osud dal studenou sprchu, abych se probral. Muselo to dojít tak daleko? Musí mě nenávidět téměř celá školy a holka, kterou skoro neznám, být těhotná, abych se zbavil té arogance a totální ignorace? Opravdu mě museli zmlátit téměř do mrtva, abych se probral? Opravdu mě nešlo probudit snáz?
"Určitě budu." odpověděl jsem a rychle zamrkal, abych zahnal slzy. Strašně mě dojaly, všechny. Nezasloužím si to. A navíc je tady pořád ještě jedna, která mě nenávidí a jejíž pozornost potřebuji ze všech nejvíc. Zvedl jsem se a přešel ke dveřím.
"Musím ještě neco zařídit. Snad se ještě ukážu, ale bojím se, že mě zanedlouho odvezou rodiče a zavřou do tmavé cely s nudným učitelem a spoustou pitomých knížek."
"Jasně. Nezapomeň na mě, Alexi." říká ještě a smutně se usmívá. Zavírám dveře a přemýšlím o její poslední větě. Slíbil jsem jí, že jí z obchodu dovezu kyselé okurky, když je teď těhotná, nebo co?
Mohl bych se vrátit do svého pokoje a jako vždycky se elegantně vyhnout problémům. Jenže čím víc to budu odkládat, tím déle si o mně Maddie bude myslet, že jsem lhář a děvkař. Bude hodně těžké ji přesvědčit o tom, že nejsem, když jsem až donedávna byl. Navíc teď mám docela dost odvahy. když půjdu do pokoje, začnu se užírat a nevím, jak se pak donutím s Maddie promluvit. Rozhodně jsem vyšel z budovy kampusu a zamířil k jídelně. Začali se scházet první hladovci k večeři. Jakmile jsem vešel, připomněl mi můj žaludek dostatečně důrazně, že už dlouho nemá co dělat. najím se potom, nevím, jestli bych se teď nervozitou nepozvracel.
Procházel jsem a nevšímal si všech těch pohledů, které se mě snažily usmažit na topinku, obložit pořádnou porcí šunky a hodit smečce hladových psů. kdosi na mě pokřikoval něco, co znělo velice hanlivě, ale ve skutečnosti to bylo určitě daleko horší, než si připouštím. nějaká holka mi chtěla podkopnout nohu. Jasně, řekl jsem si, že se změním, ale tam nebylo nic o tom, že se nechám urážet, a už vůbec si nenechám podrážet nohy. Alex Ivaškov si musí uchovat nějakou tu grácii. ve vteřině jsem se rozhodl. Když jsem procházel kolem ní, zaklesl jsem svou nohu do její, aby si myslela, že padám. využil jsem našeho doteku a s malou pomocí elementu a na chvíli vzduté podlahy jsem ji stáhl na zem. Hezky jsem se na ni usmál a zcela nevinně prohodil: "ty lavice jsou nějaké rozviklané nebo co."
Zamračila se na mě a rychle vstala. Pokračoval jsem dál a naprosto nevnímal své okolí. Došel jsem až do místnosti s dárci. Veškeré sebevědomí získané během posledních několika minut se rázem vytratilo. Nikdo tam nebyl, dárci si buď četli, pokud byli ještě dostatečně při smyslech, nebo tam jen tak posedávali a přihlouple se usmívali. Přejel jsem místnost pohledem, tam a zpátky, ale nikde jsem ji nezahlédl. Výborný. Co teď budu dělat?
Přisedl jsem si k mladému klukovi naproti sobě. Vypadal ještě celkem inteligentně. Otevřel oči a upřel jejich pohled na mě. Zkoumavě si mě prohlížel, odlepil se od stěny, o kterou byl opřený a sundal si mikinu, abych měl přístup k jeho krku. Narozdíl od většiny ostatních dárců nemá dlouhé vlasy, které by se motaly všude, kam nemají, což beru jako další plus. Když si ho prohlížím, je docela pohledný, aspoň podle mě. Holky se asi rády chodí napít z krasavce.
"To je v pohodě. Potřebuju se tě jen na něco zeptat." Říkám mu, když se ke mně nahýbá.
"Už jsem si říkal, jestli nejsi teplej," usmál se a odhalil řadu bílých zubů. Ještě vtipkuje, určitě je nový. Proč se někdo takový stává dárcem?
"No, to fakt ne. Spíš mám opačnej problém, ale to teď řešit nechci. Nevíš kde bych mohl najít jednu z vás?" čekal jsem od něj nějakou jízlivou poznámku a taky jsem se jí dočkal.
"Chceš spešl služby? Krvavej sex? Já myslel, že to provozujete s dhampýrkama, že vám na to lidi nejsou dost dobrý. Ale tak jak myslíš. Každej máme něco, že?" rádoby přátelsky mě plácnul do ramene. Začínal mě štvát. Jasně, všichni si o mně myslete, že jsem úchyl, však proč ne.
"No tak úplně správně to není, ale zhruba tak. Pomůžeš mi?" Snažil jsem se vypadat mile, vážně jo.
"No jo, tak se uklidni. Zůstane to mezi náma chlapama, já jí to neřeknu." silou vůle jsem neobrátil oči v sloup. "Pojď se mnou a doufej, že nikdo nepřijde na to, že tady nejsem, protože jinak je to tvůj průser." Ano, už jsem se zmínil, jak mám rád lidi, kteří jsou snad ještě protivnější a namyšlenější než já? Nicméně jsem ho následoval a kousal se do jazyka, abych mu něco neřekl. vedl mě místností a pak dlouhou chodbou, které jsem si nikdy nevšiml. Otevřel dveře a vyšli jsme do další místnosti. Byla hodně velká, uprostřed stála pohovka a před ní televize, po okrajích místnosti stálo několik křesel s menšími stolky. Posedávalo tam několik lidí, ale na to, jak byla velká, jich bylo hrozně málo. Ale to málo mi stačilo. Úplně vzadu seděla Maddie s nosem v knížce. Evidentně ani nezaregistrovala, že jsme vešli.
"Tak ehm... díky." zamumlal jsem. oči mu sklouzly k Maddie, i když jen na chvilku. Ani tak mi to ale neušlo. Polovičatě se zazubil, otočil se na podpatku a vyšel z místnosti. Stočilo se ke mně několik párů očí, které si mě důkladně měřily s menší či větší dávkou odporu. Eheh, možná si toho nevšimli, ale já je nenutil, aby dělali to, co dělají. Přešel jsem tiše blíž k Maddie a stejně jako v jídelně jsem ostentativně ignoroval všechny okolo. Vyjma jí.
Posadil jsem se na židli vedle ní. nadskočila leknutím a rychle zvedla hlavu. Krátce se na mě podívala a potom se zase ponořila do čtení. Vlasy jí spadly dopředu přes obličej, abych na ni neviděl. Neušlo mi, jak se smutně usmála a teď si kouše ret. Snažila se vypadat, že je zažraná do děje, ale oči měla upřené na mě. Aspoň mi nezačala nadávat. Tohle je bohužel daleko horší.
"Maddie, chtěl bych si s tebou promluvit." začal jsem opatrně. Sledoval jsem tvrdý pohled pomněnkových očí. Byla smutná, ale nekompromisní.
"Ale já s tebou ne. Nevím, o čem bychom spolu mluvili. Zase bys mi navykládal nějaké lži a já tomu uvěřila. Protože já jsem opravdu chtěla, aby to byla pravda. Opravdu jsem doufala, že mě máš rád. Další zklamání už nezvládnu." Hlas se jí při poslední větě zlomil a já zaslechl sotva slyšitelný vzlyk. Nechtěla přede mnou plakat, ale nepovedlo se jí to.
"Chci ti to vysvětlit, prosím. Dej mi chvilku." takový tón jsem ještě nikdy nepoužil. Asi to zabralo. Zvedla hlavu a odhrnula si vlasy z tváře. Nenápadně si přitom setřela i několik slz.
"Chvilku,"
"Všechno, co jsem ti řekl, byla pravda. Taky je pravda, že jsem byl - jak to říct slušně - sukničkář. Ale to je už za mnou, opravdu. Dostal jsem od té holky pořádnou lekci, nejspíš mě vyhodí ze školy a když to neudělají oni, tak mě odsud odvlečou rodiče, abych jim nedělal ostudu. Ale tys mě změnila, opravdu. Vím, že je těžké mi uvěřit, a když se tak poslouchám, mám dojem, že je absurdní, že ti tady něco vykládám, protože to všechno zní jako z nějakýho blbýho filmu pro zoufalé holčičky. Jen jsem ti chtěl říct, že tě miluju a že odsud utíkám." odtáhl jsem židli. Řekl jsem jí všechno, co jsem si myslel. Neuvěří mi, proč by taky měla. otočil jsem se k odchodu.
"Počkej," šeptla tiše. Vrátil jsem se zpátky a podíval se jí do očí. byly pořád stejně modré, ale jejich výraz se změnil. Zjihly, zněžněly. "Nevím, jestli ti můžu věřit. Mozek se vzpírá. Ale srdce zoufale touží po tobě, takže nemám na vybranou. Budu ti muset věřit. Ale nevím, jestli je moudré s tebou utéct. Ale co mám dělat?" Hledím na ni. Nečekal jsem, že mi odpustí. ve snu by mě nenapadlo, že se mnou bude chtít utéct. Zalila mě další vlna štěstí.
"Asi nic. Nedá se mi odolat, co?" beru ji do náruče a tisknu k sobě. Vstává a objímá mě. Dívá se mi do očí a vyčkává. Překonávám vzdálenost a líbám ji. Cítím v zádech několik nevěřícných pohledů, je mi jasné, co se jim právě honí hlavou. A co by se honilo v hlavě každému srozuměnému s poměry v naší společnosti, kdyby nás viděl. Musíme utéct. teď, když je Maddie moje, mě tady už nic nedrží. Katarina s Jasmine mě budou navštěvovat a možná přiberou i Adelaide. V té chvíli jsem opravdu děkoval komukoli, kdo mi vnukl myšlenku převést v osmnácti účet na sebe. Takhle mi naši nezmrazí kreditky a než je vyčerpám, bude to chvíli trvat. (Ne že bych chtěl zase narážet na ten problém se slibem Bohu, že půjdu do kostela.)
"Pojď, nemám moc času. Naši tady budou co nevidět a já teď opravdu nemám chuť na objímačky s rodinkou." beru ji za ruku a vedu ji pryč. všichni na nás zírají a nesnaží se to skrýt.
"Aby vám oči nevypadly!" volal jsem za nimi a prošel jsem dveřmi. Kluk, který mě sem dovedl, na mě mrknul a ukázal mi zvednutý palec. Oj, já musel být nesnesitelný. Běžel jsem po schodech do svého pokoje a Maddie za mnou. Doufám, že tam bude Katarina.
Moje přání se naplnilo, je tu dokonce i Adelaide. Maddie si je ustrašeně měřila.
"Ahoj, já jsem Katarina, Alexova sestra," Katy k ní natáhla ruku a příjemně se na ni usmívala. Adelaide s tím měla trochu problémy, ale držela se. Taky Maddie zdraví, až z ní opadá nervozita.
"Xandy, máme problém, " ozvala se Katy a ruší tak hezký okamžik. Takže drazí příbuzní již vyjádřili nesouhlas s mým počínáním. "Naši volali. Kirrová jim navykládala ještě přehnanější verzi, než jak to podala ta Aurelie a oni se zaručili, že si pro tebe hned přijedou, abys nepobuřoval. neoficiálně už jsi vyhozený ze školy."
"Je mi to jasné, Katy. Ale ze školy mě nikdo nevyhodí, protože uteču dřív. Vlastně jsem se s vámi přišel rozloučit." Obě zalapaly po dechu a Maddie dělala, že tam není.
"Nehodlám trávit čas doma s matkou. Ani v nejmenším. Odcházím do lidského světa. Budu vám volat, slibuju." cítil jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že budu smutný, když se budu loučit se sestrou, přivázal bych ho k židli a zavolal někoho se svěrací kazajkou. Zvláštní.
"Jasně. Chápu. Řeknu jim, že nevím, kam jsi šel." vzpamatovala se Katy. Adelaide jen mlčky přikyvovala se zachmuřeným výrazem.
"Děkuju." Objal jsem Adelaide a vtiskl jí polibek do vlasů. Smutně se usmála, ale nic neřekla. Potom jsem objal sestru. Pevně se ke mně přitiskla a začala něco říkat, ale nerozuměl jsem jí. Myslím, že to nevadilo.
"Ozvu se, až se někde zastavíme." řekl jsem a otočil jsem se, abych si sbalil pár věcí. naházel jsem do batohu několik nezbytností a rychle byl připraven odejít. Člověk má tolik věcí a nakonec zjistí, že je ani nepotřebuje.
Všichni čtyři jsme vyšli před pokoj. Řekli jsme si ahoj a já se s Maddie vydal opačným směrem než holky. Nemohl jsem se otočit.
"Potřebuješ u sebe něco?" zeptal jsem se jí opatrně.
"Jen pár věcí. Počkej mě před jídelnou, hned jsem zpátky."
"Sama?"
"Zvládnu to, neboj."
Postával jsem přede dveřmi a málem si okusoval nehty. Po nějaké době, která mi přišla daleko delší, než byla, se Maddie vrátila. Rychle jsme zamířili směrem k bráně. Cestou jsem vymyslel plán, který musel vyjít. V opačném případě skončím jako nějaká princezna zamčená na hradě pod dohledem draka.
"Bude to jen chvíle. Vyvedu strážce z míry a tehdy budeme mít chvilku na útěk. Víckrát se to nepovede." Maddie kývla, že rozumí, ale nic neřekla. Blížili jsme se k bráně, už jsem viděl dvě silety, jak stojí u brány. Nečekali, že by někdo utekl, ne potom, co ze školy odešla Rosemarie Hathawayová a její nejlepší kamarádka. Trochu jsem si pohrál se zemí před nimi, takže to šli prověřit. Proběhli jsme vzniklou mezerou v opatření a skryli se za stromy. bylo to tak neuvěřitelně snadné, že mě to až zarazilo.
Ale na tom nezáleží. Vzal jsem Maddie za ruku a vydali jsme se po silnici k městu, které bylo padesát kilometrů vzdálené. Spadla ze mě obrovská tíha.
 


Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 4. prosince 2011 v 14:51 | Reagovat

Jé, mile ukončené :-)
Nakonec se to dalo všechno nezky do pořádku, vážně dobré!

2 Liss Liss | Web | 4. prosince 2011 v 18:01 | Reagovat

[1]: Díky. Mohla jsem to zamotat, ale něchtělose mi odbočovat od původního záměru. ;-)

3 Erin Erin | E-mail | Web | 5. prosince 2011 v 17:52 | Reagovat

Přeju hezkého Mikuláše :-)

4 Tigris Tigris | 5. prosince 2011 v 17:55 | Reagovat

Měla bych si od Tebe něco zase přečíst - jsem pozadu. :D
Mno a za prvé přeji krásného Mikuláše a za druhé jsem dneska přišla na to, že znáš Kláru Ste- (dál její jméno neuvedu z důvodu ochrany osobních údajů). :D Prý se znáte z badmintonu. :-D Totální haluz. Nějak se zmínila o "holce z kvarty" a mě hned napadlo: "To bude Liss!" :-D

5 Liss Liss | Web | 5. prosince 2011 v 19:21 | Reagovat

[3]: Děkuju, tobě taky :-)

[4]: :-D Škola tě zaměstnává, co? No vidíš hej :-) Já náhodou od vás ze třídy znám docela dost lidí. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama